Kdybych měla....

22. listopadu 2012 v 21:09 | Radka |  Co život dal
Kdysi jsem narazila na článek, jehož podstatou bylo vyznání stejného názvu od Diane Loomans. Za ty dva roky od přečtení jsem si mnohokrát vzpomněla na její slova. Snažila jsem se pravdu v nich obsaženou přenést do svého života. Mnohdy marně. Jaká škoda, že jsem něco takového nečetla v době po narození dcery….


Cítím, že jako rodič jsem selhala, i když jsem se moc snažila. Dcera nesouhlasí, ale můj pocit provinění tady je. Těhotenství bylo neplánované, rodičovství dohromady s partnerstvím nad mé síly. Snažila jsem se dělat pro svou dceru maximum, ale vím, že to nestačilo. Plýtvala jsem silami na záchranu mizerného vztahu, který stejně skončil. Vracet se nedá, tak aspoň pochopit.
Několikrát jsme si s dcerou sedly a snažily se napravit křivdy minulých let. Rozebíraly jsme situace zleva i zprava, hledaly, pokud možno, to pozitivní. Závěr byl pro mě děsivý. Situace, za které mě tížilo svědomí, které jsem dle mého názoru nezvládla, byly podle ní v pohodě. Naopak, co jsem považovala za "stravitelné", způsobilo na její duši různě hluboké šrámy. Když jsem se svěřila přátelům, měli úplně stejné zkušenosti. Jak málo rozumíme vlastním dětem, i když se tolik snažíme….
Včerejší večer mi slova z článku připomněl znovu. Nevinný rozhovor s dcerou skončil mírnou hádkou a to jen proto, že jsme nedokázaly najít stejnou řeč. Měla jsem pocit, že chápu význam slov, ale prý jsem nepochopila vůbec nic. Raději jsem rozhovor odvedla jinam a poté se odebrala do soukromí. V noci jsem nemohla spát a ráno se vzbudila hrůzou. Uvědomila jsem si, že i když mluvíme stejnou řečí, nerozumíme si. Jsme spolu a přitom každá úplně jinde. Nemám ponětí, kam se vytratila ta vzájemná souhra. Neviditelná pupeční šňůra, která tam ještě nedávno byla, zmizela. Komunikace, která díky ní probíhala snadno, nefunguje.
Ráno před odchodem do práce jsem zašla za dcerou. Otevřela oči a ospale se na mě podívala. Sklonila jsem se nad ní a zašeptala: "Chci se naučit Tvou řeč, abych Ti zase rozuměla. Abychom si rozuměly."
Pohladila jsem ji a s pocitem obrovské vděčnosti a úlevy, že jsem se vrátila na správnou cestu, mohla začít další den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 JJJ JJJ | 26. listopadu 2012 v 17:11 | Reagovat

Ja neviem, stále mi Radko pripadá, že sa nejak obviňuješ. Niečo také ako "zlyhala som ako rodič" mi pripadá príliš sebazničujúce. Zlyhal Tvoj ex, o tom žiadna. Navyše to, že nedokázal milovať vlastnú dcéru - to bol skutočné zlyhanie (a nedokážem to pochopiť, keďže pre mňa je láska k mojim deťom absolútne najsilnejší cit). Ale nič z toho nevidím ako Tvoje zlyhanie: naopak mám pocit, že Ty robíš vždy maximum ako matka. Že si nerozmiete? To tak vždy bolo a bude medzi rodičmi a deťmi...

2 Radka Radka | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 18:13 | Reagovat

To víš, občas se nedaří a člověk si pak dává za vinu všechno, co se v životě nepovedlo. Vím, že víc udělat nešlo a mrzí mě, že to nejde změnit, napravit. Jsem moc ráda za rodiče jako jsi Ty, ten zbytek vůbec netuší o co se připravuje.

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 19:06 | Reagovat

Někdy mám podobné pocity. V době puberty dětí chtěl člověk nad nimi vyhrávat, ale čím je člověk starší, vidí, že cesta životem vede úplně jinudy.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 20:05 | Reagovat

[3]: ano, nejtěžší "povolání" na světě je rodič. Dobrý rodič

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 20:05 | Reagovat

[4]: A tento předmět se ve školách neučí. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama