Malá nočná búrka

17. listopadu 2012 v 20:23 | Radka |  Píseň v mé hlavě

Příběh této písně začal před pár lety. Nenápadně, jako běžné sousedské soužití.

Maminka žila coby vdova sama v bytě, přijímala minimum návštěv, pravidelně jsem docházela jen já. Se zhoršováním zdravotního stavu už nevycházela z bytu, ale v domácnosti zvládla udělat téměř vše sama, až na větší práce. Problémy nastávaly, když jsem se zdržela v práci nebo zapomněla koupit přesně tu danou věc, kterou požadovala. Pro mě banalita, pro ni naprostá katastrofa.


Do vedlejšího bytu se nastěhoval podnájemník. Téměř jsme o něm nevěděli, jen že je to starší pán, nejspíš ještě pracuje, protože odcházel kolem páté ráno a vracel se k večeru. O víkendu občas slavil, to se vracel mírně hlučněji a v noci. Maminka měla lehké spaní, tudíž zaznamenala každý pohyb v domě.
Jednoho dne soused slavil více než bylo zdrávo. Maminka slyšela jeho příchod do domu, ale dveře bytu už ne. Zvláštní, ale nechala to být. Ráno, když neslyšela žádné zvuky, šla se podívat. Milého souseda našla spícího na její rohožce, dál mu síly nestačily. Požádala o pomoc sousedku naproti, probudily ho, pomohly do bytu, kde ho uložily do postele.
Druhý den se přišel omluvit. To víte, maminka dělala pohoršenou, jak se někomu může něco takového stát, ale ocenila, že přišel a že už je v pořádku. Vyčinila mu taky, že by měl být opatrný s alkoholem, vždyť se mu mohlo něco stát.
Tak začalo jejich přátelství. Maminka mu začala říkat Ferdo, ačkoliv se jmenoval Jiří, on ji oslovoval babčo, ale stále si vykali.
Ferda byl vdovec v důchodu, děti měl na druhém konci republiky, pouze s bratrem se stýkal. Protože skončil i s brigádami, mohl začít vypomáhat mamince. Chodil na nákupy, k lékaři pro recepty, zařídil co bylo potřeba, ale stále si ponechával kus svého života. Maminka občas navařila víc a Ferdu pohostila, jindy já napekla sladké, na přilepšenou ke kafíčku.
Tak dny plynuly, někdy poklidně, jindy bouřlivě. To druhé nastávalo, když Ferdovi přišel důchod nebo potkal určité kamarády. Šlo vždy jen o pár dní, ale nakupovat jsem musela já. Pečivo nebylo to pravé, rohlíky gumové,…. nezavděčila jsem se, nebyla jsem Ferda.
Se zhoršujícím zdravotním stavem maminky přišly i větší nároky na péči kolem ní. Nemohla jsem si dovolit skončit v práci, i když mi vycházeli hodně vstříc, byla jsem vděčná za stále větší pomoc Ferdy. Co jsem ale nechápala, byla jeho odolnost. Maminka bývala častěji naštvaná na sebe, že už nic nezvládá v domácnosti, že je závislá a vybíjela si to na mě nebo na Ferdovi. Když jsem mu sdělovala slova obdivu za jeho "splachovací" povahu, řekl, že ví co je nemoc, pečoval o manželku tři roky, než zemřela.
Dostal klíče od bytu, aby nemusela maminka chodit otevírat, pomáhal s přípravou jídla, vyslechl její nářky, občas spolu sledovali televizi.
V tu dobu jsem měla sen: šla jsem po louce a potkala souseda, hrabal trávu. Zeptala jsem se na důvod jeho trpělivosti s mou maminkou, že si nechává tolik líbit, její nálady, občas zvýšený hlas. Odpověděl jednoduše: Víte, já ji mám rád.
Ten sen mě překvapil: stále si vykali, když maminka byla protivná, prostě se sebral a odešel, druhý den přišel jakoby se nic nestalo. Moc jsem byla vděčná a mamince říkala, že by měla být také. Okomentovala to vždy ve smyslu, že on má taky mouchy, že si nemají co vyčítat. Možná měl, ale přede mnou se tak neprojevoval.
Jenže zdravotní stav se zhoršoval, maminka musela do nemocnice, ale Ferdu na návštěvách nechtěla. Denně jsem běhala do nemocnice jen já, ale nelitovala. Víc jsem pro ni udělat nemohla. Návratem do domácího prostředí se situace opakovala, včetně jejich hádacích rituálů. Při dalším pobytu v nemocnici už maminka využila mobilních služeb a Ferdovi telefonovala. Oba byli rádi, že jsou v kontaktu.
Při posledním pobytu v nemocnici začali sousedé s rekonstrukcí bytu. Už jedna rekonstrukce, spojená s neustálým hlukem ve vedlejším vchodě, ovšem mamince za zdí, skončila jejím infarktem (čímž začalo rapidní zhoršování zdravotního stavu). Nehodlali jsme tedy nic riskovat. Sestra se nabídla, že maminku odveze na dva týdny k sobě. Doufali jsme, že za tu dobu dodělají sousedé nejhorší práce a maminka se vrátí domů. Nechtělo se jí, ale představa, že se podívá do rodného města, kde ji mohou navštívit příbuzní a navíc se vyhne hluku v domě, ji přesvědčila.
Odjela a já si mohla na pár dní oddechnout od povinností. V den, kdy se měla vracet, jsme se domluvily, co je třeba koupit, nechala jsem ji napsat léky a těšila se na její návrat. Domů už nedojela. Pár metrů od auta se skácela k zemi a nepomohla posádka jedné ani druhé přivolané sanitky. Její srdce bylo příliš slabé.
Sestra přijela sama a dovezla maminčiny věci. Shodly jsme, že na jídlo nemáme ani pomyšlení, ačkoliv ho bylo v lednici připraveno hodně. Zazvonila jsem na souseda s krabičkama jídla a špatnou zprávou. Málem se zhroutil. Vyptával se na pohřeb, ale musela jsem ho zklamat. Zemřela v rodném městě, na pohřeb tam určitě dorazí mnohem více lidí než v místě bydliště.
Od té doby jsem ho neviděla, neměla jsem štěstí. Do bytu po mamince jsem neměla sílu chodit. Vyšla jsem vstříc sestře, která měla zájem o bydlení pro dceru po dobu studií na vysoké. Chybělo pět měsíců do začátku školy. Když neteř odmítla možnost starat se o sebe sama, začala jsem chodit do bytu uklízet a chystat ho na případný pronájem. Nikdy jsem souseda nepotkala, jméno na schránce měl pořád, ale na klepání nikdo nereagoval.
Před pár dny mi začala v hlavě znít píseň od skupiny Team - Malá nočná búrka. koukla jsem na net na slova celé písně, ale nejvíc vyskakovala tato:
Bez teba žiť neviem nie
A toho som sa bál
Hlavou mi běžely myšlenky na spousty lidí. Kdo beze mne nemůže žít? A je to opravdu o mě?
Nevěděla jsem si rady a tak jsem vyslala k nebesům prosbu o znamení, o informaci, díky které pochopím.
Před třemi dny jsem potkala na nákupech souseda z druhého patra. Zeptala jsem se ho na pana Jiřího a jeho smutný výraz dával leccos tušit. Prý má asi o 40 kilo méně, je hubený jak lunt, dvakrát ho odvážela sanitka, momentálně nejspíš opět v nemocnici.
Doma v klidu jsem přemýšlela. Opravdu maminku tolik miloval, že je teď jeho život prázdný? Opravdu byl jeho smutek ze ztráty tak veliký, že ho přešla chuť žít? Vždyť nic nenasvědčovalo tomu, že by si byli až tak blízcí…. V tom jsem si vzpomněla na sen s přiznáním lásky. Snažila jsem se "nacítit" na něj, ale odpovědí byla jen lhostejnost, nechuť žít. V tom jako bych slyšela maminku: "neboj, já se o něho postarám".
Mrzí mne, že pro něj nemůžu nic udělat, že mu nemůžu oplatit jeho péči, kterou věnoval mamince. Ale jako bych cítila, že ona mu to oplatí sama, až přijde ten pravý čas….

Ponaučení? Budu se teď věnovat mnohem více významu písní v hlavě. Nikdy nemůžu vědět, co se mi kdo pokouší sdělit.

Odlehčení na závěr:
Když jsem si jejich "vztah" v hlavě srovnávala, jeho počátek mě rozesmál. Lidé se snaží a hledají partnera kde se dá, maminka nemusela vytáhnout paty z domu a láska, byť v určitých mezích, ji potkala na rohožce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | Web | 18. listopadu 2012 v 14:49 | Reagovat

Co k tomu napsat.Láska je někdy skrytá.
Někdy se odchodem někoho zlomíme,ztratíme chut' do života.

2 Radka Radka | E-mail | 18. listopadu 2012 v 16:50 | Reagovat

[1]:
Ano, je to smutné, ale je to tak. Nejhorší je bezmoc, když není jak pomoci.

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 17:49 | Reagovat

Moc hezky napsané.A smutné. O to si člověk více uvědomí, že škoda dne, kdy neudělal někomu dobře.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 19:05 | Reagovat

[3]: Přesně tak, jsem ráda, že jsme si s maminkou stihly vše říct. ale i tak mi chybí, ale to zná každý, kdo o někoho přišel

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 19:08 | Reagovat

[4]: A proto dělejme tak, abychom zbytečně neubližovali. I třeba jen nezájmem.

6 Radka Radka | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 20:08 | Reagovat

[5]: naprosto souhlasím

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. prosince 2012 v 20:09 | Reagovat

:-)

8 feelingroovy feelingroovy | E-mail | Web | 28. září 2013 v 18:07 | Reagovat

Po přečtení prvního tvého příběhu mě napadlo sem přidat i nějaký můj:
Většina písniček, ovlivňující můj život je od dua Simon & Garfunkel a ani tato nebude výjimkou-Začalo to asi před 10ti lety(bylo mi 8). V rádiu jsem slyšela moc pěknou českou písničku o chlápkovi, z něhož se stal profesionální boxer, protože potřeboval někde vybít zlost. Jakožto malá jsem nijak zvlášť nepřemýšlela nad textem, ale tahle písnička mě prostě oslovila. Asi o 4 roky později jsem procházela nejtěžším obdobím svého života a chtěla jsem se vším seknout. Když mi ale bylo nejhůř, uslyšela jsem moc pěknou píseň(znala jsem jí už z dřívějška, ale v české verzi).(Nebyla to ta o boxerovi)Zpívalo se v ní (lehký překlad do češtiny) "Ježíš bůh tě miluje víc, než si myslíš. Bůh tě ochraňuj mrs. Robinsonová..." Letěla jsem za mamkou s tím, kdo to zpívá. "Simon a Garfunkel" To mi nic neřeklo a do druhého dne jsem to zapomněla. Nicméně mi to zvedlo náladu a už jsem se necítila tak pod psa. Bohužel to netrvalo moc dlouho a já znova upadla do deprese. Když už se schylovalo k nejhoršímu, viděla jsem ve výloze CD S&G. No a tam jsem je poprvé viděla. Dva (na té fotce) mladí, hezcí kluci, radost pohledět. V seznamu skladeb jsem narazila na skladbu The Boxer. Nevím jak, ale najednou jsem si byla jistá, že je to ta skladba, která mě kdysi tak chytla za srdce(Ty čtyři roky jsem ji neslyšela).Samozřejmě byla. V tu chvíli jsem věděla, že to všechno bude lepší, jen se s tím musím poprat jako Boxer...  A od té doby, když je mi smutno, se můžu  spolehnout, že ji uslyším, protože ať jsem kdekoliv, nějakým zázrakem začne odněkud znít.(stalo se to i v obchodním centru. Najednou všechny repráky zesílily a začaly hrát Boxera, i když předtím dokola opakovaly tři nějaký prapodivný skladby)...Toť jest asi vše. Kdo věří, věří a kdo ne, toho nenutím ;-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 22:18 | Reagovat

[8]: Je to moc krásný příběh a věřím Ti každé slovo, protože jsem při čtení měla husí kůži. Nemám doma moc originál CD, ale Simona a Garfunkela mám - zrovna to, kde je skladba The Boxer!
A Mrs. Robinson mám ráda, ale netušila jsem o čem je. Nejvíc jsem kdysi  poslouchala The Sound of Silence a až dáky Tvému komentáři si našla text (na škole jsem měla kdysi němčinu, proto jsem si to nepřeložila).
Mám ráda situace, kterým hodně lidí říká náhody, ale jen já vím, že to náhoda není. Zkrátka jim za to ujištění stojíme ;-)

10 feelingroovy feelingroovy | E-mail | Web | 29. září 2013 v 22:30 | Reagovat

[9]:Díky. Moc lidí v mém okolí to nechápe. Já v náhody též nevěřím. Myslím, že všechno, co se stalo, se stalo proto, že to stát muselo. Proto se netrápím přemítáním co by, kdyby...To bych se musela zbláznit:)Přeji pěkný večer, či spíše noc ;-)

11 Radka Radka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 22:45 | Reagovat

[10]: Také jsem měla problém s pochopením okolí, vlastně i dnes mám, ale protože VÍM, je mi to jedno ;-)
Jsou to pocity a zážitky, které mi těžko může něco jiného nahradit. A to Ty jistě chápeš nejlépe ;-)
Také Ti přeji příjemnou noc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama