Bezohledný den

6. prosince 2012 v 23:25 | Radka |  Co život dal

Při rekapitulaci posledních dní jako bych mohla každému přiřadit jednu vlastnost a takto si je v paměti uložit. Každý den se nesl v duchu této specifikace, události se daly jednoduše pojmenovat jedním slovem. Úterý únava. Středa uvolnění. Čtvrtek bezohlednost.


Poprvé mě to slovo napadlo v legraci. Během ranního vstávání jsem dceři oznámila, že jsem vypnula wifinu. Odpověděla:
"Víš, jak je to bezohledné, co kdybych v noci nemohla spát a chtěla si zapnout počítač?"
"A víš jak je bezohledné nechat mě den co den spát v těsné blízkosti toho záření?" odvětila jsem.
Ovšem, září to ze všech okolních bytů, takže vypnutím té své sítě akorát ušetřím peníze za elektřinu.

Při čištění zubů jsem přemýšlela, v kolika možných podobách zažíváme bezohlednost. V kolika ji pácháme na druhých…. Ihned mi na mysl přišla sousedka. Jak bezohledně se k ní zachoval otec, když ji odmítl milovat, neboť jako prvorozené dítě si přál syna. Jak bezohledná byla matka, když tohle otci tolerovala. Jak bezohlední byli oba dohromady, když další dceři málem snesli modré z nebe a jejich prvorozená vše sledovala z těsné blízkosti. Hrozivé bylo rekapitulovat, kolik takových lidí, co zažili rodičovskou bezohlednost, mám kolem sebe. Opravdu hodně. Vydalo by to na další článek. Tak raději zpět k dnešnímu dni.
Chystala jsem se vyjít z bytu, když jsem zaslechla sousedku se synem v mezipatře, čekali na výtah. Zavřeli mi dveře téměř před nosem. Proč? Nic zlého jsme si neudělaly, vycházíme spolu v pohodě…. Asi bezohledný den.

Cestou do práce mi začal vyzvánět mobil. Volala správcová. Že by problém v bytě po mé matce? Ne, ale sháněla jsem se po sousedovi, co pomáhal mamince, dokud žila. Ano, nemohla jsem ho sehnat, schránka se mu plnila, domovník nic nevěděl. Prý ho našli dnes v noci. Za asistence policie otevřeli jeho byt a tam ležel bez známek života. Už asi měsíc. Začala mnou cloumat bezmoc. Proč se nezajímal jeho bratr? Proč ho nesháněli kamarádi? Proč nebyl už dříve iniciativní domovník, kterého jsem se několikrát ptala?
Proč jsem se více nezajímala já? Naštvala mě i vlastní bezohlednost. Musím víc poslouchat své pocity, své "obrazy", které mi prolétnou hlavou…. Asi před měsícem mi několikrát zazněla v hlavě slova: odpočinutí věčné dej zemřelým …. to jsou přece slova modlitby za zemřelé. Nejsem modlící typ, nechodím do kostela, ale něco mi říkalo, že tohle není jen tak. Najednou jako bych "viděla" svou mámu, manželku souseda (zemřela před asi pěti lety) a ještě nějaké dvě postavy, ti všichni jako by si pro souseda přišli. Moc se mi ta myšlenka nelíbila, ale slova mámy: neboj, my už se o něho postaráme… mě tehdy uklidnila. Cítila jsem, že je v bezpečí.
Ale chyběl důkaz a nebylo se na koho obrátit. Tak jsem to nechala být. Pár dní nato mi zněla v hlavě píseň a proto vznikl tento článek . Zbytek už znáte.

V práci jsem se nemohla moc soustředit, ale nic se samo neudělá a tak jsem se zakousla do povinností. Ze soustředění mě vytrhla smutný hlas kolegyně. Někdo ji z lednice sebral část svačiny. I když se viník přiznal, že se tak stalo omylem, její smutek nezmizel. Nebylo to totiž poprvé. Ani jeden viník, natož ten dnešní, si nikdy neuvědomil svou bezohlednost. Že tato kolegyně má naprosto nejnižší plat ze všech, na jídlo směšnou částku na měsíc a nemůže si jen tak zajít do kantýny koupit něco jiného. Prostě na to nemá. Bezohlednost těchto lidí je v naprosté neschopnosti empatie. Kdyby si alespoň uvědomili jaké mají štěstí, že žijí v relativním dostatku.

Vrátila jsem se raději k práci. Ne na dlouho. Volala má prostřední sestra. Půl roku se neozvala, ale začala mile. Bylo příjemné ji slyšet. Nevydrželo to dlouho. Chtěla by nastěhovat svou dceru do bytu po mamince, který je v mém vlastnictví. Je to malý byt, určený spíš k rekonstrukci, na kterou však nejsou finance. Rozhodla jsem se byt pronajmout s tím, že si nájemník upraví potřebné a bude bydlet za náklady. Začala bezohledně vydírat, že by se mohla spojit s nejstarší sestrou a napadnout darovací smlouvu, ale ona není taková. Cože? Byt jsem zaplatila, mamince finančně vypomáhala, pečovala o ni poslední rok a půl denně. Tak proč, když má všeho dostatek?

Bylo mi z toho smutno, ale práce mi dala na chvíli zapomenout. Do půl hodiny hlásil mobil další příchozí hovor. Nejstarší sestra. V rychlosti jsem jí pověděla o naší prostřední a ona rázně prohlásila: "Ať se mnou nepočítá, já bych nic nenapadala." Milá slova v tomto těžkém dni.
Ještě jsem ji informovala o sousedovi, kterého také znala, o pocitech, jak bezohlednost cloumá všemi a celým dnem. Souhlasila. Už včera měli výplatní termín, ale nová paní šéfka má zřejmě peněz dost a tak mzdy nedoručila zaměstnancům ani dnes.

Náročný den. Těšila jsem se domů, ale šéf mě požádal zůstat o něco déle. Musíme projednat změnu legislativy kvůli dokladům, které vystavujeme. Dobrá, zdržím se, taky mi občas vyjde vstříc. Čekala jsem, že dorazí ke mě do kanceláře jak slíbil, ale stále se nic nedělo. Zašla jsem za ním a žasla. Zrovna se oblékal, že musí jít, něco už má. Připadala jsem si jako hlupák. Jaká bezohlednost. Rozhodla jsem se dokončit rozdělanou práci a také vyrazit.

Doma jsem rychle jsem připravila večeři, uklidila kuchyň a mezi tím vším vyprávě dceři bezohlednostech celého dne. Po večeři mě dcera zavolala k sobě, chtěla si povídat. Posadila jsem se k ní na postel, hladila ji po zádech a ona spustila: "Mami, chtěla bych s tebou něco probrat, ale bude to ode mne bezohledné...."

No, některé dny se opravdu vyvedou Mrkající
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | Web | 8. prosince 2012 v 9:42 | Reagovat

Někdy se to na nás skutečně sesype v jednom dni. :-( Ale sesype se jen tolik,kolik dokážeme unést. :-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 8. prosince 2012 v 10:26 | Reagovat

Já myslím, že záleží na postoji, který k věcem a událostem okolo nás přikládáme. Na vše se dá koukat i z té růžovější stránky. :-)

3 V. V. | 9. prosince 2012 v 11:51 | Reagovat

Která je růžovější stránka na ukradeném obědu?

4 Radka Radka | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 11:57 | Reagovat

[1]: neměla jsem ta slova ráda, viděla jsem už dost zlomených lidí. Ale v mém případě věřím, že tomu tak rozhodně je  :-)

[2]: ano, souhasím, u mě platí - je lépe se na všechno vyspat a začít vše řešit s chladnou hlavou

[3]: že jsi udělal radost druhému, že neztloustneš, že se cítíš lehčí... máš doma zloděje? O_O

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 12:19 | Reagovat

[4]: Ano, to je dobrá rada, vyspat se ze všeho a ráno bude líp! Taky říkám! :-)

6 V. V. | 9. prosince 2012 v 17:36 | Reagovat

[4]: Já reaguju na článek a komentář. Ukradenou svačinou kolegyně to začíná a ukradeným obědem kolegovi či vejplatou podřízenému končí. Tak tam marně hledám růžovější stránku, kterou Intuice propaguje.
A doma zloděje nemáme. Jenom jednoho němce, co nám schovává věci.

7 Radka Radka | E-mail | Web | 9. prosince 2012 v 20:44 | Reagovat

[6]: No, někdy se fakt růžová hledá špatně. Podle mé dcery se někdy hledat ani nemá.
A když kradení nebralo konce, podala jsem si kolegu a jasně mu vysvětlila situaci. Koupil a omluvil se. Kolegyně byla v šoku, musela jsem ji vysvětlovat, že se nemá cítit špatně, když viník situaci napraví. Chybovat je lidské, ale omlouvat se tím, to je špatné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama