Jak správně volit slova

31. ledna 2013 v 20:44 | Radka |  Úvahy
K zamyšlení nad volbou slov mě přivedl příběh Bruno Ferrera Slovo popsaný v předešlém článku zde. Opravdu nepřemýšlíme všichni stejně, nepřipojujeme ke stejným situacím stejné pocity, nepojmenováváme je stejnými slovy. Máme různé zážitky, různé asociace.


Ve spojitosti s tím mě napadla věta: mluvit jazykem toho, s kým jednám.
Tomuhle jsem se za dlouhá léta nejen v zaměstnání musela naučit. Součástí mé práce je zaškolování nových zaměstnanců do části informačního systému. Nechci se nikoho dotknout, ale úroveň vzdělání i myšlení budoucích uživatelů je různá. Po každém se také požaduje odlišná práce, takže je to pochopitelné.
Ale pokud chci, aby každý co nejdříve zvládl svou práci, měla bych mu to srozumitelně podat. Sama to interně nazývám: naladit se na jeho úroveň a vysvětlit jeho jazykem.
Tato poučka pomalu přešla do mého běžného života, takže kterýkoliv uživatel zavolá, okamžitě přepínám a volím pro každého různá slova.
Postupně jsem to zavedla mezi kamarády i cizí lidi. Možná tohle bude důvodem, proč jsem pro druhé "svěřovací typ" a proč za mnou chodí pro rady.
Abych se ujistila, zda uvažuji správným směrem, požádala jsem kamarádku Marcelu o její názor. Prý působím důvěryhodně a druzí ze mě cítí upřímnost.
Zamyslela jsem se a řekla si: No ano, myslím to s druhými upřímně. A na rozdíl od Standy Grosse prohlašuji: tohle je vážně pravda.
Když jsem se podrobně zanalyzovala (v tom mám praxi, analýzy mě živí), došla jsem k závěru, že jsem ušla dlouhou cestu. Od začátků, kdy jsem hlavně poslouchala a neuměla vyjádřit své myšlenky, své pocity, svá trápení, k vyjádření pomocí pár slov. Kdysi jsem se zamotávala a dalším vysvětlováním vše jen komplikovala. Dnes také nejsem bez chyby, ale většinou dokážeme s druhými najít společnou notu, dojít k uspokojivému závěru.
No a nakonec má potřeba vše zlehčovat. Jsem toho názoru, že když si člověk vytvoří nadhled, vidí vše jednodušeji a snadněji hledá řešení. A brát všechno příliš vážně? I když budu při hledání cest vtipkovat, neznamená to, že se zbavuji zodpovědnosti. Když člověka nezatěžují katastrofické myšlenky, má v hlavě více místa na konstruktivní řešení.

Tohle obecně funguje a jsem za to moc ráda. Ale existují výjimky a tou je má dcera. Její větu: "Ty všechno jenom zlehčuješ" a má odpověď "Ale to neznamená, že Tě neberu vážně" by mohla viset nade dveřmi našeho bytu jako specifikace nás obou. Někdy mám pocit, že musí být v opozici za každou cenu, jindy ji opravdu nerozumím.
Potvrzením toho prvního byl náš včerejší rozhovor na téma sport. Nepamatuji si přesný obsah, ale na má slova okamžitě pronesla: NE. Pak se otočila, začala se smát a odpověděla podle pravdy. Se smíchem jsem odvětila, že mě vůbec nebere vážně a možná ani neposlouchá?
Když totiž máte dítě, které nedokáže mít z ničeho radost, je každá pomoc těžká. A tak svoji úlohu cítím v tom, že se snažím odvádět pozornost od vážných témat a vtipkovat, protože smích je jediný lék, který ode mne přijímá.

Tak nepřestávám doufat
a nehodlám si zoufat
nad bolestí, co život přináší.
Někdy mi z toho smutno je,
kdy slunce se mi ukryje
za mraky na potemnělém nebi.
A když po chvíli vysvitne
na obloze blankytné
má duše se zas rozzáří
na hedvábném polštáři plném snů *

* občas ve snech cestuji na polštáři s krásnými ornamenty. To máte tak - někdo má létající koberec, jiní létající koště, já létající polštář Mrkající

No a to jsem já, věčný idealista, co nechce nechat padnout druhé, kteří se snaží, ale sil nemají dost na to, aby vše sami zvládli Usmívající se
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 31. ledna 2013 v 20:58 | Reagovat

Slova dovedou i "zabít". Je třeba je opravdu pečlivě vybírat jako Popelka vybírala hrášky. Nikdy nevíme, jak na druhého člověka naše slova zapůsobí. Proto  mysleme a mluvme vždy tak, abychom druhé nezranili.

2 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 31. ledna 2013 v 22:17 | Reagovat

krásně sepsáno :-)

3 Ježurka Ježurka | Web | 1. února 2013 v 16:48 | Reagovat

Vidíš, jak jsi o tom krásně napsala. Pravdu máš a je zajímavé, jak jste s dcerou každá jiná, že? Také se snažím brát věci raději s nadhledem. :-)

4 Helena Helena | Web | 1. února 2013 v 18:53 | Reagovat

Mluvit jazykem toho, s kým jednám - je veliké umění. :-)Klobouk dolů Raduš. :-)
A přeji Ti,aby ses dostala s Tvým hedvábným létajícím polštářem hodně daleko,třeba........však víš. :-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 1. února 2013 v 19:31 | Reagovat

[1]: přesně tak, myslet i mluvit s rozmyslem

[2]: Děkuji :-)

[3]: Děkuji, a to o nás každý říkal, že jsme jak matka a její klon :-)

[4]: To víš, že dokonalá nejsem, ale snažím se.
jj, lítám ráda a někdy je to úúúžasné. Děkuji :-)

6 terezka66 terezka66 | Web | 1. února 2013 v 21:55 | Reagovat

V mé profesi ve zdravotnictví je také hodně důležité umět jednat s lidmi, mám pocit jako bych hrála několik rolí ve svém každodenním životě. Hodně volím s kým a jak jednat, ovšem když mě někdo vytočí (z okruhu mimo nemocnici) raději se zdržuji veškerých reakcí a odpovědí, protože jsem občas dost horká hlava a raději chvíli chladnu než abych opravdu ublížila na to umím někdy s prominutím být hnusná dost :-|  :D

7 Radka Radka | E-mail | Web | 1. února 2013 v 22:21 | Reagovat

[6]:jsou profese, kde by se měl člověk hlídat. Už z principu. Ale vůbec nejlepší je - nedat se vytočit ;-)
Kdysi jsem se vytáčela kde čím, ale díky Bohu, přišlo zmoudření a zklidnění :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama