Zázraky se dějí

18. ledna 2013 v 21:56 | Radka |  Sny a realita
Tento článek vznikl krátce po oné události, před více než dvěma měsíci. Sepsala jsem tehdy sled událostí tak, jak jsem je cítila a dala přečíst pár lidem. Z reakcí jsem nabyla dojmu, že se mé výtvory dají číst a založila si blog. Onen článek jsem založila do šuplíku a čekala na vhodnou dobu.
Zítra se chystáme s dcerou podniknout stejnou cestu, jakou popisuji ve článku. Doufám, že tentokrát naše cesta proběhne klidněji.


Sen, kterým podle mne tato série událostí začala, si dokážu vybavit přesně včetně pocitů i teď po několika měsících.
Bylo to krátce po smrti mé matky, seděly jsme spolu v autě a všude bylo hrobové ticho. Měla jsem ránu na hlavě a říkala si: Měla jsem nehodu? Jsem mrtvá? Asi ano, když vidím mámu a ona mrtvá je.
Přesvědčovala jsem v tom snu sama sebe, že jsem to přežila, že ta rána není tak hrozná, ale kolem chodili lidé a já pro ně byla neviditelná. To mě vyděsilo. Dále ten sen ještě chvíli pokračoval, než jsem se probudila.

Bylo mi jasné, že je to varování. Může se to stát, pokud nepřestanu opakovat své chyby.
Prosila jsem onu "Vyšší moc" (které každý z nás říká jinak, ale její existenci nemůže potvrdit ani vyvrátit) o pomoc, ať pochopím, co dělám špatně a mám šanci to napravit. Ale dlouho mi má snaha nevydržela.

Před pár dny jsem začala vnímat pocit, že můj život musí skončit. Nebyl to sen, byl to pocit. Mívám pocity, že se něco stane, ale nevím proč a co přesně. Tentokrát to bylo jiné. Týkalo se to mě.
Čekala nás s dcerou cesta do mého rodného města, něco přes sto kilometrů, ale předpověď počasí slibovala prudké ochlazení, srážky celý den, k večeru sněhové. Podvědomě jsem cítila, že ten sen byl o nadcházející cestě. Rozhodla jsem se neustoupit a naplánovala vše na sobotu.

V úterý dorazil řetězový mail: byla jsi vybrána,…. dostane se ti daru…., přej si a bude ti splněno, pokud dále pošleš 8 ženám (no ano, chlapi tohle rovnou mažou). Běžně odesílám maximálně na jednu adresu, víc nadšenců ve svém okolí nemám. Nicméně obava ze soboty sílila, zvláště se slovy "dej vědět, co se 4. den stalo". No, ten čtvrtý den jsme měly podniknout onu plánovanou cestu. Působilo to na mě lépe něž podobné maily, vybrala jsem tedy 8 žen, které mě nepošlou do háje a odeslala se zdůvodněním: každá pomoc dobrá.

Předpověď počasí se neměnila a v pátek se přidaly myšlenky, které mě děsily. Měla jsem pocit, že musím ze spořícího účtu převést peníze na běžné účty můj i dcery, aby bylo dost na stálé platby, kdyby se mi něco stalo...
Vyděsilo mě to. Chvíli mě ovládla panika a pak jsem řekla: NE! Dcera je plnoletá, ale nemůžu ji tady nechat. Chci tady být pro ni i pro druhé, konečně si plnit své sny.

Mozek začal pracovat rychle. Životní rány přicházejí pokud sejdeme z cesty. Nebylo těžké přijít na to, co jsem zase zpackala. Pomáhám druhým, i když vím, že to není správné. Někdy je třeba dát lidem více prostoru, aby sami mohli vyrůst a řešit své problémy sami. Nenechat se stáhnout lítostí, i když se na vás budou zlobit. Pomoci jim svou nečinností najít cestu, která bude jejich.
Opět jsem vyslala prosby k nebesům se slibem: tentokrát se to pokusím dodržet.

V sobotu nás vzbudil déšť, ale já se těšila. Bylo jasné, že bez dálniční známky bude trvat cesta déle, zato pojedeme horší trasou. Velkou odměnou byla zastávka u kamarádky, zhruba ve dvou třetinách cesty. V plánu bylo zůstat na kafe a pokračovat dále. Jenže nálada byla výborná, v kamnech praskající dřevo a čas letěl jako splašený.

Když jsme se konečně zvedly k odjezdu, čekalo nás bílé překvapení. Stále pod vlivem dobré nálady jsme vyrazily vstříc letícímu sněhu. Po pár kilometrech jsme se napojily na cestu, kterou jsem si pamatovala z dob, kdy dálnice ještě nebyla. Sice mě znervózňovala světla za námi jedoucího auta, ale byla jsem povzbuzená faktem, že tam to přece znám.

Po pár kilometrech dostalo mé ego pořádnou ránu. Až v křižovatce jsem si všimla značek. Za mou a proti mně stopka, vlevo světla auta, kterému jsem nedala přednost.
Zastavila jsem hned za křižovatkou. Byla jsem zaskočená. Nejprve faktem, jak se mi to mohlo stát?! Jak jsem si mohla dovolit takto ohrozit dceru?
Pak přišly další otázky. Proč auto na hlavní téměř stálo už ve chvíli, kdy jsem vlítla do křižovatky? A nejhorší bylo zjištění, že nemám sevřený žaludek, neklepu se, jak bývá po leknutí u mě zvykem. Byla jsem naprosto klidná, pouze zmatená tím klidem.

V rodném městě jsme se už moc nezdržely a na zpáteční cestu jsem raději vymámila ze sestry dálniční známku, kterou na momentálně nepojízdném autě nepotřebovala. Po třiceti kilometrech přestalo sněžit a my bezpečně dorazily domů.
Ještě druhý den jsem měla potřebu omlouvat se dceři za chybu, která mohla mít fatální následky. Její odpověď, že se to prostě stává, mě neuklidnila. Stává, ale ne mně. Jezdím přes dvacet let, auto jsem měla nabourané 4x a pokaždé byl na vině druhý řidič (a pokaždé byl ten řidič chlap). Dělám občas chyby, ale ne tak zásadní.

Přemýšlím a hledám ponaučení. Slova jako: "asi to tak mělo být" nebo "asi mě to uchránilo před něčím horším", kterými si občas zdůvodňujeme své chyby, mohou být pravda, ale také nemusí. Kde vzít důkaz, že to tak je?
Mám jediné vysvětlení - cítím, že jsem přežila zázrakem.

Ze všeho jsem si vzala ponaučení. Když člověk vidí dopředu, ať jsou to sny, obrazy, pocity, nikdy nejde o definitivní stav, vždy je šance to změnit. Vždy je možné si přát něco lepšího.


Druhý den dopoledne běžel v TV seriál Glee, zahlídla jsem jen konec. Scéna příprav na svatební obřad, družička nikde, nevěsta jí odešle sms, jenže ona zrovna řídí auto. Její pohled neustále směřuje k mobilu na sedadle spolujezdce, když se vrátí k řízení, zahlíéne přijíždějící auto zleva...
Ráno před odchodem do práce jsem zaskočila do pokoje za dcerou (opět kvůli poruše spánku celou noc nespala). Hned začala mluvit o tom, jak v noci opakovali seriál Glee a byla tam scéna...
Zarazila jsem ji, že vím, také jsem ji viděla.
Řekla: "Mami, připomnělo mi to nás, ale my měly štěstí".

Byla snad náhoda, že jsme viděly obě stejnou část filmu, i když každá v jinou dobu?
Ne, na náhody nevěřím. Věřím, že nás to mělo utvrdit, že se to opravdu mohlo stát i nám, kdybych si tolik nepřála žít...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | Web | 19. ledna 2013 v 12:19 | Reagovat

Raduš,já vždycky říkám,kulisy jsou postavené,záleží jen na nás.Sen Tě upozornil na něco,co bylo chystané a přes všechnu koncentraci se stala chyba.Při řízení auta stačí sekunda nepozornosti a............. 8-)

2 Ježurka Ježurka | Web | 19. ledna 2013 v 14:13 | Reagovat

Tak od začátku do konce jedním dechem a s husí kůží. Tak to bylo při čtení tvého článku. Nevím, co k tomu dodat. Je možné, že máš nějaký dar, že Ti sen napoví, ale pozor musíš dávat stále, já vím. A důležité je pozitivní myšlení, to jsi tady přece už psala. Ať je to tak nebo tak, donutila jsi mne dnes aspoň od teď na vás obě myslet. Šťastnou cestu a opatrně!

3 Elen Elen | Web | 19. ledna 2013 v 20:11 | Reagovat

Moc hezký článek, také se řídím hlavně pocity, kolkrát jsou chytřeší než hlava i když to zrovna v tu chvíli nevypadá :-)

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 10:49 | Reagovat

To jsou ony "náhody". Moc krásně naspáno a popsáno.
Včera jsem se náhodou dívala na televizi a tam dávali nějaký seriál o autonehodách... Náhoda? :)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 11:11 | Reagovat

[1]: já to vyhodnotila tak, že jsem byla tak příjemně naladěna z vávštěvy u Tvé sestry, že jsém zapomněla vrátit se do reality :-(
ale díky Bohu, jsme tady :-)

[2]: když jsem ten článek tehdy sepsala a dala přečíst pár lidem, všichni měli husí kůži, mrazení nebo sevřený žaludek. Pro mě to bylo dalším znamením. Před včerejší cestou jsem naštěstí byla celkem v klidu, jen jsem nakonec jela sama, dcera se na cestu necítila. Děkuji za Tvé pozitivní myšlenky, možná i díky nim jsem se ve zdraví vrátila :-)
A z toho plyne ponaučení - stále si přát to nejlepší pro sebe i druhé :-)

[3]: Ano, pocity jsou k nepzaplacení. Jen se naučit je poslouchat ;-)

[4]: Děkuji, snad se mi podaří takto sepsat i další mé zážitky.
Na náhody opravdu něvěřím, navíc vím, že v autě moc často "vypínám mozek" a myšlenkami lítám všude možně :-(

6 terezka66 terezka66 | Web | 20. ledna 2013 v 20:35 | Reagovat

Mám z toho opravdu husí kůži, já věřím v to, že náhody jsou tu proto, aby nějakým způsobem usměrňovaly náš osud a neuvěřitelně důležité je věřit vnitřnímu hlasu a poslouchat ho. Já za několik málo týdnů dostanu auto a už teď se bojím, když si představím každý den, kdy odcházím z domu, že vystavuju svůj život. Rozhodně začnu jezdit až na jaře :D

7 Radka Radka | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 22:01 | Reagovat

[6]: Určitě je správné poslouchat vnitřní hlas a mít dobře vyvinutý pud sebezáchovy ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama