Odpouštět, ano či ne?

7. ledna 2013 v 22:22 | Radka |  Cesta k poznání
Za sebe říkám ano, stojím si za tím a nikdy nebudu volit jinak.

Vzhledem k diskuzi pod článkem Jak to pokračovalo s Vševědkem jsem se rozhodla napsat dovětek.


Lidé ubližují z různých důvodů, vědomě či nevědomě. V tom druhém případě jsme ochotni čin snadněji odpustit. Vždyť to samé se může stát i nám, ublížit nevědomě. Jsme přece jenom lidé, kteří neumí domyslet dosah svých činů.
Základem pro odpuštění je vědomí, že každý konáme tak, jak nejlépe v danou chvíli dokážeme. Pokud někdo ubližuje, i když je si vědom špatnosti, činí tak proto, že jinak nemůže. Prostě neumí ovládnout svou potřebu ubližovat, kopat kolem sebe, stahovat druhé dolů.
Činí tak slabí, kteří si tím dodávají sílu. Jde většinou o lidi, které rodiče nenaučili základním hodnotám. Nevybudovali v nich úctu k sobě i okolí. Někdo může namítat, že jeho to rodiče také nenaučili. Pak ať děkuje Bohu za to, že se s tím narodil. S darem slušného člověka.
Když odpustíte druhému, je chyba myslet si, že budete působit jako slaboši vy. Odpuštění je totiž jen polovina procesu. Druhá část sestává z uvědomění. Zapamatovat si, čeho je daný člověk schopen. A uvědomit si, že tohle už mu nikdy nedovolíte. To přesvědčení, pokud to budete myslet vážně, z vás bude vyzařovat. Bude z vás cítit na sto honů, dalo by se s nadsázkou říct.

Abych se vrátila ke článku a případu (ne)odpuštění mé matky mému otci. Jeho chování mě poznamenalo více, než by se mohlo zdát. Odmalička jsem toužila po jeho lásce. Ačkoliv odmítnutá, chtěla jsem slyšet, že o mě stojí, že je rád, že mě má. Až do svých čtyřiceti. V tu dobu jsem zažívala úlevu z odpuštění jiným.
Pochopila jsem, že čekám uznání od člověka, který něco takového neumí. Choval se vždy jako ubožák, který si svůj vztek vybíjel na nejbližších. Mlátil kolem sebe, protože neuměl zvládat své emoce. Došlo mi, jak slabý je onen muž, který svým křikem stavěl do pozoru i své dávno dospělé potomky. Křičel tolik nahlas, aby přehlušil řev z bolesti vlastního já.
Odpustila jsem a tím se mi ulevilo. Už se mi při každé vzpomínce na něj nevybaví zloba, strach či pocit beznaděje, kterou uměl vyvolat. Především jsem si v sobě nastavila: Ty už mi nikdy neublížíš, nedovolím Ti to!
Ani už nečekám na jeho slova ocenění. Je mi to jedno. Pochopila jsem, že i bez té věty to pořád budu já. Je nesmysl čekat uznání od někoho, kdo si ho sám nezaslouží.
Dřív jsem toužila po kontaktu s ním. Dnes už volá on, když mě chce slyšet. V jeho hlase je cítit mírný odstup, jakoby strach, aby špatně zvolenými slovy neublížil.

Obecně odmítám jakýmikoliv negativními pocity dávat důležitost člověku, který si ji nezaslouží. Myslíte, že bude někoho bavit ubližovat, když zjistí, že je vám naprosto lhostejný? Když jeho pokusy vyznějí vždy naprázdno, protože jeho zloba kolem vás proletí a mine cíl?

Tak tohle brzy přestane bavit i největšího zoufalce, to mi věřte ;-)

Z pohledu psychologie přiznávám krutou pravdu - zopakovala jsem vzorec chování svých rodičů a zvolila za partnera stejného člověka, jako je můj otec a trpěla mu jeho chování stejně jako má matka. S tím rozdílem, že fyzické násilí nahradilo psychické. Až po mnoha letech mi dochází, jak moc jsou si ti dva muži podobní (zaměstnání, zábava, životné postoje,....)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 7. ledna 2013 v 23:46 | Reagovat

Velmi dobře napsáno. Člověk si většinou vybírá podle nejbližších vzorů a těmi jsou rodiče. Protože se to tak naučil. Rodina je první škola, do které člověk chodí. A když jsou špatné vzory v rodině, tak se člověk vlastně něco naučil špatně. A proto má potom ještě dostatek času, aby se to naučil správně. Když bude chtít. ;-)
Opravdu je liché, zlobit se na někoho proto, že nám něco nedal, když to v něm nebylo. Třeba ani on to nedostal od svých rodičů, tudíž to ani nemohl dát. Prostě to v něm nebylo.
To je ovšem trochu zjednodušené, protože též záleží na stáří a vyspělosti té které duše. ;-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 7. ledna 2013 v 23:49 | Reagovat

[1]: jako obvykle - nelze než s Tebou souhlasit. Díky za názor ;-)

3 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 7. ledna 2013 v 23:54 | Reagovat

Ale můžeš klidně odporovat. :-D

4 Radka Radka | E-mail | Web | 7. ledna 2013 v 23:57 | Reagovat

[3]: a to si představ, že já se tak ukrutně bránila, abych nenaletěla jako moje matka. Jenže vzorce chování asi fakt vymazat jen tak nejde :-(

5 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 0:06 | Reagovat

[4]: Z toho si nic nedělej. Já jsem si zase v mládí vybíral ženy podle své matky. Ledově chladné. Prostě jsem si tehdy myslel, že mají ženy takové být. ;-)

6 Intuice Intuice | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 6:19 | Reagovat

Pěkný článek, souhlasím. Teprve vlastními chybami se člověk učí. :-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 6:56 | Reagovat

[5]: Doufala jsem, že když vím co nechci, nebudu opakovat chyby. Ale co udělat, aby stejný vzorec nezopakovala i má dcera? :-(

[6]: Děkuji, ráda se poučím i cizími :-)

8 Vendy W Vendy W | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 7:54 | Reagovat

Vidíš, já jsem šla přesně ve stopách mé mátky, i když je zvláštní že si na svého otce skoro vůbec nepamatuji, jen takové záblesky. Rozvedli se když mě byly necelé čtyři roky, takže jsem s ním vůbec nebyla, ale přesto jsem si vzala člověka naprosto stejného, alkoholika a násilníka. Napodruhé mi to už vyšlo sice lépe, ale asi bych moít tu možnost znova volit raději se nevdávala hned...mojí mamince to vyšlo až napotřetí. A prožila 45 let šťastného manželství. Sice jsem se rozvedla naštěstí brzy, ale nevím jestli jsem mu odpustila, nebo to všechno je skryté hluboko uvnitř, bez vzpomínek. Ale problém se vztahy má i dcera...a ta přitom svého otce vůbec nezná, rozvedla jsem se kdy jí byl rok a půl.Takže nevím co tady funguje za vzorec....spíš bych řela že tady to jsou geny.....

9 Jana Jana | Web | 8. ledna 2013 v 8:53 | Reagovat

Co je to vlastně odpustit?Mohu stokrát nahlas tvrdit,že jsem odpustila,a přesto někde hluboko ve mně zůstává bolest a lítost nad tím,že ten dotyčný nedokázal poznat,že mi ublížil  a nepřišel se omluvit.Čekala jsem na to dlouho.V uplynulém roce měl příležitostí dost a dost a nedokázal je využít.Už nečekám.Definitivně se pro mě stal cizím člověkem i s celou jeho rodinou,která se zachovala stejně.
Když jsem četla o Tvém otci, jako bych viděla jeho.

10 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 11:38 | Reagovat

[7]: To záleží na tom, po kom má více geny. Jestli po tobě nebo po otci. Pokud má geny více po tobě, bude mít sklony opakovat stejné chyby jako ty. Pokud více po otci, tak se této špatné volbě vyhne. Nevyhne se ovšem jiným věcem, které souvisí s jeho životem. Ale tomu ty stejně nemůžeš nijak zabránit. Každý si musí svoji cestu prošlápnout sám, aby si na té cestě natloukl kokos a duše se poučila. Neboť chybami se člověk učí.

11 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 11:49 | Reagovat

[8]: Samozřejmě, že tady hrají geny ohromnou roli, protože formují povahu člověka. Povaha člověka se skládá zhruba ze tří třetin. První třetinou je to, co si naše duše přinesla do tohoto života z předešlých životů. Druhou třetinu tvoří směs genetických vloh všech našich předků ze strany obou rodičů a třetí třetinu tvoří výchova vlivem prostředí, ve kterém jsme vyrostli.

12 Vendy W Vendy W | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 11:55 | Reagovat

[11]: No jestli mám nějaké nevyřízené účty z minulých životů tak to se mám....Ne, a teď to myslím vážně, já si totiž myslím, že opravdu tu nejsme poprvé, že se na světě vyskytujeme víckrát. Myslíš že to že se s někým setkám a ten dotyčnej mne nějakým způsobem oslovuje, dostane se mi pod kůži a pevně se tam zahnízdí a já jsem postavena před určitou volbu, že je to nějak dané? Že jsme se setkali právě proto že musíme něco uzavřít? Dokončit? A jak poznám jak to dokončit, co zvolit....

13 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 11:56 | Reagovat

[8]: P.S. Tím jsem chtěl naznačit, že dvě třetiny člověk u svého dítěte nemůže nijak ovlivnit výchovou, tedy vlivem prostředí. Ty dvě třetiny tam prostě jsou dané.

14 Vendy W Vendy W | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 12:00 | Reagovat

[13]: Jo, to beru....I když si myslím, že si stejně ještě něco sebou neseme navíc, něco co nás nutí nějakým způsobem vyhledávat stále stejné tipy lidi za kamarády, přátele a partnery....

15 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 12:10 | Reagovat

[12]: Všichni máme nevyřízené účty z minulých životů. Kdybychom je měli vyřízené, tak už tady nejsme a naše duše se tetelí v blažené nirváně kdesi na nebesích. :D
Samozřejmě, že ty duše se neustále v dalších životech potkávají, a to v různých rolích.
Na to neexistuje žádný návod, jak co poznat a jak to dokončit. Ostatně, když něco dokončíme, tak se otevře něco nového k dokončení. Je to běh na dlouhou trať. To se jen lidé upínají k jakémusi ukončení něčeho, zřejmě pod vlivem tohoto konkrétního ohraničeného života. Ale naše duše je nekonečná, stejně jako je nekonečný vesmír.
Jediným návodem je žít slušně a poctivě, nikomu neubližovat, nikomu nekřivdit, nikoho neodsuzovat. A to i v případě, že nám třeba ubližují ti druzí. My totiž nemůžeme tušit, proč nám ti druzí ubližují. My nemůžeme vůbec tušit, jaká muka prožívá a bude ještě prožívat jejich duše.

16 Vendy W Vendy W | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 12:16 | Reagovat

[15]: No to není moc povzbudivé....a hlavně těžko se to snáší, a ještě hůř odpouští....

17 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 12:30 | Reagovat

[16]: Kdyby to bylo snadné, tak by byl příliš snadný i život, což není tím účelem. Jak by potom mohly naše duše vyzrávat?
Zde platí jedno pravidlo, že když člověk odpouští, tak vlastně očišťuje sám sebe. ;-) Potom jen záleží na tom, jestli ten který člověk chce být čistý, nebo ne. Toť každého osobní volba. ;-)

18 JJJ JJJ | 8. ledna 2013 v 13:25 | Reagovat

Nie je to Radko ale trošku protirečivé? V článku trošku nižšie píšeš "chci zvítězit ve smyslu ubránit svůj kousek světa pro sebe a své nejbližší" (S týmto absolútne súhlasím a je to aj moja filozofia). Čo ale spravíš, keď zistíš, že Ti chce niekto Tvoj svet zobrať a zničiť ho? Pasívne mu "odpustíš", alebo budeš bojovať všetkými prostriedkami za to, aby si si ho uchránila? Za mňa: budem bojovať akokoľvek, aj za cenu "šírenia zla", aby som takého človeka eliminoval z môjho života a aby ma prestal ohrozovať.

19 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 13:55 | Reagovat

Já musím namítnout, že jsem právě hledala manžela takového, jaký byl můj tatínek, ale bohužel. Ti první dva byli jako když si z oka vypadli, až ten třetí - poslední je mu nejblíž, i když až po letech soužití se teprve zdokonaloval k obrazu mému. Jsem ráda, že ho mám už víc jak 30 let.

20 Radka Radka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 19:09 | Reagovat

[9]: Odpustit znamená (podle mě) rozpustit tu bolest uvnitř. Odpuštěno je tehdy, když vzpomínka na daného člověka či situaci nevyvolává žádnou emoci. Pak mám splněno.

[12]: tohle znám - potkáš člověka a nemůžeš zapomenout, opravdu se dostane až pod kůži. Já těmto typům říkám "chobotnice" - když na mě takový člověk myslí, poznám to i na dálku, mám ho plnou hlavu a cítím jakousi potřebu vyhledat ho, i když nevím proč. To si připadám jak sud v té reklamě na Jameson whisky - spadne do vody a ta chobotnice ho začne omotávat svými chapadly. Tak nějak si připadám pod vlivem těchto lidí. A tak si představím, že ta chapadla ze sebe sundávám a jasně mu naznačím, že o něj nestojím.  

[16]:[17]: Tak vidím, že jste si to už vysvětlili a za to jsem moc ráda :-)

[18]: Já to nechápu jako protiřečení. Hodlám se bránit, ale bez zla. Ten kousek ubráním tak, že ho pošlu někam...zatím jsem k němu byla slušná, snažila se komunikovat, ale to je pryč. Dosť bolo!

[19]: mít správné vzory je skvělé. Ale někdy se nezadaří. Dokud jsem si nezrekapitulovala svůj život, nevěřila jsem, že ty vzorce chování fakt opakujeme. Je bezva, že Ti to vyšlo :-)

21 annapos annapos | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 20:09 | Reagovat

[11]: Dobrý večer Radko, jsem u vás prvně, a to co píšete mě velice zaujalo, tedy si dovolím vmísit se do hovoru, říci názor starého člověka, který již něco v životě viděl a slyšel.
S nedorozuměními, která mohou trvat léta a narušit běh rodin a mezilidských vztahů, mám takovou zkušenost.
Na minulé životy nevěřím, na genetické dědění ano. Děláme-li stále stejné chyby, je to naše vina, neumíme se poučit....Tisíce let, děláme neustále stejné chyby, je to věc DĚDIČNÉHO HŘÍCHU
Velkou roli v životě hrají slova, je nutno je velice vážit, zůstávají v nás navždy, i když ne zcela jsme někdy pochopili to, co mělo jimi být řečeno a často nám brání i pýcha, abychom chtěli dojít k porozumění. Konflikty jsou pouhá nedorozumění, věc výběru lidí, situací a také slov, která volíme a říkáme. Uděláme-li chybu MY? Odpustit sobě i druhým, je nutné ale je dobré nezapomínat a v euforii, že teď je vše ideální, si pamatovat, kde, a v čem jsme v minulosti tu chybu udělali. Zdraví vás Anna

22 Radka Radka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 20:45 | Reagovat

[21]: Moc děkuji za Vaše slova. Věřím na minulé životy, ale to je asi tak jediný rozdíl mezi námi. Souhlasím s dědičným hříchem, možná by se to dalo nazvat rodinnou karmou. Dalo mi hodně práce vymanit se z jakési "energie předků", která se táhne u nás po ženské linii. Důležitá je i pokora, pak odpouštět a nezapomínat, přesně jak píšte. Krásný večer přeji

23 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 21:01 | Reagovat

[20]: Já tomu říkám "udělat z negativní informace neutrální informaci". Informace, která v sobě nenese žádný náboj.

24 Radka Radka | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 21:32 | Reagovat

[23]: ale to je hezká definice, to si zapamatuji  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama