Vzpomínka na Petra

20. ledna 2013 v 19:30 | Radka |  Příběhy mého života
Včerejší výlet ke kamarádce se vydařil a jsem ráda, že jsem cestu podnikla. Měla jsem s sebou fotografie z doby, kterou jsme prožily ve stejné třídě a pak hromadu dalších, které mapovaly mé následné kroky životem. Domů jsem si přivezla příjemnou náladu, která mě ještě stále neopustila.
Dnes odpoledne jsem se pustila do pečení a jak už to u mě bývá, vypínám mozek, pracuji automaticky a myšlenky lítají všemi směry. Uvědomila jsem si, že se mi stále od včerejšího dne vybavuje fotografie z druhé třídy, kde úplně vpravo stojí spolužák Petr. Vždy jen na okamžik, ale je to tam.


Příběh Petra začíná v době, kdy jsem dostala pozvánku na školní sraz. S těmito spolužáky jsem strávila první čtyři roky na základní škole, poté jsme se s maminkou odstěhovaly do jiného města. Do jejich třídy přibyli další spolužáci a tak když dorazila pozvánka na sraz, byla jsem na rozpacích. Hodně tváří jsem si pamatovala, dost lidí vůbec neznala. Jenže kamarádka byla zároveň organizátorka srazu a přesvědčila mě. Dnes jsem jí za to moc vděčná.

Na ten sraz po 25 letech dorazili i ti, co se odstěhovali na druhý konec republiky. Po krátké době moje nervozita opadla a já byla šťastná, že mě bývalí spolužáci poznávají a ti neznámí mě berou jako "vlastní". Když si za mnou dorazil popovídat Petr, došlo na dlouho skrývanou bolístku. Zeptala jsem se ho: "Víš o tom, že jsi mě svým posměchem poznamenal na několik let?"
Zděsil se. Řekl, že netuší....
"No, jak jsi se mi posmíval kvůli mému příjmení. Jak jsi na mě neustále pořvával. A já se pak ještě pár let styděla při každém vyslovení svého jména, protože se mi vybavila Tvá slova," dodala jsem už se smíchem.
Úplně zbledl a začal se omlouvat: "To mě mrzí, vůbec si to nepatuji. Ale dnes už jsem úplně jiný člověk," dodal a mně v tu chvíli připadlo hloupé, že jsem to na něj tak vybalila.
"Vím, že jsi jiný. A že jsi to tenkrát tak nemyslel, byli jsme děti. Já snad taky vypadám normálně, takže jak vidíš, nepoznamenalo mě to na celý život. A taky jsem se vdala, takže jsem se toho příjmení zbavila," řekla jsem s úsměvem.

Ten večer jsme se potkali ještě párkrát a vždy se omlouval. A já mu pokaždé opakovala, že to už beru jako úsměvnou hostorku z dětství.
Když jsme se před půlnocí rozcházeli a loučili, věděla jsem o něm, že sloužil na vojně u Budějovic a tam se i oženil. Manželství ale nedopadlo a on se staral sám o syna. Stal se z něj zodpovědný rodič a já cítila, že ten muž ví, co je opravdový život a jaké hodnoty ctít.

Dny a měsíce běžely, život přinášel různé situace, až nastal červenec 2008 a já se ráno vzbudila s divným pocitem. Přemýšlela jsem, co jsem zapomněla, na co bych si měla vzpomenout... Kromě toho, že ten den, 14. července, má narozeniny Karel Gott, mě nic nenapadlo.

Asi za měsíc mi volala sestra, která stále bydlí v našem rodném městě. Zaslechla zprávu, že snad Petr je po smrti. Okamžitě jsem kontaktovala kamarádku, jestli coby předsedkyně třídy něco neví, ale vše bylo marné. Jeho rodiče již před nějakou dobou zemřeli, sestra se odstěhovala do jiného města, adresu nikdo neznal. Zkoušeli jsme různé kontakty, až mě napadlo zadat jeho jméno do vyhledávače na netu. Vyběhl odkaz na mladíka, nositele zcela stejného jména i příjmení a naštěstí i podoby se svým otcem. Zjištěná fakta jsem předala kamarádce a ta syna zkontaktovala.

Tak jsme se dověděli, že Petr měl pracovní úraz, měsíc ležel v kómatu a 14. července zemřel. Od té doby mám občas pocit, že ho někde blízko cítím. To se mu pak opět omlouvám, že jsem to na něj tenkrát tak vyklopila. A na oplátku jako bych slyšela: to jsme si už přece vyříkali, už je to odpuštěno.
Na žádný jiný sraz předtím ani potom jsem nebyla pozvaná. Pouze na ten jediný. Náhoda? Určitě ne, prostě jsme se měli potkat a všechno si vyříkat.

Občas na něj vzpomenu v dobrém a doufám, že když zase někdy budu potřebovat pomoc (a to já docela často), přimluví se tam nahoře za mě Usmívající se
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 terezka66 terezka66 | Web | 20. ledna 2013 v 20:29 | Reagovat

To je neuvěřitelné, moc krásně píšeš a jistě to nebyla náhoda, několikrát se mi už stalo, že lidé v mém okolí, kteří zemřeli se přišli se mnou rozloučit. Zrovna dnes se mi zdálo o mé mrtvé babičce, o které se mi zdá jen při vyjímečných událostech, zajímalo by mě, co to znamená. :-|  :-)

2 Katka Katka | Web | 20. ledna 2013 v 20:30 | Reagovat

Jsou věci mezi nebem a zemí....
Škoda.
Vybavila se mi taky vzpomínka z našeho srazu,ale není moc příjemná, Je divná. Jeden spolužák mi zhurta sdělil, že ho s..u. Když jsem mu odpověděla, že se mi to zdálo po celou dobu studia, akorát jsem nikdy netušila proš, jestli by mi to nemohl po těch letech konečně sdělit....nic jsem se nedověděla. Jazyk mu rozvázal alkohol, ale sdílný nebyl....a tak pořád nevím, proč.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 22:11 | Reagovat

[1]:Mě mrtví také chodí upozorňovat, především maminka, a to když někdo potřebuje pomoc.
Určitě brzy pochopíš, o co šlo a časem se naučíš dávat do souvislostí ještě více ;-)

[2]: je škoda, že nenašel odvahu. Možná zhzená nevyslovená láska, možná rivalita. Protože věřím na minulé životy, řekla bych, že možná i něco z minulosti.
To já pak řeším tak, že si v duchu říkám, že pokud jsem mu ublížila, prosím, aby mi odpustil, pokud on mě, odpouštím mu. Zatím se mi nestalo, že by napětí nepolevilo a táhlo se to dál.

4 Helena Helena | Web | 21. ledna 2013 v 10:01 | Reagovat

Petr se s Tvými slovy těžko smiřoval Raduš,už jen to,že se Ti pokaždé omlouval.Jeden pán,který si prošel klinickou smrt,zažil jeden moment ze svho života,kde urazil slovy jednu paní.Pak ji vyhledal a říkal jí,co se mu přihodilo a ona řekla,ano,bylo to,jak by mi někdo bodl nůž do srdce.Slova jsou jednou vyslovena a těžko se berou zpět.

5 Ježurka Ježurka | Web | 21. ledna 2013 v 14:49 | Reagovat

Jsou to stejně zajímavé příhody a případy. Opravdu něco mezi nebem a zemí. Ale já si nemyslím, že to bylo zase až tak zlé. Tys to nemyslela špatně, a on vlastně tenkrát asi také ne- byli jste přece ještě děti. Jestli je to tak, určitě Ti tam nahoře odpustil. 8-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 21. ledna 2013 v 21:44 | Reagovat

[4]:Já se několik let těžko smiřovala s jeho slovy. Je to tak, člověk by měl vážit svá slova.
Ale důležité odpuštění.

[5]: Určitě mi odpustil, já jemu taky... Byl to hodný člověk, jen kdysi rošťák. Jak se v jedné modlitbě říká: jsem jenom člověk, co neumí domyslet dosah svých činů.
A tak to s námi občas je :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama