Den matkou

16. února 2013 v 0:14 | Radka |  Cesta k poznání

Vcházím do pokoje dcery. Je totálně rozhozená a já netuším proč. Pomalu z ní dostávám, že si začala představovat, jak ji nevychází budoucnost, nedostává se na vysokou a jak by MUSELA jít pracovat. Dělat něco, co ji vůbec nebaví. Ona chce dělat věci, které mají smysl, nejen pro ni.

Když bude MUSET, bude z toho frustrovaná. Pak ji začnou děsit i běžné věci jako úklid, vaření, praní. Neschopnost, kterou rád předhazoval její otec, za kterou nás obě neustále kritizoval. Začala jsem ji uklidňovat. Zvládne to. Taky jsem se musela učit, skoro nic neuměla. Navíc, teď je potřeba soustředit se na školu. Tohle ať si nechá na později.
Je z toho špatná. Chce být v pohodě, ale nejde to.
Probíráme důvody, co ji brzdí, kde má nejspíš bloky. Snažíme se vše v klidu rozebírat.
Večer se vydařil. Diskuze měla smysl. Slibujeme si, že budeme mluvit každý den. O všem, co nás trápí, hledat příčiny a řešení.

Usínám. Sen. Jsem na dovolené s partnerem a dcerou. Je malá, takže hodně let zpět. Partner se chová nevhodně, přemýšlím co s tím, odcházím si pro věci do pokoje. Střih. Sedíme v autech, jedeme na další místo. Zastavuje na parkovišti kousek před cílem cesty. Všichni vystupují, občerstvují se. Sedám do auta, nastartuji a couvám. Dveře spolujezdce jsou otevřené. Chlapec, který dříve seděl vedle mě, stojí venku a zmateně hledí, co dělám. Odjíždím a nemám výčitky svědomí. Vím, že ti, co mají jet se mnou, sedí v autě vzadu. Vyrážíme dál na cestu. Sami bez ostatních. Minulost zůstává za námi.

Probouzím se po páté. Jsem čilá, ale vstávat se mi nechce. Rekapituluji sen. Koho mi ten chlapec připomíná? Viděla jsem ho poslední dobou ve snech často. Vždy stál kousek ode mne a sledoval. Divné, ale zatím jsem nepřišla na to, o koho jde.

Další myšlenka vede k dceři. Kolik jsem jí ublížila, když jsem tolerovala chování jejího otce. V duchu se jí omlouvám a přeji si očištění minulosti, naplnění láskou a světlem.
Ještě na chvíli se ztrácím, než zazvoní budík.
Únava se dostavuje v plné síle. Divný pocit se mi usazuje v žaludku. Snad se to zlepší. Snažím se spěchat, ale spíš se po bytě ploužím. Poslední zastávka před odchodem patří jako vždy dceři. Vcházím co nejtišeji do pokoje, pokleknu k posteli a chci ji pohladit. Otočí se a vypadá čile. Ptám se:
"V kolik jsi šla spát?"
"Asi v jednu." Hurá, meduňka a prosby zabraly.
"Mam, jak to děláš, že to zvládáš? Tolik toho zvládáš. Jsi pro mě vzorem."
"Oprostila jsem se od emocí."
"To já taky, ale nepomáhá to."
"Neoprostila. Podívej, co to včera s tebou dělalo. To byly emoce." Vybaví se mi její oči plné slz a vibrující brada.
"To je nemoc, ne emoce."
"Nemoce jsou nemocné emoce. Máš je tam."
"Mam, potřebuju příval něčeho pozitivního."
"Splněno, v noci nasněžilo, venku máš příval sněhu. Ten ty ráda," dodávám s úsměvem a zvedám se k odchodu.
Usměje se: "Ten já ráda."

Cestou do práce přemýšlím nad jejími slovy. Jsem její vzor…. ještě včera bych si troufla tvrdit, že tomu tak nemůže být. Něco se změnilo. Jak je možné, že tohle všechno zvládám? To díky tobě. I díky sobě, napadá mě
Kolem desáté nevydržím a zavolám ji. Ptám se: "Jak jsi to myslela s tím, že jsem tvůj vzor?"
Slyším pousmání a nejisté: "To bys měla vědět ty, všechno si pamatuješ…"
Cítím, že ji není příjemné to rozebírat. Chápu, příliš se otevřela.

Všechno najednou vnímám v jiném světle. Cítím se skvěle. Den, kdy si po dlouhé době zasloužím pojmenování matka.


Ten den jsem otevřela knihu Další příběhy pro potěchu duše od Bruno Ferrera a narazila na tento příběh:

Dluh

Jeden velmi bohatý muž měl spoustu dlužníků. Když dosáhl pokročilého věku, zavolal některé z těch, kteří mu dlužili víc než jednu zlatku, a řekl jim: "Jestli mi dnes nemůžete vrátit dluh a slavnostně odpřísáhnete, že ho zaplatíte ve vašem příštím životě, spálím směnky, které jste mi podepsali."
První dlužník dlužil jen malou částku. Odpřísáhl, že v příštím životě bude svému věřiteli koněm a bude ho nosit na zádech, kam se mu zlíbí.
Stařec přísahu přijal a spálil listinu, na které zapsán dluh.
Druhý dlužník dlužil víc peněz a slíbil: "Já se klidně stanu tvým volem. Budu pro tebe orat pole a budu ti vozit seno, a tak svůj dluh splatím."
Stařec slib přijal a spálil i jeho směnku.
Poslední na řadě byl muž s obrovským dluhem.
"Abych splatil svůj dluh, budu v příštím životě tvým otcem,"prohlásil.
Stařec se rozčílil, vzal hůl a chtěl dlužníka zbít. "Počkej s bitím, já ti to vysvětlím, bránil se dlužník. Mám u tebe obrovský dluh, který nemůžu splatit jenom jako tvůj vůl či kůň. Jsem ochotný být tvým otcem. Tak budu pro tebe pracovat ve dne v noci, budu tě chránit, když budeš malé dítě, a budu nad tebou bdít, dokud nevyrosteš. Obětuji cokoli, budu třeba riskovat i život, aby ti nic nescházelo, a až umřu, nechám ti všechny své úspory. Není to mnohem víc než být tvým volem nebo koněm? Není to dobrý návrh, jak ti splatit dluh?"

- - -
Dcera naježeně vyjela na matku: "když jsem ti tak na obtíž, tak proč jsi mě přivedla na svět?"
Matku to mrzelo, ale dcera měla pravdu.
Rozhodnutí mít dítě znamená upsat se mu k největšímu dluhu, který si člověk dokáže představit.
Je snad něco většího než říct někomu, kdo není: "Od nynějška žij, protože to chci"?

Tolik Bruno Ferrero. Že by příběh byl potvrzení mých pocitů, že být rodičem je ta nejtěžší práce na světě? A pokud se někdy cítím jako mizerný rodič, je to tím, že si to uvědomuji až příliš? To jsem zkrátka celá já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | E-mail | Web | 16. února 2013 v 0:55 | Reagovat

Článek mě donutil přemýšlet o spoustě věcí... Ne všechny jsou příjemné. Ale přesto děkuju :-)
S mou maminkou máme zvláštní vztah. Táta maminku bil a odešli jsme od něj až po určitých událostech. Po tom odchodu jsme spolu s bráchou byli na maminku šíleně fixovaní a do jisté míry nám to zůstalo. Obdivuju ji za to, co v životě ustála. Ale doufám, že svoje děti uchráním zážitků, které mám z dětství já... Být matkou je ale vážně dřina :-)
Díky, budu se ke čtení u tebe ráda vracet!

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 16. února 2013 v 9:01 | Reagovat

Je matka a matka. Každý se toho zhostí jinak. Někdo jinak nemůže, někdo jinak nechce.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 16. února 2013 v 9:24 | Reagovat

[1]:Děkuji za Tvá slova. Určitou část života máme stejnou. Otec mou matku také bil, moje setra se pak proti matce zatvrdila a zůstala s otcem. Máma všechno brala jako prohru. Neustála to. Jsem ráda, že jsme si před její smrtí dokázaly vše vyříkat a věděla, že nesoudím. Vždyť nemám právo, nebyla jsem na jejím místě.
Můj partner používal psychické násilí, což není o moc lepší.
Na druhou stranu - znám hodně lidí, co měli pohodový život a když dorazí problémy, neumí se jim postavit. Takže - všechno zlé je k něčemu dobré, jsme lépe připraveni a víc si umíme všeho vážit (moje zkušenost)

[2]: Moje maminka říkávala: když někdo nechce, je to horší než když nemůže!
Moje dcera tvrdí, že jsme víc spojenci než matka s dcerou. Možná proto mě vždy zaskočí, když se opravdu jako matka cítím :-)

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 16. února 2013 v 9:44 | Reagovat

Tak nějak si musím nechat článek doznít... Je z těch velmi těžkých.

5 Radka Radka | E-mail | Web | 16. února 2013 v 9:47 | Reagovat

[4]:Jeden z mých "lepších" dní ...

6 Helena Helena | Web | 16. února 2013 v 10:06 | Reagovat

Z Tvého vyprávění je vidět,že máte mezi sebou hezký vztah.Ty vztahy,které máme mezi sebou z minula,jsou nám zastřeny a nevidíme souvislosti,role se mění až se vyžije to,co je mezi náma k rozvázání.
Adélka je asi silný introvert a žije více méně na duševní rovině,možná ji chybí železo,aby se správně inkarnovala do hmoty. 8-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 16. února 2013 v 10:46 | Reagovat

[6]:Né vždy to tak vypadá ;-)
Mluvila jsem s její terapeutkou na téma inkarnací a našich vazeb s tím, že spolu žijeme asi třetí nebo čtvrtý život. "Možná i ví..." dodala se zvláštním tónem v hlasu.
Železo - to byl důvod, proč jsem na Tvůj blog dorazila a tohle je důsledek - můj blog :-)
Nechce polykat prášky, má fobii. Tak jsem ji koupila šuminé rozpustné, z toho ji po čase bolel žaludek. Teď jsme na bezlepkové dietě, což s jejím vegetariánstvím a intolerancí na mléko výrazně zúžilo výběr potravin. Ale i to se zvládne. My nejsme holky vybíravé a důležitý je výdlesek ;-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 16. února 2013 v 10:48 | Reagovat

[7]:jsem myslela výsledek - ale mě poslední dobou ta písmenka nějak neposlouchají. A co je větší legrace, nekdy i mluvím tak, že přehazuji písmenka :-D
Že by náběh na Alzheimera? :-(

9 Helena Helena | Web | 16. února 2013 v 10:58 | Reagovat

[7]: Železo je i v injekční formě a velice dobře se vstřebává.Dostává neteř od Karla. :-)Z těch písmenek si nic nedělej,to je jen takové období. :-)

10 Adél Adél | Web | 16. února 2013 v 11:22 | Reagovat

[9]:Já žádné injekce nechci. :-( Au... :-)

11 Helena Helena | Web | 16. února 2013 v 11:59 | Reagovat

[10]: Ale jdi ty jedna,snad by ses nebála. :-) My ženy máme vůbec se železem problémy,nejsme až tak silně ukotveny ale tak je to chtěno.Ale pokud ho máme velmi málo,tak nemůžeme správně fungovat. ;-)
A Ty Adél správně fungovat chceš. :-)

12 Ježurka Ježurka | Web | 16. února 2013 v 12:24 | Reagovat

To je krásný článek, který opravdu nutí k zamyšlení. Být vzorem a současně matkou, to je nádherné! Je to vyznamenání a já si tak říkám, že být dobrou matkou je to, co vidím jako hlavní. A Tebe trápí to, že se špatně choval otec ke své dceři? Tak také jsem nebyla s jejich otcem dlouho, ale tohle bylo v pořádku i potom.

13 Adél Adél | Web | 16. února 2013 v 13:55 | Reagovat

[11]: Vím, že je železo důležité, ale píchat do sebe.. to ne. 8-O

[12]: Mamku obdivuji za to, že je schopná fungovat každý den a starat se o nás s takovou péčí. Netuším, kde se tohle ve člověku bere.

14 Radka Radka | E-mail | Web | 16. února 2013 v 14:10 | Reagovat

[12]:Děkuji. I když jsme obě moc chtěly, vztah s otcem nefungoval, nefunguje a nejspíš nikdy fungovat nebude. Leda by si uvědomil co znamená být rodič.
A to je u něj nereálné :-(  Bohužel

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. února 2013 v 20:08 | Reagovat

Jsou různé vztahy dětí a rodičů. Pro mne ale je zlé pomyšlení, že jsem měla rodiče hodné, měli se rádi, ale zemřeli příliš mladí. Byli spolu vlastně jen osm let, pak ještě dva roky maminka žila- tedy spíš živořila, nemocná a v 28 letech zemřela. Já bych jí tedy určitě nedělala schválnosti, jen kdyby se byla uzdravila. No, je to pryč...proto raději nic nerozebírám, ty vztahy.

16 Radka Radka | E-mail | Web | 16. února 2013 v 20:48 | Reagovat

[15]: Když vstoupí do života nemoci, je to zlé a člověku to připadá nespravedlivé. Myslím, že jsi zvládla život dobře, slušně děti vychovala. A věřím, že nás ty naše maminky s láskou shora pozorují :-)

17 N* N* | Web | 27. února 2013 v 20:56 | Reagovat

Tak už z tohodle článku jde moc hezky vidět, že máte fakt krásnej vztah :) Jůů

18 Radka Radka | E-mail | Web | 27. února 2013 v 22:25 | Reagovat

[17]: Děkuji, snažím se. Tedy, snažíme se oně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama