Odkud se bere?

17. února 2013 v 19:54 | Radka |  Téma týdne

Poslední dny hodně rekapituluji. Kde se ve mně vzala ta síla žít? Jak je možné, že i když mě hodně věcí vyčerpává, zase ji doplním a jdu dál?
Začala jsem vzpomínat a uvědomila si, že jsem dvě třetiny života byla šílenej posera. Zní to hrozně, ale je to tak. Proč vlastně?


Maminka za to mohla. Hýčkala mě, co to šlo. První výprask od táty jsem dostala už v šestém měsíci v mámině břiše. Do porodnice ani nepřišel, byla jsem třetí dcera v pořadí, což ho velmi zklamalo. Mám pocit, že už s námi bydlel jen sporadicky. Hledal jinou ženu, která by mu porodila syna. Rozvod proběhl v mých třech letech.
Tátu jsem skoro neznala, byl pro mě jako cizí, i když bydlel kousek od nás. Zato máma se nám věnovala, co jí síly stačily. Hrála si s námi na školu, četla pohádky, pouštěla gramofon a učila tančit. Nejraději jsme měly zimní večery, kdy jsme potmě vysedávaly u rozžhavených kamen a povídaly si. Černé hodinky. Jak moc mi chybí.
Asi v mých pěti letech to maminka přestala zvládat. Otec se nestaral, chodil jen vyhrožovat a fyzicky ubližovat. Byla to pro mě velká změna a většinu věcí jsem nechápala. Možná je to dobře. Starší sestry si odnesly mnohem horší vzpomínky.
Život mi pak nadělil hodně změn a situací, které mě měly nakopnout, ale stále chyběla odvaha. Až ve třiceti se to povedlo. Pomalu jsem se začala stavět na vlastní a dnes si řákám, jaká škoda, že to nešlo dřív. Je totiž mnohem jednodušší spoléhat se na sebe, než si nevěřit a spoléhat na druhé.
A jak to dnes dělám, že to zvládám? Vybavím si, jak jsme ležely v manželské posteli, máma a my tři její holky, ona šíleně chraptěla kvůli nachlazení, ale přesto nám s láskou četla pohádky. Nebo ty záchvaty smíchu, když máma napastovala linoleum v obrovské kuchyni, my dostaly látkové papuče a klouzaly se, padaly a smály jak šílené. Ten pocit návratu mě naplní láskou, kterou si přenesu do přítomnosti a jsem schopná dále fungovat.
Vždycky stačí okamžik, malá chvíle, kdy jsme byli šťastní a můžeme z toho čerpat celý život. Důležité je, že taková šťatná chvíle vůbec existovala.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | Web | 17. února 2013 v 20:42 | Reagovat

To je pravda, že okamžiky štěstí dávají sílu. Moc se mi líbí poslední věta.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. února 2013 v 20:43 | Reagovat

Je důležité vybavit si chvilky, kdy jsme byly šťastné. Nemusí to být láska milenecká, ale i mateřská, přátelství, pocit štěstí, když člověk hladí svého zvířecího miláčka nebo dělá to, co má rád a uklidňuje ho. To pak překryje ty nemilé vzpomínky, které má skoro každý člověk snahu vymazat z paměti.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 17. února 2013 v 20:51 | Reagovat

[1]:Děkuji

[2]: Mě se díky tomu hezkému daří i to zlé snášet v pohodě. Beru to peostě jako fakt, většinou ;-)

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 17. února 2013 v 20:55 | Reagovat

Kde se v Tobě bere síla žít? Člověk je tak naprogramován, aby zvládl hodně. Pokud se dostaneš na dno, pak se z toho dna hodně odpíchneš. Každý má v sobě skryté síly. Akorát o nich ne vždy ví.

5 Radka Radka | E-mail | Web | 17. února 2013 v 20:59 | Reagovat

[4]:Když ono hodně lidí jenom přežívá a to je smutné :-(

6 Intuice Intuice | E-mail | Web | 17. února 2013 v 21:03 | Reagovat

[5]: Přežívají, ale nejsou na dně. Pokud by se dostali na dno, odrazili by se. Takhle žijí stále v šedi.

7 Radka Radka | E-mail | Web | 17. února 2013 v 21:06 | Reagovat

[6]: Znám hodně lidí v depresi, co byli na dně a pohybují se stále kolem něho. Nejde jim vyplout výš.
Znám i takové, co osud je zlomil. Tak nevím, jestli opravdu platí, že na nás Bůh naloží vždy jen tolik, kolik uneseme....
Asi spíš platí teorie, že si před narozením nakládáme sami, ale když neodhadneme...

8 Intuice Intuice | E-mail | Web | 17. února 2013 v 21:08 | Reagovat

[7]: Z deprese se člověk dostává těžko. Je stále jakoby v kruhu.

9 Radka Radka | E-mail | Web | 17. února 2013 v 21:10 | Reagovat

[8]: ano, v začarovaném kruhu...

10 Ježurka Ježurka | Web | 18. února 2013 v 17:38 | Reagovat

Ano, je to fajn, takto si zavzpomínat na ty nádherné chvíle, já v mých letech to dělám čím dál tím častěji. A je mi pak krásně! A posera jsi určitě nebyla, jen jsi potřebovala trošku víc času na všechno, ne? :-)

11 Helena Helena | Web | 18. února 2013 v 18:59 | Reagovat

Je zajímavé,že hodně lidí se přenáší do svého dětství nebo vzpomínkama na Vánoce,aby se dobili a ono to skutečně funguje. :-)A víš co,musím Ti říct,že Tě mám ráda. :-)

12 Radka Radka | E-mail | Web | 18. února 2013 v 20:39 | Reagovat

[10]: Hodně času :-(
ale hlavně, že jsem pochopila a nezůstala poserou navždy :-)

[11]: Opravdu to funguje a díky Bohu za to.
A víš co? Já Tebe taky :-)
Moc děkuji, vážím si toho :-)

13 Helena Helena | Web | 18. února 2013 v 20:48 | Reagovat

[12]: Taky děkuji a taky si toho vážím.Jsme to ale nudle co? :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 19. února 2013 v 19:34 | Reagovat

[13]:ne, špagety :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama