Výměna energií v praxi

12. února 2013 v 18:41 | Radka |  Cesta k poznání
Nad tímto faktem jsme diskutovali pod tímto článkem. Jsem ráda, že někteří z vás zákon dávání a přijímání znají. Přesto si dovolím něco zopakovat, něco dodat. Nad vašimi komentáři jsem si totiž připomněla, jak těžké bylo pro mě začít přijímat a jak často jsem za tím hledala to, co tam vůbec nebylo.


Kdysi jsem byla člověk stranící se kolektivu, držící se známého: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Seděla jsem, nenašli. Občas jsem cosi drzého z kouta vyslovila, slyšeli, v koutě sedět nechali. Nezbylo, než vylézt do prostoru a sžít se s okolím.
Vše začíná uvědoměním a já si uvědomila, že je třeba se sebou něco dělat. I začala jsem na sobě pracovat. Snažila se nedělat druhým, co jsem nechtěla, aby oni činili mně. Nemám ráda pohled na naštvaného člověka, dodnes mi vadí, když z druhého cítím zmatené a přehnané emoce.
Jak jsem se uvnitř srovnávala se svou nechutí k čemukoliv, začala jsem navenek působit na druhé příjemně. Vznikala nová kamarádství i přátelství. Podle známého: stejné přitahuje stejné.
Pro tyto nové lidi v mém životě bylo běžné dávat i přijímat. Já do té doby jen dávala. Na to byla celá má rodina zvyklá, stejně jako mé okolí. Když jsem jednou dorazila k rodině bez darů, dostalo se mi slov: Ty jsi nic nepřivezla?
Částečně mě to vyléčilo a dávala jsem si pozor, komu dávat: dary, pomoc, přízeň.
Když mě začali obdarovávat druzí, byla jsem nesvá. Hledala jsem za tím něco, co tam nebylo. Neuměla jsem se na to podívat z druhé strany. Také daruji a nečekám vděk ani odplatu. Pomohla mi kniha Dona Miguela Ruize: Čtyři dohody. Konkrétně třetí: Nevytvářejte si žádné domněnky.
Přestala jsem pátrat nad tím, co dotyčného vedlo k obdarování, pouze jsem sledovala své pocity. Pokud jsem cítila upřímnost, přijala jsem. V opačném případě jsem neměla problém odmítnout.

Když dnes narazím na někoho, kdo neumí přijímat, dokážu mu to díky své cestě lépe vysvětlit. Není potřeba oplácet hned, vždy se najde příležitost, jak druhého obdarovat. Službou, laskavostí, stráveným časem. Už jen to, že vás někdo vyslechne ve chvíli, kdy to opravdu potřebujete, je dar.
Nejvíce se mi osvědčil model: čím více dávám, tím více dostávám. Ovšem ne od těch stejných lidí. Přichází to z různých stran, jako zákon výměny energií.

V onom článku, pod kterým se živě diskutovalo, jsem psala o dojetí, které jsem způsobila darem. Nedá se říct, že bych čekala odplatu. Odkudkoliv. Opravdu ne.
Včera jsem zaskočila do obchůdku se spodním prádlem. Nedávno jsem tam nakoupila několik kusů a paní majitelka zavelela, ať klidně donesu zpět, kdyby něco nesedělo. Prodává hlavně české zboží a to já ráda. Navíc dobrá kvalita i cena. Jeden kus neseděl, tak jsem vzala na výměnu. Dcera si vybrala, já si vybrala, zase jsme utratily. Paní byla ráda, že má spokojené zákaznice a tak jsme se zapovídaly, …. no ještě nám přibalila za nákup bavlněný top zdarma. Bránila jsem se, leč marně. Paní trvala na tom, že je to dar.
Zaskočilo mě to, ale říkala jsem si: co nadělám, to je ta výměna energií Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | Web | 12. února 2013 v 18:59 | Reagovat

Skutečně to nemusí být pokaždé hmotný dárek,ale jak píšeš,maličkosti,kter pro dotyčného mají obrovskou cenu,třeba rada,příjemný pokec atd.... :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 12. února 2013 v 19:10 | Reagovat

[1]:Někdy má čas druhého člověka opravdu větší cenu než všechny peníze světa. Viděla jsem to na pár spolužačkách mé dcery, když k nám přišly. Finanční zázemí v rodině skvělé, ale nikoho nezajímaly :-(

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2013 v 22:15 | Reagovat

[2]:To si pamatuji z dětšství našich kluků. Klidněs si mohli přivést kamarády, dala jsem jim i malé pohoštění, v klidu se bavili, ale párkrát se divili, že se u nás nemusí bát kamkoliv sednout, opřít si nohy. Párkrát jsem se  s nimi i bavila, pokud o to stáli, byla tam i děvčata, kamarádky. Ti kamarádi i kamarádky zůstali klukům skoro všichni do dnešních dní. Přátel si člověk musí vážit a není směrodatné, jestli něco hmotného dávají. Kluky jsem ale učila, když jdou někam na návštěvu, aby donesli maličkost, třeba i kytičku mamince kamaráda, čokoládu nebo něco podobného, pokud se jednalo o oslavu narozenin a pod.. Později vymýšleli i drobné dárky, které sami dělali.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 12. února 2013 v 22:23 | Reagovat

[3]:Růženko, dobře jsi kluky vychovala :-)
Nezájem rodičů byl nejvíc vidět na spolužačkách z gymnázia. Některé řekly na rovinu, že by chtěly mámu jako jsem já, jiné se tvářily, že to mají doma super, ale trpěly nedostatkem pozornosti, protože matky se znovu vdaly a měly další dítě, které spolu s novým mužem dostávalo nejvíc pozornosti. Smutná doba, smutné děti :-(

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 12. února 2013 v 22:29 | Reagovat

[2]: Darovat čas je jeden z největších darů. :-)

6 Ježurka Ježurka | Web | 13. února 2013 v 13:11 | Reagovat

Rozumím tomu. Také nemám ráda okamžitě dávat něco za něco. Když mohu dám nebo poradím, potěším, ale nečekám hned obratem to stejné. Však čas ukáže.

7 andorea andorea | Web | 13. února 2013 v 20:50 | Reagovat

Já jsem pořád zalezlá v tom koutě, protože se bojím, že když vylezu, tak okamžitě dostanu přes čumák. Takže třeba dnes mi dal hodně k zamyšlení tvůj článek, že tomu tak být nemusí. Díky. :-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 13. února 2013 v 21:11 | Reagovat

[5]:V dnešní dobe utčitě :-)

[6]: Musíme se naučit trpělivost a příležitost se vždy najde :-)

[7]: Těší mě Tvá slova.
Když to budeš čekat, přijde to. Znám to.
V každém z nás je hodně dobrého, zajímavého,...
Já byla takový "samonáser", nepotřebovala jsem nikoho, abych se naštvala. A pak jsem si řekla, že nemám právo kazit lidem náladu. A taky jsem si uvědomila, že chci žít, být mezi lidmi, protože mi mají co dát a já jim. A vidiš, povedlo se. Proč ne Ty? Počítej s dobrým a ono to přijde :-)

9 Intuice Intuice | E-mail | Web | 13. února 2013 v 21:23 | Reagovat

[8]: Prima, že ses změnila. Jistě to bylo Tvou situací dříve a nyní. Vše je ovlivněno vším.

10 Radka Radka | E-mail | Web | 13. února 2013 v 21:32 | Reagovat

[9]: Děkuji. Byla jsem psychicky hodně rozhozená, ať už situací v rodině, později s partnerem. Ale povedlo se a já pochopila.
Důležité je uvědomit si. A chtít. Pak už to jde :-)

11 Intuice Intuice | E-mail | Web | 13. února 2013 v 21:35 | Reagovat

[10]: Proto je třeba lidi neodsuzovat, ale brát je, jací jsou. Nikdo nikdy neví, co člověk stojící před ním vše prožil. Prostě je třeba ke všem lidem přistupovat s respektem k nim. Samozřejmě nezůstaneme s člověkem, který nám ustavičně vědomě ubližuje.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 13. února 2013 v 21:39 | Reagovat

[11]:s tím naprosto souhlasím. Každého se snažím brát takového, jaký je a nesoudit. Vím, že nemám právo soudit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama