Zastavte se

23. února 2013 v 15:55 | Radka |  Téma týdne
Večer ulehám s příjemným pocitem. Je pátek, zítra nemusím vstávat do práce. Přemítám nad víkendovým programem. Už teď se těším. Sobota běžné povinnosti, neděle výletní. Chystám se za lidmi, které mám ráda. Všechny problémy jdou teď stranou.

Z noci si pamatuji pár snů. V jednom mám telefonát. Někdo z nemocnice volá, že maminka je hospitalizovaná, mám za ní přijet. Teď? Jsem v práci.... ne, je to máma, je slabá a nemocná, musím za ní jet. Nějaká pečovatelka mi hlásí město, ve kterém by měla být. Neznám ho, prosím ji, ať mi ukáže mapu. Vyjdeme před budovu, je to něco jako parčík, rostou tam krásné květiny. Ukazuje na keř jednoho z nich a říká: "Jeden květ můžete odtrhnout, jak vidíte, je jich pět".
Po probuzení se vyděsím. Moje máma už nežije, co to má znamenat? Za chvíli mi to dochází. Chystám se do rodného města, kde na městském hřbitově leží urna s jejím popelem. Od pohřbu před deseti měsíci jsem tam nebyla. Na hrob se nosí sudý počet, pátá je moc. Měla ráda karafiáty. Uvědomuji si, že ten parčík ve snu připomínal hřbitov..... Měla bych se tam zastavit, donést čtyři karafiáty.

Vykouknu ven z okna a je mi smutno. Vše pokryté sněhem a z nebe se sype dál. Co se to děje? Pokaždé, když se chystám do rodného města, nastanou překážky. Stejně jako minule. Tohle není běžné sněžení, tohle je kalamita!

Nejraději bych se zavrtala do peřin a všechno zaspala. V neděli se probudila do krásného dne a po suchých cestách vyjela směr rodné město. Zázraky miluji, ale tohle se asi nepovede. Zvraty v počasí jsou stále častější. Odplata za naše chování k přírodě? Nejspíš, ale možná jen Ladovská zima.
Co naplat, musím i dnes vyjet. Na poštu pro balíky, dcera si objednala knihy a moc se na ně těší. Nakoupit a zpátky domů.
Cestou z pošty musím centrem, jeden semafor za druhým. Zastavím a také mé myšlenky zpomalí. Zadívám se před sebe na ty obrovské sněhové vločky. Jsou jako pětikoruny. Andílci trhají peřiny, říkává s oblibou kolegyně. Rozjíždím se, sleduji to množství sněhu, jako by opravdu někdo roztrhal obrovské peřiny, jen místo peří mi letí naproti sníh. Ještě ráno bych řekla: hrůza. Teď mám chuť křičet: Koukněte lidé, to je štěstí! Jako by nás andělé chtěli zasypat fůrou štěstí v podobě sněhových vloček.
Že se v tom nedá jezdit ani bezpečně chodit? Lidé, tak zpomalte. Kam spěcháte? Vždyť na světě je tak krásně. Všichni pořád spěcháme, pachtíme se za kdečím pomíjivým a zapomínáme si vychutnat tu krásu kolem. Dnes krásu padajícího sněhu. Bílou nádheru, která aspoň na okamžik ukryje všechnu tu špínu kolem.
Zmocňuje se mě nádherný pocit radosti. Všechny problémy odplouvají, vše se mi zdá tak jednoduché. Protože ve skutečnosti to tak je.

Obrovský problém naší doby je, že neumíme zpomalit a užít si ty nádherné chvíle, které život nabízí.

Možná, až v pondělí dorazím do práce, pohltí mě opět smutek. Doufám, že si pak vzpomenu na ten nádherný pocit padajícího štěstí a onen smutek se v záplavě radosti rozpustí. A na světě bude zase krásně Mrkající
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eruvië Eruvië | Web | 23. února 2013 v 16:26 | Reagovat

Já nejradši koukám na sníh za oknem. Ale líbí se mi, jak vše špinavé pokryje krásně bílý a čistý sníh, jak ta peřina :-) Škoda je, že to nikdy nevydrží dlouho. Jakoby byl svět zase hezčí a čistější. A ještě lepší je pak slyšet, jak si děti ve sněhu hrají a vřískají. Jako malá jsem se těšila na sáňkování. Naprosto s Tebou souhlasím :-)

2 Ježurka Ježurka | Web | 23. února 2013 v 16:35 | Reagovat

Ano, také jsme říkávali, že andílci roztrhali peřinu, jeď opatrně, před chvílí mi psal na FB syn, že po dálnici jet je jedna hrůza! Jeli pomalu a dojeli v pořádku! Já to říkám také: Kam pořád spěcháme? Vychutnat si ten život máme! :-)

3 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 16:40 | Reagovat

[1]: Koukala jsem a bavila se :-)
Někdy mi rozjívené děti trošku vadí (už nejsem nejmladší), ale dnes jsem se bavila sousedovic chlapečkem (má rok a půl) jak padal do sněhu a smál se tomu. Když oni jsou v tom zimním oblečení jak sněhuláci :-D

[2]: Doufám, že to dopadne o moc líp, než posledně. Tedy sny ani pocity děsivé nemám, tak by mělo vše klapnout :-)

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 23. února 2013 v 16:52 | Reagovat

Já sníh miluju. A když sněží v zimě, jakýže zvraty? Normální zima. Spíš zima konečně v pořádku. Zima, když bylo deset stupňů, to bylo divný :D

5 Lydie Lydie | 23. února 2013 v 17:01 | Reagovat

[4]:Také sníh miluji - teď už nelyžuji,tak alespoň koukám na ty ostatní...na sjezdovku vidím z okna, ale při mém zraku vidím lidi jako mravence.
Jasně - v únoru má padat sníh....to jen v Praze jim to dělá "kalamjku"...přitom někde na starých fotkách je vidět,kde se i v Praze sáňkovalo...

6 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 17:11 | Reagovat

[4]: [5]:  Svatá pravda. Vždyť přece: únor bílý, pole sílí.
Nakonec, i Pražáci potřebují posílit, no ne? :-D

7 Terka Terka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 17:30 | Reagovat

Na sníh se nejraději dívám z okna, ale když po něm mám jít venku, po tom mnohdy až rozbředlém sněhu, tak se mi vůbec nechce.. já vím, v tomto jsem docela pesimista, ale já si nemůžu pomoct, mám ráda když je teplo, nemám ráda zimu..
Nejhorší je jít v pomalu půl metrovém sněhu na zahrádku shodit sníh ze skleníku.. nebo třeba jít na zahrádku pohřbít domácího mazlíčka, protože už tak je to deprimující..
Já jsem nikdy nějak moc nesáňkovala, respektive nebobovala, ani neumím lyžovat (v sedmičce i v prváku jsme sice na lyžáku byla, ale ani jednou jsme nelyžovala - v sedmičce jsme měla běžky a v prváku jsem šla na turistiku) a o bruslení na ledě ani nemluvím.. možná i proto, že to kolikrát klouže pod nohama, nemám ráda sníh a vlastně i led.. :-?

8 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 18:04 | Reagovat

[7]: Asi potřebuješ za všech okolností pevnou půdu pod nohama. Proč ne, každý to máme jinak :-)
Také mám raději teplo, ale když už žiju tady, zkouším z toho vytřískat co se dá. Třeba dobrý pocit ;-)

9 Lydie Lydie | 23. února 2013 v 19:08 | Reagovat

S oblibou sněhu je to asi podle toho,kde člověk žil v dětství.Já pocházím z Českomoravské Vysočiny.Tam bylo sněhu dost a dost.Bydleli jsme na samotě-v zimě jsme do školy jezdili na lyžích.Když bylo hodně škaredé počasí,tak tanínek zapřáhl koně do saní a do školy nás zavezl....

10 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 19:35 | Reagovat

[9]: My museli vždycky pěšky :-(
Ale pamatuji si, jak jsem se sestrou bruslila na zamrzlém tybníčku a zahučela po pás do vody. Doma jsem chodidla skoro necítila. Ani to mě neodradilo od dalších zimních aktivit :-)

11 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. února 2013 v 19:45 | Reagovat

Ano, měli bychom zpomalit. Asi to zní jako fráze, ale já touto hektičností doby dost trpím.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 19:48 | Reagovat

[11]: Celá doba je šíleně rychlá. Nestačíme ten život žít, ale jen přežívat. Také mě to nebaví. A tak jsem dnes koukala na ty vločky jako pako a bylo mi to jedno ;-)

13 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. února 2013 v 19:51 | Reagovat

[12]: Každé ráno, když jdu ve tmě do práce, vnímám tyto vločky jako vločky štěstí. Všude ticho, klid, nikde nikdo. Jen nevím, proč to musím vychutnávat v 5:30. ;-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 20:00 | Reagovat

[13]: Krásná poznámka na konec :-D
Dnes jsem měla chuť vrátit se v čase, vypláznout jazyk a chytat ty padající vločky.... jenže to by člověk nesměl přemýšlet, co všechno v tom vzduchu lítá...

15 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. února 2013 v 20:03 | Reagovat

[14]: Hm, krásná. ;-) I to je k pousmání. Taky mi nepřipadá logické takhle ráno bláznit, když všichni ještě spí. No nebudu vrčet a budu myslet pozitivně - jsem ráda že mám vůbec práci. :-)

16 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 20:16 | Reagovat

[15]: Obdivuji všechny, co zvládnou tak brzy ráno fungovat. V tomto jsem vděčná svému zaměstnavateli, že můžu chodit na osm, to je přesně ta doba, kdy mi zapíná mozek ;-)

17 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. února 2013 v 20:24 | Reagovat

[16]: Nezvládám, hodně vrčím. :-) Pak si slibuji od soboty, že se pořádně vyspím. V kolik myslíš, že v sobotu otvírám oči? :D :-D

18 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 20:29 | Reagovat

[17]: Moje sestra říká: ať vstávám v kolik chci, probouzím se v deset! :-D

19 pavel pavel | Web | 23. února 2013 v 20:38 | Reagovat

Já sice pozoroval velké sněhové vločky jen z okna (bydlím až ve 12.), ale taky jsem se jimi těšil. A možná i víc, než když jimi procházím, protože mi nezalepovaly oči. :-)

20 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 20:52 | Reagovat

[19]:No, koukat se na to z blízka nedá. Ale za sklem je to nádhera :-)
Poslední sněžné pohlazení před příchodem jara. Doufám

21 Lydie Lydie | 23. února 2013 v 21:17 | Reagovat

Na sníh mám "několik úhlů pohledu".Když jsem chodila do práce,tak sněžení dělalo problémy.Zachumelily výhybky, zpožďovaly se vlaky, cestující nadávali...Při noční směně dbát na to, aby byly včas očistěny příchozí cesty, posypané perony, aby někdo neuklouzl, až ráno celý rozespalý půjde k vlaku...Ráno jsem si oddechla,pověsila červenou čepici na věšák a jela domů spát. :-)

22 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 21:39 | Reagovat

[21]: nelehká práce, ale určitě mela smysl :-)
Na rozdíl od spousty jiných, kde člověk nic pořádného nevytvořil.

23 Teeda Teeda | Web | 23. února 2013 v 22:30 | Reagovat

Přesně tak. Já to říkám také. Je třeba zpomalit. :) Moc hezky napsané. Opravdu. :-)

24 Radka Radka | E-mail | Web | 23. února 2013 v 22:46 | Reagovat

[23]:Děkuji :-)

25 Katka Katka | Web | 24. února 2013 v 8:18 | Reagovat

Hurá! Přišla jsi na to. Jo, v tom to je. Někdy se zdá, že NELZE se zastavit, ale většinou to jde. Alespoň na chvíli si zpříjemnit i všední den. I v dešti, i v plískanici....
Protože "když nejde o život, jde vlastně o h...." Občas je dobré si tuhle (promiňte trochu vulgární) průpovídku připomenout.
A nebo vznešeně, jak mi říkával můj muž zamlada, když jsem mu něco vytýkala: "co je to proti hvězdnejm soustavám...." A mohla jsem se jít klouzat :-D

26 Radka Radka | E-mail | Web | 24. února 2013 v 10:04 | Reagovat

[25]: Jo, včera to stálo za to :-D
Budu si muset připomenout tu svou průpovídku z mládí: co je to proti nekonečnosti vesmíru? ;-)
Pravda je, že člověk má potřebu vypsat se spíš z toho negativního, ale to neznamená, že ten můj život je celý na ho...dně špatné vlně :-)

27 bábina bábina | 24. února 2013 v 21:15 | Reagovat

Ten sen bych brala jako nějaké varování. Něčeho, čeho je pět a jeden má zmizet.Může to být třeba jen nějaká blbůstka, ale třeba ne. Například: někam jedeme 5 hodin, cesta se dá zkrátit o 1 hodinu, ale to je to riziko. Netrhat, nechat být.

28 bábina bábina | 24. února 2013 v 21:19 | Reagovat

Pak to dává i smysl, co se stane když utrhneme. Co nás čeká. Park.

29 Radka Radka | E-mail | Web | 24. února 2013 v 23:39 | Reagovat

[27]:V tom snu jsem netrhala.
Dnes jsem koupila čtyři karafiáty, ty maminka milovala. Zanesla jsem je na hrob a jako by na mě dopadla tíha skutečnosti, že z jejího těla je jen hromádka popela v nádobě za sklem....
ale cítila jsem, že měla z "mé návštěvy" radost :-)

30 Helena Helena | Web | 25. února 2013 v 17:48 | Reagovat

Dění je zrychlené,to,co kdysi lidi zažívali snad za celý život se dnes vtěsnává do období dětství.Zastavit se a vychutnat krásu okamžiku je nádhera a Tebe políbili motorizovaní andělé Raduš.Je to moc krásný článek. :-)

31 Radka Radka | E-mail | Web | 25. února 2013 v 18:36 | Reagovat

[30]: Moc děkuji :-)
A to si představ, že se stal zázrak,  cesty nebyly úplně suché, ale jelo se dobře. A v Metylkách bylo úžasně ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama