Bizarní den s nádechem šílenství

21. března 2013 v 22:22 | Radka |  Cesta k poznání

Krásného šílenství.

Z práce spěchám na nákup. Představa plného supermarketu mě děsí, proto volím příjemnější variantu, nákup v minimarketu.


Proplouvám rychle do prodejny potravin. Pouze s košíkem mám v plánu něco málo nakoupit a spěchat k pokladně.
Hledám bezlepkové dobroty. Narazím na paní, něco kolem sedmdesátky, jak požaduje po prodavačce bezlepkovou mouku. Ta se jí snaží poradit, ale má pocit, že ji nevedou. Málo se prodávala, tak ji přestali brát. To je pochopitelné.

Vložím se do hovoru a radím, ať si zajde do supermarketu, tam mají skvělou, dobře se z ní vaří.
Prodavačka prosí o další informace, aby byla v obraze a tak prozrazuji složení mlouky. Chce paní nabídnout ještě něco jiného a tak jdeme k jinému regálu. Smůla, mají jen kukuřičnou kaši.
Vysvětluji oběma, jak lepek škodí, co dělá ve střevech a jak to může končit i otráveným tělem a depresemi. Za vším je špatný způsob stravování, daný uspěchaným životem.
Prodavačka souhlasí. Mají toho v práci hodně, nové vedení žádá změny na prodejně, musí předělávat regály, honí je a to vše za pár korun. Souhlasím a popisuji podmínky u nás v práci. A také dodávám, jak k nim chodím ráda nakupovat, protože je to tady jako doma. Má radost, alespoň nějaký bonus za tu námahu.

Důchodkyně, opřená o vozík, poslouchá s otevřenou pusou. Nejspíš zajímavější než se prát s vrstevníky o akční zboží v supermarketech.
Prodavačka utne hovor, že musí jít pracovat. Rozloučí se s důchodkyní a mně říká:
"Pojďte, ještě Vám něco ukážu," a vede mě zpět k regálu s bezlepkem.

Cestou mi svěřuje, že zrovna ta paní jí nadala, že jsou regály v zelenině přeházené a nemůže nic najít. Jenže prodavačky jsou malými pány. Není nad šílená manažerská rozhodnutí. A arogantní seniory, shodneme se obě.
Ještě vybírám bezlaktózové věci, protože dcera musí kombinaci diet. A oni jako jedni z mála vedou tento sortiment.
"Vy máte dceru? A kolik jí je?" zeptá se radostně.
"Dvacet. Už je dospělá. Ale se zdravím to má složité."
"Já přišla o syna, když mu bylo osmnáct. Už je to pět let a pořád se s tím nemůžu srovnat." Do očí se jí nahrnou slzy.
"Pamatuji si, jak jste tehdy byla smutná, chodím sem nakupovat hodně dlouho."
"Zůstali jsme s manželem sami. Předtím deptal syna, teď si to vybíjí na mě."
Snažím se jí vysvětlit, jak jsem od partnera odešla kvůli dceři, protože jí hodně ubližoval. Jinak to ani nešlo. Pohlédne na mě s takovým výrazem, že mě skoro vyděsí změna nálady: "Jak jste to udělala? To je bezva, Vy jste tak dobrá."
No, tohle mě znejistí a tak jen odpovím: "Prostě jsem se sbalila a odešla i s dcerou. Měla jsem štěstí, dostala jsem podnikový byt."
Ona takové štěstí neměla a tak ji trápí výčitky, že se synem od manžela neodešla, dokud tady syn byl.
Vysvětluji, že litovat nemá smysl. V danou chvíli děláme vždy to nejlepší, co umíme. Kdybychom uměli víc, dělali bychom víc. Je důležité si to uvědomit a odpustit si.
Souhlasí a rozpovídá se. Jak by nejraději skočila kolikrát z balkonu, ale pak uslyší hlas syna, ať to nedělá. Nedostala by se za ním, spadla by dolů. Ví, že musí počkat.
Souhlasně přikyvuji a ona mluví o tom, jak si představuje, že je tam spokojený, má domeček se zahrádkou...
Ano, souhlasím, je šťastný. My tady na zemi to máme těžké, oni už jsou šťastní.
Je tak nadšená mými slovy, že mi nabízí tykání. Podává ruku a říká: "Já jsem Lenka."

Jsem natolik zaskočená, že jen dodám: "Já jsem Radka."
Omluví se, že už musí dozadu, ale že se těší, až se zase potkáme.

Nevím, z čeho jsem více v šoku. Jestli z její otevřenosti nebo jejího jména.
Zase Lenka. Někdo tam nahoře má obrovský smysl pro humor.

Už ve dveřích bytu dceři hlásím: "Stala se mi naprosto neskutečná věc!"
Snažím se jí v rychlosti popsat události a přitom vybaluji nákup. Když se konečně dostanu k závěru, zopakuji slova: Já jsem Lenka.
Výbuch smíchu, který následuje, se nedá popsat. Miluji dcery smích, ale jsem naprosto zmatená. Nevím, jak dál.

V posteli před spaním přemýšlím. Proč zase Lenka? Znám jich tolik a nevycházím s nimi opravdu vůbec dobře. Více mě dojímá její otevřenost. Nevěřím na náhody a tak je jasné, že nás dvě někdo svedl dohromady. Potřebuje pomoc, o to tady určitě jde. Pět let se plácá v bolesti a smutku a pořád to nemůže odeznít.
Usínám s nadějí, že vysvětlení příjde. Doufám, že snad během příštích pár dní.

Přichází mnohem rychleji, než bych čekala.

Spánek je lehký, pořád mě vyrušují zvuky v pokoji. To snad ne! Zase nezvaní hosté? pomyslím si. Nemám sílu se bránit. Jsem jak omámená. Víc mě však probere bušení srdce. Je to jiné než když se člověk bojí. Je to záchvěv, jako by do mě někdo nechal proudit lásku. Tep mám stejný, jen cítím výrazněji bít srdce.

Zneklidním. Myšlenky se mi vracejí k nové kamarádce Lence. Nemohu o ní říct jediné špatné slovo. Je hodná, snaží se pomáhat. Že by změna? Hodné Lenky v mém životě?

Soustředím se na pokoj. Nedokážu popsat své pocity. Vím, že tady nejsem sama. V hlavě slyším jméno: Zdeněk. Nejmenoval se tak syn Lenky? Projede mnou husí kůže. Vím jasně, že je blízko. Cítím ještě nějakou ženu, ale nedokážu zjistit, o koho jde. Asi to není důležité.
S pocitem bezpečí usínám.

Ráno se budím se zvláštním pocitem. Jako by v noci kolem mě probíhal boj dobra se zlem a já to celé zaspala. Při vzpomínce na jméno Zdeněk zároveň s pocitem, že jde o syna Lenky, mi po těle opět proběhne husí kůže.
Není pochyb. Stála jsme mu za to, aby mě bránil.
Na oplátku teď já musím bránit jeho matku. Před jejím smutkem, který ubližuje i jemu. Dávat ji naději a pomoci vyjít po nové cestě. Co na tom, jak se jmenuje. Pro mě je to máma Zdeňka.
A také dobrý člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:31 | Reagovat

Proč Lenka? Protože je k sobě přitahuješ. :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:32 | Reagovat

[1]:Takže myslíš, že to skončí zase stejně? :-(

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:34 | Reagovat

[2]: Přeprogramuj své myšlení a vše bude končit dobře. :-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:40 | Reagovat

[3]: to jsem v dobré víře udělala a jedna Lenka se se mou rozhádala.

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:41 | Reagovat

[4]: Tak jste asi neměli mít další společnou cestu životem.

6 Radka Radka | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:42 | Reagovat

[5]: na to spoléhám ;-)
ale věřím, že tato Lenka je jiná a to jméno mi k ní vůbec nesedí

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 21. března 2013 v 22:44 | Reagovat

[6]: Nech to a ono se to vyvrbí samo, jak to má být.

8 Helena Helena | Web | 22. března 2013 v 9:55 | Reagovat

Raduš,já bych ty jména až tak neprožívala,protože si uděláš sama tímhle tím blokády.A život je o zkouškách,bude Tě zkoušet neustále,až se naučíš i s Lenkama vycházet a nakonec si řekneš,byla jsem tak pitomá?Vždytˇ to je tak jednoduché.
Když k někomu já cítím antipatie,tak si vždycky uvědomím jednu věc,vždytˇ je to oboustranné.On cítí to samé.A Raduš,tady na blogu je taky jistě spousta Lenek,které tímto spíš odradíš od komunikace. ;-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 22. března 2013 v 17:43 | Reagovat

[8]:Heli, obávám se, že mi nikdo v životě neublížil více, než nositelky tohoto jména. Takže si určitě neřeknu, že jsem byla pitomá.
Ale měla jsem v úmyslu napsat článek tak, aby bylo patrné, že jsem opravdu pokročila, za minulostí udělala tlustou čáru a brala každého především jako člověka a řešila to, jestli pro něho mohu něco udělat či ne. A že se zrovna jmenuje Lenka? Tak to beru jako povedený smysl pro humor těch, co se na naše snažení shora dívají.
Mrzí mě, že to tak nevyznělo, že se můj záměr nepovedl. Mám tedy ještě na čem pracovat :-)

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | 23. března 2013 v 12:09 | Reagovat

[8]: Heleno, zcela souhlasím. :-)

11 Helena Helena | Web | 23. března 2013 v 18:08 | Reagovat

[9]: Já vím Raduš že to bolí,hlavně v rodině.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama