Hřbitov

9. března 2013 v 17:00 | Radka |  Příběhy mého života
Před výletem do rodného města mě vyděsil sen o mé matce (je součástí článku). Prvotní zděšení vyprchalo, když jsem si uvědomila, že jsem od pohřbu nebyla navštívit místo jejího posledního odpočinku. Neměla jsem důvod. Její odchod jsem brala jako zbavení se fyzického těla, uvolnění její duše. Stejně byla stále se mnou. S námi, svými blízkými.


Pamatuji si, jak neteř pár dní po pohřbu přijela na noc do bytu po matce. Po deváté večer přišla sms, zda je možné, že babička je tam s ní. Z kuchyně slyší kroky a lžička cinká ve sklenici. Ano, tu jsem nechala stát na mikrovlnce, proběhlo mi hlavou.
Odepsala jsem jí, že to možné je, ale nemusí se bát. Babička nikdy nikomu neublížila, nemá důvod ani jí. No, možná by měla. Za to, jak jí bylo zle ze své vnučky, jak zvracela pokaždé, když k ní na víkend přijela a chovala se bez špetky emaptie vůči nemocnému člověku. Přesto jsem tehdy pronesla větu: Mami, pojď raději za mnou, ať má klid. Seděla jsem na posteli a četla. Během pár vteřim jsem cítila vedle sebe něco žuchnout, jako když z výšky něco dopadá. Lekla jsem se. Já to možná až tak doslova nemyslela, pronesla jsem bázlivě. Ale těšilo mě, že to funguje. Že je duše mámy se mnou.

Později jsem se dozvěděla, že duše člověka zůstává se svými blízkými šedesát až devadesát dní. Byla jsem za tu blízkost vděčná. Lépe jsem se smiřovala s jejím odchodem.
Sen o ní mi připomněl, že když jedu do města, kde odpočívá její popel, bylo by hezké stavit se za ní. Nerada navštěvuji hřbitovy, i když dřív jsem neměla problém.
Pamatuji si jeden v Chorvatsku, na skále nad mořem. Člověka hned napadla věta: tady bych chtěla zemřít, až příjde čas..... Také procházka po tom Vyšehradském byla příjemná, jako součást výletu do Prahy.

Když jsem však před pár lety dorazila ze hřbitova, kde odpočívá babička s dědou, cítila jsem se mizerně. Dotáhla jsem si na sobě připojené duše, které mě vyčerpávaly několik dní. Pomohl až Vševědek, který mě očistil. Když jsme na stejný hřbitov vezli květiny z pohřbu, snažila jsem se strávit v těch místech co nejméně času. Nepomohlo. Opět jsem si domů dovezla neviditelné návštěvníky.

Tentokrát jsem se nebála, ale naplňoval mě zvláštní pocit. Městský hřbitov, na kterém odpočívá má matka, je krásný. Chtěla k dědovi do hrobu, ale rodina nesouhlasila. Jsem ráda, nemusím jezdit na hřbitov, ze kterého si vždy někoho přivezu.
Vše bylo pod sněhem, jen hlavní cestičky protažené. Ocenila jsem, že sestra jela se mnou. Když mi ale ukazovala, kde za květinami a sněhem je sklo, za kterým stojí mámina urna s popelem, sevřela se mi hruď. Vybavila se mi její podoba z rakve, v hlavě slova: ne, tohle nechci vidět. Chtěla jsem si ji pamatovat za života. Slabou, ale živou, usměvavou.

Sestra odešla pro vodu do vázy a já byla vděčná za tu chvíli samoty. Od její smrti jsem nebrečela. Jak už jsem zmínila, nebyl důvod. Před její urnou to na mě dopadlo vší silou. Už ji nikdy nepohladím, neobejmu. Ale mohu jí říkat, že ji mám ráda. Vím, že mě slyší.
Při posledním setkání v prosinci s Vševědkem jsem se doptávala, jestli její duši neškodím tím, že se na ni často obracím. Prý ne, ale je mezi námi zvláštní pouto, jsme propojeny láskou.

Vybavují se mi doby mnoho let zpátky, kdy jsem s ní dokázala vydržet v jedné místnosti maximálně půl hodiny. Poté jsme se začaly vždy hádat. Křik slyšel téměř celý dům. Kolik jsme si naubližovaly. Ale já cítila, že uvnitř se ukrývá člověk dobrého srdce. Tak moc jsem se k němu chtěla dostat. Díky Bohu, povedlo se.
Začalo to malováním jejího bytu, do kterého jsem se pustila sama. Trvalo to déle, ale měly jsme čas na sebe. Hodně jsme si povídaly a já musela stále opakovat, že ji nic nevyčítám. Nebyla jsem na jejím místě, nemám právo soudit. Tu větu jsem opakovala snad stokrát, než přijala. Tehdy jsme našly cestičku k sobě a pomalu ji rozšiřovaly.
Dnes je z ní tenké červené vlákno, kterým proudí láska. Posiluje nás obě. Aspoň v to doufám.

Vždy mi opakovala, že o mrtvých se má mluvit jen dobře. Nesnášela jsem tu větu. Chtěla jsem o všech říkat pravdu, i kdyby to bylo pro někoho nemilé. Dokud nezemřela ona. Vše nepříjemné se vytratilo a zůstalo hlavně to krásné. Jako okvětní lístky na hladině. Hezké vzpomínky, které hustě překryly bahno tam dole, symbolizující vzájemná ublížení.

Chci už od teď myslet na lidi z druhého břehu jen v dobrém. Smutek a žal stahuje jejich duše dolů. To nechci. Zaslouží si nás vidět šťastné, stejně jako my chceme cítit jejich radost. Byť na dálku
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | Web | 9. března 2013 v 20:09 | Reagovat

Je krásné,že jste k sobě našly cestu ještě za jejího života. :-)A tak vám to zůstane. :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 9. března 2013 v 20:30 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že jsme tu šanci měly.
A také jsem si uvědomila, že Tobě bylo docela málo, když Ti maminka odešla.
Ale může být na vás holky hrdá, si myslím ;-)

3 terezka66 terezka66 | Web | 10. března 2013 v 13:54 | Reagovat

Je to moc krásně napsáno, ani jsem nevěděla, že ještě takový čas se s tebou duše loučí, než se od tebe odpoutá, u nás spoustu let ,,strašilo,, věděli jsme, že je to babička, chodí k nám do dnes, sice už méně, ale chodí :)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 10. března 2013 v 14:23 | Reagovat

[3]: Také jsem to netušila, doufala jsem, že některé duše mohou fungovat coby strážní andělé. Ale prý je to jen vzácně, většinou jen občas dojdou, když je nás třeba na něco upozornit.

5 terezka66 terezka66 | Web | 10. března 2013 v 14:54 | Reagovat

No nevím, jak přímo je to s mou babičkou, spíš si myslím, že se leta nemohla nebo nedokázala od nás odpoutat, před smrtí jejího bratra, její bratr pronesl, že za ním byla a řekla mu, ať už jde za ní, že je jí tam smutno.

6 Radka Radka | E-mail | Web | 10. března 2013 v 14:59 | Reagovat

[5]: To je další prblém, když se nemůžou odpoutat. Přitom je čeká "tam nahoře" jen to dobré a zbytečně si škodí, když tíhnou k Zemi. Věřím, že shora nám mohou lépe pomáhat :-)

7 terezka66 terezka66 | Web | 10. března 2013 v 16:46 | Reagovat

Před týdnem jsem zhlédla skvělý dokument o klinické smrti, mám v plánu, že ho dnes dám na blog :-) mrkni na něj, myslím, že zrovna tebe by to mohlo zajímat :)

8 dasatomaskova dasatomaskova | Web | 10. března 2013 v 16:58 | Reagovat

Moc hezky napsané...jestli budeš chtít, nakoukni ke mě. Mám tam podobné povídky a budu postupně vkládat další:-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 10. března 2013 v 18:53 | Reagovat

[7]: Díky, mrknu :-)

[8]: Děkuji. Už jsem nahlédla v týdnu, jen bylo málo času, tak si to nechávám, až bude čas. Ale určitě mě Tvé psaní zaujalo :-)

10 Ježurka Ježurka | Web | 11. března 2013 v 17:07 | Reagovat

To je dobře, že to vlastně vše dobře dopadlo. A na mrtvé myslet jen dobře, to také znám a slýchávala jsem to odjakživa. Pravda také je, že na vše nedobré se opravdu brzy zapomíná. Ať chceš nebo ne. Přijde to jaksi samo. :-?

11 Radka Radka | E-mail | Web | 11. března 2013 v 18:39 | Reagovat

[10]: Pravda. Ovšem jsou lidé, které to špatné v sobě živí tak dokonale, že nezapomenou snad nikdy.
Ale jejich škoda, připravují se o hezké vzpomínky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama