Otrávené tělo

10. března 2013 v 18:44 | Radka |  Téma týdne
Večer jako každý jiný. Jsem unavená po celém dni a nastupující jaro dokonalo dílo zkázy. Nestíhám nic kromě práce, nákupu, vaření. A to jsem si slíbila, že budu své dceři co nejblíže, že si s ní budu povídat, probírat vše, co ji zajímá a přitom ji seznamovat s novými poznatky z knihy.


Deprese jako šance - tuto knihu jsem si koupila, abych konečně pochopila, o čem deprese je. Donutila mě má dcera, která mi neustále dokola opakovala, že nevím, jaké to je, když říkám, že ji chápu, ale měla by...
Kniha na mě volala z regálu, když jsem hledala knihu o feng-šuej. Od prvního okamžiku láska na první pohled. Věděla jsem, že je psaná mým jazykem, že jí budu rozumět.

Ten večer nemám sílu probírat nic. Z práce jsem přišla pozdě, uvařila špagety a zalezla k sobě do pokoje. Potřebuji klid. Dcera se objeví před půlnocí, kdy ještě brouzdám po blozích a hledám příjemné energie, linoucí se ze slov blogujících seniorek. Jejich energie mě uklidňuje, nejspíš se stávám na nich závislá.
Probíráme denní věci a její nálady se střídají. Jsem zmatená, nechápu ty zvraty. Když narazíme na jídelníček, začne se smát, skoro až hýkat. Koukám na ni a nechápu. Snaží se uklidnit a vysvětlit mi, jak si ohřívala jídlo v mikrovlnné troubě. Jenže se svou výškou necelý metr šedesát a mikrovlnkou o dvacet centimetrů výše, musela použít židli. A jak se snažila slézt dolů, přišlápla si kalhoty (sportovní legíny se širokou nohavicí, o dvacet cm delší, než by měla mít, protože si je vzala z mého šatníku), zmatená tím, že nevěděla na které nohavici stojí, málem spadla.
"To ses jako málem přizabila ohřevem jídla?" ptám se zděšeně.
"Už to tak vypadá," a začne se smát ještě víc.
Najednou se zvedá, chytá se za břicho a vydává pouze zvuky: "Au,... auvajs,..." a já zděšeně hledím, co se děje a zmůžu se maximálně na: "Je ti něco? Co se stalo?"
Trochu se zklidní a odpoví: "Bolí mě břicho od smíchu."
"Tak to je bezva, nemusíš cvičit a břicho si posílíš smíchem," dodávám.
Přestávám si vyčítat, že jsem nestihla další kapitolu knihy a rozhovor na vážné téma nemoci. Ještě si ujasňujeme, že druhý den jsme objednané k dětské lékařce, takže ji včas vzbudím a poté vyzvednu.
Ulehám po půlnoci a i během noci sleduji světlo z pokoje. Úplná tma se bytem rozhostí kolem páté.

Další den v práci spěchám se vším, abych mohla odejít dříve. Mezi prací rekapituluji otázky pro lékařku, od které se musí dcera přesunout k jiné. Je dospělá a v evidenci dětské už být nemůže. Strávily jsme v její péči téměř osmnáct let a byly za její pomoc vděčné. Vždy měla pochopení, snažila se doporučovat homeopatika, na která musela dcera přejít, když po běžných lécích měla reakce jako po požití jedu. Když ji selhala imunita a streptokok se jí rozšířil v krku, musela na antibiotika. Následně to byl stafylokok a odeslání na ORL. Paní doktorka ke klasické medicíně studovala také čínskou a i bez dodaných informací z jazyka a obličeje vyčetla vše. Potíže s imunitou, citové problémy kvůli otci, špatné trusté střevo. Okamžitě zakázala tři bílé jedy: bílý cukr, mléko a bílou mouku. Napsala další antibiotika, která tělu opět uškodila. Křeče, bolesti, nevolnosti.
Radikální přechod na jinou stravu vyvolal reakci těla: nespavost. Dokázala být vzhůru čtyřicet hodin, usnout na čtyři hodiny a poté zase skoro třicet nespat. Do toho reakce otce, že je k ničemu a hádka, po které dva dny probrečela. Psycholožka to po pár sezeních vzdala slovy: "Nevím si s Vámi rady."
Sháněla jsem psychiatra, co léčí terapiemi, protože po předepsaných antidepresivech se spánek ještě zhoršil. Vyptávala jsem se každého, především těch, co měli vlastní zkušenost. Jejich odpověď: "Nechá mě vykecat, pronese maximálně jednu větu, předepíše léky a objedná za měsíc," mě neuspokojila.

Při tomto sumírování mě vyrušila kolegyně, která potřebovala radu.
"Co je, jsi nervózní?" zeptala se mě.
"Ne, spěchám, musíme s mladou k doktorce."
"A to tam nemůže jít sama? Já bych ji už seřvala a postavila do latě," dodala vztekle.
Zajímavé, jak ji některé věci dokážou rozčílit, aniž bych něco řekla.
"Promiň, ale Ty stavíš do latě svého syna neustále a pokud vím, propadá ve škole každé pololetí a každé prázdniny dělá reparáty. Takže: je k něčemu to řvaní?"
"Ne, máš pravdu," dodává sklesle, jako by si teprve po těch osmnácti letech výchovy svého syna uvědomila, že její metoda své ovoce nenese.
"My se jdeme s doktorkou rozloučit. U dětské končí. A chci, aby nám doporučila někoho jiného," dodávám na vysvětlenou.
"Aha, tak to jo," dodává omluvně a raději s tímto tématem kočíme.

Vyzvedávám dceru včas, ale už na první pohled vidím, že není v dobré formě. Horší než jindy. Přijíždíme pár minut po termínu. V čekárně jsou další lidé s malými dětmi a v ordinaci nejspíš také, protože slyšíme pláč miminka. Dceru to totálně rozhodí, spolu s hlukem, který dělá jedna z holčiček. Snažím se ji uklidňovat, ale moc to nepomáhá. Jako by prožívala bolest všech dětí kolem.
Stoupá si za roh místnosti a opírá o zeď. Chvílemi vidím v jejich očích slzy. Tohle jsem nechtěla.
Bojím se odejít, abychom nečekaly dlouho. Po patnácti minutách vycházejí lidé z ordinace a vyjde také žena, o které si dcera myslí, že je doktorka. Ale ne ta naše.
"Co to má znamenat?" zeptá se vyděšeně.
Nahlížím do ordinace a když zahlédnu naši paní doktroku, dojde mi, že ona žena je sestra. Nejspíš záskok za tu obvyklou. Ptám se, jestli můžeme, když jsme byly objednané.
Ano, zbytek čeká na případnou reakci po očkování.

Povídáme si s paní doktorkou a necháváme vystavit potvrzení do školy pro individuální studijní plán. Doporučuje další ošetřující lékařku, kartu pak odešle elektronicky, netřeba pro ni chodit.
Sdělujeme prožité - další regrese, terapie, bezlepková dieta a zkušenosti s ní.
Když požaduji kontakt na psychiatra, dostane se mi zklamání. Terapiemi nikdo neléčí, pojišťovna to nehradí, je to zdlouhavější a účinek o něco slabší než u antidepresiv. Tak se s tím nikdo nezdržuje. Musely bychom to hradit samy a ještě bychom těžko sháněly. I když, jednoho pana doktora by měla.
Rozloučíme se, předáme dárek jako poděkování a mizíme. Nezbývá, než se spolehnout na léčitelku, běží mi hlavou. Její přírodní antidepresiva tehdy zabrala, třeba se k nim dcera vrátí. Terapie budeme muset hradit dál, když pojišťovna odmítá. Co se dá dělat, hlavně že pomáhají.

Cestou se stavujeme na nákup, ale dceru už z auta nedostanu. Oči zalité slzami, nepřítomný pohled. Vše co nejvíce urychluji a spěcháme domů. Beze slova sundá kabát a zamíří do svého pokoje. Nejdu za ní, vím, že potřebuje klid.
Asi po hodině mi to nedá a ptám se, co by si dala k jídlu.
"Rýži s tuňákem?" odpoví otázkou.
"Tak jo, dojdu koupit tuňáka," řeknu klidně a jdu se oblékat. Jaká výhoda mít malý obchůdek sotva sto metrů od domu.
"Nechci tě honit, můžu si dát něco jiného," dodá zklamaně.
"Mně to nevadí, budu hned zpátky. Postavím vodu na rýži a budu spěchat."
"A nemusím to hlídat?" ptá se bojácně.
"Ne, stihnu to."
Při návratu už voda vaří. Spěchám, ať nemáme doma páry jak v prádelně.

Po jídle zalezeme každá do svého pokoje. Potřebujeme dočerpat síly po prožitém dni. Přichází až večer. Sedím už v peřinách a dopisuji článek na blog. Prosím ji o chvilku strpení. Lehá si vedle mě, hlavu ve výšce mého stehna. Natahuje ke mně ruku. Beru ji do své a ťukám do klávesnice jen jednou. Hotovo, jsem tu už jen pro ni.
"Mrzí mě, že tě to dnes tak rozhodilo," pronesu smutně.
"Já si nemyslím, že by to bylo dneškem. Už dva dny se mi chce brečet, jako by se vracely některé stavy z minulosti."
"To nezní moc povzbudivě," dodávám. "Jak dlouho už jsi na bezlepku?"
"Devatenáctý den. Mam, ale to stejně nepomůže, deprese zůstanou."
Vím, jedná se jen o přidružený problém. K bezlepkové dietě jsme se vrátily v okamžiku, kdy jsem souvislost deprese a lepku našla na netu. Bylo to po naší hádce, kdy ona tvrdila, že deprese není vyléčitelná, ale já se s tím nechtěla smířit.

Po zadání slov deprese a vyléčení do vyhledávače mi vyběhly odkazy na blog člověka, co se díky změně stravy vyléčil.
I v diskuzi jsou zkušenosti lidí, kteří si tím prošli. Vrátilo mě to do doby, kdy jsme se dostaly k terapeutce, která má na bezlepkové dietě tři děti. Jedno nuceně, další dvě dobrovolně. Radila, aby dcera nepodstupovala to martyrium. Ať si ušetří bolestivá vyšetření střev, která by působení lepku prokázala.
Z článků jsem vyčetla, že lepek se ve střevech nabaluje a postupně narušuje jeho stěny. Škodliviny se dostávají do těla, které doslova otravují. Tím vznikají mimo jiné deprese. Vzhledem k tomu, že dnešní styl stravování je hodně o pečivu, není se co divit.

Při posledním rozhovoru se současnou terapeutkou jsem se o bezlepku a stravě zmínila. Souhlasila a podělila se o svou zkušenost: její známá byla zralá na psychiatra a naštěstí narazila na článek o lepku. Přešla na dietu a do měsíce byla dobrá. Dodala: "Kdybych nezažila na vlastní oči, nevěřila bych."

Celý týden utekl jako voda a já si téměř nepamatuji jednotlivé dny. Jen nálady své dcery. Je neděle a konečně se od úterní návštěvy lékařky cítí lépe. Sedím v kuchyni, pekárna peče bezlepkový chléb a já sepisuji své dojmy. Chodí za mnou průběžně a nahlíží.
"Neruš mě, zase nebudu vědět, jak dál," směji se.
"No, zase mě odháníš a pak nemám mít deprese," odpovídá se smíchem.
Přitulí se. Tohle neudělala několik dní, předevčírem mě dokonce odháněla. Jsem za to ráda a tak přerušuji psaní. Kouká na monitor a čte o mikrovlnce. Opět dostává záchvat smíchu. Jsem ráda, že mě nekritizuje.
Pekárna dopeče a my netrpělivě nahlížíme. Odkrajuji a ochutnávám. Zdá se, že chuť tohoto bezlepkového chleba je mnohem lepší než kupovaného. Také jsem na netu našla recepty na běžná jídla jako omáčky a knedlíky.
Díky Bohu za to. Jídlo máme vyřešené. Teď už zbývá jen soustředit se na normální život. Život s depresí.

P.S. Pokud si někdo z těch, co neprošli skutečnou depresí, myslí, že ví, o čem to je, plete se. Mám ji vedle sebe denně a přesto si netroufám tvrdit, že to vím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. března 2013 v 19:38 | Reagovat

Nemám zkušenost s bezlepkovou dietou, tak nemohu ničím poradit.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. března 2013 v 20:37 | Reagovat

Tak toto nás se syny naštěstí minulo, u vnuček už to bylo horší, tam nějaké problémy byly a u jedné z nich dosud.S přibývajícími léty se to zlepšilo. Snad by bylo dobré přemýšlet o příčinách  a jak je lze odstranit. Hodně potíží je psychosomatického původu, ale to asi víš.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 10. března 2013 v 20:42 | Reagovat

[1]: Buď ráda, že ji nepotřebujete :-)

[2]: Ano, proto jsem hledala a hledám odborníka, co by se dopátral příčin. Něco se už odhalilo, hodně toho na odhalení čeká. Je to náročné, ale nejde to vzdát.

4 valin valin | Web | 11. března 2013 v 6:40 | Reagovat

Je s podivem, kolik dnes mladých lidí trpí touhle alergií na lepek. Naštěstí dnes už jsou k mání potraviny bez lepku a je jich dost. Tahle veliká potíž chce duševní pohodu. Já bych se zuby nehty držela víry, že když se uklidní břicho, časem se uklidní i duše a tak bych se snažila to předávat dceři. Tyhle choroby jsou produktem civilizace, to mě nikdo nevymluví.. něco málo o tom také vím z vlastní zkušenosti.

5 Ježurka Ježurka | Web | 11. března 2013 v 17:17 | Reagovat

Koukám, že to děvčata nemáte jednoduché. Moc bych vám oběma přála, aby se odstranila příčina a pak by bylo určitě lépe. Vím, že pečivo a jídla z mouky dělají velkou paseku ve střevech. My s manželem vzhledem k našim potížím s tlustým střevem kupujeme pouze žitný chléb, ten prý je nejvíc dietní a rohlíky pouze celozrnné a ne často. 8-O

6 Radka Radka | E-mail | Web | 11. března 2013 v 18:45 | Reagovat

[4]: Těch alergií a intolerancí je opravdu hodně. Způsob stravy se za poslední roky dost změnil a když má někdo to zažívání slabší, je na problémy zaděláno.

[5]: Nemáme, ale kdybychom měly, asi bych se nudila ;-)
Dcera musí být na bezlepkové stravě a abych to nekomplikovala, jím to samé. A snáším to skvěle, cítím se líp. Jen je to dražší, tak to je jediný problém.

7 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 12. března 2013 v 3:28 | Reagovat

za smajlika to stoji :-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 12. března 2013 v 17:43 | Reagovat

[7]: Díky, to potěší ;-)

9 Katka Katka | Web | 12. března 2013 v 20:22 | Reagovat

Určitou dobu jsme se taky potýkali s bezlepkovou dietou, ale naštěstí jen krátce a hlavně - bez depresí.
Moc bych vám přála, abyste se z toho společně dostaly. Jediné pozitivní na vaší situaci vidím to, že si dcera uvědomuje, že potřebuje pomoc a spolupracuje.
Jsem přesvědčená o tom, že moje nejstarší by potřebovala srovnat sebevědomí psychoterapeutem, ale ona by na to nikdy nepřistoupila a kdybych to navrhovala, ublížila bych jí, nechápala by mě. Má hodně pozměněnou psychiku jinou nemocí (epilepsií), která ji (naštěstí ne v silné formě) provází od dětství. Je vdaná, má moc hodného muže, ale nemůže najít uplatnění a já jsem paradoxně ráda, že místo dosud nenašla, protože si tím zatím ušetřila zklamání, až by ji kvůli jejím stavům třeba vylili...zatím jako VŠ pracuje u nás jako mauálka a samozřejmě si myslí, "proč studovala/....je to složité a je toho víc....tobě nemusím vysvětlovat, jaké to je ....
Hodně sil!

10 Radka Radka | E-mail | Web | 12. března 2013 v 20:33 | Reagovat

[9]: Dcera je na bezlepkové a bezlaktózové dietě, spojené s vegetariánstvím. Naštěstí ne úplným, ryby dokáže strávit (ostatní masa jsou pro její tělo těžká).
U nás je to sebevědomí pošlapané rodiči, partnerem. Dcera se z toho dostává pomalu, ale jak píšeš - spolupráce je důležitá.
Paradoxně jí nepomohla psycholožka, ale paní, co dělá regrese a další alternativní terapie (co pojišťovny nehradí). A nejvíc účinné bylo poslední sezení, kdy si jen povídaly a nic nezkoušely.
Někdy stačí potkat toho správného člověka a ani nemusí být odborník. Ale obě víme, že je to dlouhá cesta.
Děkuji, i vám hodně sil :-)

11 Amelie Amelie | Web | 26. března 2013 v 3:24 | Reagovat

Držím vám oběma moc palce. I moje dcery mají pošlapané sebevědomí (partnerem). O depresi něco vím (před 10 lety jsem chtěla skákat z okna), má dcera má k Aspergerovu syndromu nějaké úzkosti a splíny. Doufám, že se k depresi nikdy nedopracuje. Děkuji za vaše články.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 26. března 2013 v 19:12 | Reagovat

[11]: Děsí mě, jak moc dokáže rodič dítěti ublížit, aniž by si to uvědomoval. Mám pocit, že je to stále častější, že "normálních" rodin nějak ubývá :-(
Děkuji, i vám držím palce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama