Tam, kde je zdrávo

12. března 2013 v 18:34 | Radka |  Povídky
Jako malá holka si vysnila dům, ve kterém jednou bude bydlet. S červenou střechou a velikou zahradou. Blížila se třicítka a vše stále zůstávalo v rovině snů. Krásných, ale nesplněných. Na nějaký čas se je rozhodla odsunout s nadějí, že k jejich splnění časem dojde.


Začala mít dost podnájmů a cizích bytů. Chtěla vlastní, byť jen malý prostor, který bude moci nazývat domovem. V práci se jí celkem dařilo a tak přistoupila na možnost půjčit si na bydlení a konečně zakotvit.
"Nemusí to být nic velkého, ale musí to být to pravé pro mě," dala si podmnínku.
Pročetla mnoho inzerátů, shlédla desítky bytů, ale nic s ní nerezonovalo, jak s oblibou říkávala. Když přestala doufat, narazila na byty, zatím ve výstavbě. Před návštěvou realitní kanceláře si důkladně prohlédla okolí. Další zástavba v blízkosti nebyla možná, tím se v rozhodnutí jen utvrdila. Věděla, že tohle je to pravé.
Spěchala zjistit podmínky a co nejrychleji vybrat ten pravý byt pro ni.
Vše ostatní šlo velice rychle, jen na kolaudaci musela čekat. Nevadilo. Budovala svůj první opravdový domov, na to se čekat vyplatí.

Pravidelné schůzky se stavbyvedoucím byly tak povzbudivé. Interiér se pomalu rýsoval, termín nastěhování blížil. Také o nových sousedech se jí dostávalo informací. Stavbyvedoucí měl přehled ve všem.
"Naproti se bude stěhovat pár s desetiletým synem, nad Vámi mladí lidé. Jejich první společné bydlení. V bytě pod Vámi bude pán sám, je po rozvodu. Má nemocné srdce. Kdo ví, jak dlouho tady bude. Jeho maminka se o něho bojí. Není to dobré," zněla jeho slova, která moc radosti do začátku nepřinesla.
Po kolaudaci začala se zařizováním interiéru. Jen to nejnutnější, zbytek počká. Pohodlná postel, stůl a židle. Kdo má židli, bydlí, opakovala si dokola.
První noc v novém bytě byla zvědavá, co jí sny přinesou. Když se ráno vzbudila a nemohla si nic vybavit, byla trošku zklamaná. Ale nevadí, však ono něco brzy přijde, řekla si.

Po pár dnech potkala souseda ze spodního bytu. Nastupovala po něm do výtahu a byla zděšená. Tak nedzravý vzduch! To muselo být jeho dechem! Vybavila si slova o nemocném srdci. Připadalo jí to nespravedlivé. Vypadal sotva na čtyřicet, to by měl tak mladý zemřít? Vcítila se do pocitů jeho matky. Musí být hrozné sledovat své dítě, které může každou chvíli odejít. Žádný rodič by neměl přežít své dítě, napadla ji známá slova. Jak moc si v tuto chvíli uvědomila, že to platí v každém věku. Jestli je dítěti rok nebo čtyřicet. Stále je to dítě. Jako ona pro svou matku.
Události dne odvedly její myšlenky jinam, ale večer, když ležela v posteli, se vše vrátilo. Představila si, jak v místnosti pod ní leží člověk s nemocným srdcem. Lékaři mu nejspíš moc pomoci nemohou a tak čeká, až osud zasáhne. Najednou měla pocit, že radost z vlastní střechy nad hlavou nikdy nebude dokonalá, pokud budou kolem ní lidé, kteří trpí.

Nebyla schopná přijít na to, jak pomoci. Pokud ovšem má, jistě se způsob najde. Rozhodla se vše ponechat osudu. Když opět potkala souseda, který vypadal unaveně jen z toho, že stojí, její srdce se sevřelo. Musela doufat, nic jiného jí nezbylo.
Po pár dnech se jí ozvala kamarádka. Měla volno a ráda by si u kávy popovídala. Možná by mohla poradit, má takový přehled, napadlo ji. Nemýlila se.
Kamarádka věřila na věci mezi nebem a zemí, ráda si povídala s anděly a žádala o pomoc archanděly a další bytosti. Na dotaz, co s pánem a jeho srdcem, měla rychlou odpověď:
"Popros archanděla Rafaela, má léčivou moc. Představ si, jak od něj k nemocnému proudí smaragdově zelený paprsek, který léčí a uzdravuje."
"Opravdu tohle funguje?" pronesla nedůvěřivě.
"Jasně, sama to používám. A pamatuješ si, kdy jsem byla naposledy nemocná? Nebo někdo z mé rodiny?"
"Ne, to fakt nepamatuji. Jenže já to nezvládnu, nikdy jsem nic takového nedělala," dodala sklesle.
"Chceš tomu člověku pomoci?" zeptala se kamarádka.
"No, to víš že chci."
"Máš nějaký prospěch z toho, že bude zdravý?"
"Ne, jen chci pomoci. Jemu, jeho matce, jeho rodině. Aby zase mohli normálně žít."
"Tvoje potřeba je naprosto nesobecká, nikomu tím neublížíš, nikoho tím neomezíš. A zabráníš smutku. Každá nesobecká prosba je vyslyšena, pokud to není proti osudu."
Měla nad čím přemýšlet. Tohle znělo jak z říše fantazie, ale když nezkusí, bude si to do smrti vyčítat.

Večer ulehala s vnitřní nervozitou. Tak moc si přála, aby slova kamarádky nebyl sen. Chtěla pomoci. Teď a nebo nikdy.
Pohodlně se usadila na posteli a nesměle v duchu pronesla: Archanděli Rafaeli, z celého srdce Tě prosím o pomoc pro našeho souseda. Uzdrav prosím jeho nemocné srdce.
Začala si představovat, jak odněkud z nebe proudí od Rafaela smaragdově zelené světlo, které míří přímo k srdci muže, co to moc potřeboval. Sesunula se na polštáři a ve své mysli si představovala, jak světlo zaplňuje celý jeho pokoj. Poděkovala a usnula klidným spánkem s pocitem, že dnes už udělala dost.
Ráno měla jen o málo lepší pocit. Nevěděla, zda světlo doputovalo. Netušila, zda léčilo. Musela věřit.
Tohle opakovala každý den. Netroufala si přestat, dokud nepotká souseda. Zajímavé bylo, že od začátku léčení na sebe nenarazili. Ani tak nechtěla přestat. Kdyby nebyl mezi živými, věděla by to. Tohle jí zatím muselo stačit.

Na souseda narazila až po delší době. Čekal na výtah, když vešla do domu. Nastoupili spolu. V tak malé prostoru jsou si lidé blíž. Necítila žádný nezdravý dech, neviděla velkou únavu v jeho tváři.
Zdráhala se uvěřit, že by za to mohla ona a její nebeský pomocník, kterého žádala. Přesto neustávala a kdykoliv si na souseda před spaním vzpomněla, požádala Rafaela o léčení. Rozšířila pomoc i na ostatní, podle ní potřebné, a nakonec i sebe.

Když začala slýchat hádky z horního bytu, nedělalo jí to dobře. Další překážka, vždyť tady chtěla být šťastná! pomyslela si. Od sousedky na patře se doslechla, že mladí si přestali rozumět a dělají si naschvály. A nikdo z nich nedokáže vztah ukončit, i když vědí, že jim to ubližuje.
Nenapadlo ji nic lepšího, než požádat Rafaela o léčení jejich srdcí. Pokud jsou bolavá, byť jen smutkem, těžko se mohou správně rozhodnout.
Pár dní nato se hrorním bytem rozhostilo ticho. Dívka se odstěhovala zpět k rodičům a mladík zůstal sám. Měli tak možnost v klidu přemýšlet, kde udělali chybu.

Když po delší době potkala spodního souseda, měla jasno. Vypdal spokojeně, čišela z něj radost. Chtěla se zeptat, jak se má, ale nevěděla jak. Nechtěla jej uvést do rozpaků, když oficiálně o jeho zdraví nic nevěděla. Jen pronesla:
"To je dnes hezky, viďte?"
"Ano. Spěchal jsem z práce, abych ještě stihnul užít si sluníčka. Chci zajít za dcerou," odpověděl s úsměvem.
"Tak to Vás nebudu zdržovat," dodala a rozloučili se.
Chodí do práce? To znamená, že je zdravý! On, který měl podle všech smrt na jazyku?

Po tomto zjištění jí bylo jasné, že právě tento dům, s těmito sousedy, v této době, je pro ni domovem. Místem, kde chce doopravdy žít.


Když po jednom víkendu nepřišel do práce kolega, protože musel zařizovat pohřeb svého otce, překvapilo ji to.
"Měl nemocné srdce. Hodně nemocné," dodal na vysvětlenou vedoucí.
Snažila si představit, jak mohla proudit energie Rafaela k otci kolegy, k jeho srdci. V tom ji něco zarazilo. Představa světla končila úplně jinde. K onomu muži nedoputovala. Nepřijal by ji, slyšela hlas v hlavě.
Možná to byl důvod, proč o tomto nemocném srdci nevěděla. Trápila by se, že nemůže pomoci. Přesto nepřestala doufat, že pokud se najde srdce, které bude potřebovat pomoc a přijme ji, ona se to dozví. Nebo kdokoliv jiný, kdo stejně jako ona, věří v léčivou moc Rafaela.

V tom okamžiku přišlo další zjištění: chce žít tam, kde bude potřebná. Kde její život bude mít smysl. I když její okolí nebude ani tušit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. března 2013 v 18:27 | Reagovat

Zní to jako pohádka. Kéž by to mohlo tak pomoci, kde je potřeba.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 12. března 2013 v 18:30 | Reagovat

[1]: Zkusit to můžeš vždycky. I kdyby to bylo ve smyslu: Věř a víra Tvá Tě uzdraví. Hlavně, že uzdraví ;-)

3 valin valin | Web | 12. března 2013 v 21:32 | Reagovat

Moc hezký příběh a je to pravda,věř a víra tvá tě uzdraví. Velká škoda, že člověk se nechá mnohokrát stravovat pochybnostmi, ale v materiálním světě je někdy opravdu těžké věřit v zázrak.

4 pavel pavel | Web | 12. března 2013 v 23:03 | Reagovat

Zajímavý příběh. Při jeho čtení mne napadla jiná věc, o které snad i víš, pokud se o energie, v tvém případě o myšlenku, zajímáš.
Pokud bydlíš ve vyšších poschodích, všemi negativy (i pozitivy) je neustále zamořován tvůj byt. Já bohužel bydlím až ve 12.poschodí a jelikož ten dům byl postaven před čtyřiceti lety, převážná část obyvatel je tady starých a trpí různými nemocemi. A to jde všechno nahoru. Cítil jsem to a teprve až jsem to eliminoval kameny (hlavně křišťály) a  se mi tu už dýchá lépe.

5 terezka66 terezka66 | Web | 12. března 2013 v 23:52 | Reagovat

To je nádherně napsané, mám z toho husí kůži :-) Musím si to přečíst ještě jednou :)

6 Helena Helena | Web | 13. března 2013 v 15:27 | Reagovat

Krásně napsané a poučné. :-)O andělech jsem přesvědčená,že jsou a můžou nám i jiným pomáhat,jen na to musí být připravená půda.Možná se soused nemocí dopracoval do stavu,kdy taky prosil a ty ses přidala Raduš,aniž by o tom věděl. :-)
V každém případě je to krásné. :-)

7 Ježurka Ježurka | Web | 13. března 2013 v 17:39 | Reagovat

To byl příběh! Ani jsem nedýchala a jak jsem ráda, že to šťastně dopadlo! Díky! :-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 13. března 2013 v 19:06 | Reagovat

[3]: Děkuji. On ten materiální svět je někdy nudný, tak si ráda utíkám k zázrakům ;-)

[4]: Ano, energie lidí z okolí mě děsí. Cítím je a psala jsem o tom v článku 29.ledna. Léčitelka mi poradila dvě ametystové drůzy proti sobě, velikost aspoň 50cm. No tak to stojí hodně peněz a také to nemám kam dát. Řeším to zatím jinak, ale nejraději bych změnila lokalitu. I to páté podlaží z šesti mě děsí.

[5]: To mě těší :-)

[6]: V každém případě je krásné, když stojíš někomu, aby za Tebe prosil nebo jen s láskou myslel. Děkuji ;-)

[7]: Jsem ráda, že se líbilo :-)

9 Laň Laň | Web | 13. března 2013 v 20:41 | Reagovat

Půvabná povídka, taková náladuzvedající.

10 pavel pavel | Web | 13. března 2013 v 21:25 | Reagovat

[8]: Právě ty velké kusy křišťálu a ametystu, kromě jiných kamenů, po bytě mám. :-)

11 Radka Radka | E-mail | Web | 13. března 2013 v 21:59 | Reagovat

[9]: To mě těší :-)

[10]: Asi máš dost velký byt ;-)
Mě to do ložnice, kde to mám nejhorší, nevleze :-(

12 bábina bábina | 14. března 2013 v 16:25 | Reagovat

Mezi nebem a zemí se dějí věci. Jen my o toto dění nemáme zájem: Škoda.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 14. března 2013 v 19:15 | Reagovat

[12]: Je to škoda každého, kdo nechce vidět. Ale těší mě, že se nacházejí takoví, co rádi poslouchají a chtějí se přiučit :-)

14 Radka K. Radka K. | 16. března 2013 v 17:06 | Reagovat

K ochraně a léčení používám nejčastěji reiki. Vždy když mám potřebu něco ochránit nebo čistit, balím to do vajíčka naplněného Světlem. Jednou se mi místo vajíčka objevila zlatá pyramida, rozprostřela se nad celým domem a z ní dolů proudil zlatý déšť. Byl to úžasný zážitek a cítila jsem proudy pozitivní energie. Od té doby používám pyramidu, v kombinaci s andílky se cítím naprosto v bezpečí.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 17. března 2013 v 14:22 | Reagovat

[14]: Já slyšela o zlatém dešti jen v souvislosti s Danae. A co z toho nakonec bylo, víme všichni, co známe historii ;-)

16 Radka Radka | 17. března 2013 v 17:05 | Reagovat

[15]: Tak to v mém případě opravdu nehrozí :-P , no a jestli se nám okotí chalupa, proč ne ;-)

17 Amalkavila Amalkavila | Web | 18. března 2013 v 23:51 | Reagovat

Ďakujem za krásny povzbudivý príbeh a konkrétneho anjela Rafaela. :-)

18 Radka Radka | E-mail | Web | 19. března 2013 v 20:53 | Reagovat

[17]:Doufám, že také začneš s příběhy ;-)

19 Amalkavila Amalkavila | Web | 19. března 2013 v 21:38 | Reagovat

[18]: Po  tvojom krásnom povzbudení u teba aj u mňa na blogu sa pokúsim o nejaké príbehy, ktoré mám v čerstvej pamäti i tie čo si ešte pamätám trebarz len z útržkov. Ale, nič veľké nesľubujem dopredu. Že, ku každému obrázku, čo nakreslím bude nejaký príbeh, nie som totiž žiadna spisovateľka... cítim sa skôr na kreslenie. :-D Ale skúsim a dúfam, že sa Ti to bude páčiť. ;-) Ďakujem ešte raz.

20 Radka Radka | E-mail | Web | 19. března 2013 v 21:43 | Reagovat

[19]: Já byla ve škole na sloh vždy slabá a vidíš dnes? Těší mě, že se lidem mé psaní líbí, i když vím, že by to šlo i lépe. Ale tohle jsem prostě já.
Tak Ty to zkus také po svém, v tom je to kouzlo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama