K zamyšlení

9. dubna 2013 v 17:17 | Radka |  Cesta k poznání

Sobotní ráno mi nabídlo další situaci k zamyšlení. Volný den a tak jsem si užívala možnosti zachumlat se do peřin a říkat si: dnes nemusím vstávat.
Jen jsem pootevřela více okno, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Z příjemných myšlenek mě vytrhnul rozhovor venku. Zaslechla jsem jen slova muže: "... já jsem bývalý kriminálník, tak jsem si nechtěl nechat svoje jméno. Vzal jsem si manželčino."
"Aha, to nás nenapadlo," dodal chápavý ženský hlas.


Nehodlala jsem letět k oknu jako správná Kelišová, abych zahlédla ty lidi. Snažila jsem se dát aktérům konkrétní podobu a sama sebe musela okřiknout, že z bývalého kriminálníka dělám automaticky příslušníka nejmenovaného etnika. No, ale ten přízvuk by tomu odpovídal, dodám omluvně. Paní jsem tipovala na starší důchodkyni s manželem po boku. Žádné etnikum.

Nicméně mé myšlenky běžely dál. Dá se o bývalém kriminálníkovi říci, že je opravdu bývalý? Není to jako s drogami, že člověk není nikdy úplně venku?
Pomůže udělat pomyslnou tlustou čáru, která nás oddělí od minulosti tak spolehlivě, že můžeme začít s čistým stolem?

Napadá mě další souvislost, ona změna jména. Numerologové a astrologové by řekli, že změnou jména se změní vibrace. Tato varianta se mi líbí, také proto, že jsem ji sama na sobě pocítila.
Mé příjmení za svobodna znělo asi jako když si kecnete na zadek. Také jsem se tak cítila. Kam mě postavili, tam mě našli. Pokud mě násilně nepřesunuli, daleko jsem nešla.

Po vyvdání jména jsem začala být průbojněnjší. Nemyslím, že by to bylo stavem: vdaná. Bylo mi devatenáct a vdávat jsem se nemusela. Tedy, dnes si myslím, že musela, protože se už ti nahoře nemohli dívat na to, jak mě nic nedokázalo nakopnout. A že těch nakopnutí bylo! Zbývala změna jména.
Z tohoto pohledu nepovažuji moje pětileté bezdětné manželství za zbytečné. Později jsem se už nevdala, příjmení mého prvního muže nosím stále. Další partner a otec mé dcery se totiž jmenuje tak, že bych jeho příjmením hodně ztratila. Stačí, o co mě připravil i bez toho jména.

Ať je to jak chce, pevně věřím, že lze udělat za určitou životní etapou či jen událostí tlustou čáru a jít dál. Minulostí se nezabývat, jen se z ní poučit. Přeji tu možnost každému, včetně toho, ať bezpečně poznáme, za čím je třeba tu čáru udělat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 9. dubna 2013 v 18:23 | Reagovat

Moc hezky napsané Radko. Zároveň ti gratuluji k tomu, že umíš tu pomyslnou tlustou čáru udělat. ;-)
Věř či ne, mám kolem sebe lidi, kteří minulostí (nevydařenou) žijí takřka denně i když už jí mají minulostí skoro desetiletou. Zvláště muži jsou na toto kadeti. O_O Jeden kamarád vzpomíná na tu "svou", která ho rozvedla tak úporně, že si tím každou novou známos náležitě znepříjemní. Inu..., srovnávat se přeci nemá! :-(

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. dubna 2013 v 19:18 | Reagovat

Jednoduše: žít se má pro dnešek a zítřek, včerejšek je prostě pryč a vzpomínky je lépe nevytahovat-v mnoha případech. :-)

3 dasatomaskova dasatomaskova | Web | 9. dubna 2013 v 19:28 | Reagovat

Radko, zamyšlení, o kterém píšeš, je naprosto úžasné. Moc hezky vyjádřené...prostě mě to opravdu dostalo. I já patřím mezi ty, kteří museli udělat tlustou čáru a jít dál. Poučit se z minulosti...vím o čem píšeš. Díky!

4 Katka Katka | Web | 9. dubna 2013 v 19:42 | Reagovat

Takové pocity jsem neměla a nemám. Když jsem poprvé slyšela příjmení svého nyněješího manžela, říkala jsem si "no páni, s takovým bych nechtěla chodit po světě :-D "
Už třicet let s tím příjmením žiji a nevadí mi. Fakt ale je, že před těmi lety bylo ojedinělé, dnes, díky tomu, že ho nosí několik lidí z filmové a režisérské branže, na něm nic divného není. Překvapilo mě, jak hrdá je na něj prostřední dcera. Mám takové podezření, že pokud se bude vdávat, docela by si ho i nechala. Pokud by se vdávala za toho, se kterým chodí teď, ani bych se nedivila ;-)

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 9. dubna 2013 v 20:01 | Reagovat

Minulost není třeba řešit. Minulost je minulost. Někdy si nechávám zadní vrátka otevřená, ale raději se zaobírám současností. :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 9. dubna 2013 v 20:16 | Reagovat

[1]: Děkuji. Úplně jsi mě tím vrátila do minulosti, kdy se kamarád nemohl dlouho vzpamatovat z rozchodu s partnerkou. Kdybych uznávala násilí, bila bych ho každý den, abych to z něj vymlátila.

[2]: Určitě se má žít tady a teď, ale když se ta minulost neuzavře, nevyřeší, umí pěkně pozlobit.

[3]: Je fajn, že jsi to dokázala, někdy to není lehké vůbec. Co si budeme povídat ;-)

[4]: Tak já bych si i jméno otce mé dcery vzala, ale my se pořád nemohli shodnout. Jednou on nechtěl do chomoutu, pak zase já... Ale dnes jsem ráda, protože spolu nejsme a tak mě k němu nic neváže (a dcery s ezřekl, takže ani ta ne)

[5]: Jak už jsem psala, je důležité žít tady a teď, ale ne bez vyřešené minulosti.

7 Lydie Lydie | 9. dubna 2013 v 20:34 | Reagovat

[2]:Ružo , máš pravdu. :-)
Ten kriminálník...nevím-dá se tak říkat o někom,kdo sedí za dopravní nehodu? :-(

8 Radka Radka | E-mail | Web | 9. dubna 2013 v 20:38 | Reagovat

[7]: Myslím, že kriminálníkem nazve člověk sám sebe v případě, kdy neseděl jen jednou.
U tzv. nešťastných událostí je to bez debat. Člověk si své odpyká a ví, že už to prožít nechce.

9 Lydie Lydie | 9. dubna 2013 v 22:22 | Reagovat

[8]:Já si to také tak nějak myslím.... ;-)

10 Bev Bev | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 7:25 | Reagovat

Moc krásně napsané. Minulost už stejně změnit nejde, tak proč ji pořád tahat za sebou. :-) Taky doufám, že dokážu udělat tlustou čáru za tím, co si podtrhnout a oddělit zaslouží.

11 Ježurka Ježurka | Web | 10. dubna 2013 v 13:27 | Reagovat

Tak si říkám, kdybys naopak byla za Kelišovou, jestli by se potvrdily Tvé domněnky, ale to není důležité. Důležité je opravdu to, že bychom se všichni měli umět vypořádat s minulostí, hlavně s tou nedobrou. Co mne nezabije, to mne posílí. A je to. :-D

12 Betty Betty | Web | 10. dubna 2013 v 17:48 | Reagovat

Hezký blog a krásně napsané :)

13 pavel pavel | Web | 10. dubna 2013 v 20:26 | Reagovat

To je zajímavá úvaha. Já byl pokřtěný 2 jmény a za totality jsem měl povoleno používat jen to první. Teprve v Německu mi to druhé přidali a hned jsem se  cítil lépe, protože se mi to druhé líbilo vždy víc. Teď ho dokonce používám častěji než to první.
A co se týče příjmení, požádal jsem ženu po rozvodu, aby si jméno změnila na to své svobodné, aby mi s ním nadále nedělala ostudu v sektě. Nic by jí to dokonce nestálo. Bohužel si moje jméno nechala a nemám možnost se proti tomu odvolat a to mne docela mrzí. Nechápu proč se mého jména tak drží, když mne nenávidí a na ulici ani nepozdraví.

14 pavel pavel | Web | 10. dubna 2013 v 20:39 | Reagovat

A k tomu kriminálníkovi. Někdo je na to dokonce pyšný, jako ten mladík na svůj původ, kterého jsem před několika dny zaslechl na Václaváku. Řval na jednu holku "Já jsem cigoš, moje máma je kurva a taky čarodějnice a proto tě ty píčo proklínám ať chcípneš."
Promiň za ty výrazy, jen doslova opakuji. :-)

15 Helena Helena | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 20:49 | Reagovat

Hlavně že to máš vyřešené Raduš. :-)

16 Radka Radka | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 20:56 | Reagovat

[10]: [11]: Vypořádat se s minulostí je určitě důležité, v tom se shodneme

[12]: Děkuji

[13]: [14]: já byla coby dítě strašně nespokojená se svým jménem, o příjmení ani nemluvě. Už jsem si zvykla, tedy pochopila jsem jeho význam.
Oni ti maximálně přizpůsobení mají vzácnou vlastnost a to je: co na jazyku, to okamžitě vyklopit a pořádně vyděsit. Nic jiného totiž neumí :-(

17 Radka Radka | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 20:57 | Reagovat

[15]: No, prý už ano :-)
Ale že to mi to trvalo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama