Prvomájová povídka - dokončení

2. května 2013 v 17:00 | Radka |  Povídky

Po dlouhé době se do práce těšila. Konec studu za to, že nikoho nemá. Už nebyla single ve třiceti.
"Tak co, jak sis užila první máj?" zeptala se škodolibě kolegyně.
"Báječně, takovou romantiku jste dámy ještě nezažily," usmála se a mrkla na překvapenou kolegyni.


Všechny zůstaly stát jako opařené. Když k nim byla zády, začaly si špitat.
Myslela to vážně nebo jen něco hraje? Mohla si něhoko tak rychle najít? Nebo se našel někdo stejně zoufalý jako ona, kdo měl potřebu splnit prvomájovou tradici?
Kolegyním bylo divné, že se celý den usmívá, nemá jízlivé poznámky, nenadává. Několikrát ji přišla na mobil zpráva, to se pak usmívala ještě víc, když četla i psala odpověď.
Vypadalo to na opravdovou lásku!

Vztah s panem Božským začal více než slibně. Byl milý, pozorný, neustále ji posílal zprávy, volal při každém zdržení v práci. Zatím se jen scházeli u ní, své zázemí měl dočasně u rodičů. Říkával, že než se rozhodnou, co bude dál, nemá smysl řešit společné bydlení.
Pravda, její byt byl malý, ale při troše dobré vůle by se vešli.

Jenže jí až tak nevadilo, že trávil občas víkend u rodičů. Byli už starší a pomoc syna na zahradě i v domě vítali.
Je od něj hezké, že jim tak pomáhá, říkala si.
Navíc byla zvyklá na samotu. Proto občas uvítala, když měla byt jen pro sebe. O to více rádi se k sobě vraceli.

Jejich první společná dovolená byla úžasná. Naplánovali ji do posledního detailu. Chtěli poznat co nejvíce míst, jezdit horami, dýchat čerstvý vzduch a být stále spolu. Projeli několik států, než se dostali na nejvzdálenější bod cesty. Kousek pod vrchol hory Mont Blanc.
Počasí jim vyšlo vstříc, slunce svítilo a na konci lanovky je čekala spousta sněhu. Požádali další turisty, aby je vyfotlili u dělící čáry, která označovala probíhající hranici mezi Itálií a Francií. Ten záběr milovali, modrá obloha mu dodávala pohádkový nádech.
Zpátky se vraceli přes Itálii, kde si užili moře. Dovolená neměla chybu, splnili si naprosto vše.

Vypadalo to, že jejich vztah nemůže nic narušit. Oba spokojení, neměli důvod cokoliv řešit.
Kolegyním se postupně svěřila, jak se dali dohromady a jak jim to skvěle klape. Když viděla nedůvěřivý pohled jedné z nich, nedala na sobě nic znát, ale hlodalo jí to v mysli.

Doma začala přemýšlet, proč ta nedůvěra. Co zrovna této kolegyni může vadit?
Pravda, jedno měly společné. Od chvíle, kdy se do svého vysněného muže zamilovaly, musely čekat nějakou dobu, než jim osud dopřál společný život. Jenže kolegyně se tehdy zamilovala do ženatého, který se několik let vymlouval, že kvůli dětem nemůže odejít. Když odrostly, konečně se rozvedl a kolegyni si vzal. Zpočátku byla jak zamilovaná osmnáctka, ale teď, po pěti letech vztahu, z ní byla nespokojená bytost. Neustále trousila poznámky o tom, že měla raději zůstat sama, nic jí nechybělo. Muž jen naříká, prý je už starý, nic ho nebaví, jen sedí u televize a ona ho obskakuje.
Nabyla snad přesvědčení, že tohle musí potkat každou ženu, která čeká, až ten pravý bude volný?

V případě kolegyně to tak být mohlo. Znala více případů, kdy žena čekala na rozvod svého prince, ale nakonec štěstí nenašla. Každý přece ví, že jedna věc je vídat se občas, jiná situace nastane při společném bydlení.
Tohle s ní nemělo nic společného, ona si s Božským začala, až byl volný. Neviděla žádnou souvislost.

Dny a měsíce plynuly lehce, vše se zdálo být tak dokonalé. Vánoce zvládli naplánovat bez jediného zádrhelu. Silvestra se rozhodli oslavit na horách. Lyže oba milovali, nebylo tedy pochyb o náplni posledních dní v roce.

Po návratu z hor ji kamsi zapadly růžové brýle. Možná je ani neměla, ale teď viděla zcela jasně, že něco není v pořádku. V mysli nemohla zapudit jeho pohled na bývalou přítelkyni, když se náhodou na horách setkali. Její instinkt napovídal, že to nebyla jen zdvořilostní debata, co mezi nimi probíhala.
Raději to s ním probrala a po krátké výměně názorů se vše vrátilo do starých kolejí. Opět se choval mile a ona zapomněla, že nějaké setkání na horách proběhlo.

Když se blížil den jejich prvního výročí, měla potřebu rekapitulovat. Prožila nádherné měsíce plné lásky s mužem, který ji poskytoval pocit bezpečí a volnosti zároveň. Navzájem se milovali a vycházeli si vstříc. Kdo tohle může o svém vztahu říct?

Navzdory tomu si uvědomila, že poslední dny byl dost zamlklý. Sama toho měla v práci hodně, tak si ani nevšimla, že začal jezdit později, více nocí trávil u rodičů.
Dělo se snad něco, o čem měla vědět? Nebo jen zbytečně zmatkovala?

Chtěla mít jasno a tak na poslední dubnový den naplánovala romantickou večeři, po které chtěla zavést rozhovor na jejich vztah. Nahlásil čas příjezdu, na který připravila jeho zamilované jídlo.
Když konečně dorazil, bylo jídlo studené a svíčky značně ohořelé. Zarazil se při pohledu na slavnostně upravený stůl.
"Sluší ti to. Něco jsem propásl?" Usmál se a chtěl ji políbit.
Nastavila tvář a sledovala jeho nervozitu. Tohle na něm neznala. Vždy byl sebejistý, ale teď z něj vyprchal všechen klid.
"Čekala jsem na tebe. Byli jsme domluvení."
"Já vím, ale zastavil jsem se u našich. Víš, jak jsou rádi, když se tam stavím i neplánovaně," snažil se ji zmást lítostivým tónem.
"Nemyslím, že bys byl u rodičů. Poslední dobou se vracíš pozdě, častěji trávíš víkendy jinde."
"To se ti jenom zdá, víš že tě miluju."
"Tím se nejsem jistá. Co kdybychom si ušetřili zbytečné řeči a ty mi vyklopíš na rovinu, co se děje," pronesla naprosto klidným hlasem, i když uvnitř celá vibrovala. Ani nevěděla, kde se to v ní bere.

Zhluboka se několikrát nadechl, než mohl začít mluvit.
"Víš, jak jsme se s bývalou potkali na horách?"
"Jo, tvrdil jsi mi, že o nic nešlo."
"Tenkrát ne, ale chtěl jsem vědět, jak se má a tak jsem ji zavolal a zašli jsme na kafe."
"A dál...?"
"Zdědila dům po prarodičích, ve stejné vesnici jako bydlí naši. Chtěl jsem se na něj podívat."
"To pořád není důvod k tomu, aby ses mi začal vytrácet ze života. Nebo snad ano?"
"Pomáhal jsem jí plánovat rekonstrukci. Víš, že jsem o domku vždycky snil," řekl omluvným tónem.
"Mohli jsme si ho pořídit společně. To ty jsi nechtěl nic kupovat."
"Byt máš na hypotéku, byl by problém s prodejem."
"A...?"
"No, sám na barák nemám."

Připadalo jí to neskutečné. Měla bojovat se ženou, které majetek, a posléze i její partner, spadl do klína?
Opravdu se v něm tolik spletla?
"Tím mi jako chceš říct, že se k ní vracíš, protože má dům? Vyměnil jsi naši budoucnost za dům?"
"Tak bych to neřekl," pronesl smutně a hlavu skryl v dlaních.
"Raději to skončíme a ušetříme si trapné momenty. Doufám, že souhlasíš?"
"Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo..."
"To ani jeden z nás."
Nemělo smysl to protahovat. Vytáhla ze skříně tašku, se kterou přišel a začala balit jeho věci.

Na prvního máje byla opět sama. Potřebovala klid. Odmítla i tradiční pozvání rodičů na oběd.
Třídila myšlenky, vyhazovala zbytečnosti, prohlížela fotografie. Hledala na nich záblesky slabošství v jeho tváři, které se nakonec projevilo takovou měrou.
Její pohled se zarazil na snímku z dovolené. Oni dva pod vrcholem hory Mont Blanc. Jedna z mála fotografií, kde byli oba.
Snímek jako z pohádky, vybavil se jí název, který mu tehdy dali. Stáli kousek od sebe, mezi nimi probíhající hraniční čára. Ona ve Francii, on v Itálii. Každý na jiné straně. Vedle sebe a přesto každý jinde. Najednou měla pocit, že se dívá do tváře člověka, kterého vůbec neznala.
Několik let byli přáteli a věděli o sobě téměř vše. Po celý rok partnerství měla pocit, že stále žije s oním báječným člověkem. Přesto na fotografii nenacházela nic z jejich minulosti. Nic, co by ji dávalo smysl. Zírala na naprosto cizího člověka.

Věděla, že druhý den v práci nebude muset nic vysvětlovat. Nikdo netuší, co se den před jejich výročím odehrálo. Pár dní to vydrží, ale stejně přijde okamžik, kdy bude muset s pravdou ven. Ale na to má ještě dost času. Do té doby bude sbírat sílu, aby s klidem mohla prohlásit: Vyměnil mě za dům, dámy.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natty Natty | E-mail | Web | 2. května 2013 v 17:37 | Reagovat

Je to fakt pěkný příběh a ten závěr mě opravdu překvapil...zahodit partnerství za dům. Trochu bezcitné, ale o to zajímavější je příběh. A kolegyně? Ty se z toho snad nezblázní. :-)

2 Terka Terka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 17:46 | Reagovat

Pěkná povídka, ale dopadla poněkud smutně.. ale je vidět, že umíš opravdu psát :)

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 2. května 2013 v 18:26 | Reagovat

Tak nevím, je to smyšlené nebo ze života? I toto se stává. Lepší, když to skončilo teď, než kdyby se to táhlo roky. :-)

4 Bára Bára | E-mail | Web | 2. května 2013 v 18:55 | Reagovat

Toho jsem se bála...
Skvěle napsáno :-)

5 Lydie Lydie | 2. května 2013 v 18:59 | Reagovat

I takový je život.... ;-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 19:08 | Reagovat

[1]: Jo, bezcitné to nakonec bylo. A takovou "výměnu" jsem zažila 2x, naštěstí ne na vlastní kůži ;-)

[2]: Děkuji :-)

[3]: Tohle bylo ze života, ale několika lidí. Je to tak, raději co nejdříve, než se trápit.

[4]: Holt, život. Děkuji :-)

[5]: Přesně tak

7 Helena Helena | E-mail | Web | 2. května 2013 v 20:03 | Reagovat

Osudy jsou různé a je lepší,když to prasklo hned než by se to táhlo. ;-) Takový konec jsem ale nečekala Raduš.

8 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 20:14 | Reagovat

[7]: To je život. Aktéra jednoho příběhu jsem znala a díky fyziognomii jsme přišly s kamarádkou na jednu věc - jak chodí člověk špičkami dovnitř, nedá se mu věřit. Od té doby se dívám, jak lidé chodí ;-)

9 Helena Helena | E-mail | Web | 2. května 2013 v 20:31 | Reagovat

[8]: :-D  :-D Musím si to dobře zapamatovat.I když tak nechodím,musím si dát před tebou pozor. :D Na co vy holky nepřijdete. :-)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 20:43 | Reagovat

[9]: To jsou zkušenosti a také jsem si díky tomu koupila knihu Tělo jako zrcadlo duše. To by se jeden divil, co se dá z těla vyčíst ;-)

11 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 2. května 2013 v 21:24 | Reagovat

Teda to je smutný. Vyměnit lásku  za dům.

12 Helena Helena | E-mail | Web | 2. května 2013 v 21:25 | Reagovat

[10]: Na Tebe si musí člověk dávat pozor. 8-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 21:55 | Reagovat

[11]: Ale smutnější by bylo, kdyby to přišlo po delší debě...

[12]: Kdepak Heli, na sebe ;-)
To je prostě řeč těla, i já jsem pro některé čitelná :-D

14 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. května 2013 v 22:28 | Reagovat

Tak to ještě neudělal tak, jak kdysi jeden muž, který chodil do vedlejší vesnice za dívkou několik let...jednou přišel, že má jít někomu za svědka a nechal si od ní vyžehlit košili. Odešel a pak už nepřišel - ženil se on. A to není vymyšlené.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. května 2013 v 22:29 | Reagovat

Napsala jsi to hezky, Radko. Nejnapínsvější jsou příběhy přímo ze života- třeba i různých lidí. :-)

16 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 22:41 | Reagovat

[14]: [15]: Tomu bych věřila, a nejen chlapi dokážou vymyslet zvláštní věci.
Děkuji, inspirovala jsem se u Tebe - příběhy na pokračování :-)
Ale zvládla jsem jen dva díly ;-)

17 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 2. května 2013 v 22:59 | Reagovat

[13]:To je pravda, bylo by to bolestivější a zvlášť, když jsou v tom i děti. Stejně je to smutné, lidé zapomínají na lásku a honí se jen za pomíjivým bohatstvím a to pravé bohatství jim utíká.

18 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2013 v 23:15 | Reagovat

[17]: On v tom lásku měl - k domu. A taky k sobě. Jinak mu bylo asi jedno, kdo mu bude poskytovat servis :-(

19 pavel pavel | Web | 3. května 2013 v 1:18 | Reagovat

Tak to skutečně je. Mne se otevřely oči až po rozvodu, když jsem se na svoji ženu začal dívat z odstupu a teď se divím, jak jsem ji vůbec mohl milovat. ;-)

20 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 3. května 2013 v 9:53 | Reagovat

[18]:Pravda, v jádru sobec, myslící a honící se za pomyslným hmotným majetkem.
Moje maminka mi vždycky říkala...děvče to je ti k ničemu, nahá jsi se narodila, nahá i odejdeš a do hrobu si vezmeš , jen to, co máš v sobě a na sobě a měla pravdu.

21 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 3. května 2013 v 10:01 | Reagovat

[19]:Pavle, když člověk opravdu miluje, tak určité věci nevidí, říká se, že je láska slepá a je to pravda. Po takovém tom nejsilnějším zamilování ,které bohužel odezní,teprve přichází láska a člověk začíná normálně uvažovat. Tam kde přechod ze zamilovanosti do lásky je pevný a čistý, ta láska vydrží, tam kde byla nějaká chyba časem končí. Ale  vinu nesou oba, to oni dva se nedokázali domluvit, to oni dva tu lásku zabili a je už jedno jakým způsobem.

22 Ježurka Ježurka | Web | 3. května 2013 v 17:22 | Reagovat

No, pravda, konec nebyl happy, ale i o tom je život. Na druhou stranu si také myslím, že lepší to skončit dřív než později. Pak to víc bolí. Vím ze zkušenosti. :-(

23 alape alape | E-mail | Web | 3. května 2013 v 20:10 | Reagovat

Hezky napsané. :-) Taky mám zkušenost jako Ježurka, kdy to bolí víc ... :-(

24 Radka Radka | E-mail | Web | 3. května 2013 v 20:24 | Reagovat

[19]: Jestli v tom nebyla spíš chemie než láska ;-)
Ale popravdě, umět si udělat odstup je hodně důležité v každé životní situaci

[20]: No ale povídej to těm, co si myslí, že v majetku najdou štěstí :-(

[22]: Ono to protáhování je strašné. Také jsem to moc oddalovala a pak o to trpěla víc.

[23]: Tak to už jsme tři :-(

25 Robka Robka | E-mail | Web | 3. května 2013 v 21:24 | Reagovat

Jak už tu řekli přede mnou, měla štěstí, že na to přišla tak brzy. Horší to je, když taková zamilovaná žena přijde nejen o iluze, ale třeba i o celoživotní úspory a střechu nad hlavou.

26 Radka Radka | E-mail | Web | 3. května 2013 v 21:34 | Reagovat

[25]: Jo, i o tom bych mohla psát ;-)
Ale příště zkusím raději něco s dobrým konce. I když, co je dobré podle mě...

27 Amalkavila Amalkavila | Web | 4. května 2013 v 1:19 | Reagovat

Krásny príbeh. Aj keď smutne pravdivý.
Napadlo ma, že sa ten príbeh dá vidieť v každej mužom sklamanej či oklamanej žene. Alebo aj naopak. Pretože, keď si s niekým dosť dlho, časom dôveruješ a úprimne miluješ sama o sebe ako bytosť si mu domovom a vytváraš mu domov i navonok.
Takže kto dokáže opustiť domov, ktorý za ten rok v tej žene našiel, zaslúži si podľa mňa iba ten dom z tehál.
Tá žena určite našla, alebo ešte nájde niekoho s kým si bude vzájomne budú pravým ešte krajším domovom.
(Ale, to sa človek musí dívať práve srdcom nie len očami).
V tridsiadke sa život nekončí. :-D aspoň v to dúfam. Verím, že láska sa dá nájsť nie len s jedným človekom, ale tá pravá  osoba zostáva. A že láska kvitne v každom veku. :-)Takže, čo nie je tento rok, môže byť budúci. Prajem jej veľa šťatia v láske aj v živote.
Skvelo si to napísala. Veľmi výstižne a presne. ;-)

28 Radka Radka | E-mail | Web | 4. května 2013 v 12:36 | Reagovat

[27 Děkuji. Je rozdíl mít dům nebo domov. Ale jsou lidé, kteří ten rozdíl nepoznají, protože se nedívají pod povrch.
Co se týče hrdinky, ještě nenašla. Ale také věřím, že najde :-)

29 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 5. května 2013 v 23:19 | Reagovat

Proč jen jsem tušila, jak to dopadne? =) Protože už to začínalo s tak… posmutnělým nadhledem (?) Na druhou stranu, skončilo to dobře… Asi…
Příběh mě překvapil. Mám z něj rozporuplné pocity.
(Mimochodem, celou zimu jsem chodila se špičkami dovnitř. Ne proto, že bych chtěla -hrozila jsem se toho- ale pořídila jsem si špatné boty, co mě jaksi odnaučily přirozeně chodit, bolely. Takže pozor, každý, kdo chodí se špičkami dovnitř, to nemusí dělat proto, že takový je=)

30 Radka Radka | E-mail | Web | 5. května 2013 v 23:43 | Reagovat

[29]: Protože jsi jasnovidná? ;-)
Tohle je také život a je třeba si dávat pozor, nic jiného nepomůže.
Pro mě špičky dovnitř znamenají: Pozor, buď obezřetná. Čas a další fakta projeví, co se za tím skrývá
S botami je potíž. Říkám si, že mě nohy nosí celý život, tak musí dostat to nejlepší (v rámci možností). Ale když v těch obchodech nic pořádného není!

31 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. května 2013 v 22:21 | Reagovat

Radko, on šťastný konec neznamená vždy to lepší pro člověka. Když jsi četla některé mé povídky, tam to kolikrát nekončí idylicky, ale  v konečném výsledku lépe nebo ucházejícně (to je krásné slovo, co?) :-D

32 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2013 v 22:55 | Reagovat

[31]: Máš pravdu, Růženko. Kolikrát já zažila úžasné situace a po pár letech z toho bylo fiasko :-(
To pak lépe to ucházejícno ;-)

33 domovina domovina | Web | 8. května 2013 v 15:09 | Reagovat

Tak jsem konečně dočetla. Připadá mi to jako ze života.
Někdy vztah končí i kvůli menším pohnutkám, než je dům. I když tady je přímo symbolický.

34 Radka Radka | E-mail | Web | 8. května 2013 v 21:35 | Reagovat

[33]: Také k Tobě chodím číst, když mám víc času, abych si to vychutnala :-)
Jo, tohle je ze života :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama