Příběh nekonečné lásky - 1.část

26. června 2013 v 21:55 | Radka |  Příběhy mého života

Příběh muže, který musel hodně ztratit, aby něco jiného získal, se začal odvíjet před několika lety...

Služební cesta začátkem února mě moc nelákala. Šlo o seznámení s firmou, která pro tu naši (a ještě další) začala pracovat a tak nezbylo, než se svým nadřízeným vyrazit. Pracovní akce spojena s prohlídkou vinných sklepů a degustací vybraných vín. Úžasné. Nikoli pro mě, dobrovolného abstinenta.


Když jsme se usadili v hlavní místnosti, nebylo možné v hloučku neznámých lidí přehlédnout muže, jež neustále směřoval pohledy mým směrem. Kdybych byla domýšlivá, nepřekvapilo by mě to. Ale tohle mi vrtalo hlavou. O dost mladší, možná i menší...
U oběda už seděl u mého stolu a při degustaci se nápadně zpomaloval. Loudala jsem se vzadu a přenechala prostor kolem someliéra těm, co dychtili po informacích. Druhou část prohlídky jsme absolvovali spolu.

Další setkání firem proběhlo po půl roce. Seminář spojený s kulturním vyžitím. Ten večer si ke mně přisedl a během pár hodin jsem o něm věděla vše. Jeho zraněná duše potřebovala někoho, komu by se svěřila. Když ty jsi ten svěřovací typ, vybavila se mi slova kolegy.
Největší ránu tomuto muži zasadil nejmilovanější člověk na světě. Máma. Zemřela nečekaně před pár měsíci a on se s tím neuměl srovnat. Bylo jí něco málo přes padesát. Nedokázal jí to odpustit.
"Jak nedokázal odpustit? Děláš si legraci?" spustila jsem na něj.
"Odešla a nechala mě tady. Byla jediný člověk, který mě měl rád. Chápeš to?" zněla jeho zoufalá slova.
"Ale vždyť máš tátu. A sestru. Jsi ženatý, máš syna. Copak tě nemají rádi?"
"Ne tak jako ona."
Tomu se dá uvěřit. Lásku mámy lze těžko nahradit. I v případě normálního chlapa, jakým on je. A tak jsem se začala zaplétat do jeho života.

Jeho máma byla moc hezká žena. Jako mladá se poznala s mužem, který o ní hodně stál. A také se bál. Že až se vrátí ze základní vojenské služby, bude mít jeho milená třeba někoho jiného. A tak si svou lásku pojistil.
Dítě přišlo na svět v době jeho nepřítomnosti a když se vrátil k rodině, nedokázal k synovi najít cestu. Brzy přišlo na svět další dítě, dcera. Otec jí věnoval všechnu lásku, syn ho téměř nezajímal. Byl jen povinnost. Toto všechno mu vynahrazovala máma. Bytost, kterou nade vše miloval, jako ona jeho.

Když odešla, měl pocit, že se mu zhroutil svět. S otcem si neměl co říct, sestra byla fajn, ale... nebyla to máma.
Prosila jsem duši jeho mámy o znamení, aby mi věřil, že ona vše vidí. Že je mu na blízku a vždy bude. Zahlédla jsem v hlavě obraz, bylo to něco kovového, co se houpalo na řetízku. Řetízek s přívěskem? Nějaké zlato? Netušila jsem a tak jsem se chtěla při nejbližší příležitosti zeptat.

Vídali jsme se občas, také si volali nebo psali. Vždy jsem si neodpustila otázku: "Už jsi jí odpustil?"
"To není tak lehké," zněla jeho odpověď.
"Je, protože nemáš právo soudit," odpovídala jsem já.
Na dotaz, zda od mámy nemá něco jako řetízek či něco podobného, odpověděl záporně. Nic takového od ní nedostal.

Smrt jeho maminky mi však stále byla záhadou. Proto jsem vznesla dotaz na známého Vševědka. Co mi řekl, znělo jako pohádka, ale... ten houpající řetízek mohlo být kyvadlo na řetízku, co Vševědek používal, napadlo mě. Asi jsem o radu žádat měla.
Podle něj šlo o něco jako prokletí rodu. Jeho máma to věděla. Těžko říci odkud. Jestli měla sen, předtuchu, byla u kartářky. Nebo to zkrátka cítila, jak to umí jen mámy. Slova Vševědka zněla: vyměnila svůj život za jeho.
Zamrazilo mě. Tohle mu nemůžu říct. Nepřijme to.

Byla jsem zoufalá. Hledala jsem způsoby, jak to urovnat mezi ním a mámou, ale nenacházela jediný rozumný.
Nezbylo než s poznatky ven. Když si uvědomí sílu jejího činu, snad odpustí. Doufala jsem.

Domluvili jsme se, že když bude mít obchodní jednání v našem městě, staví se u mě doma.
Den před setkáním jsem měla sen: Nějaký mladší muž přijel za mnou na kole, přišel ke mně a dal mi pusu. Celou dobu jsme stáli mlčky a pak mi ukázal jizvu na svém levém rameni.
Nechápala jsem, ale nechala jsem to být. Byl to přece jen sen.

Když zazvonil, uvědomila jsem si, že rád jezdí na kole. Byl snad sen o něm? Chtěla jsem si být jistá, tak jsem se později během hovoru zeptala: "Nemáš jizvu na levém rameni?"
"Mám, jak to víš?" neskrýval překvapení.
"Ukazoval jsi mi ji ve snu. Je taková nepravidelná."
"Je," dodal a rozepnul si košili. Na levém rameni měl jizvu po pádu na kole, tehdy si sedřel hodně kůže.

Popsala jsem mu celý sen a sledovala jeho rozpaky. Ale zdálo se, že začíná věřit. Že něco víc, než vidíme, opravdu existuje.
Moc fajn jsme si povídali. Od začátku mi přirostl k srdci, tak jsem vznesla zvláštní dotaz. Zda by mu nevadilo, kdybych si ho adoptovala coby bratra. Jsem ze tří holek, brácha mi vždycky chyběl.
Neměl námitek. A tak se mi rozrostla moje rodina.

Když jsme už byli skoro rodina, dodalo mi to odvahy a vyrukovala se zjištěním Vševědka. Chvíli přemýšlel, i když mu ta fakta nebyla milá, nakonec pronesl: "V našem rodě umírali chlapi hodně mladí. Vyššího věku se dožily většinou ženy."
Dále mi popisoval osudy babičky i tety, které neměly lehký život, ale zvládaly. A také o mužích mluvil, kterak se jim nepodařilo osud obelstít.
Když odcházel, bylo vidět, že mu to na klidu nepřidalo. Přiblížil se ke mně, dal mi pusu na rozloučenou a zmizel.
Nyní jsem patřila do rodiny, kde ženy zvládaly a muži odcházeli. Než zakročila jeho máma…


Setkání v kavárně proběhlo až za dlouho. I když měl cestu městem, nezavolal. Musela jsem ho donutit, abychom se sešli. Měla jsem ze všeho mizerný pocit, ale nic jsem z něj nedostala. Ano, jsem rád, že tě vidím, je to bezva, ...
Tohle mě neuspokojilo. Nevěděla jsem jak dál.


Do další schůzky uběhlo opět hodně času. Nemusela jsem ho nahánět, jednalo se další setkání firem. Dvoudenní seminář na hotelu v překrásné přírodě.
Po skončení prezentací nebylo moc možností popovídat si, kolem bylo stále hodně lidí. Když konečně nastala příležitost posedět jen spolu, byl protivný. Jeho slova mě bodala jako nůž a pohled na něj, jak snad zapíjí žal, mi dělal vyloženě zle. Raději jsem šla spát. Tohle nemělo smysl.

V pokoji jsem přemýšlela, co dělám špatně. Nechtěla jsem náš vztah takto ukončit. Nebyl mi lhostejný.
Když se v místnosti začaly ozývat zvláštní zvuky a ucítila jsem průvan v zavřené místnosti, tušila jsem něco výjimečného. Jako bych cítila duši jeho mámy. Byla tak blízko… Požádala jsem ji o pomoc, protože jsem nevěděla, jak dál.
Ráno jsem šla na snídani s rozpaky. Seděl u stolu s kolegy, když jsem přicházela. Dopřávali jsme si ještě čas, než dojde k setkání. Než se budeme loučit před cestou domů.

"Víš, jak jsi mě naštvala?" řekl na uvítanou.
"Proboha, čím?"
"Jak jsi mi řekla, že to máma udělala kvůli mně."
"Neměla jsem ti to říkat, byla to asi chyba. Ale já nevěděla, jak s tou informací jinak naložit."
"Jsem rád, že jsi mi to řekla, ale štve mě to. Cítím se teď blbě."
"Proč blbě?"
"Že se za mě obětovala."
"A ty bys to pro své dítě neudělal?" zeptala jsem se nechápavě.
"Jasně že udělal, ale tohle je něco jinýho, tohle je moje máma."
Ano, máma. Zaplatila za něj nejvyšší cenu a on měl pocit, že jí to nikdy nemůže oplatit, vynahradit.
Může. Tak, že udělá to nejlepší pro své děti, napadlo mě tenkrát.
"Byla večer za mnou. Měla jsem potřebu jít za tebou, ale nakonec jsem to neudělala. Nemělo to cenu."
"Asi ne, byl jsem včera naštvaný. Promiň."
"Zažila jsem včera něco moc zvláštního a teď to cítím taky. Můžeš se chovat jak chceš, mě nenaštveš. Mám pocit, jako by mnou k tobě procházela láska tvé mámy."
Nepřekvapilo ho to. Pohled jeho očí mnohé napovídal.
"Jsem rád, že jsi tady byla." Po těchto slovech mě objal. Také jsem byla ráda.

Cestou domů jsem měla zvláštní pocit. Věděla jsem, že se to musí usadit, ale že přijde čas, kdy pochopím. Kdy pochopíme oba.

Pokračování zde
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 26. června 2013 v 22:01 | Reagovat

To je napínavé a zajímavé. Jsem zvědavá na pokračování :-)

2 Helena Helena | E-mail | Web | 27. června 2013 v 12:03 | Reagovat

Krásný duchovní příběh a jsem přesvědčená,že ho to nakoplo,jen chudák nevěděl,co s tím a jak to zpracovat. ;-)
Jediné,co mě na tom trochu zaráží je to,když měl svou mámu tak rád,že ji necítil ve své blízkosti.Tím,jak na ní pořád myslel,ji taky stahoval k sobě ve svém egoismu.Ale krásně jsi to napsala,že tebou proudila láska jeho mámy k němu.Byla jsi jen kanálem zprostředkování.
Jsem zvědavá,jak to dopadne. :-)

3 Lydie Lydie | 27. června 2013 v 12:49 | Reagovat

Je to jak detektivka....už čekám na pokračování. :-)  :-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 27. června 2013 v 18:04 | Reagovat

[1]: To mě těší :-)

[2]: Děkuji. On je příliš velký realista, jak já říkám: co nemají tihle lidé vědecky podloženo, tomu nevěří.
Je moc příjemné být třeba jen kanálem ;-)

[3]: Opravdu? Jsem netušila, že umím psát napínavě :D

5 Helena Helena | E-mail | Web | 27. června 2013 v 19:30 | Reagovat

[4]: Věřím,že je to příjemné. :-)

6 pavel pavel | Web | 28. června 2013 v 0:16 | Reagovat

Před takovými synáčky maminek by se měly ženy mít na pozoru. Taková manželství dopadnou špatně, pokud se vůbec on odhodlá oženit. :-D

7 Radka Radka | E-mail | Web | 28. června 2013 v 16:40 | Reagovat

[6]: Kdepak, on není a nebyl žádný mamánek, ale úplně normální chlap. Jen její odchod byl nečekaný a v dost brzy.
No, v dalším díle je již napsáno, že je ženatý a má rodinu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama