Výsledek ankety - Rušit pro-ana blogy?

28. července 2013 v 20:44 | Radka |  Téma týdne
Nad TT pro-ana jsem se zamýšlela ve dvou článcích: Zoufalství bez lásky a K čemu jsem po diskuzích došla. Součástí byla i anketa, k níž mě dovedly články na TT. V několika se objevil požadavek na zrušení blogů propagujících dobrovolnou smrt hladem.
Většina hlasujících (61% - v době psaní) byla pro rušení.


Také já bych je zrušila. Připadají mi škodlivé a svým obsahem závadné. Proč? Protože navádějí ke lhaní, které bytostně nesnáším. K podvodům, které se stávají součástí každého dne dívky s pro-ana. K ničení vlastního já.

Součástí Anorektické bible je poučka: Polij jídlo saponátem a vyhoď ho.
Tohle se mi příčí ještě víc než lhaní. V životě jsem několikrát zažila nedobrovolné hladovění, nejen proto si jídla vážím. Také maminka nás od malička učila úctě k jídlu jako Božímu daru. Říkám si: pokud ty dívky nemají úctu k jídlu, k těm, kteří ho připravili, co si dali s ním tolik práce, jak mohou mít úctu samy k sobě? A jak mohou očekávat úctu druhých?

A jak může tělo přijímat jídlo, které je podáváno s odporem? Jak byste přijímali dar od někoho, kdo vám ho podává s pohrdáním či odporem? Přijali byste ho? Byli byste za něj rádi? Možná byste ho i vrátili, nemám pravdu?

Vše je o zrcadlení. Co vyzařuji, to přijímám. Co dělám druhým, vrací se mi jako bumerang. Když nemá úctu k druhým, nebude ji mít nikdo ani ke mně.
Nevěříte? Věřte. Je to vyzkoušené.

V diskuzi padla námitka, že takto si dívky zvedají sebevědomí a pak vyhledají pomoc. Ne, tomu nevřím. Možná některé a za to jsem ráda, ale většina ne. Bohužel. Už se nebudou moci najíst a skončí s poruchou příjmu potravy. V lepším případě. V horším zemřou.
Koho však tyto hubené dívky přitáhnou? Čí zájem vzbudí? Někoho povrchního, stejně jako porvchní je jejich důvod hladovění. Postava. Vyhublá a nezdravá.
Lásku tím určitě nezískají.

Kdysi na střední nám češtinářka vyprávěla o knize, jejíž hlavní hrdinka byla nemocná a protože jí dny pomalu ubíhaly, vymyslela si hru. Najít na každém člověku něco dobrého. Pravda, někdy to bylo těžší, ale vždy nakonec našla.

Když mi bylo nejhůř, začala jsem ji také hrát. Hledala jsem i na těch, kteří druhým ubližovali. Na těch, co vypadali naprosto nazajímavě, i na lidech, co je život zlomil. Vždy jsem našla. Vždy bylo něco, zač si zasloužili obdiv, v čem byli opravdu dobří. Jen oni sami to neviděli. Nevěřili si.
Některé jsem musela přesvědčovat dlouho. Ne všichni si svou přednost uvědomili a změnili se. Svou šanci však dostali.

Dnes už onu hru nehraji. Hledání se stalo součástí mého života. Vím, že vždy najdu. Proto naprosto nechápu, proč někdo staví život na tak pomíjivém (jak dlouho vydrží obdiv štíhlosti?), tak povrchním (nic to nevypovídá o člověku samotném) a tak bolestivém (tělo si vybere vždy svou daň).

Několikrát za svůj život jsem zaslechla větu: ty jsi silná, proto jsi všechno v životě zvládla.
Přesto jsem pochybovala. Když jsem hledala někoho, na koho bych se mohla opravdu spolehnout, vždy a za všech okolností, našla jsem. Byla jsem to já. Věděla jsem, že i když mám rodinu a přátele, jedině na sebe se mohu spolehnout vždy.
Naučila jsem se dělat to, co bylo potřeba. A nenechat se zlomit, když ti zlí útočí. Protože tady je vždy někdo, kdo mě potřebuje. A protože se mám ráda. Taková jaká jsem. Bez nalhávání. Nekladu si podmínky, že až budu taková či onaká, budou mě mít druzí rádi. Mám ráda sebe i se svými chybami. A druzí se mě buď naučí brát stejně, nebo z mého života odejdou a přijdou jiní, kteří to dokážou.
Nedávno jsem opět o sobě pochybovala. Opravdu vše zvládnu? Pomoci dceři, chodit do práce, platit hypotéku.
A proč ne, zaznělo mi v hlavě. Nejsem o nic horší než ti, kterým se daří. Tak proč ne mně? Počítám sice s riziky, ale hledám na všem to dobré a věřím, že si ke mně cestu najde.

Na závěr mám několik přání:
Ať si každý člověk dokáže uvědomit svou hodnotu dřív, než bude pozdě.
Ať neposlouchá lidi, co mu ubližují. Dělají to jen ti, co sami mají problém a potřebují stáhnout dolů i druhé.
Ať má každý ve svém okolí alespoň jednoho člověka, kterému může věřit. A také sám sobě.
Ať se každému dostane taková pomocná ruka, jakou je schopný přijmout.
Ať jsou lidé vnímavějsí a soucitnější navzájem, protože nezájem okolí ubíjí.
Ať si ke každému z nás najde cestu to dobré a dokážeme to ocenit. Pak se nám to bude vracet stále.

Přeji všem konec hubených dní a nástup šťastného života.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jste pro rušení PRO-ANA blogů?

ANO
NE

Komentáře

1 Christina Christina | Web | 28. července 2013 v 20:54 | Reagovat

Ty slečny žijí v přesvědčení, že se jim ubližuje, že je chtějí vykrmit a na just nejí. Koneckonců je to nemoc jako každá jiná a ty dívky potřebují pomoci.
Nevím, zda jsem pro ana blogy, ale spíš ne. Když si chtějí dívky vést své jídelní deníčky, tak do sešítku nebo do Wordu!!!Na blog se tohle nehodí.

2 Žanet Žanet | Web | 28. července 2013 v 21:08 | Reagovat

Je to každého věc, jaký obsah svého blogu zvolí, ale nejsem příznivcem tohohle tématu a taky si myslím, stejně jako autorka komentáře nade mnou, že něco takového se na blog nehodí. Nehledě na to, že u spousty těch dívek je to už ve stádiu nemoci, kdy by měly vyhledat odbornou pomoc.

3 Robka Robka | E-mail | Web | 28. července 2013 v 21:12 | Reagovat

[1]: Jenže to by právě nebylo tak zajímavé, protože by neměly odezvu. Nikdo by je nepodpořil komentáři.
Ještě k tomu - je zajímavé, že se dokážeme podporovat a říkat hezká slova lidem, které vůbec neznáme, na internetu a v reálu nám to některým nejde. Je v tom jakási faleš. Virtuální přátelství stavět nad úroveň toho normálního a lidského.
Radko, plně s tvým článkem souhlasím. Člověk by se měl naučit v prvé řadě mít rád sám sebe a to by ho měli naučit rodiče. Rodiče by měli podpořit v dítěti pocit, že je milované a důležité a že ho budou mít rádi, ať se stane cokoliv. Pokud to dítě nepozná, bude mít později velký problém se sebepřijetím a může lehce sklouznout třeba právě k pro-ana blogům. Nebo drogám, alkoholu, krádežím a tak podobně. A nebo z něj bude jen nešťastný frustrovaný člověk, žijící s pocitem, že si nezaslouží, aby ho někdo měl rád.

4 Black_Rose Black_Rose | E-mail | Web | 28. července 2013 v 21:19 | Reagovat

ja som rozhodne pre zrušenie. podporovať poruchu príjmu potravy by sa nemalo.

5 Kerria Kerria | Web | 28. července 2013 v 21:50 | Reagovat

Já bych je nerušila. Všechno má dvě strany a i tyhle blogy mohou přinést něco pozitivního, pokud je dokážeme využít. Vždyť by z nich mohli čerpat odborníci na PPP a na základě toho efektivněji pomáhat! Je to on-line přenos událostí, nálad, myšlenek,  pocitů... Zpětně při terapii už je to jiné, spousta věcí se ztratí, spousta je zkreslená...
Jen se obávám, že to asi žádného odborníka nenapadne :-(

6 Radka Radka | E-mail | Web | 28. července 2013 v 22:06 | Reagovat

[1]: Ono jim je ubliživáno, na začátku určitě. Ale pak už si to nechtějí nechat vzít, protože je to jejich jediná jistota.

[2]: Když někdo píše o nemoci a hledá pomoc, jsem pro. Ale navádění je špatné.

[3]: Opět jsi vystihla přesně další věc: podporujeme se ve virtuálním světě, ale naživo to neděláme.
Za sebe se snažím, i když je to těžké. Leckdy to lidé nepřijmou, protože očekávají faleš. Důvěra se získává těžko, ale jde to.

[5]: Myslím, že i ty deníky dívek, co už se léčí, mohou pomoci. Vím, že ty on-line pocity jsou více vypovídající, ale moje dcera si na ty "hrůzy" vedla a vede deník. Papírový. Zapisuje vše a neočekává falešnou podporu. Spolu pak vše probíráme.
Na těch blozích mi chybí následky. Píše se o fajn falešném světě, ony přece mají vše pod kontrolou a všichni, co nechápou, jsou pitomci.
Kdežto blog někoho, kdo se už léčí, obsahuje příčiny i následky. To je podle mě ten přínos.
A pravda je, že co jsem četla zkušenosti s odborníky, oni si starosti nedělají. Napíšou AD a chtějí mít klid. Takže příčiny jsou jen pro rodiče a blízké, kteří chtějí pochopit. Bohužel.

7 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 28. července 2013 v 22:11 | Reagovat

Rodiče se o nás starali co mohli, jídla jsme si vážili, nikdy ho nebylo moc ,nikdy se nic nepošeredilo a vše došlo k užitku. Jak je to dnes...vidím sama, popelnice a v nich jídlo. Kdo si neváží, nic nezaslouží. Babička říkala, že kdo nectí chléb, není hoden vody. Většina těch , co mají ana blogy je nezletilá, ještě nevydělali ani korunu, neudělali vlastně v životě nic, chodí do školy a většinou to taky není žádná sláva, takto si váží a mají v úctě své rodiče, kteří se o ně starají a snaží se jim zajistit lepší budoucnost a výsledek... škoda slov a ti, jenž jsou starší, za ty je mi hanba, měli by mít rozum. Takže jsem pro zrušení, čím méně , tím lépe. Tohle není správný přístup k životu. Je to můj názor a je mi jasné, že ne každý může souhlasit.

8 Radka Radka | E-mail | Web | 28. července 2013 v 22:16 | Reagovat

[7]: Souhlasím, stará škola měla hodně do sebe.
Škoda, že ty blogy nečtou rodiče. Pak by to mělo smysl. Takto slouží jen k navádění dalších a falešné podpoře.

9 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 28. července 2013 v 22:23 | Reagovat

[8]:To je moc velká škoda. Je mi jich líto, někdy by se hodně divili jak si jejich děti váží sami sebe a jich za všechnu tu péči. Že stačí pár falešných rádoby kamarádek a oni zapomenou na život, opravdový ,dětský, hravý, bezstarostný,protože ty slečny jsou děti, malé holky.

10 Vendy Vendy | 28. července 2013 v 23:15 | Reagovat

[3]:Ono je to lehčí, protože ti lidi nám vesměs neublížili. Kdežto reálný člověk tě může zranit a rozzlobit, někdy nevědomky, jindy schválně, to se pak těžko hledají pěkný slovíčka.
Ale v podstatě máš pravdu.

11 pavel pavel | Web | 28. července 2013 v 23:44 | Reagovat

Spíše by lidé měli řešit u dětí zdravou životosprávu, aby ten návyk přejídání a následné hladovění u nich nebyl. ;-)

12 domovina domovina | Web | 29. července 2013 v 8:08 | Reagovat

Neumíme být spokojení sami se sebou. Ženeme se za imaginárními cíli a čekáme, že pak budeme šťastní. Když se tak nestane jsme z toho špatní.
Místo abychom s dětmi prožívali obyčejné věci organizujeme jim život a přidáváme další úkoly. Ty pak mají pocit, že úspěch se rovná štěstí. Ale ono to tak není.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 29. července 2013 v 18:06 | Reagovat

[11]: Ono je to těžké, máš pravdu, ale částečnou. Ony hladoví, aby se zviditelnily (hubenou postavou) a také někdy mají potřebu trestat ty, co jim ublížili.

[12]: Ono je fakt, že někdy dětem hodně rodiče organizují život a když se mají začít samy rozhodovat, neví, jak se svým životem naložit.
Nebo si jich rodiče nevšímají vůbec a pak dělají psí kusy.
Nějak si neuvědomuji, že by to bylo za mých mladých let

14 Lydie Lydie | 31. července 2013 v 14:00 | Reagovat

Před více jak padesáti lety, když jsem dospívala, tak jsem o takové nemoci neslyšela.....je také fakt,že když jsme dostali čokoládu, tak to byl svátek- dělili jsme se o ní se sourozenci-každý dostal jeden malý čvereček -druhý až další den...i normálního jídla nebylo nazbyt...maso jednou za týden...k snídani suchý chleba a bílá káva,někdo neměl ani to....tak asi psychické potíže se projevovaly jinak, než poruchou příjmu potravy-nevím.No také kdesi jsem četla,že "SISI" touto chorobou trpěla...

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. července 2013 v 14:07 | Reagovat

Za mého mládí byly dívky buď štíhlé nebo oplácané, některé ,,tvarované", nedalo se říci, že tlusté. Pokud vím, nikoho nenapadlo nejíst. My jsme sice maso měli víckrát než jednou za týden i máslo na chleba, salám, ale to  bylo dáno tím, že byla zahrada, domácí zvířata a pod.  Hubených holek bylo dost, ale ne proto, že by chtěly. Prostě buď neměly z čeho ztloustnout nebo v tom byla genetika a také jsme se více hýbali všichni. ;-)

16 Lydie Lydie | 31. července 2013 v 14:29 | Reagovat

[12]:Máš úplnou pravdu. :-)

17 Radka Radka | E-mail | Web | 31. července 2013 v 20:38 | Reagovat

[14]: Každá doba má svá úskalí a není jednoduché říct, která je lepší. My si všeho víc vážili a ani neměli čas přemýšlet nad tolika zbytečnostmi, jako dnešní mládež. V tom máme velikou výhodu.

[15]: Máš pravdu, Růženko, toho pohybu bylo víc a hlavně nemám pocit, že by se to tolik řešilo. Snad jen ty nadměrně otylé si to od okolí slízly :-(

18 Johanz Johanz | E-mail | Web | 28. prosince 2013 v 22:56 | Reagovat

Prostě někdo má rád holky někdo zase vdolky a jak říká jedna moje známa, dokud nezhubla o 15 kilo o muže nezavadila. Je to dáno geneticky prostě zatímco muži bojovali, ženy popadly děti a utíkaly do bezpečí. Tlustá neuteče a vychrtlá nemá sílu. Tak a teď babo raď. JzM :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama