Nebezpečné buzení

18. srpna 2013 v 19:24 | Radka |  Co život dal
Potíže se vstáváním mám celý život. Mohu jít spát brzy či pozdě, je to vždy problém. Jak říká má sestra: Ať vstávám kdy vstávám, probouzím se v deset!
U mě to není tak tragické, kolem osmé jsem už schopná pracovat.


Netuším, jak to tělo pozná, že se blíží dovolená. Stále jaksi funguje a když nastane den D, totálně vypne. Jako by mělo také dovolenou. To mé pomalu vypínalo už v pátek během dne. Nepříjemné, ale přežila jsem. Vynahradila jsem si to v sobotu. V posteli jsem posnídala, četla si, jen si tak rochnila. Užívala si každý okamžik navzdory dorážející migréně.

Horší bylo, když dorazila dcrera.
"Zase jsi mě nevzbudila!" zlobila se na mě.
"Já za tebou byla. Před hodinou a půl. Hladila jsem tě, tahala za ucho. Pak jsem tě objala a řekla, že tě mám ráda."
"Cože? Nic z toho si nepamatuju."
"Ne?!? Mrčela jsi, tak jsem myslela, že jsi vzhůru."
"Musíš mě vytáhnout z postele, abych opravdu vstala!"

Chápu ji. Chodí spát kolem třetí, protože dřív není momentálně schopná usnout. Jenže zdědila moje problémy se vstáváním. Budík je na ni slabý, proto trvala na vytažení z postele, třeba za nohu.
Celou sobotu mi průběžně připomínala, že další dny nesmím zklamat.

Nedělní ráno přineslo opět migrénu. Raději jsem požila chemii a ještě na chvíli zalehla. Až kolem desáté jsem byla schopná vylézt z postele. Pomalu jsem se pustila do vaření a pečení, k tomu průběžně chodila budit dceru.
Nevstala. Volala jsem na ni, dělala rámus, nic nepomohlo. Až jsem si vzpomněla na její výhružky. Zase mi bude dávat za vinu, že nevstala brzy.

Vlítla jsem do pokoje jako saň, sebrala jí peřinu, vzala ji za ruku a chtěla zvednout. To nějak nešlo, tak za nohu a snažila se ji natočit k sedu, pak za ruku...
Hurá! Podařilo se.
Radost trvala několik vteřin, než měla tendenci opět se skulit. Okamžitě jsem do toho šla vlastním tělem a lehla si za ni, abych zabrala postel pro sebe a ni nezbylo místo.
Chyba! Dcera dopadla na mě a její loket vystřelil proti mému oku. Zařvala jsem bolestí a to ji konečně probralo. Myslela jsem, že je po něm. Bála jsem se ho otevřít. Jen jsem utírala slzy, co z něj tekly.

Omlouvala se, hladila mě, vyčítala si. Napřed jsem musela uklidnit sebe, pak ji. Když jsem oko otevřela, zdálo se být vše v pořádku. Jen boule v obočí dávala tušit, že se něco semlelo.
Později se ještě vybarvila modřina u nosu.

"Nu což, stala jsem se obětí domácího násilí," dělala jsem si legraci. "Už vidím, jak to budu zítra vysvětlovat zubaři," smála jsem se.
"Teď vypadám jako zločinec, co druhým ubližuje," smutnila dcera.
"Já ti říkala, že musíš vstávat sama. Budeme se z toho muset ponaučit. Já se nebudu plést do tvých věcí a ty se naučíš vstávat a nic si nevyčítat."
"Víš jak je to těžké?!"
"Vím, taky mám problém vstávat. A taky jsem si kdysi vyčítala."

Ano, je celá po mě. Vyčítá si i věci, za které nemůže a bojí se, že může způsobit druhým bolest, aniž by to plánovala.
"Je tak lehké nekomu ublížit, chápeš to?"
"Když se toho budeš bát, akorát to přitáhneš."
"To vím, ale stejně se bojím."
"Tak na to se vykašli. Já ti nic nevyčítám a ty se tím přestaň užírat. Jasný?"
"Tobě se to lehko řekne..."

Jo, teď už se mi to lehce říká. Už vím, že nemůžu za všechny hrůzy světa, že nejsem zodpovědná za každé selhání jednotlivce či systému. Jsem tady sama za sebe a zbytek se musím naučit přijímat tak, jak je.

Pokaždé, když prošla kolem, prohlížela si mé oko.
"Budeš si muset zítra namalovat i to druhé," smála se.
"Monokly na obou? To se mi líbí, to nemá každý."

Pak jsme se o něčem dohadovaly a já se snažila být přísná. Koukala na mě beze slov, tak jsem dodala: "Řekla zmlácená matka."
Obě jsme vybuchly smíchy.

Už si z toho děláme legraci, ale v první chvíli mi lítalo hlavou, jak bych se vyrovnávala se ztrátou oka. Jsem ráda, že mi zůstal jen monokl a bolest hlavy co přehlušila migrénu. A dceři ponaučení, že je třeba naučit se nic si nevyčítat. Jen se poučit, odpustit si a jít dál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 19:32 | Reagovat

Nečekaná zraněná jsou nemilá, ale pokud to není schválně, musí se odpustit. Poučení ale z toho vyvodit...Nelézt do postele člověku, který sebou mlátí a nechce vstávat. ;-)  :-D

2 Radka Radka | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 19:39 | Reagovat

[1]: Přesně tak, Růženko! Do cizí postele se neleze :D

3 Adél Adél | 18. srpna 2013 v 19:42 | Reagovat

Schválně to nebylo a já se ani moc nebránila, jen jsem nevěděla, že je za mnou. Jednou jsem řekla mamce, ať mě vykope z postele a ona mě fakt vykopala :-D Lehce to odneslo koleno, ale bylo to účinné :-)

4 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:21 | Reagovat

Br, ještě že to skončilo jen monoklem. Já s tím spaním a vstáváním taky nejsem v dobru.

5 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:29 | Reagovat

O mých celoživotních problémech se vstáváním bych mohl napsat celé romány. ;-)
Někdy jsem až nenáviděl lidi, kteří se probouzí svěží, protože já se probouzím polomrtvej. Ostatně, mé vstávání z postele se spíš podobá exhumaci.:-D
Mám to přesně jak píšeš. Vůbec nazáleží na tom, kdy jdu spát. Teď s odstupem mnoha let si vůbec nedovedu představit, že jsem kdysi vstával v pět a od šesti jsem pracoval. Tato etapa naštěstí nebyla příliš dlouhá.
Jinak to mám podobně jako tvoje sestra: "Ať vstávám kdy vstávám, probouzím se vždy v půl jedenácté!" :-D

6 Radka Radka | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:34 | Reagovat

[5]: Ráno jsem se naučila chodit po bytě poloprobuzená, do práce dojedu na autopilota a pak už to jde.
Když jsem chodila do práce na šest, každé ráno jsem se složila ve vlaku a pak ještě v práci. Ale v osm už funguju :-)

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:35 | Reagovat

Také nerada vstávám ráno, zvláště do práce v pět hodin. Na to si nezvyknu nikdy. ;-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:35 | Reagovat

[4]: Pořád se uklidňuji tím, že s přibývajícím věkem nebudu potřebovat tolik spát. Ale ono si to tělo zkrátka řekne samo.

9 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:39 | Reagovat

[6]: To já když jedu okolo dvanácté do práce, tak jsem už docela čilý a obejdu se bez autopilota. ;-)  :D

10 Radka Radka | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 21:44 | Reagovat

[7]: Jsou situace, kdy práce vítězí nad hlasem vlastního těla :-(

[9]: Takto machrovat je nečestné a nesportovní! :-P

11 pavel pavel | Web | 18. srpna 2013 v 21:58 | Reagovat

To bych vás rád při tom buzení viděl. :D
Moje žena, zase jsem u té ex :-D  :-D  :-D, ale nemohu za to, nikdy nebyla schopna včas vstávat, nebo se někam vypravit, a tak jsme chodili všude pozdě.  
Jaká úleva, když vstanu a nepotřebuji nikoho tahat z postele. :-)

12 Radka Radka | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 22:13 | Reagovat

[11]: No jo, co Ty bys byl bez své ex :-D
A víš co to je, když tahám z postele sebe a ještě někoho??  A taky chodím všude pozdě a to dokonce i když brzy vstanu :-?

13 Katka Katka | Web | 18. srpna 2013 v 23:37 | Reagovat

A proč chce dcera teď o prázdninách vstávat brzy? Proč se pořádně nevyspí, kdyý usíná pozdě?
Jednou jsem si taky přivodila parádní monokly, a to hned na obou očích. Bylo to úžasný :-D

14 Radka Radka | E-mail | Web | 18. srpna 2013 v 23:43 | Reagovat

[13]: Chce si nastavit režim, aby to ve školní rok zvládla. Tak nějak si to zafixovat, protože se jí to stále točí. No a za týden má zápis na VŠ, tak se děsí nespavosti.
Mně stačí jeden monokl, ale jak to chceš vysvětlovat? Mám pocit, že v těchto "nešťastných" případech lidé stejně neuvěří :D

15 Helena Helena | Web | 19. srpna 2013 v 11:25 | Reagovat

Jste dvě opice. :D Kdyby mě někdo tahal za nohu z postele,asi bych ho kopla. :D Ale já bych už byla probuzená,kdyby někdo vtrhl do ložnice jako sań, :-D
Můj čas vstávací je kolem osmé,v práci musím být v devět,ještě že to mám jen přes cestu. ;-) V neděli se ale budím v sedm. 8-O

16 Radka Radka | E-mail | Web | 19. srpna 2013 v 11:41 | Reagovat

[15]: Jenže ona na tom trvala! Víš jak mě obviňovala, že ji nevzbudím a ona pak spí dlouho a proto jde pozdě spát?!
No, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán :D

17 domovina domovina | Web | 19. srpna 2013 v 20:46 | Reagovat

To já se budím pravidelně v dobu, kdy mám nastavený budík. Občas se mi z postele nechce, ale větší potíže nemám. Horší je to po obědě. To bych spala až bych plakala. Ale v práci to nejde :-(

18 Koník Koník | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 7:57 | Reagovat

Jako bych slyšel před časem vlastní dceru v podobné situaci: „Promiň maminko, moc mě to mrzí, fakt jsem nechtěla. Jak to mám napravit….“ Vím, že je to silné kafe, ba přímo zkouška žehem, ale míra soucitu nejlépe napoví, jak dobře jsme ty naše zlatíčka vychovali.
Jen pevně doufám, že než vyrostou v opravdové dospěláky, že nás do té doby nepozabíjí :-D
Moc pěkně napsáno.

19 Radka Radka | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 12:41 | Reagovat

[17]: Také mám občas v práci problém, ale to jsem se naučila zahánět magnéziem v kombinaci s pyridoxinem ;-)

[18]: Ano, ten smutek z ní přímo čišel, což zase dělalo zle mně. Má o mě strach až příliš. Je to dáno tím, že máme jen jedna druhou.
Doufám, že když jsem přežila do těď, horší už to nebude (za týden by jí v Ameice už nalili alkohol ;-) )
Děkuji

20 Lydie Lydie | 21. srpna 2013 v 13:24 | Reagovat

Poruchy spánku ap. jsou fakt špatné.Asi bych měla poděkovat tam "nahoru"...hned po maturitě jsem začala pracovat na železnici.Denní a noční směny, dělalo se spoust přesčasů...zvykla jsem si a něměla jsem problém usnout kdykoliv a lehce se probudit. ;-)

21 Lydie Lydie | 21. srpna 2013 v 15:38 | Reagovat

Také si vzpomínám,že když rodiče měli hospodářství, tak o žních se muselo mlátit obilí i v noci, ve dne bylo málo elektřiny na pohon mlátiček v celé vesnici.Tak ve dvě hodiny v noci se vstávalo-maminka budila staršího bratra/14 letého/ a sestru/17 let/, aby šli pracovat./moc se jim nechtělo/Mě bylo 10 let a vstávala jsem úplně lehce/.

22 Radka Radka | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 15:55 | Reagovat

[21]: Tohle je dar, moci usnout kdykoliv a probudit se svěží. Myslím, že to má hodně společného s myslí, jak moc ji člověk dokáže vypnout. To hodně lidí neumí.

23 Bev Bev | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 7:31 | Reagovat

Já to mám zas tak, že ať jdu spát v osm nebo ve dvanáct, probudím se v pět a pak v šest a pak už málokdy vydržím ležet a radši vstanu. :D To je taky otrava, zvlášť když si nepřipadám nijak moc čilá. Ale je fakt, že strašně ráda sedím sama v kuchyni a piju kafe a jen se tak pomalu probírám k životu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama