Bolestná volba

5. září 2013 v 17:47 | Radka |  Příběhy mého života

Křičela opravdu hodně. Bolestí, kterou pociťovala na těle, ale hlavně na duši. Hroutil se jí svět a ona věděla, že jiné řešení nepřichází v úvahu. Proč nastávají okamžiky, kdy si člověk musí vybrat to nejmenší ze všech zel? Přesto však pokaždé zlo?


Ina se vdávala s nadějí, že jí začne lepší život. Bude mít muže, děti, zkrátka rodinu. A udělá pro ně vše, co bude v jejich silách. Bude se za ně bít jako lev a pečovat o všechny s láskou.

První dítě se narodilo do roka po svatbě. Manžel si přál dceru, což se mu splnilo. Bydlení u rodičů však nebylo ideální variantou. Proto podali žádost o byt a čekali. Manžel chodil vydělávat i po pracovní době, aby bylo na zařízení bytu, až ten krásný okamžik přijde.

Druhé dítě měl být syn, ale tentokrát jejich přání vyslyšeno nebylo. Narodila se opět dcera. Jako náplast na bolístku vyšlo alespoň bydlení. Dostali přidělený krásný dvoupokojový byt v činžovním domě, v okrajové části města.
Manžel začal šetřit na starší automobil, aby mohli občas vyjet s rodinou na výlet. Tak moc si ho přál, že pracoval často i do noci a domů se chodil jen vyspat. Začaly první neshody, protože většina peněz se odkládala na vůz. Pro děti a domácnost mnoho nezbývalo. Ina nusela hodně šetřit, ale nechtěla příliš omezovat malé dcerky, raději vše brala na svá bedra.

S třetím těhotenstvím doufala ve změnu. Kdyby se narodil syn, snad by se situace doma uklidnila. I když pohlaví dítěte předem neznali a měli tak do porodu naději, stával se manžel stále více agresivním. Měl pocit, že Ina po něm chce neustále peníze. Nic než peníze. Snad si neuměl představit, kolik stojí rodina se dvěma dětmi. Snad se bál, že ho chce připravit o jeho sen. Neustál to a začal se na ni dopouštět fyzického násilí.
Narozením třetí dcery ztratil o rodinu zájem úplně. Raději se upnul na svůj sen a volné chvíle trávil ve společnosti kamarádů, později cizích žen.

Po pár měsících si snad uvědomil svou chybu a na chvíli se k rodině vrátil. Nevydržel to dlouho. Jeho děti neuměly žít ze vzduchu a Ina už neměla chuť vše mu odpouštět.

Bála se budoucnosti, kdy bude muset zvládnout žít sama se třemi dětmi. Přesto tomu osud chtěl, že byla počtvrté těhotná. Tohle už by nezvládla. Věděla, že si další dítě nemůže dovolit. Dlouho se s tím prala. Kdyby to byl syn, možná by se vše změnilo. Ale co když to bude zase dcera?
Neměla jinou volbu, nemohla se uklidňovat myšlenkou: kdyby...

Když se z ní snažili zárodek dostat, měla pocit, že jí rvou srdce. Tak moc to bolelo. Jakoby se dítě bránilo, chtělo zůstat proti vůli všech. Mělo přece v plánu se narodit, tak proč všechno končí?
"Byl to chlapec," zněla jediná slova, která si z operačního sálu pamatovala. Tolik si přála Jiříčka, přesto se musela naděje vzdát. Nebyla jistota, že syn manželství zachrání.

Nějaký čas byla sama s dcerami, později se znovu vdala. Život ji zavál na různá místa, připravil ji roztodivné situace, přesto nikdy na nenarozeného syna nezapomněla. Stále měl v jejím srdci místo.
A i když rozum celá léta říkal, že se rozhodla správně, odmítala si ten hrůzný čin odpustit.

Se svým tajemstvím se dcerám svěřila až v jejich dospělosti. Chtěla, aby se poučily z její chyby a nikdy se nedostaly do situace, kdy by musely volit krutý čin jako jediné východisko z nouze.


Po mnoha dalších letech se u její vnučky projevily potíže. Měla problém začlenit se ve škole do kolektivu. Snažila se, ale nenacházela se spolužáky společnou řeč.
Až druhý rok na střední si třídní učitelka pozvala rodiče do školy. Dorazila jen matka, se kterou našly velmi rychle společnou řeč. Učitelka mimo jiné pracovala s automatickou kresbou. Když si povídaly, jen tak mezi řečí něco načrtávala na papír. Poté jí vyjmenovala problémy, kterých si u dívky všimla. Matka musela souhlasit, tohle vše byla pravda. Učitelka však pokračovala:
"Měla jste někdy potrat?"
"Ne," zarazila se. Proč by ji tohle mělo zajímat? divila se.
"Vaše dcera má k sobě připojenou duši. Vidíte?" ukázala na shluk čar.
"Já ne, ale moje matka kdysi ano," dodala s pocitem, že to stejně nemá význam.
"To by mohlo být," dodala učitelka. Začala něco kreslit a pak dodala:
"Ano, bude to tak. Vaše dcera má na třetí a šesté čakře připojenou onu duši. Měli byste to nějak vyřešit."
Ještě chvíli si povídaly a hledaly vhodné řešení. Učitelka doporučila ženu, která uměla odvádět duše a zbytek už nechala na matce. Ta sice nevěděla, čemu všemu má věřit, přesto se za ženou vydala a její pomoci využila.

O tom všem, co se ve škole a později událo, neměla Ina ani potuchy. Dcera ji neinformovala, protože sama neměla zcela jasno. Jen věděla, že kdyby pomoci oněch žen nevyužila, mohla snad později litovat. A to by nerada.


Až krátce před smrtí, kdy má člověk potřebu vše rekapitulovat, došlo opět na Jiříčka. Tentokrát již Inu tolik vzpomínky nebolely. Možná proto, že jeho duše snad dosáhla po mnoha letech klidu. A ona si následně byla schopná odpustit, aniž by tušila.

Ať už se ve skutečnosti stalo cokoliv, jedno dávalo jejim dcerám naději: že pokud existuje nebe, došlo konečně na setkání Iny s Jiříčkem, po kterém tak dlouho toužila.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 5. září 2013 v 18:20 | Reagovat

Někdy jsou lidé životem vháněni do opravdu strašných situací. Osudy jsou mnohdy tak kruté, že snad je dokáže překonat jenom myšlenka na naději...

2 Helena Helena | E-mail | Web | 5. září 2013 v 21:44 | Reagovat

Smutný příběh plný zákoutí,o kterých by se dalo krásně povídat.Je zajímavé a lékaři to vědí a provádějí aborce do konce třetího měsíce těhotenství,kdy ještě není inkarnovaná duše,ale zdržuje se v okolí matky.Tělíčko je připravováno a duše čeká,až bude smět vstoupit.Pro matku musí být takové rozhodnutí něco strašného.Svědomí říká né a rozum poroučí ano.Vrtá mi hlavou ta připoutaná duše na vnučce,má to znamenat,že se Jiřík a ta vnučka měli v tomto životě setkat?A protože se Jiřík nemohl narodit,tak se napojil takhle?

3 Ivet Ivet | Web | 5. září 2013 v 21:44 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím s Valin.
Jsou ale i tací, kteří mají v životě takové štěstí, že slovo "strašná situace" znají jen z vyprávění od kamarádek.
Většinou, ale ani oni nemají vše tak růžové, jen jim pýcha nedovolí si to přiznat! O_O

4 Radka Radka | E-mail | Web | 5. září 2013 v 21:52 | Reagovat

[1]: Horší je, když ztratí i naději. Když v ni nevěří.
Osobně si ji chci uchovat navždy

5 Radka Radka | E-mail | Web | 5. září 2013 v 22:00 | Reagovat

[2]: Máš pravdu Heli, je tam hodně míst, nad kterými by se daly vystavět příběhy.
Souhlasím, že duše je blízko před porodem, ale nevím, v kterém okamžiku ke spojení s tělem v děloze dojde.
S těmi dušemi - nevím. Sama bych to ráda pochopila. Snad čas přinese odpovědi.

[3]: Každý uneseme jinou zátěž, ale když si člověk nechce přiznat pravdu, zbytečně si vše ztěžuje.

6 Vendy Vendy | Web | 5. září 2013 v 23:06 | Reagovat

Nevím, jak je to s dušemi, ale tuším, jak drastický je pro mnohé ženy potrat. Myslím, že dopad potratu se dost podceňuje (nemluvím o ženských, který to mají jak na běžícím pásu)a že dokážou s psychikou pořádně zacloumat. Od výčitek svědomí po představu, jak by ono dítě vypadalo, kdyby mu bylo dva roky, pět let, kdyby šel poprvé do školy, prvně maturovalo...až po první vnouče, které už se nikdy nenarodí.
Jenže život je tvrdej a někdy není jiné řešení (leda dítě donosit a dát k adopci) :-?

7 pavel pavel | Web | 5. září 2013 v 23:26 | Reagovat

To je hrozný, já nepřítelem potratů.

8 domovina domovina | Web | 6. září 2013 v 9:18 | Reagovat

Je to smutný příběh. Některé události poznamenají celý zbytek našeho života.

9 Helena Helena | E-mail | Web | 6. září 2013 v 9:21 | Reagovat

[5]: K inkarnaci dochází zhruba v polovině těhotenství,je to chvíle,kdy maminka ucítí první pohyby dětˇátka. :-)A na tenhle okamžik si každá mamina vzpomene.

10 Super.blog.cz Super.blog.cz | E-mail | Web | 6. září 2013 v 14:37 | Reagovat

Strašný vzhled. Pěkný obsah.
S pozdravem
BLOGGERS FACTS!
"Říkáme, co si myslíme!"

11 Radka Radka | E-mail | Web | 6. září 2013 v 22:34 | Reagovat

[6]: Mám pocit, že je pro ženu přijatelnější jít na potrat než dát dítě k adopci. I když znám víc případů adopce neý potratů.

[8]: tady jsou ve výhodě ty, co si nic moc nezabírají a rychle zapomínají.

[9]: Asi ano, protože Adél si také z regrese pamatuje až pozdější období v břiše. Její první pohyby si pamatuji přesně, bylo to v devatenáctém týdnu :-)

[10]: Děkuji, už jsem stejně měla v plánu změnu vzhledu ;-)
Těší mě, že obsah zaujal

12 Vendy Vendy | 7. září 2013 v 1:05 | Reagovat

[10]:Bacha na ně, nahánějí si návštěvnost. Už jsem se byla na ně podívat, nic moc. Obcházejí blogy a nechávají hyperkritické poznámky. Na rozdíl od známé Yuri si ale dávají práci a píšou pokaždé něco jiného - přesto mají jedno společné, pohanění blogu. Aspoň částečně.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 7. září 2013 v 11:04 | Reagovat

[12]: Taky mi to tak přišlo. Ale já už fakt měla v hlavě podzim a s chladnými rány potřebu přidat trochu teplých barev :-)

14 Ježurka Ježurka | Web | 7. září 2013 v 16:44 | Reagovat

Zase jeden smutný lidský příběh. Zajímavý. Já vím, že každý si neseme v životě nějaký kříž, tohle bylo také kruté i pro tu vnučku, ale dobře, že se to vyřešilo.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 7. září 2013 v 19:56 | Reagovat

[14]: Na některé dobré konce se musí dlouho čekat, ale štěstí je, že k nim opravdu dojde :-)

16 Super.blog.cz Super.blog.cz | E-mail | Web | 8. září 2013 v 10:35 | Reagovat

[11]: :)) Pěkný den a nezlobte se.

[12]: Bacha na velbloudy.

17 Bev Bev | E-mail | Web | 10. září 2013 v 14:13 | Reagovat

Velmi zajímavý případ. Přešel mi mráz po zádech když jsem četla o té připojené duši. Něco na tom možná bude.

18 Radka Radka | E-mail | Web | 10. září 2013 v 21:47 | Reagovat

[17]: Tak to moc děkuji, že jsi se zmínila - já husí kůži beru jako souhlasné znamení. Byla jsem z toho zmatená a nevědla, co si o tom myslet, ale pravda je, že babička s vnučkou měly k sobě hodně blízko. Tak možná proto...

19 Bev Bev | 11. září 2013 v 13:43 | Reagovat

I pro mě je to zvláštní představa, nikdy jsem nic podobného neslyšela, ale to neznamená, že v tom něco není, naopak mi to přijde dokonale logické a věrohodné. Ve dvaceti jsem byla taky na mini. Před tím než se narodily holky a je nejspíš jedno proč. Starší dcera má určité problémy se zařazením do kolektivu a celkově s mezilidskými vztahy. Až po přečtení tvého článku mě napadlo, že krom našeho rodičovského pochybení by v tom mohlo být i něco jiného.
Což rozhodně není hledání omluv. Jen mě to prostě zaujalo.

20 Radka Radka | E-mail | Web | 12. září 2013 v 22:10 | Reagovat

[19]: Každý děláme chyby. Pamatuji si slova z jedné modlitby: jsme jenom lidé, co neumí domyslet dosah svých činů.
Neznám jich moc, ale tohle jsem si bezpečně zapamatovala. Souhlasím s nimi.
Když jsem četla Tvá slova o dceři, měla jsem husí kůži, takže něco na Tvém tušení bude.

21 karlaprazakova karlaprazakova | 13. září 2013 v 21:50 | Reagovat

Nádherný příběh. Sice smutný, ale nádherný. Možné je všechno. Poté, co jsem přečetla knihu Andělé v mých vlasech, věřím v hodně věcí.

22 Radka Radka | E-mail | Web | 13. září 2013 v 22:19 | Reagovat

[21]: Děkuji. Moje kolegyně tu knihu četla a mluvila o ní tak krásně, že mám v plánu si ji pořídit.

23 Ivča Ivča | E-mail | 15. září 2013 v 10:37 | Reagovat

Znám paní, které se z nešťastné lásky oběsil syn, když dceři bylo 6 týdnů. Ve škole v první třídě měla dcera obrovské problémy s psychikou. Učitelka ji poslala na psychiatrii. Paní mi říkala, jak dcera stále kreslí kruh (smyčku oběšeného brášky). Řekla jsem to léčiteli, ten si promluvil s onou paní a když jsem s ní mluvila za 3 týdny, dcera již kruh nekreslila a že snad ani na psychiatrii nepůjdou, je zklidněná. Každá duše, která projde rodem naším či manželovým, má být přijata, má se jí dostat úcty, poděkovat, že rod obohatila svojí přítomností, a má se popřát, že to vyjde příště, co se nyní z jakéhokoli důvodu nepodařilo. Všichni se učíme ode všech. Já do života vstupovala s počáteční vibrací odmítnutí života. Až se svou rakovinou dělohy jsem vše "rozmotávala" a začínala chápat souvislosti: proč mamka jaká je, proč táta jaký je, proč nevyšel první vztah, proč muž po psychózách, proč postižený syn.... Vše má hooodně hluboké souvislosti, souvisí s minulými životy, jakou situaci nezvládneme, přideme do ní znova v dalším životě. Koho by zajímalo více a především kde je nějaký "krutý" osud a máte zájem pořešit, ozvěte se na mail, léčitel by se na celou záležitost podíval a rozmotal celý příběh. Ivča ;-)

24 Radka Radka | E-mail | Web | 15. září 2013 v 22:08 | Reagovat

[23]: Sama věřím, že nás ovlivňují i duše těcj, co se nenarodili nebo již zemřeli. Stejně tak na minuké životy.
Dcera si prošla dvěma regresemi, protože jí psychologové nepomohli a psychiatry odmítla, chodila k léčitekce a máme jen dobré zkušenosti.
U doktorů mi vadí, že nechápou ty vazby na minulost. Ale ony tam jsou, v tom s Vámi naprosto souhlasím.
Děkuji za nabídku, naštěstí máme pomoc nablízku.

25 Ivča Ivča | E-mail | 15. září 2013 v 22:39 | Reagovat

[24]:: Ta nabídka je obecná: kdo by potřeboval "sáhnout hluboko", bude nasměrován na tento Váš blok, článek a komentáře. TAKTO vesmír funguje. Doktoři zůstali "v hlavě", v naučeném. Nemají dojít dále. Ti, kteří mají lidi opravdu UZDRAVIT, celou medicínu zahodili, přes homeopatii či jinak byli směrováni k řešení těch hlubokých příčin a souvislostí u nemocných a tím je vedou k trvalému UZDRAVENÍ: vše je jak být má :- ). Jsem ráda, že se Vám daří :-P . Ivča

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama