Hektické dny

26. září 2013 v 18:00 | Radka |  Co život dal

..aneb stále v jednom kole

V sobotním článku Návrat k sobě jsem psala o tom, jak je vše v mém životě jinak a nic nestíhám. Tedy, stíhám hodně, ale ne vše, co bych si přála.


V páteční podvečer jsem si vyšla na autobus, abych zpět dojela milovaným Roverem. Stál před firmou, kde ho po částečné opravě odstavili mechanici. Nemám s busy příliš praxi a tak se raději řídím heslem: Autobus nečeká.
Na zastávku jsem se vydala s předstihem. Velkým. Byla jsem tam příliš brzy. A nerada čekám. Tak jsem se prošla na další. I tam jsem byla dřív. Popošla jsem tedy na další, pak na další, až jsem na poslední možné usoudila, že bude lépe dojít ten kus pěšky. V nohách čtyři kilometry, v duši přijemný pocit. Ještě jsem potkala bývalého kolegu a mile jsme zavzpomínali.

Domů jsem dorazila utahaná s předsevzetím, že hodlám jít brzy spát, neboť sobota je dnem mé poslední jízdy Roverem.
Jenže člověk míní, Bůh mění. Telefonát kamarádky, co začal nevinně, skončil mou rolí psychologické poradkyně. Během hovoru jsme si obě daly večeři a také něco k pití. Ona se napájela bílým vínem, já mátovým čaj. Ona povečeřela dala dva krajíce chleba se sádlem, já dva krajíce chleba s máslem a šunkou. Krásná souhra. Ke konci jsme zkonstatovaly, že když může existovat sex po telefonu, proč ne společné posezení s večeří? Jen mi jaksi nevadilo, když byla po téměř čtyřech hodinách hovoru unavená. Vše ukočila našimi oblíbenými slovy: A stejně jsme si všechno nestačily říct!
Aby ne, když se vídáme tak třikrát do roka.
V hlavě mi bzučelo jak ve včelím úlu, proto jsem přehodnotila sobotní program a usínala s rozhodnutím, že výlet s Roverem se odkládá na neděli.
V sobotu jsem kromě článku stihla uklidit celý byt, uvařit, a něco vyprat.

V neděli jsem vstala s divným pocitem, že nic nebude jednoduché. Rada sestry, abych si předem koupila jízdenku na vlak, se jevila jako nevýhodná investice. V případě, že by vše klaplo, bych ušetřila, ale kdyby ne, přišla bych o nějaký peníz. Nechtěla jsem dráždit hada bosou nohou a v poledne naložila tašky do auta.
První pokusy o nastartování dopadly neslavně, ale uklidňovala jsem se možným zavzdušněním po výměně palivového filtru. Po pár dalších pokusech motor naskočil, ale rozsvítila se má (ne)oblíbená helikoptéra. Chyba na motoru.
Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že musím pryč z dohledu sousedů. Odjela jsem pomalou jízdou asi kilometr dál, odstavila vůz mimo silnici, vypnula motor a začala si s Roverem povídat. Jo, magor, řeknete si. Ale po dvou minutách, kdy jsme si vše vyjasnili, jsem nastartovala a motor krásně předl. Zasunula jsem do přehrávače CD Rok ďábla a vyrazili jsme na svou poslední jídu.
Ještě teď mi zní v uších: NTAK... nikdo neví, jak vysoký ten kopec je...
Doufala jsem, že Rover svého vrcholu sice dosáhl, ale ještě úplně dole není.

V rodném městě jsem zamířila pro jízdenku na vlak, poseděla se sestrou, nechala si rozmasírovat od jejího přítele záda, vyslechla si nadávky, že jsem přijela jen na chvíli, po telefonu požádala otce o diagnostiku i opravu Rovera a nechala se odvézt na vlak.
Necelé dvě hodiny příjemného pohupování na trase domů jsem strávila čtením knihy Ludmily Vítovcové Já a Safari. Občasný úsměv na mé tváři vždy přitáhl pohledy spolucestujících. Cesta uběhla rychle.
V nádražní hale jsem vyřídila dceři průkazku na MHD, vyhledala nejbližší autobusový spoj a zbytek raději došla pěšky, jen abych nemusela čekat na další spoj.
Večer jsem usínala s pocitem, že jedna etapa skončila a je čas psát nový příběh.

V pondělí jsem neodolala a se smutným pohledem sdělila vedoucímu: "Tak jsem včera odvezla auto."
Usmál se radostně a odvětil: "Ty jsi vrátila to nové?"
To mě zaskočilo. "Ne, odvezla jsem Rovera sestře."
"Aha," dodal a jeho úsměv byl rázem pryč.
Myslíte, že si něco domýšlím? Ne, nechci si nic domýšlet, ale tohle mě opravdu zaskočilo.

Odpoledně jsem spěchala nakoupit a rychle domů, protože mě čekalo chystání opožděných oslav Radky v práci. Začala jsem v šest a o půl desáté jsem měla napečeno, vychystáno a uklizeno. Dělala jsem Míša řezy (z lepkové mouky), z listového těsta jablečný štrůdl a šneky s anglickou slaninou, slaný závin z pomazánkového másla plněný plátkovým sýrem a nivou. Jako poslední šlo do trouby maso.
Vypila jsme k tomu jedno nealko pivo, poklábosila se sousedem o volbách a hlučně si s dcerou vyměnila názory kvůli mé myšlence, že je lepší volit čistokrevného komunistu, co nikdy nepřeběhl, než jiné komunisty v kterékoliv jiné straně, co převlékali kabáty podle větru, co zrovna vál. Nakonec jsme si vše ujasnily a hodně se nasmály úplně jiným věcem, než je politika.

V úterý proběhla pracovní oslava celkem v poklidu, vše jsem stíhala a udělala jen jedinou chybu. Přiznala jsem kolegům, že Rover jezdí bez jediné závady a startuje na drc.
A taky jsem zaskočila kolegy. Naráželi, že jsem poslední dobou nějaká moc vtipná a drzá.
"Co bylo pro vás lepší? Když jsem byla ta hodná, co si nechala vše líbit, nebo ta drzá a pohotová, jako za starých časů?" otázala jsem se všech.
"No, samozřejmě ta hodná," odvětil kolega.
"Hmm, tak zapomeňte, ta doba je pryč!" usmála jsem se a sledovala jen odvrácený pohled vedoucího. Nepotěšila jsem ho. Ale poslední dobou ani on mě a tak nemám výčitky být sama sebou.
Po práci jsem jela do servisu, aby mechanici přezuli pneu na Toyotě a doma už nebyl čas na nic jiného než úklid a povídání s dcerou.

Ve středu byl v práci šrumec a odpoledne jsem stihla doma jen maličkosti. Také jsme namočila čočku na polévku v domnění, že ze schůze výboru vlastníků se vrátím do hodiny a polévku uvařím.
Chyba lávky. Domů jsem po bouřlivých diskuzích dorazila v jedenáct večer, pustila se do vaření a povídala si s dcerou. Únavou jsem do postele padla o půl jedné.

Dnešek začal unaveně a pošmourné nebe po ránu nepřineslo nic extra příjemného. Po osmé volala sestra, že Rover nestartuje a nic nehlásí. V pondělí jezdil, v úterý ho nepotřebovala a včera nic. No, tak to bude moje chyba, že jsem se neudržela a kolegům se chlubila, že z jejich dohledu funguje naprosto v pohodě.
Neudržela jsem se opět a řekla jim svůj názor. Kolega se vylekal a mrzelo ho to. Prý netušil, že by jeho poznámky, které ani nemyslel vážně, mohly něco způsobit.
Vedoucí odpověděl: "Budeš se muset smířit, že je s ním asi konec." A zase ten jeho úsměv.
Že už blbnu? Kdo ví, ale pro jistotu vyhlásím, že Rover ukončil svou pouť a pak už nebude nikoho zajímat. Protože závist druhých je hnus, ale co je horší, ono se to každému vrátí. A pak se budou divit, kdeže se to vzalo? Jo, to se vám vrátil váš bumerang plný hnusu, budu jim opakovat.

Přesto můj život svým obratem o 180° přinesl příjemné změny. Jsem v jednom kole, ale ono kolo není páté u vozu ani to jedno od trakaře. Přináší nové pohledy plné barev a příjemných vzruchů. Občas i něco nepříjemného, ale to už k životu patří.

Přeji všem krásný podzim plný barev Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 26. září 2013 v 18:33 | Reagovat

Já se bála,že jsi začala do práce chodit pěšky. :D  :D A tedˇ hod´ všechnu nenávist lidí za hlavu a těš se z nových vibrací tohoto roku. :-)A všechno nejlepší k jmeninám,jsem to ale... :-) Moje heslo je takové,že se nemá nic plánovat,protože je vždy všechno jinak - viz.tvé časové posuny. :D

2 Radka Radka | E-mail | Web | 27. září 2013 v 20:21 | Reagovat

[1]: Děkuji, Heli, naštěstí už jsou oslavy za mnou a mám rok klid ;-)
Já plánuji ráda, prý to typický rys znamení Panny.
A díky Bohu zatím jezdím autem, ale busem mi to docela šlo, takže zase určitě ráda využiji :-)

3 pavel pavel | Web | 28. září 2013 v 12:58 | Reagovat

Lidé jsou opravdu závistiví. Za totality měl každej stejně a proto, jak jsem nedávno slyšel, mají v úmyslu volit komunisty. ;-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 28. září 2013 v 13:05 | Reagovat

[3]: Ale mnoho lidí to nedělá kvůli závisti, jen chtějí přežít. Četla jsme komentář, že na centrum.cz byl článek o tom, že milion lidí je v naší zemi na pokraji chudoby. Velice rychle zmizel. A možná i prý samotná autorka.
Všechny polistopadové vlády ukázaly, jak umí skvěle hospodařit, jen KSČM ne, tak je chtějí nechat ukázat to.
Jsem máma a vím, jak je těžké nemít na jídlo pro dítě. Tohle je prostě špatně a musí se s tím něco udělat.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 30. září 2013 v 5:41 | Reagovat

Tvá kamarádka mi připomíná švagrovou. Ta taky vydrží strašně dlouho telefonovat. Já to neumím, jsem po deseti minutách nervní, že to bude moc stát a je úplně jedno jestli volám já, nebo někdo mně. To už je prostě takový reflex a pak se snažím hovor rychle ukončit. :D
A je pravda, že lidé jsou nepřejícní a závistiví. Jestli to tak v práci pociťuješ tak na tom nejspíš něco bude, akorát, že člověk tomu ani nechce věřit. :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 30. září 2013 v 21:53 | Reagovat

[5]: Já měla také cukání, pak už hlavu jako včelín, ale ona podniká a peníze nejsou problém. Potřebovala se vykecat a vím, že ona by pro mě také udělala cokoliv, tak jsem vydržela. Ale bylo to náročné ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama