Mám ji v genech?

20. října 2013 v 12:14 | Radka |  Téma týdne

Hned v pondělí jsem zajásala: tohle znám! Potýkám se s tím v mnoha formách, u mnoha lidí. Mám ráda objektivitu a tak jsem se zamyslela i nad sebou: a nemám ji dokonce v genech?
Jenže jsem vše stále odkládala, najednou mě napadalo tisíce témat na jiné články, ale pustit se do tohoto nešlo.


Pročetla jsem pár článků na téma týdne, ale zaujalo jich velmi málo. Spíš mi připomněly lidi v mém okolí. Například kolegu, co stále odkládá práci, ta se mu kupí a vypadá jako nejvíce zaměstnaný člověk ve firmě. Věnuje se soukromým věcem a práci řeší až pokud zbude čas.
Ne, to není prokrastinace, tohle je lenost.

A pak se mi vybavila má matka, která dlouhou jednu životní etapu utíkala před povinnostmi. Jakékoliv jednání na úřadech pro ni bylo tak stresující, že proseděla celou noc vymýšlením důvodů, proč tam nemá jít. I když jsem jí nabídla pomoc, přijela pro ni autem a slíbíla vše vyřizovat s ní, bylo to marné. A její druh seděl po jejím boku a utvrzoval ji v jejím přesvědčení. Od milovaného člověka byste čekali pomoc, ale byla tohle ta správná?
Ráno byla tak unavená, že nebyla schopná ničeho.
Až po jeho smrti se vzchopila a na úřady se nechala zavézt, přijala pomoc při vyřizování, i když před každým takovým jednáním trpěla nevolností a celá se třásla. Když to měla za sebou, neodpusila jsem si otázku: "Stálo to za to? Vždyť byli všichni milí."
"To proto, že jsi tam byla ty a tebe mají lidi rádi," zněl vždy její agrument.
A já vždy odpovídala, že když se chovám slušně k druhým, nemají důvod chovat se jinak oni ke mně.
Vím, že určitou roli v tom hrála i její sociální fóbie, ale byly situace, kdy ji lidé nevadili vůbec.

Vybavila se mi také situace, kdy mě poslala už v patnácti vyřizovat nějaké její záležitost. Netroufala jsem si odmlouvat. Bála jsem se jednat s cizími lidmi, ale větší strach jsem měla z jejího křiku. Věděla jsem, že psychicky na tom není nejlépe. Nebylo divu, po tom, co si prožila s otcem. Tak jsem šla a zvládla to. Sice všichni kroutili hlavou, proč nepřišla osobně, ale vysvětlujte to někomu.

Věřím, že něco z ní v genech mám. Také se bojím a mám tendenci odkládat, ale vždy si vzpomenu na situace, kdy to šlo jako po másle. Při větším odporu na situace, kdy lidé odkládáním prošvihli termíny a stálo je to hodně peněz, času a nervů.
Moje obava z následných problémů je tak veliká, že raději zatnu zuby a jdu.

Jiné je to v práci. Rutinní záležitosti mi nečiní problém, ale když jde o větší projekty, nechávám vše na poslední chvíli. Nevím proč, když jsem si plně vědoma tlaku, pod kterým ve finále budu. Ale zcela jasně to kdysi řekl můj vedoucí: "Ty děláš nějlíp pod tlakem. Až když ti za zadkem střílí kanóny, ty v klidu sedneš a jedeš jak drak."
Ano, to jsem já. Můj mozek nejspíš potřebuje být pod tlakem a pak chrlí ta nejlepší řešení.

Ale sama pro sebe v duchu dodávám: nechci být pod tlakem jen proto, abych byla nejlepší Mrkající

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 20. října 2013 v 13:29 | Reagovat

Většinou všichni z mého okolí mají tendenci věci odkládat a já to tak mám taky. Taky to mám v genech, bohužel.. ráda bych s tím něco udělala, ale marně přemýšlím jak začít..

2 Tinnio Tinnio | Web | 20. října 2013 v 14:09 | Reagovat

Podle mě kvalitní článek :). Je dobře, že k tomuto problému stavíš takhle.

3 Robka Robka | Web | 20. října 2013 v 16:09 | Reagovat

To, co prožívala tvá maminka, to je na pováženou. Nedivím se, že tě to do jisté míry zasáhlo.
A výkon pod tlakem, to asi známe všichni. Do některých věcí (papírování) se mi nechce a tak je odkládám, až už je to nezbytně nutné. Vždycky si říkám, že příště už to neudělám, ale stejně. Chvíli mi to vydrží, než zase sklouznu do starých kolejí.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 20. října 2013 v 21:00 | Reagovat

[1]: Mě pohání vlastní strach a fakt, že když to neudělám já, pak nikdo. To je úděl žen, co se rozhodly žít samy ;-)

[2]: Děkuji :-)

[3]: Je bezva, když to aspoň chvíli vydrží. Mně se nepodaří ani začít. Třeba se to s přicházejícím stářím změní ;-)

[3]:

5 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. října 2013 v 22:44 | Reagovat

Už jsem to psala i jinde, ale mne zase něco vystřelí a jdu raději hned. V životě se mi to vyplatilo nejednou, že jsem nezaváhala, neodkládala určitou věc. Jen teď se jaksi vyhýbám a kam nemusím, nejdu. Hlavně k doktorovi. Ostatní záležitosti jsem doma vždy vyřizovala většinou sama a muž na to hřešil. Prý jsem ,,jdejší" lidi mne víc znají. Když on tady chudáček žije jen přes půl století. Páni, to je doba, že?. Dostal sem umístěnku ze Slovenska a zkejsnul tady. ;-)  :-D

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. října 2013 v 22:46 | Reagovat

[4]:Radko, změní se to. Ve stáří si člověk už tak nedává na něčem záležet, ani mu nevadí, co si lidé o něm myslí. Nebo snad méně. Slušný ale být musí, to dodržuji. :-)

7 pavel pavel | Web | 21. října 2013 v 0:49 | Reagovat

Když jsem ještě pracoval pod někým, taky jsem největší výkony dělal poslední den před odevzdání zakázky. :-D

8 Ježurka Ježurka | Web | 21. října 2013 v 13:57 | Reagovat

Tím článkem jsi mi vlastně připomněla to, že podobně vlastně to má moje maminka. Když má něco vyřizovat, je z toho dlouho předem na prášky. Ale u ní v jejím věku to už beru, kdoví.... :-)

9 domovina domovina | Web | 21. října 2013 v 15:46 | Reagovat

Taky musím zatnout zuby a překonat nevolnost, když jdu něco vyřizovat... Ale když jdu s někým jako podpora, tak už je to kupodivu o něčem jiném. Asi jsem líná jen sama k sobě :)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 21. října 2013 v 17:53 | Reagovat

[5]: Myslím, že u lidí, kteří opravdu trpí prokrastinací, jde o blok, který jim nedovolí zvednout se a jít. A tak zvládají až na poslední chvíli, kdy už není kam uhnout.

[7]: Jí se obávám, že bych to měla stejně i když bych pracovala sama na sebe ;-)

[8]: U lidí, kteří vycházejí málo ven, to chápu. Je to pro ně nepříjemná změna. Ale moje maminka to měla už v dobách, kdy ještě chodila do práce :-(

[9]: Já mívala nervy i jako mámina podpora. Ale někdo se vzchopit musel ;-)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 22. října 2013 v 14:02 | Reagovat

Aha, tak takhle to je, chceš být nejlepší. ;-) To je pěkné.:)
A proč by ne, když toho tolik musíš zvládnout a zvládáš.
Máme to všichni podobně s tím odkládáním. Dlouho se mi do něčeho nechce a pak když není zbytí, nebo se na to prostě jen dobře vyspím se do toho dám a je to vyřízené raz dva. :-)
Někdy teda, abych se nepřechválila. :D  :D

12 Radka Radka | E-mail | Web | 22. října 2013 v 21:09 | Reagovat

[11]: Když mám den D (D = daří se), zvládnu také hodně. Ale jako Ty - musím se na to dobře vyspat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama