Síla vděčnosti

9. října 2013 v 22:22 | Radka |  Povídky
Jsou situace, jež člověka zcela ovládnou a zavalí obrovskou vlnou, která mu vženou slzy do očí. Není to smutek, není to divoká radost. Jde o pocit vděčnosti, který naplní každičkou buňku v těle a v mžiku není místa na nic jiného než onu vděčnost. Pak i slzy musí ven.


Nina seděla v křesle a snažila se číst knihu. Stále se vracela na začátek strany, nebyla schopná vnímat význam slov. Prázdno, které bylo cítit z bytu nad jejím, bylo příliš tíživé.
Věděla, že Vilma porodila před dvěma měsíci chlapce. Poté jednou v noci zaslechla pláč, od té doby však nic.
A pak sen, kdy držela na rukou droboučké tělíčko s výrazem dospělého člověka. Kapuce bundičky mu byla veliká, jeho pohled velmi ustaraný. Takto se nemůže tvářit čerstvě narozené dítě, pomyslela si tehdy.

Otce dítěte potkávala jen občas, ale jeho kroky nad hlavou slyšela pravidelně. Avšak kroky Vilmy, jí tak dobře známé, už dlouho ne. Jen od sousedů věděla, že odjela k rodičům. Přála si znát pravdu, ale bála se ptát, kdyby se za tichem z prázdna ukrývala bolest.

Až jednoho dne zahlédla Vilmino auto na parkovišti. Skoro by vykřikla radostí, kdyby si neuvědomila stále přítomnou tíhu prázdna. Rozhodla se vyčkávat.
Večer z horního bytu rozeznávala kroky muže i ženy. Ale žádný křik, pláč či jiný zvuk. Jen před spaním zvuk snad posouvání něčeho po podlaze. Snad postýlky...

Druhý den se vydala na malý nákup, když zaslechla hlasy u dveří z horního patra. Vyšla pár schodů a uviděla Vilmu s dítětem na rukou. Věděla, že ji mohou mít za starou dotěrnou ženskou, ale něco ji táhlo k nim. Musela, tohle bylo příliš silné volání.
Jen se pozdravily a mírně na sebe usmály. Chlapec těkal očima kolem sebe, ale jeho tělo bylo nevládné. Když ji spatřil, jakoby ožil. Natáhla po něm ruce a z chlapcovy tváře přímo sálala dychtivost jít k ní. Vilma neprotestovala, jen mlčky odevzdala dítě.

Nina přitiskla jeho tělíčko ke svému na stranu srdce, zavřela oči a udělala to, co už dlouho ne. Nechala svým tělem proudit silnou energii, která dále směřovala do chlapcova těla. Za chvíli byl velmi rozehřátý a tak proud zastavila a poprvé promluvila na Vilmu:
"Můžeme ho někam položit? Je celý zpocený."
Vilma ze sebe vyrazila pouze: "Pojďte dál," a ukázala směrem do bytu.
"Položíme ho na stůl, můžete podat nějakou deku?" pronesla Nina.
Z pokoje přišel Vilmy manžel a ani on nebyl schopen slova, jen pokynutím hlavy pozdravil.
Vilma rozložila deku, na kterou Nina položila chlapce. Vysvlékla ho z vrchního oblečení, položila kousek nad něj ruce a znovu nechala svým tělem proudit energii skrze své ruce do jeho těla. Oba manželé ji sledovali s pootevřenými ústy. Nezmohli se na jediné slovo.

Po pár minutách chlapec pohnul ručkama a lehce i nožičkama. Nina zastavila proudění energie a usmála se na chlapce. Zdálo se, že i on se usmál.
"Pohnul se nebo jste to udělala Vy?" dostala ze sebe konečně Vilma celou větu.
"To on. Ale bude potřeba ještě tak třikrát, než to bude dobré," odvětila Nina.
Oba přikyvovali a když se Vilma nadechovala k další větě, zarazila ji.
"A nikomu o tom neříkejte. Nechci, aby se rozkřiklo. Hodně lidí by to nepochopilo," trvala na svém.
"Ale to je veliká škoda," odporovali jí.
"Jestli souhlasíte, pomohu vám. Nakonec, vždyť si mě váš syn sám přivolal. Jen nikomu ani slovo. Na tom trvám."
Neradi, ale souhlasili.
"Tak za týden se mi ozvěte, zkusíme to zopakovat."
Nebylo třeba dál věci rozebírat, pro všechny to byl příliš silný zážitek, který potřebovala jejich mysl zpracovat.

Vilma chlapce převlékla a opět odjeli k rodičům.
Nina odešla do svého bytu, aby se zklidnila. Ještě stále cítila dozvuky silné energie, která pomáhala nejen chlapci, ale také jí. Plánovaný nákup odložila a raději se vrátila v myšlenkách k prožité situaci. Představila si ji znovu celou a jejím tělem projela silná vlna vděčnosti. Oči jí zalily slzy a v duchu děkovala, že mohla být u toho.

Později se zaposlouchala do všudypřítomného ticha. Už nebylo tíživé. Cítila v něm naději a odněkud z dálky dokonce zaslechla plácání dětských ručiček doprovázené zvonivým smíchem.

Dokončení příběhu - Síla vděčnosti II
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 10. října 2013 v 10:54 | Reagovat

Krásný příběh,kéž jich přibývá. :-)

2 alape alape | E-mail | Web | 10. října 2013 v 12:57 | Reagovat

Hezké! Bude i pokračování?

3 pavel pavel | Web | 11. října 2013 v 17:57 | Reagovat

Musím si přečíst co jsem zameškal. Nějak jsem tě ztratil, když jsi mi nenechal na blogu komentář. :-D

4 Radka Radka | E-mail | Web | 13. října 2013 v 11:28 | Reagovat

[1]: Děkuji, jsem stejného názoru :-)

[2]: Zatím nemá, ale až bude mít, napíšu.

[3]: To víš, nestíhám. Snažím se pomáhat potřebným a to pak na "zábavu" nezbývá času ;-)

5 Bev Bev | E-mail | Web | 14. října 2013 v 14:02 | Reagovat

Krásný příběh. :-)

6 valin valin | Web | 17. října 2013 v 20:35 | Reagovat

Krásné a dojemné... a možné... :-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 23. října 2013 v 22:38 | Reagovat

Krásné, hned utíkám na II. Chtěla jsem si nejdříve přečíst začátek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama