Poblázněný pátek

24. listopadu 2013 v 12:40 | Radka |  Cesta k poznání

Několik posledních dní jsem se snažila odlehčit mým nohám, ale neustále měnící se tlak mi dával zabrat. Když ve čtvrtek večer nebolela jen lýtka, ale přešlo to do stehna, vylekala jsem se. Bylo načase navštívit lékaře.
V pátek jsem měla v plánu vstát později a být u lékaře kolem deváté. Už nad ránem mě však probudil sen, kdy jsem seděla ve svém stříbrném autě, jedno tmavé přede mnou, další tmavé za mnou. To přední začalo couvat, špatně se vyhnulo, poškrábalo moje auto a natlačilo mě na to zadní.


Bliklo mi hlavou, že jsem večer zaparkovala na silnici a obě vozidla, před i za mým, byla tmavá. Než jsem dokázala vstát a podívat se z okna, zazvonil mobil.
"Čau, proč máš ten lístek na autě?" zvědavě se dotazovala sousedka.
"Jakej lístek?"
"Tys to ještě neviděla?"
"Ne, jsem ještě doma," odpovídala jsem za chodu a koukala na polepené okénko u řidiče.

Bydlím ve čtvrti, kde se z dotací EU vybudovala nová kanalizace a cesta. Jenže nějaký ouřada od stolu rozhodl, že silnice bude široká míň než akorát a parkovacích míst se moc přidávat nebude. A tak ti, co přijednou po osmé večer, nemají kde parkovat. Pak i silnice je dost dobrá, neb kvůli bezpečí neparkujeme daleko od domu.

Dorazila jsem k autu a sundala pozdrav od policie. Ano, měli pravdu, porušila jsem pravidla. Při stírání oken od dešťové vody jsem zahlédla usměvavou dívenka majitelů za chodníkem stojícího domku, kterak na mě za sklem mávala. Bylo mi jasné, že to oni volali policii. Také jsem zamávala, usmála se a odjela k lékaři.

Jeho pracovní dobu mám v malíčku. Pátek má od sedmi do dvanácti.
Recepci mi však nebylo dovoleno prolétnout. "Pan doktor má dovolenou!" zahulákala na mě paní a mě málem omyli.
Smutně jsem odkráčela k autu a přemýšlela co dál: jet k zaskakující lékařce, do práce, nebo vyřešit prohřešek na policii? Volala jsem sousedce, jak se rozhodla její kamarádka, jejíž auto mělo také pozdrav na skle. Prý tam bude volat a domluví se.

Nemám ráda odkládání průšvihů a tak jsem jela hned. Při hledání parkovacího místa jsem si všimla policistky, která ukládala pokutu v ulici, kde kousek dál měli mít sídlo.
Rychle jsem zaparkovala a běžela ji najít. Stála kousek dál a udělovala pokutu dalšímu vozu. Tedy ženě, která s kamarádkou špatně zaparkovala. Pohlédly na mě nevraživě, ale když zahlédly lístek na pokutu, měla jsem jejich sympatie.

Slečna policistka mě požádala o strpení, že se mi bude hned věnovat. A také že ano. Prý mohu jít na centrálu, která sídlí dvěstě metrů opačným směrem (neb ji přestěhovali) nebo to vyřídit s ní. Mrkla na lístek a já hned hlásila: "Vím, neměla jsme tam stát, ale když ono není kde."
"To bylo na udání, jak je tam dopsáno ´foto´, je jasné, že někdo volal."

Souhlasila jsem s minimální pokutou, dala jí řidičák s občankou a čekala, až vše vypíše. A přitom mi povídala, co tam vše píše, protože musí, abych měla info o svém přestupku.
Nakonec jsem vytáhla bankovku, jenže ona u sebe neměla peníze a nemohla mi bvrátit. Zaběhla tedy do obchodu, vrátila mi peníze a neustále se omlouvala, že mě zdržela.
Byla jsem z její vstřícnosti v šoku, vzala si stvrzenku a běžela k autu. Cestou jsem ji ještě prolétla očima a zarazila se na jmémě policistky: Gabriela. Moc jich osobně neznám a nevím proč mě u ní tolik překvapilo.

Velmi se mi ulevilo, že mám vše vyřešené a za málo peněz. Až po dvou kilometrech ve mně hrklo: vrátila mi občanku?
Na semaforech jsem využila chvilky a nahlídla do peněženky. Nebyla tam!
Nezbylo než se vrátit. Ale kam? Bylo jasné, že mě čeká běhání po městě, než ji najdu.
Na sklo auta mi začalo klepat zoufalství. Napadlo mě jediné: požádat ´někoho tam nahoře´, ať mě vede jistě na místo, kde ji najdu.

Parkovací lístek ještě platil a čekalo mě skvlělé místo k zaparkování. Po pár krocích jsem měla ulici jako na dlani. Vlevo jsem to s ní vyřizovala, ale nikoho v uniformě neviděla. Jistým krokem jsem tedy vyrazila vpravo k centrále, aby mi ji případně sehnali.

Před budovou stála policistka a nějakým mužem, jinak nikdo.
"Nejste Vy kolegyně..." a než jsem stačilo něco doříct, spustila: "Jé, ona Vás hledala, ale Vy jste ji zmizela. Gábinka je z toho celá špatná. Shání na Vás kontakt, aby Vám ty doklady přivezla do práce, protože jste spěchala."
Nepiclo by vás z toho! Ona by mi to i přivezla?!
"To si nemusela dělat starosti, já bych se stavila třeba po práci," dodávala jsem na vysvětlenou.

Zavolala ji mobilem a za chvíli už se slečna hrnula ze dveří i s omluvou. Jen jsem se zmohla na slova: "Tak já narazím na tak hodného člověka a ještě Vám zkomplikuji život. Moc mě to mrzí."
No, omlouvaly jsme se jedna druhé, popřály si hezký den a odsvištěla jsem konečně do práce.
Byla pro mě jako zjevení a i když mám poslední dobou s měšťáky zkušenosti jen dobré, tohle byl pro mě přírodní úkaz.

V práci to bylo fajn, protože kolega slavil narozeniny (byly chlebíčky a dort). Přišly i kolegyně důchodkyně. Moc ráda jsem je viděla. Jedna se rozpovídala o potížích s naštíplým meniskem a blížící se operaci. Protože obě vždy byly především v péči léčitelů, začaly jsme se bavit o možných příčinách. O tom, že když má člověk problémy s nohami, jde špatným směrem, něco dělá špatně. Moc zajímavé bylo hlavně to, že se k příčině opravdu dobrala.
I moje noha dost zlobila, ale vydržela jsem do čtyř.

Na parkovišti před firmou jsem si ještě chvíli povídala s kolegy a plácla takovou hovadinu, že bych se hanbou propadla. Naštěstí to přešli jakože nic, ale já se v duchu styděla ještě dlouho poté.
Doma už nebyl na cokoliv čas, jen popdadnout složku s lejstry a vyrazit na schůzi výboru. Protáhla se od pěti do půl osmé a ještě jsme se zakecali před domem. Noha mi prochladla a já se necítila vůbec dobře.

Večer už v deset jsem se omluvila dceři, že jsme se skoro neviděly, ale únava mě přemohla. Vzala to přes koupelnu a uložila se ke spánku. Znavená jako dítě jsem se těšila na pořádný oddych.

Jenže jak se říká: člověk míní, Bůh mění, tak tohle nebyl Bůh, ale soused lampasák z vedlejšího vchodu. Nejspíš za vydělané peníze z další mise nakoupil nábytek. A stloukal a stloukal. Skončil něco po půlnoci a mně pořád vrtalo hlavou, proč mu někdo nejde rozkopnout dveře, když většina obyvatel má malé dítě (a oni dokonce dvě).

Ztrácela jsem se a probouzela až do půl jedné. Nakonec jsem usínala s bolavou hlavou, vzpomínkami na policistku a trapností před kolegy. A doufala, že další den přinese tolik očekávané pochopení.


Pokračování - Poblázněný pátek II
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 24. listopadu 2013 v 14:04 | Reagovat

Zvláštní souhra náhod. :-)

2 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 24. listopadu 2013 v 16:13 | Reagovat

Pane jo, ale ta policistka, tak to byla skvělá žena, takových správných, kdyby bylo víc, svět by byl hezčí i při placení pokuty :-)

3 pavel pavel | Web | 24. listopadu 2013 v 19:38 | Reagovat

V Německu se jim říká politesky a každej jim nadává a tak se nediv, když sis jim sama řekla s úsměvem o pokutu, že byla milá. Kolik jsi platila? :-)

4 Lydie Lydie | 24. listopadu 2013 v 22:32 | Reagovat

Opravdu jsi měla "perný den". ;-) Je zajímavé,že když má někdo potíže s nohama,tak že jde "špatným směrem".Jak by v tom případě platilo toto u dítěte, které onemocnělo ve čtyřech letech dětskou obrnou /bylo to koncem války-tenkrát se proti tomu neočkovalo/?

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 4:50 | Reagovat

Politesky, kapitola sama o sebe. Ale fakt sa niekedy daju ukecat. Prezradis, co za "hlupost" si treskal pred kolegami? :-D

Novy tyzden, novy start, tak nech je uspesny!

6 Bev Bev | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 7:11 | Reagovat

Skutečně náročný konec týdne, někdy se to všechno takhle semele a sesype. Aspoň, že ta policistka byla tak vstřícná, to by mně taky dodalo energii. :D
Zvládla jsi vše na výbornou a snad už je po víkendu lépe. Těším se na další článek. :-)

7 Iva Iva | 25. listopadu 2013 v 9:18 | Reagovat

:-D Člověk když potká nečekaně slušného člověka, tak ho to málem i porazí.

8 Dáša Dáša | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 15:02 | Reagovat

Radu, měla bych velkou radost, že slečna policistka byla velice příjemná :-) Mám štěstí, že se setkávám s příjemným přístupem ve službách, zdravotnictví, v obchodech :-) Když potkám někoho nevrlého, tak mu řeknu, proč se tak trápí, když ho ta práce nebaví? Nebo , jak jsem psala v jednom článku o prodavačce z Knižního klubu - vždycky se okamžitě poznáme, jakmile vstoupnu do oddělení KK. Chová se pořád hnusně a se zlobou v očích na mě pohlíží.
Já ji přehlížím. Naštěstí v Luxoru jsou mladí milí prodavači :-)Znám ty stavy, kdy se převaluji na posteli, nemohu usnout a bolí mě celé tělo a ráno jsem jak po flámu :-(
Soused má snad už nábytek sestavený a Tobě se už daří dobře doma i v práci :-) Přeji Ti pohodový týden :-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 23:32 | Reagovat

[2]: Také bych si to moc přála :-)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 23:33 | Reagovat

[3]: Celou nejnižší pokutu - sto!
Sousedka říkala, že majitel vozu za mnou platil tři, protože byl přímo v sídle.

11 Radka Radka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 23:35 | Reagovat

[4]: Pokud jde o "znamení", tak nohy takto vnímám, stejně jako problémy s očima, když člověk nechce vidět pravdu, realitu.
Ale jak je to u obrny nevím přesně, tam většinou bývá vliv karmy, alespoň co jsem slyšela či četla.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 19:13 | Reagovat

[5]: Ale, šlo o spořivost kolegy a já po svých zmatených slovech vypadala jako zlatikopka. Jenže paradox je, že jsem si vždy zakládala na tom, že nechci být na nikom závislá a nejlépe se postarat sama. Proto byli zaskočeni oni i já :-|

13 Radka Radka | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 19:22 | Reagovat

[6]: děkuji, akorát mi drásá nervy, že to po dvou komentářích stávkuje a články nejsou vidět apod.

14 Koník Koník | E-mail | Web | 27. listopadu 2013 v 10:26 | Reagovat

Půjdeš pomalu, smůla tě dohoní - půjdeš rychle, dohoníš smůlu. :-)

15 Radka Radka | E-mail | Web | 27. listopadu 2013 v 20:03 | Reagovat

[7]: je to smutné, ale je to tak

16 Radka Radka | E-mail | Web | 27. listopadu 2013 v 20:05 | Reagovat

[Smazaný komentář] Byla jsem ráda, že jsem potkala tak hodnou policistku, jen jsem si říkala: když se bude všem pořád omlouvat, nebudou z ní mít respekt a to by byla škoda.
Od toho pátku je v domě zase kloid, díky Bohu :-)
Krásné dny i Tobě :-)

17 pavel pavel | Web | 27. listopadu 2013 v 23:51 | Reagovat

[Smazaný komentář] Stovka se dá snést... to tolik nebolí.

18 pavel pavel | Web | 27. listopadu 2013 v 23:55 | Reagovat

K bodu 10: Stovka se dá snést... to tolik nebolí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama