Příběh z fotografie

17. prosince 2013 v 21:47 | Radka |  Povídky

Probírat se vzpomínkami Veronice nikdy nevadilo. Za svůj dlouhý život to prováděla nesčetněkrát. Dnes to bylo jiné. Třídila věci po mámě, která nedávno zemřela. Doufala, že v těch několika málo krabicích najde důvod, proč se máma tolik uzavírala do sebe.
Staré dopisy, pohlednice, lejstra. Nic, co by dávalo jen náznak odpovědi. Pouze připomínka událostí, které znala. Teprve na dně poslední ležela krásná krabička převázaná mašlí. Napadlo ji, že půjde o dopisy dávné lásky, která zmizela a zanechala šrám. Hodně hluboký.


Uvnitř našla obálku, pár fotografií, výstřižky z novin. Na všech byla krásná žena, velmi elegantně oblečená. Jedna fotografie byla jiná: ona žena na sofa, opřená rukou o opěradlo, jednu nohu spuštěnou na zem. Na sobě šaty a klobouk, které odpovídaly módě dvacátých třicátých let. Před ní stála dívka otočená k objektivu, snad šestiletá. Nepřítomný pohled té ženy někam stranou vyvolal ve Veronice otázky: proč svolila k focení, když se tvářila tolik nezúčastněně?
Otočila fotografii. Na zadní straně stálo: Evičce. Nic víc.

Zvědavost poznat příběh z fotografie Veroniku zcela pohltila. Hlavou jí běžela spousta otázek. Zcela něčekaně je přerušilo cosi nevídaného. Před očima se jí začal odvíjet příběh...

Kancelář, za stolem sedí starší muž s knírem. Dívka z fotografie stojí před stolem a smutně si prohlíží dalšího muže v místnosti. Ten pronáší větu: "Počkejte chvíli, ona určitě přijde."
Do místnosti vchází žena z fotografie. Zeptá se: "Kde to mám podepsat?"
Muž za stolem ukazuje místo podpisu. Žena ani nepohlédne na dívku, bere do ruky pero a sleduje papír. Váhá. Nakonec odloží pero a pronese ke svému muži: "Nemohu ji adpotovat, nejde to. Jsem umělkyně."
Muž, o dost starší než jeho choť, jen smutně pronese k dívce: "Omlouvám se, moc mě to mrzí."
Dívku si odvádí nějaká žena.
Babička?! probleskne Veronice hlavou. Tohle je přece babička zamlada!

Obraz zmizel. Veronika se musela zhluboka nadechnout. Pokud viděla babičku, kdo byla ta dívka? Někoho jí hodně připomínala...

Začala pečlivě prohlížet výstřižky z novin. Pochopila, že ta žena byla známou herečkou. Provdala se za staršího muže, který ji neskonale milovala a ve všem oddaně podporoval.
Jako poslední vzala do ruky obálku s nápisem: Předejte Evičce až po smrti mé ženy Evelyn

Z ní vytáhla složený list popsaný úhledným staromódním písmem:
Drahá Evičko,
přetěžce nese mé srdce zklamání, které jsme ti společně způsobili. Nikdy jsem své ženě neuměl odporovat a bylo neodčinitelnou chybou, že jsem tak neučinil alespoň jedenkrát v životě...

Veronice se začaly oči zalévat slzami. Snažila se číst dál, ale musela se stále vracet. Po přečtení celého dopisu pochopila. Josef, manžel Evelyn, si velmi přál dítě. Ona nesouhlasila a teprve pod nátlakem přiznala, že již dítě má. Dceru, kterou dala k adopci, aby se mohla věnovat kariéře. Josef prosil, aby si ji vzali k sobě. S dívkou se párkrát setkali a namluvili ji, že si ji adoptují, aby se měla lépe. Při podpisu však žena odmítla. Na dívku se často doptával a její rodinu podporoval, ale s Evičkou se již nikdy nesetkal.
Než zemřel, uložil u právníka tento dopis, který měl být Evičce předán po smrti Evelyn. Moc si přál, aby poznala pravdu a snad jim někdy i odpustila.

Veronika se vrátila k fotografii ženy s dívkou. Eva se jmenovala její máma. Neměla tušení jak v dětství vypadala. První její forografii viděla až svatební.

Veronika dál přemítala nad minulostí. Pokud byla Evelyn skutečnou matkou její mámy, byla tedy její babičkou... Evelyn.

Postavila se před zrcadlo. Pohlédla na sebe, pak na fotografii. Společné rysy byly zřejmé. Oči i nos, ale nejvíce ten pohled. Mívala stejný v dobách, kdy byla velmi obletovaná muži. Příliš si hrála na neodolatelnou. A nepolapitelnou. Bohužel, ten správný okamžik propásla a zůstala sama. Bez muže, bez dětí. Jen se svými vzpomínkami.

Konečně pochopila. Sebe, kde se v ní brala potřeba předvádět se.
Mámu, které měla za zlé, že je tak netečná a velice rozumná. Nikdy nepodléhala emocím. Možná ona situace v dětství jí sevřela srdce a ona ho nikdy neotevřela ani svým dětem.
Nakonec pochopila i máminu nazlobenou větu: Nesnáším fotografování!

Bylo jí líto promarněných let, kdy mohla skutečně milovat. Sebe, mámu, své blízké. Slzy jí pomalu stékaly po tváři.

Promiň, mami, mám tě moc ráda, zavolala Veronika nahlas slova, která nikdy dřív neuměla říct. Přála si, aby byla slyšet až tam, kde teď máma je.

Já tebe taky, holčičko, jakoby uslyšela někde blízko sebe...

* * * * *
Nikdy nevíme, co vše může ovlivnit mezilidské vtahy
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 22:59 | Reagovat

Neuveritelne pomotane su ludske, medziludske vztahy. Ked som po rokoch stretol cireou nahodou mojho kamosa a dival sa vyjavene na jeho zenu, v ktorej som spoznal moju byvalu frajerku, tak ten vztah nadobudol "stvrtu dimenziu". (Treba vediet, ze sme sa 50 rokov nevideli!) Co vsetko mohlo byt pre nas vsetkych inac?

2 Radka Radka | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 23:07 | Reagovat

[1]: Říkávám, že život je jako strom: snažíme se dostat nahoru a je na násm jakou větev si k tomu vybereme, ve které fázi přeskočíme na jinou...
To by mě zajímalo, jestli jsi v ní viděl i po té době to krásné, co kdysi?

3 Johanz Johanz | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 23:50 | Reagovat

Ano pomotané jsou vztahy  a my postupně odkrýváme pravdu, Pěkný příběh...Na nás záleží kam odbočíme na každé křižovatce života a že jich je hodně....

4 pavel pavel | Web | 18. prosince 2013 v 0:02 | Reagovat

Je to pravděpodobně povídka, jak píšeš, ale podobně to bylo s mým bratrem, který před lety jako svobodný mládenec zemřel. Přestože jsme se čas od času vídali, nikdy jsem se nedopátral kdo vlastně je. Byl uzavřaný a rezolutně odmítal jakýkoliv rozhovor na to téma. ;-)

5 mengano mengano | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 6:42 | Reagovat

Život dokáže být pěkně zamotaný. A je pravda, že nikdy nevíme, kdy jsme přehodili tu zásadní výhybku jinak a nasměrovali se tím někam plně jinam.

6 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 8:03 | Reagovat

[2]: Neuveritelne, ale ANO!

7 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 8:04 | Reagovat

[2]: A este neuveritelnejsie: Nedavno som sa dozvedel, ze je vdova, cize moj kamos "zmizol" bez rozlucky, bez rozhovoru, skoda!

8 Vendy Vendy | Web | 18. prosince 2013 v 9:54 | Reagovat

Jaké zvláštnosti a jaké detaily někdy můžou ovlivnit náš život! Můj strýc se nikdy neoženil, měl jedinou lásku, ta se s ním rozešla a jeho to tak ranilo, že nechtěl nikdy více. To jsem se dozvěděla až po jeho smrti.
Stejně je zvláštní, jak málo toho víme o svých rodinách.

9 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 18. prosince 2013 v 10:33 | Reagovat

smutný,  ale moc hezky napsaný příběh. Přiznávám...měla jsem slzy v očích.

10 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 10:38 | Reagovat

Život je tak strašně těžký a je těžké ho žít bez chyb a omylů.

11 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 20:52 | Reagovat

[3]: Děkuji, křižovatek je hodně a ne na všechny se můžeme vrátit... Bohužel.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 20:53 | Reagovat

[4]: Ano, je to povídka, ale mám pocit, jako by šlo o pravdivý příběh...

13 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 20:57 | Reagovat

[5]: Někdy je možná lepší nevědět... např. moje máma věděla a hodně ji to trápilo. Myslím, že si to vyčítala celý život

14 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 21:01 | Reagovat

[6]: Tak to je ta hezčí část

[7]: Kdybys věděl, že se s ním vidíš naposledy, určitě by to bylo smutné.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 21:03 | Reagovat

[8]: Víme často málo. Snažím se to napravit, ale moc se mi nedaří. Otec není povídavý typ jako byla máma a tak vždycky sklouzneme k jeho nemocem :-?

16 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 21:05 | Reagovat

[9]: Děkuji. No, já taky...

17 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 21:06 | Reagovat

[10]: Říká se, že kdybychom to uměli bez chyb, už bychom tady nebyli a nemuseli se učit. Asi něco na tom bude

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 22:30 | Reagovat

Nevím, jestli bych mamince odpustila, kdyby se mne pro kariéru zřekla. Moje byla nemocná, po sanatoriích, ani do dětského domova ji za mnou kvůli nemoci prý nepustili (měla  kaverny TBC). Jako střípek jde se mnou celý život, že tatovi rodiče si vzali bratra k nim od malička a já jsem musela do děcáku.  Po smrti tatínka celé roky za mnou nikdo z nich nepřijel, po smrti maminky pro mne přijeli- důvod- aby neměli mezi lidi ostudu, že nechali dítě po synovi v děcáku. A navíc už jsem měla 8,5 roku, takže bez námahy, ve škole samé jedničky- žádné riziko.

19 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 22:32 | Reagovat

[16]: Radko, pěkná, citlivě napsaná povídka. Probudila ve mně ale smutné vzpomínky osobní. To nic, tak to má být, vyvolat cit...

20 Radka Radka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 22:46 | Reagovat

[19]: Růženko, tohle bylo ve mně a pořád se mi vracela ta fotografie a já to musela napsat. Nebylo to cíleně psáno na city, psaní šlo "úplně samo", jako by někdo prostřednictví mě chtěl něco sdělit.
Vím, že jsi to neměla lehké, ale když vstoupí do života nemoc, jsou možnosti člověka velice omezené.  
Možná díky prožitému jsi vnímavější a umíš psát tak krásné pohádky pro děti. Je to dar před kterým smekám.

21 Helena Helena | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 10:52 | Reagovat

Je zvláštní,že je spousta mužů,kteří nedokáží ženám odporovat ani v takových situacích. :-( Líbí se mi konec povídky,kdy Veronika nahlas pronesla větu ke své mamince,která ji odpověděla.Určitě na to čekala.A oběma se ulevilo. :-)  :-)

22 Lydie Lydie | 19. prosince 2013 v 16:05 | Reagovat

Smutné...je toho hodně....
Zrovna dnes jsem na Netu četla o "zapřeném"synu pana Wericha...

23 Radka Radka | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 23:34 | Reagovat

[21]: Někdy pár vyřčených slov dokáže zázraky. Věřím, že se pak člověku uleví hodně.

24 Radka Radka | E-mail | Web | 19. prosince 2013 v 23:35 | Reagovat

[22]: Tedy do pana Wericha bych to neřekla... ale co naplat, jsme jen lidé a děláme chyby, které se leckdy špatně napravují

25 Bev Bev | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 16:16 | Reagovat

Velice krásná povídka. Přímo jsem viděla tu starou zažloutlou fotografii krásné Evelyn. Nevšední příběh, krásně podaný.

26 Radka Radka | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 18:50 | Reagovat

[25]: Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama