Potřebuje vrba vrbu?

13. ledna 2014 v 22:44 | Radka |  Cesta k poznání

Ano, pokud plete košíky.

Být vrbou je těžké. Nevděčné. Vyčerpávající. Bývala jsem vrbou a také hučela do těch, co roli vrby na sebe dobrovolně vzali.
Být psychologem amatérem je přínosné a leckdy i zábavné. Minimálně z toho může být námět na blogový článek.


Je rozdíl mezi vrbou a psychologem amatérem? Pro mě veliký. Jako vrba jsem si vše moc zabírala, jako amatérský psycholog jen po určitou mez.

Kdysi dávno (to jsem si vůbec nevěřila, připadala si nemožná a neschopná - přesně dle slov mého ex), jsem koketovala s možností splnit si sen a zkusit přijímačky na vysokou. Psychologie mě hodně lákala. Pro radu jsem zašla tehdy ke kartářce. Avšak její odpověď: "Nemáte na to!" mě srazila k zemi. Musela jsem si to přiznat - můj tehdejší partner měl pravdu.

Jak léta plynula, dostalo se mi celé odpovědi. Vážně jsem na to neměla. Byla jsem vrbou se vším všudy. Trápila jsem se problémy těch, co je na mě naházeli. A nejhorší bylo, že oni si ty své problémy leckdy zabírali méně než já. No považte, je tohle normální?

Prožité zkušenosti mi daly za vyučenou. Když dnes někdo přijde s problémem, vyslechnu, ale nenechám se vtáhnout. Vysypu několik podobných případů a zdůrazním možná řešení. Když člověk chce, poučí se. Pohne se z místa. Když nechce, zkusím to ještě jednou. Maminka říkávala, že ani kněz dvakrát nekáže. No, já druhou šanci dávám. Pokud se však někdo chce jen litovat a rochnit se v problémech, jede v tom sám. Nemám na to čas ani sílu. Už vůbec ne chuť.

Naučila jsem se říkat NE. Bylo to těžké. Ale být upřímný k sobě i druhým je důležité. Nechci být ta, co se tváří přátelsky a za zády nadává. To nikomu nepomůže.
Vzpomínám si na doby, kdy na mě nejstarší sestra neustále valila své problémy. Její tón nakonec vyzněl, jako bych za vše mohla já. Bylo to vyčerpávající. Nezbylo než jí vysvětlit, že já nejsem tím, kdo způsobil její trápení. Když opět sklouzla do nepříjemného tónu, zeptala jsem se: "A co já s tím?" Teprve tato věta ji zastavila.

Nastavily jsme si pravidla. Říkám tomu komunikační ping pong. Mluvíme o problému, vyměňujeme si názory. Bez emocí. Často stačí vyslovit svůj problém nahlas a samy si najdeme řešení. Necheme jedna druhou tahat do problému. Jen potřebujeme pomoc, jiný pohled na věc. Vždyť víc hlav víc ví.

Tohle jsem zavedla i s dalšími. Debatujeme. Hledáme zdroje problému, snažíme se je pojmenovat. Někdy dokonce ani o problém nejde. I tak může vypadat výsledek.

Možná tohle lidi ke mně táhne. Že jsem nad věcí, vtipkuji, zlehčuji, ale také soucítím. Někdy volím tón, kdy rádoby nadávám, ale usmívám se. Oni posléze také.
Především nikoho neodsuzuji.

Vzpomínám si na loňský školní sraz. Spolužák Zdeněk, povoláním psycholog, mi nabízel svou pomoc. Prý se mu mohu svěřit. Jenže já nepotřebovala.
"A to mě na tobě štve, že nikoho nepotřebuješ!" zněla překvapivá odpověď.
Popravdě, pomoc spíš potřeboval on. Ale ješitnost mu v tom bránila.

Jedno vím dnes určitě: Nikdy už nechci být vrbou.
A nechtějte to ani vy.
Buďte raději nad věcí, pomůžete druhým a také sobě - tím, že si ochráníte zdraví Mrkající


Tento článek je dodatkem k předchozímu: Psychologická praxe
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 22:59 | Reagovat

To je hezké- nebýt vrbou. Pokud ale vím, že někomu pomůže, když se mi svěří, vyslechnu to. Jen poradím v tom, aby si to promyslel sám a nebo to hodil za hlavu. Vypovídáno, vyslechnuto, je to pryč, nevracet se k tomu. Je to ale podle  toho, čeho se to týká. Někomu radit je skoro zbytečné. Stejně nakonec většinou řekne- ale já to tak nedokážu. ..Tak o tom nepřemýšlej a nech to být, když to nechceš řešit sám." V tom ti neporadím. Páni, vždyť já to vlastně dělám jako ty. Muž se kolikrát diví, s čím se mi kdo svěřuje a to nic neví, protože mu to nevykládám. :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 23:04 | Reagovat

[1]: Já si vrbu představuji jako strom, do kterého se hučí a na názor se nikdo neptá. Tak to se fakt nedá.
A lidi, co se pořád jen vymlouvají, ani pořádně nevyslechnu. To jsou jen energetičtí upíři, kteří se potřebují zbavit svého trápení a vysát posluchače.
Někoho vyslechnout - to ano, ale vždy se ptám a to pak už není vrba ale diskuze. Takže to máme stejně :-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 23:06 | Reagovat

Jen když přejde ,,okolo" něco zaslechne z kuchyně, kde si většinou soukromničíme s kamarádkami. :-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 23:14 | Reagovat

[3]: Do některých věcí je lepší chlapy nezatahovat :-D

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 4:48 | Reagovat

Som a bol som vrba odjakziva. Ale medzicasom viem uz hybat listockami aj tak, ako chcem.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 9:21 | Reagovat

Když se někdo potřebuje vypovídat, rád ho vyslechnu a ptám se, ale nesnažím se radit. No a pokud jde o mou schopnost využít cizí doporučení, ta je velmi, velmi omezená; rád jsem za svá rozhodnutí i za své průšvihy odpovědný sám :-).

7 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 13:35 | Reagovat

Jsem ráda vrbou, ale záleží na tom, jak si necháváš trhat listí a lámat větve. Pokud to nedovolíš, je to v pohodě. :-)

8 Date tree Date tree | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 17:46 | Reagovat

Byla u nás na přednášce psycholožka, shodou okolností moje známá, která nám říkala, že nejvíc jí vadí, když jí zavolá někdo z jejích známých po celém dnu v práci. Ne, že by nechtěla pomoct, ale už je tak unavená z toho, že X lidí jí za celý den řeklo problémy, že už nechce nic takového poslouchat. Upřímně, nedivím se jí. Mně se také svěřují kamarádky a je pravda, že to kolikrát s nimi hodně prožívám..

9 Melissa Melissa | Web | 14. ledna 2014 v 18:49 | Reagovat

Hezký článek.Taky mě kdysi lákala psychologie nebo něco podobného,chtěla jsem pomáhat odsouzeným,kteří byli ve vězení,pátrat po tom,co je vedlo k tomu,proč danou věc udělali,hledat příčiny v jejich dětství,protože právě tam to většinou všechno začíná,atd.Nakonec dopadlo ale všechno jinak,ale mohu se věnovat zase jiným  věcem a to je taky fajn:)A jinak naučit se říkat ne je opravdu nutné,ale na to musí přijít každý sám:)

10 mengano mengano | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 8:04 | Reagovat

Někteří lidé mají potřebu se vypovídat, jiní nosí své problémy v sobě. Každý to má asi nastavené jinak. Ze mne by psycholog asi moc nadšený nebyl, celkem nerada se svěřuju :-)

11 pavel pavel | Web | 15. ledna 2014 v 11:42 | Reagovat

Já jsem vrbou rád, ale neradím... nechám je vypovídat, protože vím, že to potřebují. :-)

12 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 15. ledna 2014 v 15:05 | Reagovat

Já už dělám dobrovolně vrbu pár let. život se se mnou moc nemazlil a tak když už je lépe, chci, aby bylo lépe i těm kolem mě. Ale máš pravdu, že člověk musí vytyčit hranice. Lidé opravdu "člověka - vrbu" cítí na sto honů a někdo se stane na "vrbě" závislý až  dotěrný a to je čas říct dost :-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 19:43 | Reagovat

[7]: Správně pojato :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 19:44 | Reagovat

[8]: Člověk se nesmí příliš angažovat, nakoc si to stejně každý musí vyřešit sám.
A  ano, je to únavné

15 Radka Radka | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 19:47 | Reagovat

[9]: Páni, tak odvážné ambice jsem neměla, ale chápu, protože hodně se toho nasbírá v dětství. A o chybách rodičů ve výchově je kolikrát škoda mluvit.

16 Radka Radka | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 19:49 | Reagovat

[10]: No, měla jsem kolegu, co vše nosil v sobě. Na Štědrý den mu byl naložen pod stromek infarkt, který nepřežil.
Hodně toho se držet v sobě dá, ale Ty určitě poznáš, co to je ;-)

17 Radka Radka | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 19:59 | Reagovat

[12]: Je vidět, že Tě život opravdu naučil a vzala jsi to za správný konec :-)

18 Vendy Vendy | Web | 15. ledna 2014 v 23:30 | Reagovat

Víš co je sranda? Že jsem taky patřila mezi ty věčné fňukaly. Že jsem se pořád jen motala v problémech.Ale pravda je ta, že jsem řešení nenalézala. Pak jsem zjistila, že některé věci se vyřešily samy a když jsem se ohlédla (zpětně), tak jsem poznala, kolika zátěžovými situacemi jsem prošla a všechno jsem to tak nějak přežila. Dnes už si na to dávám pozor, myslím, na marné fňukání, ale občas mi to taky ujede, zvlášť když jsem vynervovaná s penězi (tedy s absencí peněz).
Dnes se snažím nemyslet moc dopředu, říkat si - však ono to nějak dopadne a někdy se spolehnout na tu pomoc shůry, protože občas, i kdybych se rozčtverečkovala, tak situaci nezlepším.(Myslím, jen svou vlastní vůlí). Potřebuji zkrátka kousek štěstí.
A vrbu už dávno nikomu nedělám, nebo max.vyslechnu, poradím, stejně se musej rozhodnout sami, a pak na problém zapomenu. 8-)

19 Koník Koník | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 9:00 | Reagovat

Snesu jako staré zvíře. Vejde se toho do mě horem spodem. A lidi, na kterých mi záleží, opravdu rád vyslechnu. Rady si ale nechávám od cesty. Připadal bych si směšný. Nikdy totiž nebudu mít zcela zameteno před vlastním prahem.

20 mengano mengano | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 10:39 | Reagovat

[16]: Já si většinou popovídám se psem. Náš Terorista umí celkem dobře naslouchat a do mých stěžovacích monologů se ani moc neplete :-)

21 Bev Bev | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 13:47 | Reagovat

Musela jsem se při čtení pousmát, tak přesně jsi to vystihla. Dělala jsem to dlouhé roky podobně s manželovou rodinou. Mám je všechny ráda, ale... švagrové se mezi sebou vcelku moc nemusí a že nás je, muž je ze sedmi dětí a ženil se poslední, jenomže mně nedělá problém vyjít s kteroukoliv z nich, všechny jsou fajn, každá jinak a tak jsem poslouchala a řešila a usmiřovala, jak úplný vemeno jsem se v tom plácala a měla z toho hlavu jako pátrací balón. A holky? Rády se vykecaly a šťastně se vrátily k zažitému systému.
Už to taky nedělám. T
Jak říká Koník, i já ráda vyslechnu, když mám pocit, že to někam směřuje.
Jináč se radši svěřím Tobě. :-D  :-D
Ne, neděs se, dělám si srandu. :-)

22 Radka Radka | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 19:31 | Reagovat

[18]: Koukám, že to máme stejně ;-)
Já kdysi pořád naříkala a neuměla se hnout z místa. Skvělá byla kartářka, u které jsem se byla poradit, zda odejít od ex. Vybalila na mě drsně fakta a já koukala s pusou otevřenou. Byla to ta nějleoší terapie.
Dnes zjišťuji, že to na mnohé lidi zabírá lépe než být hodná a soucitná. Ale člověk musí správně odhadnout.

23 Vendy Vendy | Web | 18. ledna 2014 v 22:50 | Reagovat

[22]: Na mě tvrdost nezabírala, spíš mě srazila zpátky. A dobré rady víceméně taky nezabíraly, protože se nešlo hnout. (Byl v tom soused, který nám vyhrožoval zabitím a nemožnost se odstěhovat, ta se časem proměnila v možnost a díky tomu jsem se totálně nezcvokla. Ono v tom bylo víc věcí, ale ten sousedovic hrál největší roli.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama