Věřím na duchy

27. ledna 2014 v 19:12 | Radka |  Příběhy mého života

Taky na dobro. Na lásku. Na druhé šance.

Neděle začala zcela běžně a nikdo by nehádal, jak nakonec skončí.
Slunce mě naladilo pracovně. V hlavě seznam úkolů a představu, jak se večer budu tetelit blahem nad vykonanou prací.


Před obědem jsem měla v plánu odjet na nákup. Říká se, že mráz kopřivu nespálí, ale doslova vyžrat energii z akumulátoru umí dokonale. Nenastartovala jsem. Měla jsem však v paměti, že soused plánoval koupit startovací kabely a mohl by mě zachránit. I tohle selhalo. Plán byl, skutek utek. Dal mi alespoň tip na dalšího souseda, který ovšem nebyl doma.

Nezbylo než zavolat svému kamarádovi. Nechtěla jsem ho rušit zrovna v neděli, ale neměla jsem jinou možnost. Auto jsem na pondělí potřebovala. A navíc s oslabenou imunitou se mi nechtělo cestovat busem.

Vzal to hned, ale měl zrovna práci. Dodal, abych se připomněla ve dvě, přijede. Pustila jsem se do svých úkolů a ve dvě znovu volala. Ouha, práce se mu protáhla, ale slíbil se brzy ozvat.
Měla jsem v plánu péct rohlíky, ale co kdyby zavolal zrovna v okamžiku, kdy bude těsto kynout? Bezlepkové nelze nechat jen tak, dlouhým kynutím řídne a je nepoužitelné. Musela jsem vše přehodnotit a dělat jen maličkosti, abych byla připravena vyběhnout na zavolání.

Kolem páté přišla sms zpráva: Mám zpoždění, nejede mi auto. Ale pracuji na tom a určitě přijedu.
Znělo mi to jako vtip. Má zachránit moje auto a odpadne jeho? Nedalo mi to a šla jsem znovu zkusit nastartovat. Nic. Baterie totálně vybitá.

Bylo k večeru, lidé se sjížděli domů a já zkusila dalšího souseda. Ano, startovací kabely má, ale ne doma. Mohl by je dovézt v pondělí dopoledne. Ne, děkuji, chci to mít vyřízené dřív.
Další soused ještě doma nebyl, ale před sedmou se ozval kamarád: "Jedu za tebou, za patnáct minut jsem tam."

Otrávila jsem se čekáním. Od oběda jsem jen koukala na mobil, zda jsem nepřeslechla zvonění či zprávu. A pořádná práce za mnou nebyla vidět. Mělo ještě smysl večer něco řešit?

Po jeho příjezdu jsem otevřela kapotu a čekala, že natáhne kabely… Nikoliv. Koukl na baterii a prohlásil: "Je zelená, takže dobrá. Nastartuj."
"Zkoušela jsem to dvakrát, v poledne a v pět. Nešlo to. Nevěříš mi?" protestovala jsem.
"Zkus nastartovat," trval na svém.
S pocitem, že mu ukážu jak se plete, nasedla jsem, otočila klíčkem a… co myslíte? Jasně, že motor okamžitě naskočil!
"Nic si z toho nedělej, to se stává," snažil se mě uklidnit.
"Tak jsem tě otravovala zbytečně," omlouvala jsem se.
"Rád jsem tě viděl," podíval se na mě a usmál se.
"To já tebe taky, ale nemusela jsem tě hnát zrovna v neděli. Kdy se ti má narodit nový přírůstek," zajímalo mě jeho soukromí a příchod dalšího potomka.
"Už se stalo, mám dceru. A to jsem ti říkal, že mi zemřela máma?"
"Ne, neříkal..."
Měla už věk, ale byla docela vitální, s tátou si chodili sami nakupovat. Měla jsem ji ráda, taková bezva ženská.
"Věříš na duchy?" zeptal se.
"Ano, po tom všem co jsem zažila."

Začal mi vyprávět vše kolem máminy smrti. Zemřela v poklidu doma, mezi svými. On pak vše zařizoval, psal proslov, vybíral hudbu. Jen ty rány, co se domem ozývaly, mu nešly do hlavy. A pak pohasínající světla.
"Jo, to oni umí, je to jejich specialita. Máma to taky dělala," uklidnila jsem ho.
"Já tomu nevěřím, znáš mě, jsem materialista. Ale co jsem zažil mi nejde z hlavy."
Popsala jsem mu, co se dělo po smrti mojí mámy a podala mu to tak, že jsem ho rozesmála.
"To bývá jen do pohřbu, jako by si duše něco potřebovaly dozařídit a pak je klid," dodala jsem.
"Jo, pohřbem to ustalo. Ale jak mi bylo smutno a pustil jsem si její oblíbenou písničku, světlo trochu pohaslo a na konci se zase rozjasnilo."
"To byla s tebou."
"A teď mám husí kůži," lekl se.
"To je normální, jako důkaz, že je to pravda."
"Měl jsem pořád v hlavě, jak jsi na ni myslela, když byla v nemocnici. Říkala jsi, že dokud má chuť žít, dá se s tím něco dělat. Ale ona už byla poslední dny rezignovaná. Vím, že i kdybych jí zavolal ten den sanitku, stejně by umřela. Aspoň to bylo doma a ne někde mezi cizími."

Pár dní po pohřbu se jim narodila dcera a dali jí jméno po mamince. Aby měla něco z jejího života, který byl podle něj šťastný a spokojený.
Najednou jsem neviděla materiálně založeného chlapa, co mu nikdy jedna žena nestačila, ale člověka se srdcem, které umí i milovat.
A také mi došlo, proč jsem ho musela volat. To on potřeboval mě. Slyšet, že co prožil, je úplně normální. Že není blázen a stává se to.

Najednou mi to pročekané odpoledne vůbec nevadilo. Byla jsem ráda, že se přjel vypovídat. Určitě se mu tím ulevilo. A od toho přece přátelé a kamarádi jsou.

Pokud si chcece přečíst něco na podobné téma, je tady Věřím na duchy II
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 27. ledna 2014 v 19:32 | Reagovat

Je krásné mít přátelé a kamarády, je ještě krásnější když dokáží pomoci! :-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 27. ledna 2014 v 20:09 | Reagovat

Že mi něco "nejede" pětkrát a že někdo jiný na to sáhne jednou a "jede" - to znám velmi dobře. Viz moje pekárna.:-)

3 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 27. ledna 2014 v 21:32 | Reagovat

Jsi hodná, že jsi mu naslouchala :-) potřeboval tě.

4 pavel pavel | Web | 27. ledna 2014 v 22:44 | Reagovat

Já měl během noci tři sny a ve všech byla špinavá voda. Vzal jasem si hned ráno raději aspirin. Zatím se cítím zdravě. :-D

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 1:56 | Reagovat

No ano, priatelstvo sa kupit neda. Da sa tu vypravat aj o "laske k priatelom"? Alebo "priatelska laska", existuje to?
(Ducovia existuju urcite, kam by sme bez nich prisli! ;-))

6 Bev Bev | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 7:27 | Reagovat

To je úžasný příběh. Budu se opakovat, ale to neva, moc obdivuji, jak dokážeš situaci analyzovat a najít její podstatu, příčinu a krásně příběh popsat i nám, čtenářům. :-)

7 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 28. ledna 2014 v 14:09 | Reagovat

Hezký příběh. Já věřím že něco je "mezi nebem a zemí". Jsem napůl romantička a napůl realistka,  ale moje máma se se mnou rozloučit také přišla :-)

8 Koník Koník | E-mail | Web | 28. ledna 2014 v 14:25 | Reagovat

Má žena také musela proti své vůli uvěřit na duchy ale moc nadšená z toho není. Jenomže, já si prostě čas od času pomoci nemohu a přece v takové zimně nebudu chodit pořád ven....

9 Ježurka Ježurka | Web | 28. ledna 2014 v 17:36 | Reagovat

To je krásné! Ty jsi od něj chtěla pomoc a nakonec jsi ji poskytla ty jemu. Ale je důležité, že jste byli oba spokojeni. Jsi opravdu dobrý člověk! :-D

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 0:34 | Reagovat

Jsem sice povahou realista, ale každému se snažím dopřát, co považuje za důležité. I duchům.

11 Robka Robka | E-mail | Web | 30. ledna 2014 v 20:48 | Reagovat

Je to zvláštní, ale i já od jisté doby věřím na duchy. Nebo tedy spíš na to, že se duše potřebuje rozloučit.

12 valin valin | Web | 2. února 2014 v 9:58 | Reagovat

Nějak se říká, že většinou když se v rodině narodí nový človíček, někdo odejde. není to pravidlo, ale stává se to velice často.. Krásně duchařský příběh... :-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:27 | Reagovat

Děkuji všem za komentáře. Ano, občas každý někoho potřebujeme a možná brzy já budu upotřebovat ;-)
A také věřím, že člověk má duši a ta po smrti chvíli ještě pobude mezi námi, než přejde na druhý břeh :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:28 | Reagovat

[12]: Děkuji, tohle jsem slyšela, ale v praxi nevím. U sestry to platilo, ale u bratra naštěstí ne (má čtyři děti!)

15 terezka66 terezka66 | Web | 23. února 2014 v 23:29 | Reagovat

Já jsem zase párkrát někde četla, že je i pravděpodobnost, když někdo umře v rodině a někdo se do rodiny narodí, že je určitá šance, že se ta duše okamžitě reinkarnuje do toho malého děťátka. Poslední dobou čtu o duchách víc a víc. Věřit na ně asi nikdy nepřestanu v naší rodině je víc důkazů než abych ho tom pochybovala, zesnulá babička je toho důkazem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama