Věřím na duchy II

29. ledna 2014 v 21:29 | Radka |  Příběhy mého života

Nevím, zda platí rčení: Do třetice všeho dobrého (či zlého), ale začátek týdne mi ho připomněl.
V neděli večer jsem měla rozhovor s kamarádem, který se potřeboval podělit o zážitky okolo smrti své mámy. V pondělí v práci za mnou zavítal kolega se slovy: "Už jsem ti říkal, že mi zemřel tatík?"

Sdělovali jsme si pravidelně zážitky okolo péče o nemocné rodiče, jen ty jeho trvaly o necelé dva roky déle. Odvětila jsem záporně a tak pokračoval: "Už ve čtvrtek, ve spánku nad ránem."
Byl zcela v pohodě, již se vším smířený. Jeho otec před pár lety překročil osmdesátku, loni ho přestěhovali do domu s pečovatelskou službou. Nebyl schopen se o sebe starat, hlavně proto, že zapomínal. Poslední měsíce už ani nevstával, tudíž jakési vysvobození.

Pověděla jsem mu o zážitku s kamarádem a hlukem, který nejspíš jeho maminka v domě po smrti dělala.
"Sestřičky nic neříkaly, ale možná jim to nepřijde, tam umírají lidi běžně," dodal.
"Možná by to chtělo zeptat se nových majitelů jeho bytu, jestli se otec nepřišel podívat na svůj dlouholetý domov."
Představa, že by zazvonil a řekl: Nestrašilo vám tady poslední dny? To víte, možná otec zavítal... po smrti... ho velice rozesmála.

Odpoledne jsem ho potkala na chodbě s papírem v ruce. "Nevíš, co se píše do pohřební řeči? Musím dát informace řečníkovi a nevím, co tam napsat. Přece nenapíšu, že byl rapl!"
"Tak tam napiš, že i přes jeho specifické vlastnosti jste ho měli rádi," poradila jsem.
"To jo, hodně specifické," rozesmál se. A pak mi povídal, jak se sestrou vybírali rakev a další náležitosti a nakonec to vypadalo, že pohřeb zařizuje sestra sobě. Prý si má psát, co by chtěla, aby to pak měl jednodušší, protože ona nemá děti a jednou to bude na něm.
Zkrátka to pojali s nadhledem a zbytečně se netrápili. Věřím, že po nás zemřelí ani nechtějí, abychom truchlili, když jim je již dobře.

V úterý se zastavil jiný kolega, když šel náhodou kolem. Z náhody se vyklubala potřeba podělit se o sny. Jemu, zarytému materialistovi a neskutečnému flegmatikovi, se dva dny po sobě zdálo o kolegovi, který zemřel na Štědrý den. Tak živé sny prý ještě nikdy neměl.
"Máš pocit, že se přišel rozloučit?" zeptala jsem se.
"Asi jo, ale proč se mnou? My si tak blízcí nebyli," divil se.

Těžko říct, co se mu pokoušel sdělit a zda vůbec něco pochopil. Faktem však zůstává, že onen zesnulý kolega se poslední tři roky systematicky snažil odpoutat od všech svých blízkých a nejbližšími jsme mu byli my v práci. Nenapadá mě jiný důvod, než že se podvědomě připravoval na odchod a chtěl způsobit všem co nejmenší bolest. A s námi kolegy se přišel postupně rozloučit. Ve snu, zvláštním pocitem blízkosti nebo kanadským žertíkem, které opravdu miloval.

Ať je to jakkoliv, překvapila mě kumulace stejného tématu tři dny po sobě. Zda jsem byla povolanou osobou pro svěřování či pomoc, to nemohu posoudit. Pro mě je zásadní fakt, že všem třem se ulevilo a dál životem kráčejí s lepším pocitem.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 29. ledna 2014 v 22:52 | Reagovat

Asi to bude nějaké bubákové období. :D
Období okolo prvního úplňku v novém roce je vždycky silné. ;-)

2 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 30. ledna 2014 v 0:06 | Reagovat

Věřím, nebojím se jich, vrací se :-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 30. ledna 2014 v 0:35 | Reagovat

Taky se mi zdá o mých blízkých- zemřelých. Obvykle je to v době, kdy o nich mluvíme při nějaké příležitosti a jsou poměrně ,,živí" ve snu a co je zvláštní, že každý podle své nátury milý nebo protivný. Podle vztahu, jaký jsem k nim měla. Někdy jsem ráda, když se probudím.

4 Dáša Dáša | E-mail | Web | 30. ledna 2014 v 15:51 | Reagovat

Já mám hodně často sny, které jsou vždy barevné a jako živé.
Některé jsou radostné, že se probudím svým smíchem, při jiných se probouzím s pláčem. Z některých mám jen pocity - dobré nebo špatné až zlé.
Minulý týden se mi zdály sny o osobách, které mám ráda, ale dlouho jsem je neviděla - od gymplu. Moc mě to překvapilo.
Já nevěřím na duchy, věřím, že lidé, kteří se měli rádi, mají spojené duše a když zemřou, ten druhý to okamžitě pozná
( to jsou mé zážitky ).
Radu,přeji Ti Slunce v duši :-)

5 Koník Koník | E-mail | Web | 31. ledna 2014 v 9:01 | Reagovat

Teď bez legrace. od doby, kdy jsem se dozvěděl, že se na naší půdě kdysi po válce oběsil člověk, se mi začaly samy zavírat dveře do pracovny. Nejdříve byla v podezření manželka. Občas vydá za tři duchy. Ale nebyla to. Děti už se mi nějaký čas na dveřích nevozí, takže vyvěšené panty to být nemohou. Dveře se dál zavírají... ještě by se u nás doma mohla sama pouštět myčka a odhrnovat po ránu závěsy a bude to dokonalé

6 Date tree Date tree | E-mail | Web | 31. ledna 2014 v 11:53 | Reagovat

To je až děsivé, taková náhoda. Prý se ale takhle zesnulí chodí loučit. Kamarádka mi vyprávěla, že když jí umřel děda, byly s mamkou u babičky a když šla chodbičkou na záchod, zvláštně jí ofouklo, přitom nemělo odkud. Nedokázala si to vysvětlit jinak, než že se děda přišel rozloučit.
Nebo tetě v noci v den smrti jejího manžela se vzbudila a nad postelí se jí vznášel zvláštní oblak.
Zajímalo by mě, co je pravdy na duchách a posmrtném životě :)

7 Lydie Lydie | 31. ledna 2014 v 13:03 | Reagovat

Už jsem kdesi psala,co vyprávěla babička jednoho známého.Její bratr byl v první světové válce na frontě.Jednou se jim doma zastavily hodiny,její maminka vykřikla-něco se Frantíkovi stalo! Všichni se začali modlit.
V tu dobu byla velká bitva,bylo hodně mrtvých,které pohřbívali do společného hrobu.Také Frantíka tam dali.Jeho kamarád ze stejné vesnice se do toho hrobu vlezl s Františkem rozloučit.Vzal ho za ruku a zjistil,že není mrtvý.Tak jej vytáhl z hrobu.Frantík se z těžkých zranění vyléčil.

8 pavel pavel | Web | 31. ledna 2014 v 19:35 | Reagovat

Poslední dobou je to se sny u mne opačné... mým kamarádkám a přítelkyním se zdám já... zatím jsem ale nezemřel. :-D

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 1. února 2014 v 8:05 | Reagovat

Smrt zkrátka patří k životu... :)

10 valin valin | Web | 2. února 2014 v 10:09 | Reagovat

To je všechno strašně zajímavé. Já s lidmi takové zážitky nemám. Když umřel můj otec doma ve své posteli, všechno, co jsem kdy měla na srdci, co se týkalo jeho, jsem mu řekla, když jsem ho držela za ruku už mrtvého. Nějak jsem věřila, že mě pořád slyší a nabyla jsem pocit, že jsme jaksi vyrovnáni.. že jsme si odpustili navzájem všechno co kdy mezi námi bylo nevyjasněného. Ale když mi zemřel můj milovaný pejsek,  3x za sebou se mi samo zapnulo video. A strašně douho jsem měla pocit, že je porád u mě.

11 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:29 | Reagovat

[1]: Ony vůbec poslední úplňky jsou silné a nov mi dal teď taky zabrat :-(

12 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:30 | Reagovat

[2]: Ano, důležité je se nebát :-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:32 | Reagovat

[4]: Ono se říká, že vše je pomíjivé, jen láska zůstává. A tomu také věřím :-)
Přeji Ti krásné dny :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:35 | Reagovat

[5]: Při Tvých slovech se mi vybavila paní, která se zabývá odváděním duší. Přiklání se k teorii, že když lidé příliš lpí na majetku či místu, nepřejdou "na druhý břeh". A pak je třeba ty duše odvést a dopřát jim vytoužený klid. Možná je to i váš případ, kdo ví?

15 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:38 | Reagovat

[6]: Věřím, že se blízcí chodí rozloučit a každý to vnímá jinak.
V posmrtný život věřím a doufám, že to bude minimálně tak hezké, jak to popisují lidé co prožili klinickou smrt :-)

16 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:40 | Reagovat

[7]: Četla jsem komentář několikrát a pokaždé jsem měla husí kůži!
Věřím v sílu modlitby, která může být pronesena i jako obyčejná prosba, ale pokud je vyslovená od srdce, věřím, že dojde vyslyšení. A na to by lidé neměli zapomínat.

17 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2014 v 22:47 | Reagovat

[10]: Věřím, že Tě otec slyšel a tím jste si to uzavřeli.
Pokud jde o zvířátka, je to složitější - jsou tu pro nás celý život a po smrti se to těžko mění...

18 Bev Bev | E-mail | Web | 3. února 2014 v 6:35 | Reagovat

Zažila jsem takový zvláštní okamžik s maminkou. Ležela v nemocnici po rozsáhlém krvácení do mozku a vlastně už nám doktor nedával žádnou šanci, jen jsme čekali. Maminka počkala tři dny, než stihla přijet sestra s neteřema, žijí trvale v Německu, aby se mohly rozloučit a pak si mě ještě jednou zavolala, takhle jsem si to myslela a myslím dodnes. Měla jsem tak silný pocit, že mě volá, až jsem musela zavřít obchod a jet za ní. Slíbila jsem jí, že se o tátu postarám a řekla jí, jestli musíš tak běž. Večer zemřela, i když doktor říkal, že se to může táhnout i měsíce. Věřím, že je něco mezi nebem a zemí a děkuji za tvé krásné a poučné příběhy. :-)

19 Koník Koník | E-mail | Web | 3. února 2014 v 8:17 | Reagovat

[14]: mě to nevadí... naopak, má to své kouzlo. Třeba nechce, abych nastydl z průvanu. :-)

20 Radka Radka | E-mail | Web | 3. února 2014 v 18:08 | Reagovat

[18]: Mám z Tvých slov husí kůži. Byla jsi rozumnější než já, nechtěla jsem mámu pustit, až když opravdu rezignovala. A za pár dní byla pryč. Pak jsem si to vyčítala, že jsem ji tak dlouho držela. Ale snad jsem se poučila.

21 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 3. února 2014 v 19:23 | Reagovat

[12]: Nemusím se bát, chrání mne a varují. Jsou to naši strážní :-)

22 terezka66 terezka66 | Web | 23. února 2014 v 23:32 | Reagovat

Musím říct, že od té doby, co jsme spolu rozebírali, jak se babička přišla do snu semnou rozloučit se od té doby nic nestalo, až jsem z toho překvapená. Po tolika letech strašení, je teď období klidu, buhví na jak dlouho :)

23 Radka Radka | Web | 24. února 2014 v 22:46 | Reagovat

[22]: Hlavně to nezakřiknout ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama