Vzbuď mě - Wake Me Up

6. února 2014 v 23:19 | Radka |  Píseň v mé hlavě

Určitě jsem ji letmo zaslechla už těsně před Vánocemi. Ale zřetelně jsem ji zaznamenala až předposlední den v roce, kousek od domova, kdy se mi hlavou honily vzpomínky na kolegu.
Odešel nečekaně. Na Štědrý den, kdy všichni touží být obdarováni. Možná to pro něj byl dar…
Od toho dne mám píseň neodlučně spojenou s ním.


Zpráva o jeho smrti mě zaskočila. V hlavě jsem měla jediné: Netruchli, tohle jim ubližuje. Snažila jsem se najít důvod. Ale dá se smrt pochopit? Možná jen přijmout.
Tři dny se mi v mysli ozýval jeho hlas: Ať přestanou fňukat! Netušila jsem, koho tím myslel, vždyť měl příbuzné, dceru, přítelkyni.

Den před Silvestrem jsem šla ještě do práce. Kolegové byli více informováni a tak mi sdělili podrobnosti jeho skonu i špatný zdravotní stav již celý měsíc před Vánocemi. Mám kancelář v jiné budově a tak jsme byli převážně v telefonickém kontaktu. Neměla jsem tušení, jak vážné to s ním je. Naštěstí se mi podařilo odhalit kolegyni co stále truchlila a svým smutkem ho tahala dolů. Snad pochopila, protože od té chvíle jsem měla v hlavě klid.

Postupně se mi rozkrývala mozaika jeho života i smrti. Jako by se vědomě izoloval. Stýkal se jen s dospělou dcerou, na víkendy jezdil za přítelkyní. Ale ani ona nevěděla, jak moc nemocný je. Jeho srdce však sláblo.
Rodina mu odmítla vystrojit pohřeb a přítelkyni to úřady nechtěly povolit. Nakonec dostala souhlas. Paradoxem bylo, že se tam sešli všichni. A skvěle se bavili, dodal kolega, který s ním sdílel kancelář.

Všem jsem pak raději vysvětlovala, ať na něj myslí v dobrém. Nesoudí, netruchlí, vezmou jako fakt. Vždyť on sám měl rád kanadské žertíky a truchlení nesnášel. Možná jeho skon zrovna na Štědrý den byl dokonalý žertík. Tak proč k němu přistupovat jinak?

Jako další žert se ukázalo noční buzení jeho nadřízeného. Pozdě večer před pohřbem si nastavoval budíka a mobil poté ukryl pod polštář. V noci začal mobil pípat, v rozespalosti něco pomačkal a až ráno mu došlo, že mohl někoho vytočit. Mrknul na mobil a co myslíte? Ano, volal onoho zesnulého kolegu, který však nebyl první ani poslední na seznamu.
Podobných záhadných věcí se okolo pohřbu dělo více, včetně velmi živých snů kolegů.

Další dny se mi ještě několikrát stalo, že když jsem si s někým povídala o kolegovi a následně sedla do auta, hrála zrovna ta jeho píseň nebo mi alespoň začala znít v hlavě. Jako by mi dával znamení, že je se mnou.
Donutilo mě to najít si slova oné písně. Dokonale mi na něj sedla, což mi potvrdil i kolega z jeho kanceláře:

Tak mě vzbuď, až to všechno skončí
Až budu moudřejší a starší
Celou dobu jsem se hledal
Nevěděl jsem, že jsem ztracený

Zkoušel jsem nést tíhu celého světa
Ale mám jen dvě ruce
Doufám, že budu mít možnost procestovat svět
Nemám žádné plány

Ztracený… tak nějak se nám jevil. Nespokojený a ztracený, co stále hledal. Přesto jsem každým dnem nabývala jistoty, že jeho duše ztracená není. Ví moc dobře, kde je její místo a jaké má možnosti.

Pár dní nato se mi stala nemilá věc. V práci jsem zjistila, že nemám na krku zlatý řetízek s přívěskem, dar k posledním Vánocům od mého otce. Bylo mi to moc líto. Přemýšlela jsem, kde se mohl ztratit. Hledala jsem po celé budově, volala dceři, která prohledala byt. Nenašly jsme. Napadlo mě jediné vysvětlení: spadl mi na zem v kanceláři chvíli před příchodem uklízečky. Vybavilo se mi, jak jsem na něco šlápla. Jenže jsem spěchala, abych její práci neblokovala a protože ona špatně vidí a ten řetízek byl velice jemný, mohl skončit ve smetí.

Chtělo se mi brečet. Z pocitu, že dárek od otce už nikdy neuvidím.
Z truchlení mě vytrhla vzpomínka na zázrak, který se opravdu stal. Babička cestou k sousedce ztratila klíče a domů se nemohla dostat, protože dcera s manželem byli pryč. Obešla všechna místa, kterými prošla, ale nenašla. Tehdy poprosila anděly, aby ji klíče položili na viditelné místo. A když se šla znovu podívat domů, jestli už mladí nepřijeli, našla klíče ležet na zemi, kde se před chvílí dívala.
Zkusila jsem také poprosit, protože jsem nabyla pocitu, že nic jiného než zázrak mi řetízek nevrátí. V tu chvíli mi začala v hlavě znít kolegova píseň. Brala jsem to jako soucítění, že je v mém smutku se mnou. Nic víc.

Cestou z práce mě napadlo prohledat auto, ale zavrhla jsem to. Byla už tma a navíc mě to táhlo domů, jako bych věřila, že tam řetízek najdu. Ale co by tam dělal?

Po příchodu jsem začala prohledávat byt. Dcera se cítila dotčená, že jí nevěřím, ale já neměla stání. Po chvíli jsem však rezignovala. Nemělo to smysl. Už nebylo kde hledat, všechna rozumná místa jsem prošla.
Pustila jsem se tedy do práce a začala skládat usušené prádlo, položené předešlého večera na kraj vedlejší (prázdné) postele. Po odkrytí pár kousků, které přesahovaly šířkou zbytek, se mi naskytnul úžasný pohled. Vedle prádla ležel položený řetízek s přívěskem. A v hlavě mi začala hrát kolegova píseň

Rozumově neumím zdůvodnit, jak se tam dostal. Prádlo jsem pokládala večer před tím, než jsem se přesunula do koupelny, kde jsem zaručeně řetízek měla. Vybavil se mi totiž okamžik, kdy jsem si před zrcadlem natírala krém na krk a přívěsek držela v druhé ruce.
Také jeho poloha odporovala způsobu, kdyby se svezl z krku. Ležel tak, jako by ho tam někdo položil.
Nemohu se zbavit pocitu, že to kolega se zhostil role anděla a řetízek mi položil doslova k nohám (tedy do nohou postele). Možná na oplátku za to, že jsem všem zakázala truchlit a jemu to pomohlo rychle se cítit volný.

Ať je to jak chce, jsem mu za to moc vděčná. Už jen jeho píseň v mé hlavě mi dala naději. Ale on se navíc stal zázrak.
Pocit z něj se nedá s ničím srovnat.
Přeji každému z vás zažít ten úžasný pocit. Nejlépe každý den Usmívající se


Zdroj textu písně zde
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 6. února 2014 v 23:38 | Reagovat

Moc hezká písnička. A děkuji i za text. A článek taky dobře napsán. Kdo ví, jak to všechno je... :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 6. února 2014 v 23:40 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)
Můžeme si to vysvětlit po svém. Já si vybrala zázrak ;-)

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 6. února 2014 v 23:41 | Reagovat

[2]: Neměla jsem ji a už ji poslouchám pořád dokola. Já tomu říkám - prostě to tak je. :-)

4 pavel pavel | Web | 7. února 2014 v 0:39 | Reagovat

Moje maminka umřela na Silvestra a můj otec na MDŽ... asi chtěli aby si jejich zapomnětlivý syn ta jejich smutná výročí pamatoval.

5 pavel pavel | Web | 7. února 2014 v 10:00 | Reagovat

Se zlatým řetízkem jsem zažil něco podobného. Loni na jaře jsem měl první schůzku s jednou vdanou ženou a jak jsme se trochu blíže poznávali, přišel jsem domů bez něho. Taky jsem ho hned oželel a říkal jsem si že to je jistě boží trest smilstva... ale nakonec jsem ho našel po několika dnech, když vyndal z pračky s svetr, který jsem měl tehdy na sobě. Ten řetízek byl taky památný, protože jsem ho dostal od maminky k osmnáctinám. :-)

6 Dáša Dáša | E-mail | Web | 7. února 2014 v 13:19 | Reagovat

Radu, jak jsem včera několikrát prohledávala byt, abych našla mobil. Doma mě neměl kdo prozvonit. :-(
A to jsem měla rozepsanou zprávu! :-?
Pustila jsem to z hlavy, však on se někde objeví,
A večer jsem ho náhle uviděla na stole, na kterém nebylo nic, kromě solničky!
A pak nevinně ležící mobil na bílém ubruse O_O  :-?
Těžce nemocné musíme propustit a říci mu to - zeptat se, jestli už má trápení dost, tak mu řeknu, že ho mám ráda a pokud se rozhodne sám, že odejde, tak ho budu mít ráda pořád. mluvíme a ptáme se, i kdyby byl v komatu. Aby se jejich duše mohla oprostit od pozemského života. Naříkáním nebo udržováním při životě,on se tím trápí. ( myslím
tím těžce nemocným, který už nemá žádnou naději) Stávají se zázraky, že se z komatu probudí i po dvaceti letech po úrazu a jsou normální.
Nevím, co bych dělala, kdyby šlo o mladé lidi.
Radu, přeji ti příjemný víkend :-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 7. února 2014 v 18:42 | Reagovat

[4]: To bylo od nich moc hezké :-)

[5]: Osobně věřím, že pokud něco nemá být ztraceno, nebude ;-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 7. února 2014 v 18:45 | Reagovat

[6]: Dáší, někdy nenajdeme, protože "pro samé oči nevidíme" (to si tak já říkám).
Ale jinak věřím, že se stávají "záhady", kdy něco není a pak je.
U kolegy to byl problém - bál se operace a když se rozhodl na ni přistoupit, osud zasáhl dřív.
Nezbývá než přijmout jako fakt.
Pěkný víkend i Tobě :-)

9 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 7. února 2014 v 21:26 | Reagovat

Jsou věci mezi nebem a zemí.

10 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 7. února 2014 v 21:59 | Reagovat

Ten úžasný pocit volnosti mám=) Po přečtení článku.
Myslíš, že truchlení jim může opravdu jen ublížit?

11 Radka Radka | E-mail | Web | 7. února 2014 v 22:09 | Reagovat

[9]: Ano, a jsem ráda, když se objeví i v mom životě :-)

12 Radka Radka | E-mail | Web | 7. února 2014 v 22:11 | Reagovat

[10]: To mě těší :-)
Jsem o tom přesvědčená. Upřímný smutek se dá pochopit, ale je třeba propustit je. Ono to truchlení je stějně o nás, ne o nich. To my to nezvládáme, jim už je dobře...

13 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 7. února 2014 v 22:14 | Reagovat

[12]: Pravda, díky=)

14 Bev Bev | E-mail | Web | 11. února 2014 v 13:43 | Reagovat

To je zase tak krásný příběh, mě to vždycky úplně pohltí a mrazí mě na krku. Opravdu moc pěkně napsané.
A taky si říkám, že to je úžasný nápad zamyslet se nad písní, která ti nechce zmizet z hlavy a dopátrat se souvislotí. Musím to taky zkusit. Jenže mě většinou napdají jen takové chujoviny jako jede jede mašinka... :D

15 Radka Radka | E-mail | Web | 11. února 2014 v 21:54 | Reagovat

[14]: Děkuji. Mě z toho pomyšlení také mrazilo, dokonce při psaní.
Mě ty písničky donutily, protože dokud jsem si text nenašla, nešly vyhodit z hlavy. A někdy jsou to i písně, které jsem deset i více let neslyšela! Nebo jen zaslechla v rádiu kousek a netušila význam anglických slov. Hledání je pak také hodně vtipné, hlavně nářky dcery, ať nezpívám, že je to děs :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama