Zmatek v hlavě

22. února 2014 v 16:32 | Radka |  Povídky

Dívala se upřeně před sebe, ale nic z toho obrazu nevmínala. Byla v šoku. V hlavě jí zněla jedna jedná otázka: "Proč?"
Nedávalo jí to smysl. Avšak hra, která oběma změnila život, začala o pár měsíců dříve.

Tehdy jí bylo podivné, že sám zavolal. Šlo o banalitu, kterou mohli vyřídit jeho podřízení. Přesto se obtěžoval on sám - manažer. Hovor ukončil slovy: "A stavte se někdy na kafe."

Neměla to v úmyslu. Nebyl jejím nadřízeným a navíc způsob, jakým se do funkce dostal, v ní vyvolával i po čtyřech letech pocit zhnusení.
On však nemínil ustoupit a vyhledával další a další možnosti k vzájemnému hovoru. Neodradilo ho ani její připomenutí, že před lety o ní nemluvil ani trochu hezky.
"To si už ani nepamatuji," mávnul rukou a usmál se.

Nechtěla dělat potíže. Dál trpělivě odpovídala na jeho pracovní dotazy a tvrdošíjně odmítala posedět u kávy. I když něvěděla nic o jeho plánech, raději se držela zpátky. Až do jednoho zamračeného dne.

To ráno se probudila se zvláštním pocitem. V hlavě jí zněla píseň Bad Day a nešla vyhnat z hlavy. Měla to brát jako znamení, ale ona byla příliš zabraná do pracovních problémů, které nejen pro onoho manažera poslední dny řešila.
V kanceláři jí neustále vyzváněl telefon. Volali zmatení zaměstanaci, že jim není jasný postup práce. Ať jim poradí, když celý proces vymyslela a nastavila. Mělo to jeden veliký zádrhel, neznala detaily a nespadalo to do jejích pravomocí. Zavolala tedy jednomu z vedoucích, aby si problém dořešil, ten však odmítl. Nezbylo než navštívit manažera.

Přijal ji okamžitě a v klidu vyslechl. Požadovala jméno člověka, který dotáhne celou akci do konce. Ani po patnácti minutách hovoru se jí nepodařilo ho z něj dostat. Vedoucího, který odmítl, se zastal, že pro něj dělá spoustu jíné práce a na tohle nemá čas.
Přepadla ji beznaděj. Nechtěla ty lidi, kteří se na ni obrátili, ponechat osudu. Mohli snadno udělat chybu a nakonec by za ni byli potrestáni. Že neměli pravidla od svých nadřízených? Tak se měli přijít zeptat. Měla na jazyku: "A dostalo by se jim Vaší klasické odpovědi: já tomu nerozumím!"

Možná měla raději odejít, ale nechtěla to vzdát. Nešlo tady o ni, ale lidi z několika dalších oddělení, která spolu nekomunikovala, protože příkazy měly přicházet jen od manažera. Ale z něj vypadávaly jen útržky informací a častěji nadávky.
Další část rozhovoru již byla vedena zvýšeným hlasem. Zaskočilo ji pár jeho otázek, které byly spíš osobní než pracovní. A děsila ji jeho potřeba slyšet od ní souhlas, že celé oddělení vede dobře. Ale on na svou práci nestačil a mnoha lidem tím komplikoval život.

Kdyby do kanceláře nevstoupila osoba, které ona již mnoho let ležela v žaludku, mohl celý rozhovor skončit konstatováním, že se oba snaží pro firmu dělat to nejlepší. Nechal by si to rozležet v hlavě a učinil posléze nějaké rozhodnutí.

Ještě téhož dne se k ní dostala informace, že i když manažer zuřil, mezi nadávkami přiznal: "Stejně měla ve všem pravdu!"
Málo platné. Za jejími zády se začala rozjíždět akce na její zničení. Iniciativu převzala osoba, která na podobnou situaci už dlouho čekala.

Další den měla dovolenou. Naplánovala si několik povinností a obíhala úřady jeden za druhým. Přesto se jí z mysli nedařilo dostat podivný pocit.
Následoval víkend, kdy se snažila aspoň na chvíli zapomenout. Nedařilo se. A nakonec sen, kdy stála v kanceláři ředitele a byla jí podána listina, kterou převzala a s klidem oznámila kolegům, že děkuje za ta léta spolupráce, která je nyní u konce.

Pondělí bylo plné napětí. Kolegové na pracovišti kolem ní chodili málem po špičkách. Onoho manažera potkala na chodbě, spěšně ji pozdravil a zmizel z jejího dohledu. Až po obědě se jí dostalo od vedoucího vysvětlení: za dva dny jí bude předán vytýkací dopis, dřív nebude ředitel ve firmě.

Měla dva dny na to, aby se psychicky se vším srovnala. Byla si jistá, že na ni žaloval onen manažer a podpořila ho žena, která hádku slyšela. Ta měla intrikování a ničení lidí v krvi, jinak ani žít neuměla.

Zklidnila se a začala myslet na sebe. Zavolala člověku, který ji dříve slíbil zaměstnání. Chtěla vědět, zda jeho nabídka ještě platí. Bohužel, u něj už to nešlo. Ale spolupracuje s firmou, která shání momentálně lidi a s jejími zkušenostmi a jeho referencemi ji přijmou určitě hned.
Usmála se. Mohla si dovolit odejít sama a nečekat na ponižování. Sice dala slib, že určité věci ve firmě dotáhne do konce, ale když mohou oni porušovat cokoli, může i ona odejít od rozdělané práce.

Čím víc nad vyústěním situace přemýšlela, tím méně jí to dávalo smysl. Přece kvůli jednomu rozhovoru, kdy se navíc snažila pomoci mnoha lidem, neskončí v této firmě skoro jako zločinec.
V hlavě začala slyšet stále zřetelněji: Je to o lidskosti...

Rozhovor s jejím vedoucím, který se jí odmítl zastat, ji v tom utvrdil. Jako by celá situace dala všem zúčastněným možnost ukázat, co v nich je. Zůstat bokem a nekomplikovat si život, přisadit si a tvrat na jejím potrestání, nebo projevit svou lidskost a podpořit ji. A tím i sebe.

Poslední večer před oním dnem se zastavila za kamarádkou. Ta vytáhla balíček karet a řekla: "Vytáhni si jednu. To jsou Karty jednorožců."
Pohlédla na vybranou kartu se musela usmát. Důstojnost. Ano, na tu by člověk nikdy neměl zapomínat.
Balíček si půjčila domů s tím, že si ráno vytáhne ještě jednu kartu. Měly v sobě neviditelnou moc uklidňovat a to jí připadlo lepší než si dát panáka před spaním.

V noci ale moc nenaspala. Cítila zlo a nenávist, jak kolem ní kroužily. Přestože v bezpečné vzdálenosti, byly tam.
Ráno si před odchodem do práce vytáhla katru jednorožců. Neviditelnost. Zase trefa do černého! Dlouhou dobu se snažila být neviditelná, aby druhé svou existencí nedráždila. A jen se trošku ukázala, bylo zle.
Ale tato karta měla jiný výklad. Nabádala k tomu, aby se člověk ten den podělil o svou moudrost a světlo. Protože nastal čas, aby řekl, co si opravdu myslí.
Neměla to v úmyslu. Chtěla si jen vyslechnout verdikt a zařídit se po svém. Udělat slíbenou práci a poté dobrovolně z firmy odejít.

Při každém zazvonění telefonu málem povyskočila hrůzou. Až po desáté hodině přišlo vysvobození v podobě pozvání do ředitelny. Důstojnost, moudrost, opakovala si stále dokola.

V ředitelně byla mile přivítána. Avšak dokument, který ve snu byl, tady chyběl. Zato na stole ležela celá složka.
Po chvíli zjistila, že není napomínána za onen rozhovor s manažerem, ale za pracovní docházku v posledním měsíci! To už nedávalo smysl vůbec. Copak mohla za to, že musela často k lékaři? Řešila své zdraví tak, aby nemusela na neschopenku a oni to zneužili, ačkoliv o tom vedoucí věděli.

Zasekla se ještě více. Nechtěla na nic odpovídat, ale rychle odejít. Vzít si onen vytýkací dopis ze složky a zmizet. Tohle nemělo úroveň.
Spolu s dopisem k ní však dolétla i otázka: "Co to bylo minulý týden za křik tady na chodbě?"
V tu chvíli jí došlo, že docházka je opravdu zástupný problém.
"Víte, to je o lidskosti. Chtěla jsem se zastat druhých a obrátilo se to proti mně."

Jenže tohle vysvětlení nestačilo. A tak musela velmi opatrně odpovídat, aby se nedostala do dalších problémů.
Nečekaně se jí nakonec dostalo odpovědi: "Až budete mít nějaký problém s lidmi, nehulákejte po nich, ale přijďte za mnou. Vyřídím to."
"Jenže to by mi přišlo jako donášení. Navíc, nikdo by neměl zapomínat na svou důstojnost. Takže pokud někdo na tu mou bude útočit, vyřídím si to s ním sama."
"Ale to zase skončíte u mě na koberečku!"
Zasmáli se tomu, ale jí už to bylo jedno. V hlavě se jí rodil plán, který smysl dával.


Další dny pomohly dát smysl celé situaci. Onen manažer chodil jako spráskyný pes, navštěvoval své podřízené, ptal se na náplň práce a chválil. Všichni byli tak v šoku, že jen nevěřícně zírali.

Zjistila, že u ředitele se přimluvil její nadřízený manažer, který byl s její prací vždy spokojen. Neměl jedinou výtku a celá situace se mu také nezamlouvala.

Kolegové si neodpustili uštěpačné komentáře, že vyhrála. Ale ona neměla ten pocit. Netoužila po boji ani po výhře. Chtěla jen, aby to ve firmě lépe fungovalo.
Nakonec uznali, že pokud tohle pomůže zlepšení, stálo to za to. Sami však nic neriskovali a nic pro to neudělali. Šanci ale měli. Všichni.

Smůla, že celou akci spustila intrikánka, která lačnila po pomstě. Špatný důvod, špatný konec. Díky tomu stáhla do propasti člověka, který měl posloužit coby spojenec. Měsíce se manažer snažil získat důvěru, aby jeho oběť do pasti vklouzla dobrovolně. Nakonec v ní skončil sám.

Nepříjemným situacím se vždy raději vyhýbala, ale tato ji naučila bojovat za svou důstojnost a zesílila v ní pocit, že už si ji nikdy a nikým nenechá vzít.

Pokračování si můžete přečíst v článku - Zmatek v hlavě 2

Jména osob jsou vynechána a podobnost se skutečnými postavami náhodná, místy však záměrně podobná.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. února 2014 v 17:13 | Reagovat

Ta podobnost s reálnou situací a tvoje "emocionální agažovanost" je z textu dobře patrná.

Intrikáni mají jednu nevýhodu: Poměřují konání lidí kolem sebe vlastní zkušeností se svými intrikami, a většinou jim tak zcela unikají skutečné pohnutky jednání ostatních.

2 tsubaky-eni tsubaky-eni | E-mail | Web | 22. února 2014 v 17:18 | Reagovat

Krásne to je napísané :)

3 fendsterovci fendsterovci | E-mail | Web | 22. února 2014 v 18:57 | Reagovat

Pekný článok. :) Kvalitne píšeš.

4 Vendy Vendy | Web | 22. února 2014 v 19:15 | Reagovat

Tohle mi nepřipadá jako povídka, ale jako reálný příběh ze života, s pořádnou dávkou hořkosti. I když teoreticky s dobrým koncem, přesto si užila pořádnou štrapác a pořádně horké chvilky.
Zaujaly mě ty jednorožcové karty. Pracuješ s nimi? 8-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 22. února 2014 v 19:54 | Reagovat

[1]: Tvou definici intrikánů si musím zapamatovat, je naprosto výstižná.

6 Radka Radka | E-mail | Web | 22. února 2014 v 19:55 | Reagovat

[2]: Děkuji :-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 22. února 2014 v 19:58 | Reagovat

[3]: Děkuji :-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 22. února 2014 v 20:01 | Reagovat

[4]: Kdepak, s kartami to neumím. Tyhle má kamarádka a musím říct, že z nich jde opravdu optimismus.
Vlastním pouze Tarot snů a Orákulum vizí - ilustroval je Ciro Marcheti a jeho kresby jsou pro mě něco jako mandaly. Občas si je prolistuji a úplně mi to stačí :-)

9 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. února 2014 v 20:52 | Reagovat

V každém zaměstnání jsem dělala svou práci zodpovědně, ale moje upřímná pusa a  vlastnost zastávat se druhých,  dělalo hlavně s nadřízenými nedobrotu. Nikdy to nedošlo tak daleko, že by mě chtěli dát výpověď, ale já jsem přes přemlouvání spolupracovníků sama odešla. Většinou jsem si polepšila a nakonec se osamostanila a tam jsem ,,jela" podle svého. A bylo to fajn. Důstojnost, já tomu říkám hrdost jsem měla vždy- yslím někdy až na škodu, ale nelituji.
Popsala jsi poměrně věrně občasnou situaci v některých podnicích. :-)

10 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 22. února 2014 v 21:59 | Reagovat

Tak tohle bylo ze života.

11 Radka Radka | E-mail | Web | 22. února 2014 v 23:14 | Reagovat

[9]: Jsem ráda, Růženko, že mi rozumíš. Člověk si musí za něčím stát. Když si nebudeme vážit sami sebe, druzí také nebudou.
Moje práce mi neumožňuje se osamostatnit, přesto bych se nerada hrbila před druhými a bála se cokoliv říct.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 22. února 2014 v 23:14 | Reagovat

[10]: Bohužel, ano.

13 pavel pavel | Web | 23. února 2014 v 9:12 | Reagovat

Jak se říká, kdo jinému jámu kopá... :-)

14 Vendy Vendy | 23. února 2014 v 11:08 | Reagovat

[1]:Aneb, podle sebe soudím tebe, jak zní staré rčení... ;-)

15 Mad Med Mad Med | Web | 23. února 2014 v 13:12 | Reagovat

Velice ze života a kvalitně napsané.

16 domovina domovina | Web | 23. února 2014 v 20:37 | Reagovat

Nikdy jsem nebyla na vedoucí funkci a jsem tomu ráda. V jednání s lidmi jsem jako slon v porcelánu a tak jsem ráda, že jak oslík udělám, co po mě šéf chce. :) Na druhou stranu mám práci ve které konflikty nevznikají.

17 valin valin | Web | 24. února 2014 v 21:00 | Reagovat

Tak si myslím, že ONA jsi ty, pletu se hodně a nebo ne? :-)  :-)

18 Radka Radka | Web | 24. února 2014 v 22:44 | Reagovat

[16]: Ani já ne. Ovšem když se zaberu do problému, v zájmu vyřešení neznám bratra :-?
Také raději dělám co se mi řekne a šéf se pak chdí chlubit mými výsledky :-)

19 Radka Radka | Web | 24. února 2014 v 22:44 | Reagovat

[17]: Ona je proti mně o dost mírnější ;-)

20 Bev Bev | E-mail | Web | 25. února 2014 v 9:14 | Reagovat

Chápu, že nakonec své vítězství za vítězství nepokládá, za takovou cenu zhořkne každá výhra.
Hlavní hrdince i Tobě přeju hodně sil a štěstí. :-)
Je to skvěle napsané. Ze života.

21 Dáša Dáša | Web | 25. února 2014 v 16:18 | Reagovat

Radu, jsem byla jsem na tom stejně jako Růženka.
Měj se pohodově a přeji Ti hodně štěstí a obrň se proti nevrlým a intrikářům, představuj si, že jsi ve vzduchovém vajíčku uzavřená před jejich řečmi.
Bude Ti líp !

22 Radka Radka | E-mail | Web | 2. března 2014 v 13:16 | Reagovat

[20]: Děkuji. A to ten kalich hořkosti ještě neměla vypitý ani z poloviny...

23 Radka Radka | E-mail | Web | 2. března 2014 v 13:17 | Reagovat

[21]: Dáši, moc děkuji, člověk si musí držet odstup, aby se nenechal stáhnou dolů.

24 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 11. března 2014 v 22:00 | Reagovat

Jako příběh je to krásně komplexně zpracované. Nikdy nepřestanu obdivovat Tvůj vyprávěcí jazyk=)

Je to zarážející. Tuším, že hrdinka měla v práci pár problémů už před tím a že se vše zlehýnka stupňovalo,... tohle náhlé vyústění situace mě ale šokovalo.
Držím palce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama