Anita Moorjani - Musela jsem zemřít

9. března 2014 v 0:16 | Radka |  Knihy co zaujaly

Oč nenápadněji se kniha tvářila při svém vstupu do mého života, tím více mi ho změnila. Pomohla mi najít odpovědi na pár otázek, které mě dlouhá léta trápily.


Anotace
Životní příběh Anity, napsaný čtivě a upřímně, se okamžitě stal bestsellerem a autorka dnes patří mezi významné osobnosti, nadšeně vítané čtenáři po celém světě. Brzy po sňatku u ní diagnostikovali rakovinu, po čtyřech letech různých pokusů o léčbu upadla do kómatu a všechny orgány jí postupně selhávaly, což prokázala tomografická vyšetření. Nečekaně se však z klinické smrti probrala a velmi rychle se začala zotavovat. Následná vyšetření neprokázala žádná ložiska rakoviny, což je zcela neuvěřitelné a vědecky nevysvětlitelné. Strhující závěrečná část se týká autorčiny proměny ve vnímání hodnot, neboť na základě prožitku blízké smrti objevila smysl života.

Jsem si vědoma, že svou recenzi na tuto knihu napsalo více blogerů, ale jak jsem je namátkou pročítala, uvědomila jsem si, že některé naše pohledy se liší. Proto nabízím i ten svůj.
Vybrala jsem pasáže z knih, které mě nejvíce oslovily. Píše se zde o náboženství, karmě, osudu, rakovině a různém pohledu na ni.

Co se mě týče, vždy jsem měla problém s vírou a křesťany. Nebo spíš oni se mnou. Nevím, kde se to v těch lidech bere, ale vždy mi dávají pocítit, že jen oni "mají patent na Boha" a já mu rozumět nemohu. Spíš mi jich bylo líto, protože víru brali jako spasení a já jim neuměla vysvětlit, že tohle není (podle mě) správné. Kniha mi naštěstí poskytla správná slova.

Anita žila s rodiči a bratrem v Honkongu a jejich vírou byl hinduismus. Přesto nastoupila do první třídy do katolické školy (byla nejblíže domovu). A tam se poprvé zažila obavu, zda přijde do nebe, když není pokřtěná a nechodí na mše, protože takto jí to bylo ve škole vtloukáno do hlavy. Měla veliké štěstí, že měla velmi moudrou matku, která jí to uměla správně vysvětlit:
Maminka si mě přitáhla a řekla: "Neboj se bétá. Nikdo vlastně neví, jak je to doopravdy - dokonce ani sestra Mary. Náboženství je jen cesta k nalezení pravdy, náboženství samo není pravda. Je to jen cesta. A různí lidé chodí různými cestami."

Jak jednoduše řečeno a přitom tolik pravdivé. Stejně jako fakt, že pokud člověk onemocní - a nemusí se jednat rovnou o rakovinu - musí se dát dohromady především psychicky:
"Rakovina je jen slovo, které vzbuzuje strach. Zapomeň na to slovo a soustřeď se na uvedení svého těla do rovnováhy. Žádná nemoc se ti v těle neudrží, když bude celý systém v rovnováze."

Uvědomila jsem si, že opravdu už jen to slovo - rakovina - každého z nás děsí. A což teprve, když věříme v karmu:
Také mi bylo nepříjemné přesvědčení lidí z mého prostředí, že je to má karma - že jsem musela v minulém životě udělat něco, za co mě teď stihl trest. A protože i já jsem věřila v karmu, měla jsem pocit, že jsem asi provedla něco hanebného a že si to všechno zasloužím. Cítila jsem se zcela bezmocná.

V takových situacích je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vás opravdu milují. Anita měla štěstí, že při ní stála nejen matka a bratr, ale především manžel, který o ni s láskou pečoval:
"Umřu?" zeptala jsem se jednoho dne.
"No, všichni jednou umřeme," odpověděl.
"To vím taky, hlupáčku," bránila jsem se. "Myslím teď na tu rakovinu. Co když umřu?"
"Tak tam půjdu a přivedu tě zpátky," odvětil něžně a pohladil mi hlavu ležící na polštáři.

Láskyplná slova. Přesto nastala situace, kdy ji rakovina přemohla. Začaly jí selhávat orgány a upadla do kómatu. V nemocnici u její postele seděli její blízcí a očekávali jistý konec. Ve stejnou dobu se za ni přátelé a rodina modlili - každý podle své víry. Budhisté, hinduisté i křesťani. Při čtení mě napadla otázka: Kolik existuje na světě "obyčejných" lidí, pro které by toto druzí udělali?

V tu chvíli Anita prožívala něco jako rekapitulaci svého života:
Jen se podívejme na mou životní cestu! Proč jsem na sebe byla vždycky tak tvrdá? Proč jsem si vždycky všechno tak vyčítala a proč jsem se vždycky za všechno tak trestala? Proč jsem vždycky samu sebe opouštěla? Proč jsem se sama sebe nikdy nezastala a neukázala světu krásu své vlastní duše?
Proč jsem vždycky potlačovala vlastní inteligenci a kreativitu, jen abych potěšila ostatní? Zradila jsem samu sebe pokaždé, když jsem řekla ano, ale mínila ne! Proč jsem znásilňovala samu sebe tím, že jsem se stále snažila získat souhlas ostatních, že smím být sama sebou? Proč jsem nenásledovala své překrásné srdce a neříkala svou vlastní pravdu?
Proč si tohle neuvědomujeme, když jsme ve svých fyzických tělech? Jak to, že jsem nikdy nevěděla, že na sebe nemáme být tak tvrdí?

Dále jsem pochopila, že má rakovina nebyla trestem za něco, co jsem udělala špatně, a také jsem neprožívala negativní karmu v důsledku svých předchozích činů, jak jsem se domnívala.
Každý okamžik v sobě spíše obsahoval nekonečné množství možností a místo, na kterém jsem se v tuto chvíli ocitla, bylo souhrnem, výsledkem všech rozhodnutí, všech voleb a všech myšlenek učiněných za celý můj život. Mé četné strachy a má veliká moc se projevily touto nemocí.
...
Jak jsem mohla dopustit, abych procházela takovými mukami? Jak jsem si mohla způsobit tolik bolesti? rmoutila jsem se.

Když se probrala z kómatu, začala se rychle uzdravovat. Přímo zázračně. Lékaři nevěřícně kroutili hlavami a přestože se nádory samy vytrácely, musela podstoupit chemoterapii. Cítila, že to není kvůli její nemoci, ale kvůli lékařům, aby si byli jisti. Protože oni jinou cestu k vyléčení neznali.

Poté si kladla otázky, na které nebylo snadné najít odpověď:
Co otáčí oním vypínačem a přepíná program těla z umírání do uzdravování?
Pokud jde o mou situaci, odpověď znám… Ovšem není to nic, co by se dalo najít v medicíně.

Po svém návratu do života změnila životní styl, stáhla se do ústraní a začali s manželem žít klidnější život. Také přestala hodnotit druhé. Je až s podivem, kolik pochopení najednou měla pro lidi, kteří spáchali těžké zločiny.
Lidé, kteří si váží sami sebe, se o svou lásku dělí bez podmínek a je radost být jim nablízku. Aby někdo mohl spáchat zločin, musí být (emocionálně) nemocný - vlastně je to podobné, jako by měl emocionální rakovinu.
A s tím se nedá než souhlasit. Zdravý člověk po všech stránkách nemá potřebu ubližovat druhým.

Velmi jsem se ztotožnila s jejím pojetím duchovna:
Dříve jsem se domnívala, že nejsem dostatečně duchovní a že v tomto směru na sobě musím víc pracovat. Potom jsem si ale uvědomila, že jsme všichni duchovní bez ohledu na to, v co věříme a co děláme. Ani nemůžeme být nic jiného - jsme totiž duchovní bytosti, jenom si to někdy neuvědomujeme.

Pochopila jsem, že opravdovou radost a štěstí můžeme najít, jen když milujeme sami sebe, když se obrátíme dovnitř, následujeme své srdce a děláme to, co nám přináší radost. Zjistila jsem, že pokud v životě ztratím směr a připadám si ztracená (což se mi pořád ještě stává), doopravdy to znamená jen to, že jsem ztratila pocit sama sebe, přestala jsem se vnímat. …
Když jsem se dříve cítila ztracená, hledala jsem odpovědi venku. Hledala jsem knihy, učitele, guruy v naději, že mi poskytnou ono stále unikající řešení. A přesně to jsem udělala, když mi tehdy diagnostikovali rakovinu. V důsledku toho jsem se cítila ještě víc ztracená, protože jsem se znovu a znovu vzdávala své vlastní síly.

S čím se mi ztotožnit nedaří, je pojetí reinkarnace. Anita dříve věřila na minulé životy, ale díky klinické smrti změnila názor. Podle ní probíhá vše v jednom čase a je pouze tady a teď. Žijeme jen jeden život a to právě tento.
Laicky jsem si to převedla tak, že pokud někdo věří na minulý život, pouze se napojil na vzpomínky někoho, kdo žil kdysi a tyto vzpomínky přijal za své. Připadá mi to logické, ale přesto se mi nechce věřit, že někdo si ten svůj život odžije jen na chvíli a pár hodin po porodu zemře. To by bylo dost nefér. Ale kdo ví? Jsem jen člověk a nevidím do všeho.

Moc příjemně se četl i názor na modlitby a pozitivní myšlení:
Já sama nemám potřebu modlit se k nějakému vnějšímu bohu, který je ode mě oddělený, protože vím, že po celý čas vždy tvořím jednotu s celým vesmírem. Cítím tedy, že můj život je jedna velká modlitba.
Ačkoli jsem zcela přesvědčená, že nejlepší, co můžu udělat pro sebe i ostatní, je vědomě se udržovat v dobré náladě a dělat to, co mě činí šťastnou, možná vás překvapí, že nejsem zastáncem "pozitivního myšlení" jako receptu na všechno.
Šablonovitá tvrzení jako třeba "negativní myšlenky přitahují do života negativní věci" nejsou nezbytně pravdivá a lidé, kteří procházejí těžkým obdobím, se kvůli nim mohou cítit ještě hůře.

Poslední část knihy tvoří otázky a odpovědi, které se nejčastěji vyskytovaly při debatách. Tato mě zaujala nejvíce:
Otázka: Jaké jste zažila rozdíly mezi východním a západním přístupem k léčení?
Odpověď: Jak jsem se pohybovala mezi oběma systémy léčení, můj emocionální stav kolísal mezi strachem a nadějí.
Západní lékaři se soustředili jen na rakovinu, měla jsem z nich pocit, že mé tělo napadlo něco zvnějšku a je potřeba ho toho zbavit. Jinými slovy - rakovina je nepřítel a musíme s ním bojovat. Jejich diagnózy vždycky vzbuzovaly strach.
Východní lékaři (ájurvédští i tradiční čínští) pohlíželi na mé zdraví z holistického pohledu. Viděli nemoc jako snahu mého těla vyléčit se z nerovnováhy - nejen fyzické, ale i emocionální a psychické. Rakovinu viděli ve skutečnosti jako mého spojence. Jejich metody mnohem víc uklidňují a dodávají naději.

Neříkám, že tato kniha osloví všechny. Četla se dobře a neobtěžovala neustálým opakování stejných věcí (jak jsem kdysi zažila v knize 90 minut v nebi). Především nikoho nenutí věřit, nepřesvědčuje, nic nevnucuje. Jen podává vlastní pohled na věc.

Když jsem o knize řekla kolegyni, která si rakovinou prošla, nevěřila. Řekla, že to je nesmysl a pohádka, na které chce někdo vydělat. Jenže já věřím na zázraky a věci, o kterých Anita píše, mi mluví z duše.
Rakovina je pro nás obrovský strašák a moc dobře už dnes víme, že za ni ve velké míře může všudypřítomný stres.
Zdravá strava sama o sobě člověka nezachrání. Anita se stravovala zdravě, kupovala bio potraviny, užívala mladý ječmen, přesto onemocněla.
Popírat sama sebe a snažit se neustále plnit jen očekávání druhých je cesta do pekel.
Při hledání řešení ve svízelných situacích nás může kniha či rada druhých popostrčit. Ale směr a jistotu musíme hledat uvnitř sebe.
Proto když se ztratím, stáhnu se z dohledu druhých, obrátím se do sebe a hledám. Někteří tohle mé chování nechápali a já se těžko bránila. Připadala jsem si divná. Ale díky knize Anity vím, že dělám správnou věc a jestli tohle někdo nechápe, je to jen jeho problém.

Jak vidíte, kniha mi dala celkem dost. Uvědomila jsem si, co vše dělám správně a pochopila důvody. A také napravuji chyby, kterých jsem se sama na sobě dopouštěla.
Naštěstí nikdy není pozdě začít
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | Web | 9. března 2014 v 8:07 | Reagovat

Recenzi jsi zpracovala opravdu podrobně a já jsem za to moc ráda. Čekala jsem na tvoje názory na tuhle knihu od té doby, co ses zmínila, že ji budeš číst.
V mnohém jsou mé pociy podobné tvým a v hlavě se už hodně dlouho ozývají myšlenky, které bych chtěla sesumírovat do vět, ale ještě pořád to není ono a nemám k tomu klid k zamyšlení. Ale cítím, že to chce ven. Uvidíme, kdy to ze mě vyletí.
Děkuji a přeji hezkou neděli.

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 9. března 2014 v 11:48 | Reagovat

Radko, moc hezky jsi to napsala, vyjádřila jsi myšlenky hlavní hrdinky i své.
V naší knihovně mají dva kousky a ještě rezervované. Až přijde čas, knihu tam najdu volně pro mne, v ten pravý okamžik. Poohlédla bych se i po té druhé zmíněné, taky zajímavé téma.
Ajurvéda mne velmi zajímá, jednou bych se jí chtěla řídit zcela, ale dnes na to zatím nemám. Taky to chce čas, ale samozřejmě nesmím to propásnout.

3 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 9. března 2014 v 14:12 | Reagovat

Jak některé knihy člověku otevřou oči aby se díval na věc jinak, jak mu otevřou duši, aby se otevřel svému vlastnímu já.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 9. března 2014 v 14:16 | Reagovat

[1]: Nechala jsem se inspirovat Tebou, ráda čtu Tvé recenze. Vím, trvalo to dlouho, ale sama jsem řešila dost zásadní věci. Ale i při tom mi pomohla tato kniha. Věděla jsem, že musím zůstat sama sebou, protože jinak bych páchala zlo především na sobě.
Přeji Ti, ať potřebný klid najdeš co nejdříve. Krásnou neděli i Tobě.

5 Radka Radka | E-mail | Web | 9. března 2014 v 14:21 | Reagovat

[2]: Děkuji, snažila jsem se.
Souhlasím, že vše má svůj čas a tato kniha, naprosto nenápadná v katalogu KK, si mě zkrátka našla.
Anita v knize píše, že je mnoho směrů, kterými se je možné dát. Sama zkoušela různé alternativní léčení a zarazilo ji, že v podstatě tyto směry šly proti sobě. Člověk si zkrátka musí vybrat, které mu sedne nejvíce. A zase jsme u toho - člověk musí poslouchat sám sebe, protože vše máme v sobě.
Pokud Ti sedí ajurvéda, je dobře, že jsi svůj směr našla.

6 Radka Radka | E-mail | Web | 9. března 2014 v 14:22 | Reagovat

[3]: Moc krásně jsi to napsala, je to tak, děkuji :-)

7 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 9. března 2014 v 14:28 | Reagovat

[6]:Mám to z vlastní zkušenosti, nejdříve mluvím ze sebou, sama sebe se ptám, svého těla, svoji mysli.

8 Intuice Intuice | E-mail | Web | 9. března 2014 v 18:04 | Reagovat

[5]: Je třeba naslouchat svému srdci - tak i svému tělu. Ne každý to dělá, ne vždy se daří. Já třeba dnes si dělám očistu těla detoxikací - rýží Basmati - mám dnes čistící den. :-)

9 Lydie Lydie | 10. března 2014 v 13:42 | Reagovat

Také si myslím,že žijeme jen jeden život -tady a teď - žádné opravy, či tresty v dalším životě asi nelze očekávat. ;-)

10 Lydie Lydie | 10. března 2014 v 16:44 | Reagovat

[9]:pokr.
Myslím tím opravy a tresty z minulých životů. ;-)  Prostě nevěřím na reinkarnaci......i když možná by to bylo zajímavé, jenže když si nic z minulých životů nepamatujeme, tak to je také o ničem...nemůžeme srovnávat ap.

11 pavel pavel | Web | 10. března 2014 v 20:24 | Reagovat

Ani nejde tolik o náboženství jako o tu víru... víra léčí. :-)

12 valin valin | Web | 11. března 2014 v 9:48 | Reagovat

Myslím, že si tu knihu taky přečtu... moc hezky mi to znělo...

13 Vendy Vendy | Web | 12. března 2014 v 10:38 | Reagovat

To je pozoruhodná knížka, v některých otázkách se taky nacházím. Někdo si žije svůj život bez ohledu na ostatní a všichni ostatní se mu přizpůsobují. Jiný zase žije harmonicky, umí přijímat, ale umí i dávat. A někdo jenom dává a pořád si připadá nedokonalý.
Nevím, jakým zázrakem se probudila z kómatu. Je to zázrak. Zajímavé hodnocení života jako jednoho jediného, taky mi to připadá nefér. Ale co když reinkarnace je a my si jen nepamatujem, co bylo v předchozích životech? Takže vlastně i reinkarnované životy jsou jenom jedny v životě.
Jestli po smrti něco bude, nevíme, nikdo se nevrátil, aby nám dal vědět. Připadá mi to, jako by to byla jednosměrná cesta, odkud se nedá vrátit.
Ale vzala sis z knihy to dobré, pro sebe. Nejsi vůbec špatná, máš své právo na své místo na zemi a na svůj podíl štěstí. Umíš dávat a určitě si zasloužíš i přijímat.

14 domovina domovina | Web | 12. března 2014 v 21:56 | Reagovat

Ten konec se mi zdá také až moc pohádkový. Líbí se mi však ta filosofie za tím vším.
Mám podobný přístup k náboženství.

15 Koník Koník | E-mail | Web | 16. března 2014 v 15:55 | Reagovat

Prosil bych příště ještě Božskou komedii, báseň Hospodine pomiluj ny a Kosmovu kroniku, vše s podobnou pečlivostí. Předem děkuji.   Dcera bude brzy maturovat. :-D

16 Radka Radka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 23:22 | Reagovat

[10]: Toť otázka... mnozí lidé tvrdí, že si pamatují. Také mívám pocity, které mi do tohoto života nezapadají. Ale najít pravdu je těžké. Proto nejlepší je co nejlépe žít tady a teď.

17 Radka Radka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 23:24 | Reagovat

[12]: Ne každému něco dá, ale myslím, že Tobě ano. A čte se dobře.

18 Radka Radka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 23:28 | Reagovat

[13]: Prý se vrátila, protože si uvědomila své chyby a měla o tom mluvit, aby si to lidé uvědomili dříve, než skončí špatně. Zkrátka měla poslání. A myslím, že ho splanila.
Snažím se mít její slova stále na mysli, protože člověk sklouzne tak lehce...
Je těžké říct, jak to po smrti bude. Ale vím jedno - už se tolik nebojím ;-)

19 Radka Radka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 23:30 | Reagovat

[14]: Ano, zní to jako pohádka. Ale někdy se i to v životě stává.
S vírou problém nemám, ale církev mi dokáže občas pěkně zpěnit krev.

20 Radka Radka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 23:31 | Reagovat

[15]: Jen si dělej legraci! Ovšem ten Dante by stál za úvahu ;-)

21 Amelie Amelie | Web | 18. března 2014 v 1:49 | Reagovat

Knihu mám ve své knihovně, tak snad se k ní brzy dostanu.

22 Bev Bev | E-mail | Web | 20. března 2014 v 5:48 | Reagovat

Ani nemám co dodat, to všechno jsou i mé nejasné a nevyřčené pocity a já ti děkuji za jejich sepsání.
Dělám to úplně stejně, když se ztratím, stáhnu se z dohledu ostatních.
Moc krásný a pravdivý článek k zamyšlení. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama