Pohled na stáří

27. dubna 2014 v 21:43 | Radka |  Téma týdne
Před sedmi lety se nám splnil jeden ze snů a my se s dcerou nastěhovaly do nového bytu. Měl i negativa, ale my hledaly především to dobré. Jedno takové byl výhled na domov pro seniory, oddělený kusem zeleně. O víkendech jsem snídávala v kuchyni u okna a sledovala protější dům. Ten pohled mě uklidňoval. I když ne všichni senioři byli klidní.


V jedné z garsoniér žil pár tak hlučný, že jsme často všichni otevřeným oknem slyšeli, že sestra paní je ku... a matka je, ehm, něco podobného. Zřejmě jejich nepřízpusobivost způsobila, že se museli vystěhovat.

Nejraději jsem sledovala pána v pravé dolní garsoniéře. Oblíbila jsem si ho a mluvila o něm jako o našem důchodci. Nejezdily za ním návštěvy, on netrávil víkendy či svátky jinde. Nemohla jsem pro něj nic udělat, tak jsem na něj alespoň s láskou myslela.

Za rok do naší rodiny přibyla agaporniska a její klec dostala místo u okna. A tak jsme pravidelně sledovaly cvrkot naproti spolu.
S dalšími změnami v mém životě ubylo času sledovat okolí. Proto mě překvapilo, když jsem jednoho dne na balkóně našeho důchodce spatřila starší paní. První mě napadlo, že si našel partnerku. Potěšující, ovšem ne na dlouho. Brzy mi došlo, že náš důchodce je pryč a garsoniéru už obývá ona paní. Svítila vždy dlouho do noci lampou s červeným stínidlem a nezatahovala žaluzie.

Dál jsem život v protějším domě sledovala minimálně. Spíš jsem vyhlížela poštolku, která se občas zastavila na našem parapetu, ale mnohem častěji v přízemí protějšího domu.

Tento víkend jsem strávila poměrně dost času u okna. Uklízela jsem agapornisům klece, myla okna. A byla jsem nucena vnímat další změny v protějším domě. Paní z bytu po našem důchodci nahradila jiná. Pána z vedlejší garsoniéry jsem málem nepoznala. Strašně sešel. Z vysokého statného muže, který si pravidelně vzorně věšel prádlo, je vetchý stařec a jeho prádlo ledabyle visí přehozené přes šňůry.

Rozhlédla jsem se pozorně po dalších oknech. Paní Boženka (matka mé známé) měla stažené žaluzie už druhý den. Asi odjela na víkend k některému ze čtyř dětí. O patro výše přijela za paní návštěva, která si šla na balkon zakouřit.
Poté přitáhla můj pohled prázdná okna o dva byty dále. O patro výše další. A o dvě patra níže další prázdno. Za ta léta nepamatuji tolik bytů současně prázdných.

Uvědomila jsem si, kam obyvatelé těchto domů mizí. Nikdy to není na lepší. V úvahu přichází nemocnice, "eldéenka" nebo hřbitov.
Pomíjivost bylo první slovo, které mi vytanulo na mysli. Většinu života něco musíme, jsme ve shonu, stresu, napětí. A pak přijde stáří, odsun někam bokem a čekání na smrt. Není to vždy tak, ale pro mnoho lidí ano.
V hlavě se začaly ozývat tóny známé písně. Když ji náhodou zaslechnu v rádiu, přepínám. Je příliš smutná. Teď se má hlava přepnout nedala. Až mě andělé od Petra Spáleného.
Mé oči těkaly od jednoho prázdného okna k dalšímu.

Osudu neutečeme, ale můžeme si vychutnat každý přítomný okamžik. Více se věnovat svým blízkým, dělat věci co máme rádi. A doufat, že až přijde ta smutnější část stáří, nebudeme na své anděly čekat příliš dlouho.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 22:21 | Reagovat

Víš, stáří bývá různé. Když staří bydlí v domě s dětmi, mají každý svůj byt a navíc ctí vzájemně své soukromí, stárne se určitě lehčeji. Ty domovy pro seniory jsou snad na něco dobré, ale nevím, pro mne je třeba lepší stýkat se s lidmi různého věku, ne jen vrstevníky. Občas zavzpomínat, sejít se, vědět, že máš komu zavolat, kdo ti rozumí je fajn. Jen se nesmí moc probírat vlastní neduhy, ale prostě život kolem. Hrozně nerada chodím na pohřby, jen když je to nutné- kvůli pozůstalým.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 22:31 | Reagovat

[1]: Viděla jsem případ soužití stáří s dětmi i vnoučaty a dopadlo to mizerně. Nejstaršího odsunuli z jeho bytu do minipokojíku, aby uvolnil místo mladým. Zkusil si vzít život, nakonec zemřel smutkem. A obávám se, že ti mladí si ani neuvědomují, jak moc dědovi ublížili.
Ale co si budeme povídat, je to vše o lidech. A jak zasejeme, tak sklidíme.

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 22:32 | Reagovat

Každý ke stáří spěje - ať je mu dvacet let nebo více. Každý se tam jednou dostane. Ale jak bude, to sám neví, to jsou tři otazníky.

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 22:43 | Reagovat

[2]: Nejhorší je, že to není jen výchovou v rodině, vzorem chování lidí ke svým rodičům-předkům, ale mnohdy i dalším působením lidí okolo, když děti odejdou z domu, partnerů, spolupracovníků, médii, postojem společnosti ke starým. Přiznám se, že bych nechtěla být moc dlouho stará... Jen potud, dokud nebudu potřebovat celodenní péči druhých lidí.

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 2:58 | Reagovat

Zacinam pozorovat, ze moji najblizsi idu podozrivo tesne v mojej blizkosti, ako mozni zachranci, ked sa nemotorne spustam strmym kopcom dole vinohradom, alebo diskretne sa zastavuju so mnou, ked zadychany zapalujem dalsiu cigaretu, aby ma ten dym zase popohnal do kopca. Kupodivu(?) ma ich pozornost prilis netesi, reagujem casto prehnane podrazdene, lebo si myslim, ze "co si to oni o mne myslia!, vsak som este mladik!!!"

To je asi ten hlavny rozpor: Hlava este stale vie, funguje, ale telo zostava cestou lezat bokom, niekde v priekope.

6 Bev Bev | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 5:53 | Reagovat

Napsala jsi to velice krásně. Kolik příběhů skrývají okna domů.
Píseň Petra Spáleného mám moc ráda, ale je opravdu velice smutná, vždy si při ní vzpomenu na kluka od nás ze vsi, kterého zabila elektrika, když bosý sekal trávu a šlápl na porušenou šňůru. Byl o rok mladší než já. Hrozná tragédie.

Ale článek je to nádherný. :-)

7 adamová adamová | Web | 28. dubna 2014 v 6:43 | Reagovat

Moc hezky napsané, kéž by se víc mladých dívalo na  stáří Tvýma očima. Když tak bloumám po různých diskuzích, narážím na nesnášenlivost, na to, jak si mladí stěžují, že jim důchodci ubírají práci i peníze a nemůžu nevzpomenout, když mi dcera vyprávěla, že se jeden čas neslo facebookem heslo "zabij si svého důchodce" :-|  Potom jsem na tohle téma objevila článek i na  Blistech.

Když slyším "Až mě andělé" tak už nepřepínám, dřív jsem to taky dělávala. Tahla písnička už doprovodila tam nahoru hodně lidí, které jsem milovala a já se dokonce přistihnu, že si jí  někdy začínám broukat..

8 Ježurka Ježurka | Web | 28. dubna 2014 v 18:18 | Reagovat

Zrovna se na podobné téma chystám také psát, i když z vlastní zkušenosti, ale já osobně na stáří, když jsou lidi nemocní, nevidím nic moc krásného. A tu píseň P. Spáleného také vypínám. Už jsem o tom psala, že zněla na pohřbu mého zetě.

9 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:30 | Reagovat

[4]: Jo, kdyby si tak člověk mohl vybrat, to by bylo fajn. Ale na druhou stranu: někdy pravdu raději nevědět.

10 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:31 | Reagovat

[5]: Je to tak, hlava ještě myslí a tělo stávkuje. Ale je to hezké od těch mladých, že si dělají starost :-)

11 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:34 | Reagovat

[6]: Děkuji, jsou to příběhy co píše sám život. Připomněla jsi mi kluka, co se na chatě šťoural ve staré televizi, která ale měla šňůru v zásuvce. Bylo mu dvanáct, mně o čtyři více, ale nikdy na něj nezapomenu.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:37 | Reagovat

[7]: Děkuji, myslím, že mi hodně dala péče o maminku. Začala jsem se na vše dívat jinak. A možná i proto, že ona nás učila úctě ke stáří.
Té nenávisti vůči stáří je opravdu hodně, vidím to i v práci, kdy mladí manažeři hledí nenávistně na lidi kolem padesátky, protože pro ně jsou neskutečně staří a zbyteční. Zapomínají, že i oni budou ve stejné situaci a pak se budou divit.

13 Sugr Sugr | Web | 28. dubna 2014 v 19:38 | Reagovat

Moc hezky napsaný článek o životech v oknech, máš příjemný pohled z okna, pořád lepší než pohled na silnice plné aut. O_O
Stáří je prý jen pro odvážné...,
znám ve svém okolí rodiny, kde starý rodič zůstává sám, přestože měl tři děti a sám se staral o rodiče své, jeho děti si žijí svůj život a na stařečka nemají čas,
znám ve svém okolí rodiny, které své rodiče nedochovali a přesto se o nich jejich děti postarali když byli staří.
Neřekla bych, že se "péče" dědí, dnešní mladí nemají na nic čas, ani na to starat se o své staré rodiče. O_O

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:38 | Reagovat

Jsou věci, které prostě člověk nemá ve svých rukou. Právě tohle má "v agendě" úplně jiná než lidská instituce. Nechávám to tedy na ní a tiše doufám, že její počínání má vyšší smysl, který jen nedokážeme dohlédnout.

15 Sugr Sugr | Web | 28. dubna 2014 v 19:41 | Reagovat

[12]: Raduš nebudou se divit, protože až oni budou staří 50 letí - ti mladí se zase budou smát jejich stáří a oni si vůbec nevzpomenou, že to samé dělali v jejich věku. Takový je koloběh života, tak to chodí a nikdo proti tomu nic neudělá i když se mu nelíbí, že je mu UŽ 50!:-)
Nevím zda-li jsi zaregistrovala soutěž na blogu Mis. - podmínka je VĚK 15 LET! :-D  :-D
No uznej - co pro ně může 50 letý člověk znamenat? O_O  O_O  :-D

16 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:41 | Reagovat

[8]: Myslím, že je dobře na takové téma psát. Víc článků = víc pohledů z různých stran.
Takže si Tvůj článek určitě přečtu :-)

17 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:52 | Reagovat

[13]: Děkuji, dnes měl jeden příběh pokračování. Ráno jsem zahlédla v okně bez záclon ženu mého věku, smrkala a utírala si oči. Asi dcera, co musela vyklidit byt. Chvíli stála a pak se pustila do práce.
Pamatuji si tu starou paní, malinká, často utírala parapet...
Nevím, zda se péče dědí, ale já se chtěla o maminku postarat co to půjde také proto, že ona pečovala o svou tetu až do její smrti a také o svého manžela (mého otčíma). Měla jsem pocit, že by bylo kruté po tom všem, co pro druhé udělala, nechat ji někde v cizí péči.

18 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:55 | Reagovat

[14]: Také na to sázím a věřím, že platí maminkou často opakované: dobré lidi s k sobě Bůh bere brzy a ty darebáky tady nechává. Tak já se snažím být hodná, ale taky trošku zlobím, protože bych tady ještě něco chtěla zažít :-)

19 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:56 | Reagovat

[15]: No, byly doby, kdy mi i pětatřicátníci připadali staří :-?
Hanba mi!
Ovšem Mis blogu mi připomněla píseň Průša je úchyl, jen bych v tomto případě vyměnila jméno ;-)

20 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 21:23 | Reagovat

[10]:Mna to ale nejak drazdi - neviem. Asi sa tak musi citit kazdy invalida, ked mu vsetci chcu pomahat aj s tym, na co je vlastne hrdy, ze to dokaze, este dokaze, sam. Taka nejaka "jesitnost"...

21 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 21:28 | Reagovat

[20]: Tak tady musí nastoupit umění kompromisu. Pomoc s láskou, která je vyžádaná.

22 Katka Katka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 22:31 | Reagovat

Hodně zajímavé postřehy. Jsi vnímavá. Byla by z tebe dobrovolnice jedna báseň :-)

23 Kosáček Kosáček | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 22:33 | Reagovat

Krásně jsi to napsala, moc hezký článek. Mamince jsem pomoc nemohla, zemřela náhle, ale tatínkovi ano, chtěl sice, že půjde do domova důchodců, ale já nesouhlasila a přihlášku roztrhala. Bylo by mi hanba a já se starala ráda, byli to bohužel jen dva roky. Tatínek mi zemřel v náručí, držel mne za ruku, byl u mne doma, s námi. Nebyl sám. Chybí mi i maminka. Staří lidé by neměli zůstat v samotě, měli by zůstat se svými dětmi. Viděla jsem to jejich trápení a smutek po dětech, po  vnoučátkách. Bylo mi jich tak strašně líto, celý život se starali a na konci své cesty jsou sami. Jedny rodiče vychovají deset dětí, ale deset dětí se nepostará o jedny rodiče. Smutné.

24 mengano mengano | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 8:15 | Reagovat

Jediná světská spravedlnost je, že stárneme bez výjimky všichni. Jen dnešní mladí nemají zdaleka takovou úctu ke stáří, jako to bylo běžné ještě v dobách našich rodičů.

25 pavel pavel | Web | 29. dubna 2014 v 10:18 | Reagovat

Už jsem psal na blogu několikrát, že bydlím ve 12. poschodí a naproti je stejně vysoký věžák o třinácti poschodích. Sice se moc často jako ty nezahledím do protějších oken, ale v zimě, když se stmívá dříve, jsem při zatahování závěsů zaregistroval jedno protější okno (taky ve 12.poschodí) s nahou ženou středních let. Ne že bych se ji snažil denně sledovat, mám jiné zábavy, ale pokaždé mi to od té doby nadalo do toho okna se příležitostně podívat. Ta žena tam chodí při osvětleném okně opravdu denně nahá, přestože její muž je vždy oblečený a tak pokaždé přemýšlím proč asi. Buď je nudistka, nebo horkokrevná... ale je i zajímavé, že ji to ten jejím trpí.
Toto sice k stáří zrovna není, i když ta žena je taky trochu sešlá s pokleslými prsy, ale to mne právě napadlo, když tu byla řeč o oknech. :-D

26 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 29. dubna 2014 v 12:32 | Reagovat

Radko, poprvé mám u tebe slzy v očích. Až mě andělé - jsme nechali před pár lety na pohřbu zahrát moji mamině. Umřela předčasně, ne věkem. Za rok na to, tuhle písničku zahráli na pohřbu našeho kamaráda, který si vzal život. Nebylo mu ještě ani 40 let.
Moc si vážím toho, že ještě máme manželovu maminku. A čím jsem starší, tím víc chci rozumět starouškům. I oni mají právo na život důstojný.  Bolí mě, když vidím, že někdo se svými letitými rodiči  jedná jako s někým, kdo už "ničemu nerozumí".  Chci je zapojovat do rozhovoru nás mladších, chci aby se necítili odstrčeni. Díky za tvoji empatii k ním :-)

27 Vendy Vendy | Web | 29. dubna 2014 v 22:49 | Reagovat

Tentokrát nevím, jak bych reagovala. Tvůj článek je nesmírně lidský a dojemný. Kdoví, jak každý z nás jednou skončí, kde se octneme. Mít děti není zárukou, že o nás budou pečovat. Některé ano, jiné ne. Soužití generací v jednom domě je užitečné, pokud se všichni dokážou dohodnout na určitých pravidlech. Ono když se chce, tak všechno jde. Staří dovedou být pořádně protivní, to je pravda, ale také dovedou být tolerantní, moudří a jsou přínosem pro rodinu, zvláště pro vnoučátka. A mladí? Většinou jsou sobečtí, asi cítí podvědomě strach ze stáří, proto se od prarodičů odtahují, ale ono je to taky dožene a budou si užívat přesně toho, čeho se děsili.

28 Radka Radka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 19:34 | Reagovat

[22]: Děkuji, to bude výchovou :-)
Maminka kdysi pracovala u pečovatelské služby a jako dítě mě brávala s sebou. Nepamatuji si jediného nepříjemného seniora. A pak, když jsme s maminkou k sobě hledaly cestu, naučila mě trpělivosti. Vlastně, když jsem nad Tvými slovy přemýšlela, došlo mi, kolik mě toho maminka naučila. Nejen v dětství, ale i před svou smrtí.
Nicméně doufám, že se k tomu ještě dostanu, už kvůli známé, která plánuje něco většího kolem seniorů :-)

29 Radka Radka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 19:36 | Reagovat

[23]: To jsou krásná slova a myslím, že tohle by měl každý potomek pro své rodiče udělat, pokud je to v jeho silách.

30 Radka Radka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 19:37 | Reagovat

[24]: Ano, všem stejně, to je jediná spravedlnost.

31 Radka Radka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 19:39 | Reagovat

[25]: Znám muže, které vzrušuje pocit, že se na jejich ženu někdo se zájmem dívá. Ovšem těžko říct, kolik zájemců o jeho ženu bylo

32 Radka Radka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 19:44 | Reagovat

[26]: Až tak jsem "zapůsobit" nechtěla. Jen jsem psala co cítím.
Máš naprostou pravdu, je třeba je zapojit, i když oni už moc zájem o ten "moderní svět" nemají. Ale vždycky se to nějak dá. Říkám si: rodiče se nám věnují na začátku života, my jim na konci. Tak to zkrátka má být, něco na něco.

33 Radka Radka | E-mail | Web | 30. dubna 2014 v 19:47 | Reagovat

[27]: Máš pravdu, ten strach mladých je dost cítit. Jako by mohli obelstit život tím, že se budou starým vyhýbat.
Ale jak už jsem psala výše: u stárnutí je to spravedlivé - všem to měří stejně ;-)

34 Lydie Lydie | 30. dubna 2014 v 23:29 | Reagovat

Promiň - mám dotaz mimo tema.Koník zrušil blog? Nebo můj počítač stávkuje a nezobrazuje? Vím,že jsi tam také chodila.
Dík.

35 Radka Radka | E-mail | Web | 1. května 2014 v 9:07 | Reagovat

[34]: Ano, Koník ho zrušil. Na mnoha blozích se ho ptali a já se dostala k této odpovědi: "Jede mi život, už musím letět". Z toho jsem pochopila, že mu do cesty vstoupilo něco jiného a tomu se teď věnuje. Myslím, že kdyby napsal knihu příběhů pro děti, bylo by to fajn. Pak chápu, že to nechtěl mít i na blogu. Zkrátka chci věřit, že píše dál, jen to vydá papírově :-)

36 domovina domovina | Web | 1. května 2014 v 9:58 | Reagovat

Myslím, že o hodně přicházejí i mladí, když stáří neznají. Chybí jim ta moudrost minulých věků, jiný pohled na svět.
Dnešní společnost vytváří mladé kolektivy, domovy důchodců, dovolené pro určité věkové skupiny. Podle mě stáří kolem sebe potřebuje mladé lidi a naopak. Mám pocit že obě skupiny jsou pak strašně osamělé. Je mi z toho smutno.

37 Vendy Vendy | 1. května 2014 v 22:23 | Reagovat

[36]:S tím souhlasím, když jsou dědečkové a babičky mezi vnoučaty (nebo v přítomnosti dětí vůbec), děsně je to dobíjí energií a taky omlazuje. Ono to omlazuje i dospělé ve středním věku, kteří bez přítomnosti dětí začínají být zatvrzelí, jako by se jim srdce měnilo v kámen.

38 karlaprazakova karlaprazakova | Web | 3. května 2014 v 20:47 | Reagovat

Moc krásně jsi to napsala :-) . Stáří nemine nikoho. Mí rodiče se vždycky rádi šmajchlují s mými dětmi a dobíjejí si energii. Já a moje sestra jsme takhle bývali u babičky a dědy taky často. Připadá mi to normální a mám to tak ráda.
Písničku Andělé hráli na pohřbu mé sestry před dvěma lety. Když ji slyším, vždycky mi je smutno, ale je krásná.

39 Radka Radka | E-mail | Web | 4. května 2014 v 15:18 | Reagovat

[36]: Ano, cítím to stejně. Generace mají spolu žít, ne se izolovat. O hodně se ochuzují.

40 Jana Jana | E-mail | Web | 4. května 2014 v 15:32 | Reagovat

Tvůj článek mě hluboce zasáhl.V pondělí totiž zemřela v LDN moje extchyně.Měla družstevní byt a společně s ní bydlel švagr se svou rodinou.Když se oženil, přestěhovala se babička do nejmenšího krcálku v bytě a zbytek nechala mladým.Poslední roky už špatně chodila a měla snad bercové vředy a tak prý aby měla lepší péči než doma tak ji asi před dvěma měsíci dali do LDN.Už když mi tohle děti řekly,tak jsem tušila špatný konec.Ale že to bude takhle rychle mě ani ve snu nenapadlo.Mrzelo mě,že po našem rozchodu s manželem mi dávala jasně najevo,že jsem pro ni přestala existovat,ale neměla jsem ji to za zlé.Pořád to byla babička mých dětí.Tajně jsem doufala, že jednou přijde příležitost a řekneme si to z očí do očí.Tak to už bohužel nepůjde.Tohle zůstane navždy mezi námi nevyřešené.Chtěla jsem se s ní rozloučit aspoň na pohřbu,ale ten nebude,protože otec našich dětí je v současné době mimo republiku a až se vrátí,tak chystají rozloučení jen v úzkém rodinném kruhu.Nepůjde to nejspíš ani později u jejího hrobu,protože prý uvažují o rozptýlení.Je mi z toho na nic.To si opravdu nezasloužila za to všechno co pro ně udělala.Nechápu to.
Přítelova maminka mi jednou vyprávěla, jak ji nějaká sousedka říkala aby si doma nechala jednu dceru,že až nebude moci bude mít jistotu,že o ni bude postaráno.A je to tak.To je rodina,ve které dokáží žít tak, jak to bývalo dříve.Tři generace v jednom domě a nikdo nikomu nepřekáží.Děda s babičkou pokud ještě můžou pohlídají vnučky a ,,mladí" pomalu přebírají práci na hospodářství.Jsem ráda,že přítel má ještě oba rodiče,kteří mě přijali i s mými dětmi a pokaždé když přijedeme bez nich (protože už jsou oba dospělí a mají své zájmy a tak se jim to poslední dobou hodí čím dál míń),se na ně nezapomenou zeptat.
Někdo má bohužel život smutný a i jeho odchod podle toho vypadá a někdo se snaží žít život tak,aby na něj ostatní dlouho a rádi vzpomínali.

41 Radka Radka | E-mail | Web | 4. května 2014 v 17:06 | Reagovat

[40]: Myslím, že takové prostředí člověku nepřidá a urychlí to jeho konec. Pamatuji si na dědu jednoho známého - rodina trvala na vyšetření na psychiatrii, že se začal v devadesáti chovat divně a už se odtud nedostal. Ti lidé si to většinou nezaslouží, ale těžko s tím něco uděláme. Můžeme jen pro své blízké udělat to, co bychom chtěli, aby další udělali pro nás. Což přesně dokazuje rodina Tvého přítele. Tak by to mělo být.
Nicméně jsem si jistá, že extchýně dnes vidí vše jinak, v pravém světle. Věřím, že ani ten hrob není nutný, jsou dobré pro pozůstalé, aby měli pocit bližšího kontaktu se zemřelým. Myslím, že důležitější je, jak na ně vzpomínáme - zda v dobrém či zlém. A jak vidno, i po tom všem na ni myslíš v dobrém.

42 Robka Robka | E-mail | Web | 5. května 2014 v 22:32 | Reagovat

Tohle téma je mi blízké. Taky sleduji, kolik lidí v "našem" pečovatelském domě odešlo a kolik jich chátrá a osaměle čeká na smrt. Je mi z toho smutno. Člověk se může snažit, ale rodinu nenahradí. U některých lidí, kteří jsou úplně sami, vidíš, jak ti lidi na tobě visí a strašně chtějí utrhnout kousek pozornosti. Připomínají mi opuštěné děti.
Bohužel je to dnes tak, že hodně lidí nemá čas se věnovat svým osamělým stárnoucím příbuzným. Nebo si ho nechce najít.

43 Radka Radka | E-mail | Web | 6. května 2014 v 19:36 | Reagovat

[42]: Také si pamatuji paní, která ležela vedle maminky na pokoji. Neměla děti a manžel již zemřel, neteř neměla moc času. Slíbila jsem ji návštěvu, jakmile se dostane z nemocnice. Napsala jsem jí dopis s dotazem, kde ji najdu, ale žádná odpověď. Asi se rodina bála, co bych mohla chtít... Chtěla jsem ji jen potěšit. Víc jsem pro ni udělat nemohla.
Jo, kdyby se člověk mohl naklonovat a potěšit více lidí, že?
Myslím, že většina příbuzných si na ně čas udělat nechce, aspoň co vidím kolem :-(

44 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 15:15 | Reagovat

Smutný výhled. Nebo šťastný,... ? Tohle je velmi, velmi relativní.
Ted pracuji v hospodě,... a pár kroků od ní je domov důchodců. Často si k nim sedávám ke stolu a oni mi vypráví,... tak krásně,... a zárověň smutně,...
Stáří je je těžko popsatelné přívlastky. Je to pojem sám o sobě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama