Vzpomínky

25. května 2014 v 22:12 | Radka |  Cesta k poznání
Ráda se jimi v mysli prohrabuji. Není to zoufalství člověka, co ustrnul v minulosti a bojí se pohnout dál. Nelpím na starém, jen hledám okamžiky štěstí a prožívám je znovu a znovu. Naplňuje mě to vzácnou energií, kterou si přenáším do současnosti. Pomáhá žít lépe.


Nejraději mám okamžiky dětství, kdy jsme si s mámou hrávaly na školu. Nebo když pustila gramofon a učila nás, své tři dcery, tančit. Milovala jsem i společné černé hodinky, kdy jsme sedávaly ve veliké kuchyni, v kamnech hořelo a jen škvírou dvířek prosvítaly plameny. Dnes, celkem nepochopitelně, nechávám všude rozsvíceno...

Nedávno jsem se sešla se s třemi spolužačkami ze základní školy. Bylo to úžasné odpoledne plné vzpomínek. Až na okamžik, kdy se jedna zeptala, jestli si pamatuji, jak mě málem přejel vlak. Ne, to si opravdu nepamatuji.
Tehdy mě prý na poslední chvíli strhla. Myslela, že vlak slyším, ale já musela být nejspíš myšlenkami úplně jinde.
Můj mozek začal hledat v paměti zasunuté vzpomínky a ve chvíli se začaly vyjevovat koleje, kamarádka, přijíždějící vlak,... musela jsem to zarazit. Nebyla jsem si jistá, zda jde o skutečné vzpomínky či moji snahu vytvořit si v mysli obraz tehdejší reality. Nechtěla jsem mít v hlavě něco, co nemohu jednoznačně nazvat svými vzpomínkami.
Kamarádce jsem za svůj život moc vděčná a to si také v mysli uchovám, ale obraz tehdejší události si vytvářet nebudu.

Na tohle je specialista jeden člověk z mého okolí. V dětství nezažíval zrovna příjemné chvíle a tak si vymyslel svou realitu a prohlásil ji za pravou. Když se mu druzí při vzpomínání na dávné doby snažili oponovat, na chvíli zpanikařil, ale velice rychle přešel do bojové pozice a své vzpomínky hájil jako lev.
Za sebe říkám: tak tohle opravdu ne.
Ne všechny vzpomínky jsou radostné. Ne vždy mohu být na sebe hrdá. Ale jsem to já a stejně jako beru druhé - takové, jací jsou - i sebe takto vnímám. Jako člověka, co dělá chyby, ale snaží se poučit a jít dál.

Kupodivu nejsem milovníkem rodinných fotografií. Kdysi mi bylo líto, že jich mám z dětství tak zoufale málo. Dnes mi stačí pocity, které mi na dané události zůstaly.

Přesto jsou fotografie, které ráda mám. Záběry míst kdysi v historii a dnes. Připadám si jako malá, když si prohlížím dva snímky a srovnávám, co se v oné ulici či náměstí změnilo. Představuji si, kolik lidí muselo za ta léta místem projít, kolik štěstí či smutku to místo zažilo, jestli byl život tehdy lehčí než dnes...

Jedna z pouček říká, že se nemá člověk zabývat minulosti a nelpět na budoucnosti. S tím souhlasím, ale svých vzpomínek na krásné chvíle v minulosti se přesto nevzdám Mrkající
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 25. května 2014 v 22:22 | Reagovat

Vzpomínek na krásné chvíle z minulosti ,ale i z přítomnosti se člověk vzdávat nemá, má si jich zachovat a připomínat co nejvíc, zastíní ty smutné.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 25. května 2014 v 22:25 | Reagovat

[1]: Moje maminka vždy říkala, že dobré se pamatuje dlouho, ale to špatné ještě déle. Jsem moc ráda, že u mě to neplatí :-)

3 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 25. května 2014 v 22:27 | Reagovat

[2]:Já ty špatné taky vytěsňuji, líp se žije s těmi krásnými :-)

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 25. května 2014 v 22:43 | Reagovat

Mé vzpomínky beru, že se staly a že se stát měly. Ať jsou dobré nebo ne. Beru je neutrálně, jako běh života.

5 Bev Bev | E-mail | Web | 26. května 2014 v 6:12 | Reagovat

To jsi napsala moc krásně. Ani v mé minulsoti není všechno vždycky na jedničku, udělala jsem spoustu chyb a nejspíš ještě udělám, ale jsou to mé vzpomínky, něco z čeho jsem vyšla a co mě ovlivňuje a nechtěla bych žádnou jinou vymyšlenou minulost. :-) Ráda vzpomínám, ale snažím se jít dál.

6 adamová adamová | Web | 26. května 2014 v 6:41 | Reagovat

Moc hezký článek, vybavilo se mi u čtení, jak se kdysi mamka s babičkou hádávaly kvůli vzpomínkám, každá si nějakou událost pamatovala jinak. Nebyly to hádky v pravém slova smyslu, jen teď před sebou vidím, jak maminka nemohla babičku pochopit, říkala, že všechno překroutila. :D

Potom jsem někde četla, že jinak si pamatují události muži, a jinak ženy.

Je dobře, žes ten vlak do své hlavy nevpustila, a líbí se mi, jak si s tím vším umíš poradit. :-)

Mně strašně moc vzpomínek chybí a asi není divu. Sestřenice, která byla o 12 let starší říkávala, že je to pro mne lepší, a asi věděla proč, já po ztracených vzpomínkách nikdy nepátrala.

7 karlaprazakova karlaprazakova | 26. května 2014 v 7:51 | Reagovat

Pěkné čtení :-).
Mám ráda své vzpomínky, ráda vzpomínám, ale žiji přítomností a těším se z budoucnosti. Pokaždé to nemám tak stoprocentní, ale o tom asi život je :-)

8 Ježurka Ježurka | Web | 26. května 2014 v 17:27 | Reagovat

Pravdu máš, Radko. Všichni uděláme občas něco špatně a tak jen proto bychom to měli vymazat z paměti? Ne, poučit se z toho, viď? A že nemáš ráda a nemáš fotky, tobě to vynahradí ty tvoje téměř zhmotnělé vize a vzpomínky. To je dar. :-)

9 Sugr Sugr | Web | 26. května 2014 v 17:42 | Reagovat

Raduš ty se ráda prohrabuješ vzpomínkami a pitváš sny, já zase písmenka a slova. Co kdyby jsme to daly dohromady a založily nějakou Věštírnu u Radky? :-D  ;-)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:44 | Reagovat

[4]: Je to tak, každá má smysl, ať dobrá či špatná.

11 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:44 | Reagovat

[5]: Děkuji. Tak nějak by to mělo být :-)

12 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:47 | Reagovat

[6]: Já s mámou měla občas to samé - strašně překrucovala, tedy podle mě, ale dnes si říkám: ale ona to asi tak vnímala...
Jo, muži si pamatují fakta, ženy pocity ;-)
Také mám v dětství okno, někde mezi pátým a devátým rokem, ale také se raději nepídím.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:48 | Reagovat

[7]: Děkuji, ať je to jak je to, jsou přece naše ;-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:49 | Reagovat

[8]: No jo, to mě nenapadlo, vždyť já si to mohu "přehrát" v hlavě ;-)
Děkuji Libuško za nakopnutí :-)

15 Radka Radka | E-mail | Web | 26. května 2014 v 21:52 | Reagovat

[9]: Nene, já bych lidem věštila jen to dobré a oni by se pak vůbec sami nesnažili :D
A na sny odborník nejsem, jen mě fascinuje, co se v té hlavě může odehrát a že přitom vnímám i pocity. Ovšem Ty odborník na písmenka jsi a vždy se u Tebe dobře pobavím :-)

16 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 27. května 2014 v 13:21 | Reagovat

Pri čítaní som si spomenul, ako ma moja matka, ona vtedy už okolo šesťdesiatky, učila tancovať českú polku! Na streche bunkru z poslednej vojny. Dnes tam na tej bunkrovej streche stojí veľké terasové sidlisko z výhladom na Dunaj a Rakúsko. Všetko sa mení. "Bejvávalo..." ;-)

17 pavel pavel | Web | 27. května 2014 v 13:55 | Reagovat

S tím, že člověk občas nemá jistotu, jestli se mu v dětství něco přihodilo nebo ne, musím s tebou souhlasit. Některé zážitky už máme natolik zasuté do vědomí, že už ani nevíme jestli je to pravda nebo ne.
Je to trochu jako když si člověk snaží vybaví sen. :-D

18 Vendy Vendy | Web | 2. června 2014 v 11:58 | Reagovat

[17]: Právě proto máme fotografie. Potvrzují, že něco bylo :-)
Ke vzpomínkám - někdy až bolí, dokonce i ty krásné, protože to je doba, která už je pryč a byla krásná a to už je pryč a nikdy se nebude opakovat.
Mně část fotek ukradli a jako by chyběl kus mýho života. Vzpomínky nestačí, obličeje blednou a ztrácí svůj charakter. Fotky je drží pohromadě.
Ale myslím že jsi to vzala za správný konec. Nemělo by se lpět na minulosti, měla by se žít přítomnost... a přitom, to neznamená, že by se minulost zahodila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama