Pohádka o dobru a zlu

30. července 2014 v 14:04 | Radka |  Povídky
Mira se dostala na Zemi dobrovolně. Vybrala si ji coby studijní materiál. Četla hodně o zdejším životě, přírodě, technickém vývoji. Lákalo ji však něco jiného. To, co v oficiálních zdrojích nemohla najít: smysl jejich života.
Ve škole však studenty varovali: Neberte na sebe jejich podobu, lidé vás nepřijmou. Ponechte si své vibrace a sledujte vše kolem nepozorováni okolím. Dozvíte se mnohem víc.


Vždy věřila svým učitelům, ale tentokrát toužila po změně. Vždyť se vydává do mírumilovné oblasti, žádné války, boje či nenávist. V takovém prostředí se mi přece nic nemůže stát! opakovala si stále dokola.

Z nového působiště byla nadšená. Snížila vibrace, aby vypadala jako ostatní a mohla mezi ně. Nechtěla se neviditelně plížit, chtěla být jednou z nich. A součástí jejího plánu bylo přiznat alespoň částečně pravdu - je studentkou a zajímá se o život lidí.

Dokud jen pozorovala, nikomu nevadila. Když však začala lidi zastavovat a ptát se, byli nepříjemní, stále někam spěchali a odmítali se podělit o své pocity. Našlo se jen pár jedinců, kteří rádi odpovídali. Byli to staří lidé, ti, kteří už spěchat nemohli a rádi se zastavili a zavzpomínali na lepší časy.
Lepší časy? Tohle mají být lepší časy! Dosáhli technického pokroku, vymýtili nemoci, vypořádali se s mnoha neduhy ve společnosti...
Takové poznání zabolelo. Konečně jí došlo, před čím ji učitelé varovali. Nic není takové, jaké se na první pohled zdá.

Nezbylo než navýšit vibrace a stát se pro obyvatele Země neviditelnou. Postavila se na ulici ke sloupu osvětlení a sledovala okolí. Lidé chodili kolem, vcházeli do budov a zese z nich vycházeli, stále někam spěchali. Po chvíli jedna žena přivázala ke sloupu zvíře, které se však bránilo na tom místě zůstat. Bylo neklidné a dívalo se jejím směrem.
"Co je to dnes s tebou, vždycky na mě tady čekáš!?" divila se paní.
A vida, pomyslela si, přece mě někdo vidí.
Raději poodešla a zvíře se zklidnilo.

Vybrala si skupinku lidí, která se zdála být milá. Asi rodina, blesklo jí hlavou. Vydala se nepozorovaně za nimi a došla až do jejich obydlí. Cestou poslouchala vzájemný hovor a vše si zaznamenávala. Ve svém domově se najednou každý odebral do jiné místnosti a zavřel za sebou dveře. Bylo po soudržnosti, po komunikaci. Nebylo co zaznamenávat.

Zkusila se přemístit do dalšího sektoru, kterých bylo v tomto bloku hodně. Většina lidí ve svých domovech působila opuštěně, smutně. Proč nejdou mezi ostatní, proč se neradují a neprožívají štěstí s druhými? divila se.
V jednom sektoru se posadila za dívku, která ťukala do klávesnice počítače a prohlížela si obrázky na zastarelém monitoru. A neustále klikala na tlačítko: To se mi líbí, ačkoliv pronášela slova: Fuj, hnus fialovej. Ta blbka si myslí, že jí to sluší?! Nechutná!
Jak to myslela? Líbí se jí hnusné fotky?

Raději se přesunula do dalšího sektoru. Na pohovce seděly dvě ženy, na koberci kousek od nich si hrály děti. Jedno neustále křičelo, bralo hračky druhému, ale ty ženy se ani nepohnuly a dále si povídaly. Netušila jsem, jak to s dětmi tady chodí, zamumlala Mira pro sebe a raději zvolila další přesun.

Obyvatele vedlejší buňky našla v místnosti, kde připravovali jídlo. Byl to mladý pár, moc hezky spolu mluvili, usmívali se a když kolem sebe prošli, jemně se toho druhého dotkli.
Vida, nejsou všichni lidé stejní, i láska se zde najde, pousmála se Mira.
Skoro se jí nechtělo od těch zamilovaných lidí odejít, ale musela.

Prošla si další sektory a raději se už nedivila, jen zaznamenávala. Byla ráda, když našla lidi milé, kteří se snažili druhým pomáhat, utěšovat, pečovat o ně. Také narazila na lidi, kteří se navenek tvářili mile, ale jejich mysl produkovala naprosto odlišné, mnohdy negativní postoje a emoce. A nakonec ty, kteří se ani nesnažili přetvařovat a ubližovali druhým svými slovy, často hrubými nadávkami, někteří i ránu druhému uštědřili. To nechápala vůbec. Jak může někdo dobrému člověku ublížit? Copak nevidí to dobro v něm?

Přemístila se ven, kde se chtěla před svým návratem naposledy rozhlédnout po večerní ulici. Zahlédla dívku na lavičce s hlavou v dlaních. Její smutek cítila i na dálku. Viděla přicházet ženu, posadila se vedle dívky a chvíli jen mlčely. Pak se žena zeptala: "Proč nejdeš domů?"
"Nic nemá smysl. Celý tenhle svět nemá smysl. Všude tolik pokrytectví, zla, nenávisti," pronesla téměř bojovným tónem.
"Já vím, taky nejsem nadšená z toho, kam to lidi vedou. Ale určitě musí být důvod, proč jsme tady, i když s tím nesouhlasíme."
"Důvod? Aby do nás mohli kopat?"
"Ne, to jim nesmíme dovolit. Máš ještě víru v dobro?" zeptala se dívky.
"Nemám, všechno je v háji."
"A mně věříš? Věříš, že to myslím s druhými dobře?"
"Jo, ale to je málo. Sama nic nezměníš!"
"Jenže nejsem jediná. Mám ti vyjmenovat další?"
"Nemusíš, stejně mám pocit, že je to prohraný boj," pronesla dívka rezignovaně.
"Možná, ale nechci to vzdávat předem. Tak víš co? Dáme tomu ještě šanci. Říká se, že neexistuje zlo, jde jen o absenci dobra. Tak ty zlé zkrátka zadusíme dobrem. To je docela krásný konec pro některé neřády, nemyslíš?"
Dívka se konečně zasmála a i když pochybovala, zvedla se z lavičky. Za zkoušku to stálo.

Mira sledovala mizející siluety. Byla ráda, že rozhovor vyslechla.
Také hodně pochybovala, zvláště poté, co v posledních hodinách viděla a zaslechla.
Na její planetě si se zlem dávno poradili. Určitě tomu pomohl fakt, že lidé své myšlenky a pocity nemohou zatajit, každý je zcela čitelný.

Ale tady se hodně lidí přetvařuje, ve jménu dobra bezostyšně ubližují. Svá trápení neřeší, ale vztek a zlobu si vybíjí na druhých. Velmi smutné...

Bude to těžká práce nejen pro ty dvě, ale pro celou Zemi, pomyslela si Mira. Kdo ví proč, ale věřila jim. Když to zvládli na její planetě, mohlo by se to povést i tady.


Minipohádka na TT Zlo a dobro.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 30. července 2014 v 16:03 | Reagovat

Páni, tak tahle pohádka mě uchvátila už od první věty. :-) Jak jsem četla dál a dál, připomínalo mi to trochu Labyrint světa a ráj srdce od Komenského. 8-O Ale to nevadí, je to krásná pohádka.
Zajímalo by mě, jak to nakonec dopadlo.
Jinak si myslím, že je moc dobře, že my lidé si nemůžeme navzájem vidět do hlavy. Kdyby ano... ani si neumím přestavit, jak by to dopadlo. Kdyby mně všici viděli do hlavy, radši bych umřela.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 30. července 2014 v 16:16 | Reagovat

[1]: Přiznávám, že ačkoli byl "Labyrint" povinnou četbou, vynechala jsem :-?
On boj dobra se zlem je věčné téma a je na nás, jak to nakonec dopadne ;-)
Děkuji :-)

3 Sugr Sugr | Web | 30. července 2014 v 17:18 | Reagovat

Je to skutečně "jen" Pohádka, jak zní v nadpisu - škoda! ???  ???

4 Radka Radka | E-mail | Web | 30. července 2014 v 18:15 | Reagovat

[3]: Také to cítím jako "škodu", ale což, stále to máme ve svých rukou ;-)

5 Ježurka Ježurka | Web | 31. července 2014 v 13:27 | Reagovat

Moc krásně jsi to vystihla. Mne nejvíc "chytila" věta, že zlo neexistuje, že je to jen absence dobra. To je krásná myšlenka! :-)

6 Bev Bev | Web | 31. července 2014 v 13:44 | Reagovat

Velice krásná a povzbudivá pohádka. jsem nejspíš naivní, ale ať, i já věřím v dobro, v lidi. Bez toho by mě nic nebavilo. :-)Moc moc povedené!

7 pavel pavel | Web | 31. července 2014 v 13:50 | Reagovat

O tom jsme trochu mluvili při procházce s mojí přítelkyní... jak lidé si zbytečně ubližují a hází klacky pod nohy a přitom je tak snadné s každým v míru vycházet a nedělat si sami komplikace.
Já se podle toho řídím a od rozvodu žiji v naprosté blaženosti. :-D

8 Radka Radka | E-mail | Web | 31. července 2014 v 13:53 | Reagovat

[5]: Děkuji Libuško, ta věta není z mé hlavy, tohle už někdo přede mnou řekl.
Jak se říká: všechno už tady jednou bylo.
A já dodávám: a není špatné si to připomenout ;-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 31. července 2014 v 13:55 | Reagovat

[6]: Děkuji, včera jsem oznámila dceři, že jsem napsala pohádku o dobru a zlu a ona řekla: Zrovna před chvílí jsem si říkala, jak je většina naší rodiny naivní! :D
Tak jo, jsem taky naivní, ale nemyslím si, že by to v rozumné míře mohlo škodit ;-)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 31. července 2014 v 13:56 | Reagovat

[7]: Také nechápu ty, co klidně škodí a ještě mají pocit, že je to v pořádku. Ale což, já věřím na Boží mlýny a zbytek je každého věc ;-)

11 pavel pavel | Web | 31. července 2014 v 23:00 | Reagovat

[10]: O Bozích mlýnech Marcela i mluvila, ale dodala, ze melou moc pomalu. :-D

12 Meduňka Meduňka | Web | 1. srpna 2014 v 17:33 | Reagovat

Moc se mi tvoje pohádka líbí. Dusit zlé lidi dobrem je výborný nápad, zkusím.... :-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 18:01 | Reagovat

[11]: Jo, občas by to chtělo přidat na rychlosti ;-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 1. srpna 2014 v 18:02 | Reagovat

[12]: Děkuji, některé zadusit, jiné nechat vydusit :-D

15 Vendy Vendy | Web | 2. srpna 2014 v 10:15 | Reagovat

Paradoxní je, že dobro bez zla nemůže existovat. Jak bychom ocenili dobro, kdybychom neokusili zlo?
Moc se mi líbila myšlenka, zadusit zlo dobrem. Jenže, co je vlastně dobro? Co je dobro pro jednoho, může být zlo pro druhého. Dobro bych asi definovala jako něco, co přináší radost jednomu a neubližuje druhému. 8-)
Pěkná minipohádka nejen na dobrou noc :-)

16 Radka Radka | E-mail | Web | 2. srpna 2014 v 10:32 | Reagovat

[15]: Jo, je to tak - dobro pro jednoho, ale možné zlo pro druhého.
Tak přesně tohle mám v práci - někteří konají ve jménu dobra, ale škodí až hrůza (s úsměvem na rtech).
A tak já zvolila metodu být milá a trochu to některým neřádům zprotivit ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama