Hledání minulosti

31. srpna 2014 v 9:40 | Radka |  Povídky
Pomalu se chystám na další zrození. Prošla jsem už několika životy a tentokrát chci ať je to jiné. Je zbytečné na vše zapomenout a jen doufat, že se mi podaří vytáhnout z paměti zapomenuté vzpomínky. Proč ztrácet tolik drahocenný čas?


Mámu už mi vybrali. Znám ji z předminulého bytí, ale ona to neví. Pochopí později. Jsem jí občas nablízku a snažím se vnutit jí své jméno, kterým mě pak bude oslovovat. Jeden ze záchytných bodů, abych si lépe vzpomněla kdo jsem. Potřebuji to vědět, abych mohla navázat. Pokračovat tam, kde jsem naposledy přestala.

Vkládám další záchytné body do svého osudu, Knihy života. Bude to hodně bolestivé, ale nemám jinou možnost jak si co nejrychleji vzpomenout.
Bože, proč se musíme rodit bez vzpomínek?!

Už samotný příchod na svět je zvláštní. Ještě štěstí, že mi máma dala správné jméno. Opravdu se mi líbí. Ale proč ho pořád komolí a oslovuje mě kdejakými patvary? A přitom všem vypráví, jak si už dávno před mým narozením byla tím jménem jistá?!

S dalšími léty stále méně chápu chování mnoha lidí. A přijde mi nespravedlivé, proč si zrovna já musím prožít něco jako Očistec na Zemi. Těžké období, kdy nic nevychází a já se motám v kruhu. Stále mě to táhne do míst, kde cítím mnoho bolesti a zoufalství. Nejraději bych se mu vyhla, ale stojí vedle něj škola, kterou jsem si vybrala. A bolest mé duše se stupňuje.

Pomalými krůčky směřuji k pochopení. Uvědomuji si, že všechna ta bolest musí být, nutí mě hledat pravdu. Stále si však nemohu vzpomenout. Jedno vím jistě - musím vytáhnout na světlo vzpomínky sahající daleko do minulosti, před tento život...

Pak přichází sen: jsem součástí rituálu. Jde nejspíš o svatbu a já před obřadem zjišťuji, že nemám s sebou průkaz totožnosti. Musím pro něj domů a všichni čekají. Čas kvapí a já se stále nevracím. Ze skupinky žen je určena náhradnice, která mě zastoupí při obřadu. Nemá z toho radost, ale chápe. Všichni stále směřují své pohledy ke dveřím, zda už přicházím.
Když se konečně objevím, je pozdě. Obřad proběhl s mou náhradnicí. Obě jsme smutné, ale víme, že jiná možnost nebyla. Povinnost bylo nutné splnit.

Uvnitř sebe bojuji s myšlenkou vše zahodit a žít přítomností. Jenže nemohu. Vím, že musím přijít na kloub pocitům, které mě doslova pronásledují, nedovolí mi spát. V hlavě stále dokola slyším mužské jméno, které si pamatuji ze snu. A táhne mě to jedním směrem...

S kamarádkou Eleanor vyrážím na hřbitov. Starý opuštěný hřbitov, kde člověk nepotká živáčka. Mrtvých se bát nemusíš, ti nikomu neublíží, říkávala babička. Ale živých ano, proto nejdu sama.
Procházíme tím klidným místem a hledám odpovědi. Mé křestní jméno se příliš často objevuje vytesáné do náhrobních kamenů. Přesto mi to stále nic neříká.

Z krajní uličky přecházím ke středové. Široká cesta lemovaná hroby a uprostřed zajíc. Kdo by čekal na hřbitově zajíce? Vydáme se jeho směrem. Popoběhne, zastaví se a otočí na nás. Opět udělám pár kroků a on vyběhe. Eleanor se ho snaží vyfotit, ale zajíc mizí na konci dřív, než stačí zaostřit. Mě zaujme výrazný ptačí zpěv v koruně stromů napravo. Připadám si jako vedená znameními.
Prohlížím si náhrobky, ale nic mi to neříká. Zpět ke vchodu se vracím uličkou vpravo.

U kaple váhám. Jít už domů nebo se ještě projít? Brzy se zešeří. Kroky Eleanor směřují vlevo k honosným hrobkám. Je pár kroků přede mnou v polovině uličky, když se otočí a něco mi říká. Nevnímám její slova. Mou pozornost zcela přitáhne padající bílé pírko. Obě tiše sledujeme kam dopadne. Když usedne, pohlédnu na jména vytesaná do náhrobku. V němém úžasu nacházím mezi mnoha jmény jedno, jež mi poslední dny znělo v hlavě.

Snažím se vzpomenout. Bloudím v paměti, promítám sen, ale žádný pocit jistoty. Mohu se jen domnívat, že ten dávno mrtvý muž měl být mým manželem. Ale nejspíš nebyl, protože své jméno na náhrobku nevidím. Vím totiž zcela určitě, že jsem stejné jméno měla i v minulém životě. Jediná jistota, kterou mám.

Chci se ještě projít a vstřebat právě prožité. Zabočíme do další uličky a nestačíme se divit. Opět ten zajíc! Sedí uprostřed posekané travnaté cesty a dívá se na nás. Vedle něj něco leží, ale na dálku to nepoznám. Až když jsme sotva na deset metrů, popoběhne, otočí se na nás, jako by chtěl říci: Tak pojďte už, strašně se loudáte!

Zastavuji se v místě, kde něco leží na zemi. Rukavice. Hozená rukavice, napadne mě. Je normální, aby se v létě povalovala na čerstvě posekané trávě rukavice?!
Ale Ferdinad, jak začneme zajíci říkat, už netrpělivě čeká a proto pokračujeme jeho směrem. Když zmizí mezi náhrobky, pohybujeme se intuitivně. Vracíme se boční uličkou, tou, kterou jsme se nespíš měly vydat poprvé, kdy mě zlákal zpěv ptáků opačným směrem.

Kamarádka volí rychlejší tempo, ale mně se nechce. Loudám se a hledám další znamení. Bohužel, nenacházím.
Pomalu směřuji za Eleanor, která stojí u brány a fotí z dálky kapli. Ještě se naposledy rozhlížím, než usoudím, že je čas jít domů. Na město padá soumrak. Nenašla jsem zřetelnou odpověď, ale i tak mám o čem přemýšlet.

Doma si sedám k netu a do vyhledávače zadávám jména z náhrobku, které mi označilo pírko. Andělské znamení, řekla by babička. Věřila na anděly a často s nimi promlouvala.
Nenacházím nic, co by mě posunulo dál. Mezitím přichází email od Eleanor. Stáhla fotky a posílá mi něco, nač se musím podívat.
První fotka je pírko ležící na zábradlí hrobky.
Na druhé pózuje Ferdinand.
Na třetí kaple a vlevo od ní stojím já s nepřítomným pohledem.
Zvětši si to a pořádně si sebe prohlídni! čtu dovětek kamarádky.

Snímek kaple se povedl, ale hrobky v pozadí a má postava jsou v přítmí a trochu rozmazané. Klikám a po zvětšení se mi málem zastaví dech. Za mnou se tyčí na vysokém podstavci socha anděla. Skoro to vypadá, jako by se nade mou vznášel.

Večer ulehám a děkuji za všechna znamení. Možná jsem si je do cesty postavila sama při vytváření osudu, možná to byla babička a její andělé. Teď mi to nepřijde důležíté.

Ale jako bych slyšela volání Ferdinanda, že by mi rád ještě něco ukázal...



Povídka na TT Ztracené vzpomínky je zcela dílem autorčiny fantazie
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Adina Adina | Web | 31. srpna 2014 v 11:16 | Reagovat

Hodně dobrý :-)

2 Vanimaré Vanimaré | Web | 31. srpna 2014 v 11:28 | Reagovat

Zajímavé a tajuplné. Moc povedené. :)

3 pavel pavel | Web | 31. srpna 2014 v 11:36 | Reagovat

Vždycky říkám, že se stále vracíme do Očistce, dokud nevyřešíme všechno, co jsme za ty životy nastřádali.
Začarovaný kruh a to vysvobození je prakticky v nedohlednu. :-D

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 13:09 | Reagovat

Mystické,plné rozporuplných věcí. Tak to někdy člověk mívá, až se sám diví, kde se to v jeho hlavě vzalo.

5 Helena Helena | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 13:21 | Reagovat

Ano, peříčka jsou poselstvím andělů a není to fantazie. :-) Tvá povídka se mi Raduš moc líbí. :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 15:06 | Reagovat

[1]: [2]:  Děkuji :-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 15:07 | Reagovat

[3]: Nesmíš být krátkozraký nebo koukat jen po ženách, to pak to vysvobození nevidíš ;-) :-D

8 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 15:08 | Reagovat

[4]: Ano, někdy se to seběhne tak, že to vydá na malý horor, i když já raději romantiku či komedie ;-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 15:09 | Reagovat

[5]: Já o těch peříčkách zatím jen slyšela, ale neměla osobně tu čest... Děkuji :-)

10 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 31. srpna 2014 v 15:39 | Reagovat

Opravdu zajímavý a tajemný článek to musím uznat na toto téma. :-)  Jo, kdybych tak věděl, co mě v příštím životě čeká.

11 Ježurka Ježurka | Web | 31. srpna 2014 v 17:21 | Reagovat

Fantazii máš na výbornou, ale ani se nedivím s těmi tvými zkušenostmi s viděním toho, co je nám ostatním skryto. 8-)

12 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 18:41 | Reagovat

Krásně napsané

13 Maryša Maryša | E-mail | 31. srpna 2014 v 19:45 | Reagovat

Moc pěkná povídka, zajímavá a taková tajemná :-). Peříčka jsou opravdu poselství andělů, to mi říkala babička, když jsem si donesla pírko sojky žalovnice :-). Pokračování nebude? Pěkný večer Maryša :-)

14 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 22:30 | Reagovat

[10]: Děkuji. To nevíme nikdo, ale říká se, že se nám vrátí vše, co v tomto provedeme. Tak já jsem na druhé hodná (učím se být i na sebe ;-) ) a oni mi to příště vrátí :-)

15 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 22:31 | Reagovat

[11]: Děkuji, někdy prý "vidím" až zbytečně moc :-D

16 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 22:31 | Reagovat

[12]: Děkuji :-)

17 Radka Radka | E-mail | Web | 31. srpna 2014 v 22:33 | Reagovat

[13]: Děkuji. Jak už jsem psala výše - dosud jsem o tom jen slýchávala. Ale už začínám věřit :-)
Pokračování? To mě nenapadlo, ale možná... ;-)

18 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. září 2014 v 20:39 | Reagovat

Hm..., autorčina fantazie je krásná, moc hezky napsaný Raduš! ;-)

19 Vendy Vendy | Web | 2. září 2014 v 21:09 | Reagovat

Zprvu jsem myslela, že jde o sen, a to hodně pestrý sen. Ale i jako povídka se mi to líbí! :-)

20 pavel pavel | Web | 7. září 2014 v 3:01 | Reagovat

[7]: Kvůli těm zatraceným ženám se budu stále vracet. :-D

21 valin valin | Web | 25. září 2014 v 9:05 | Reagovat

Moc hezká povídka, je vidět, že v každém ohledu máš prostě magické myšlení... :-)  :-)

22 Bev Bev | E-mail | Web | 26. září 2014 v 7:02 | Reagovat

Snové, magické, tajuplné a naprosto a dokonale úžasné. Smekám v hluboké úctě! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama