Někdo jako já

6. srpna 2014 v 10:30 | Radka |  Příběhy mého života
V nedávném článku jsem se zmínila o zážitku, který mě lehce vyvedl z míry, ale ve finále obohatil.

Událo se v nákupním centru, kde si kamarádka na prodej kosmetiky pronajímá jeden ze stánků. Jsou umístěné uprostřed pěší zóny a prochází kolem nich denně hodně lidí.
Chvíli jsme stály před stánkem a povídaly si, když k pultu přišla asi pětiletá dívenka. Kamarádka, která sama nemá děti, se jí začala vyptávat, která barva laku se jí líbí... obdivovala jsem, jak si s malou rozuměla.


Když se dívenka otočila k odchodu, chtěla jsem jí uhnout, ale ona si to namířila přímo proti mně a objala mé nohy. Byla jsem šoku a jen hlesla: "Asi mám další dítě, úžasné!"
Aniž by se na mě podívala, odběhla do míst, kde očekávala zbytek rodiny, ale nemohal je najít. Pohlédla na mě, proto jsem jí rychle ukázala směrem do obchůdku naproti, kam jsem viděla vcházet její mamiku. Rozhlédla se uvnitř a vrátila zpět na lavičku, na které dříve seděla.

Rozhlížely jsme se s kamarádkou a po chvíli vysledovaly, že je tam s rodiči a dvěma sestrami. Nejstarší byla s matkou zkoušet plavky, prostřední se procházela s otcem poblíž a ta malá nikoho nezajímala. Až když matka vyšla z butiku, malá se jí chytila jako klíště za ruku a všichni odcházeli. Konečně se necítila sama.

Doma jsem přemýšlela, proč se tohle stalo a stále více mi bylo jasné, že si mě nemohla splést s matkou. Roli nehrálo jen jiné oblečení. Ona si mě totiž prohlédla předtím, než se zaměřila na barvu laků!
Vypadala jako ty, zaznělo mi v hlavě. Vybavila jsem si její podobu a skutečně, byla mi tolik podobná. Malá hubená holka, nejmladší ze tří sester, na kterou nikdo neměl čas. I věkové rozestupy byly skoro jako u nás.

Vrátilo mě to ve vzpomínkách zpět, do věku té holčičky. Do situace, kdy jsem byla ve městě nakupovat s maminkou, jen já sama, protože sestry byly ve škole. Nechala mě venku před obchodem s tím, že bude hned zpátky, jen pro něco rychle skočí.
Přišlo mi to jako celá věčnost. Maminka stále nešla a když jsem se snažila nakukovat dovnitř, neviděla jsem ji. Neměla jsem ani odvahu vejít dovnitř, aby se nezlobila, že jsem nečekala na svém místě. Netuším, jak moc dlouho to trvalo, ale nakonec jsem si řekla, že když ji uvnitř nevidím, asi už šla domů. A tak jsem vyrazila k domovu i já.

Tehdy jsme bydleli na okraji malého města a domů to bylo dva kilometry. Podchodem, po málo frekventovaných cestách, přes zahrádky. Cestu jsem znala, chodily jsme do města nakupovat pravidelně. Ale že to bylo pro samotnou malou holku i v té době nebezpečné, na to jsem opravdu nepomyslela.

Doma mi nikdo neotvíral, tak jsem se připojila k dětem sousedky na pískovišti. V šatičkách a bílých punčoškách jsem zabořila svoje kolena do písku a sousedka jen nevěřícně zírala.
"Kde ses tady vzala? A kde máš maminku?" ptala se s pusou stále otevřenou údivem.
Nepamatuji si, co jsem odpověděla, ale později mi všichni přiznali, že ten můj klid je překvapil, neboť jsem vždy působila jako mámin mazánek, co se stále drží její sukně.

Maminka dorazila asi po hodině, vyděšená a unavená. Hledala mě u příbuzných, kteří bydleli nedaleko, procházela všechny přilehlé obchody. Až ji napadlo zkusit to doma.
Tehdy jsem nedostala výprask (ostatně jako nikdy), asi za to mohlo i trošku nečisté svědomí maminky, která se v tom obchodě zkrátka zakecala. A každého, kdo se o tom jen doslechl, udivil fakt, že ta malá, sotva pětiletá holka trefila sama domů a nebála se.
No, tehdy jsem asi poprvé sebrala odvahu k odchodu. A pak ještě párkrát. Ale to už je na další příběhy Mrkající

Jeden by nevěřil, jaké vzpomínky může vyplavit jedno nenápadné setkání a k jakému poznání můžete dojít. Možná jako já zjistíte, jak moc je vám ten člověk podobný a že se situce v životě stále opakují, neboť všechno už tady bylo...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 12:51 | Reagovat

Ta malá holčička potřebovala někoho obejmout, bylo ji smutno, cítila se sama a opuštěná.

2 Katka Katka | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 20:03 | Reagovat

Zatím jsem nikdy nepoznala člověka, který by byl jako já. Až na svoji prostřední dceru. Nejde o vnější podobu, ale o postoje. Zajímavé, že si toho dost rychle všiml i její expřítel. Mně je to moc milé, jí doufám taky.
Třeba  teď v sobotu - přišly kroupy (pro nás ovocnáře katastrofa). Aniž bychom si co řekly, zalezly jsme každá do své postele. Když mě tam pak našla, zavrtala se ke mně a bály jsme se společně.

3 Vendy Vendy | Web | 6. srpna 2014 v 21:02 | Reagovat

To bylo  hodně zvláštní. Možná ta malá cítila nějakou spřízněnost, možná jen hledala kousek jistoty.
Nechat tě před obchodem, to není zrovna nejlepší nápad, dokonce ani v té době. A když už tě mamka nechala před obchodem, jak se mohla probůh zakecat?
No ale stalo se.
A stalo se i to, že jsi zvládla sama cestu domů, je to pěkný kus, co jsi ušla. A došla jsi v pořádku, nikde jsi nebloudila. Vlastně jsi dobrá!
Ještěže se mamka chytla za nos natolik, že tě nehubovala (ani se neuchýlila k případnému ručnímu nášupu).
Je zajímavé, co všechno nás formuje.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 10:57 | Reagovat

[1]: Také jsem to tak cítila a potěšilo mě, že jsem to byla já, i když se jí kamarádka tolik věnovala :-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 11:01 | Reagovat

[2]: Tak to já před mnoha lety (na střední) dostala od máti vyhubováno, že byla ve městě, volala na mě a já ji ignorovala! A pak mi nadal i soused, jenže se ukázalo, že mám ve městě dvojnici, dokonce měla stejnou zimní bundu!
Pozorovat své rysy na potomcích je někdy příjemné, jindy děsivé. Ale společně se "obávat" je moc hezké :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 11:04 | Reagovat

[3]: Pamatuji si, že tehdy na tom malém městě jsme se hodně znali, takže to nebylo tak hrozné. Ale když jsem o tom řekla sestře (kupodivu si tu událost nepamatovala, ale proč ne, nebyla přímo u toho), poznamenala, že přes ty zahrádky není dnes bezpečné chodit ani za bílého dne. Její kamarádku tam přepadli v sedm ráno. Jak zvláštní doba,  kdy i zločinci si rádi přivstanou!
A správná poznámka - někdy nás formují věci, o kterých by to člověk ani dopředu neřekl.

7 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 13:35 | Reagovat

Raduško, to je krásný práběh. Líbí se mi u tebe, že máš hned srovnání, ale nenapsala jsi, jestli to něco znamená, nebo se něco stane a tak. Vidíš, mne by to asi ani nenapadlo. Ale je pravda, že se dost často na mne culí malé děti a to se mi moc líbí, proto to opětuji.

8 pavel pavel | Web | 8. srpna 2014 v 2:09 | Reagovat

Taly si to myslím a mám to i na blogu jako motto. Všechno se opakuje a našli jste se tak nějak mezi časem... jakoby se v tu chvíli zastavil. :-)
Mimochodem taky si rád povídám s malými dětmi, přijdu s nimi hodně do hovoru při prodávání... a vždy mne krásně ta jejich bezprostřednost naladí.
I dnes jsem poznal jednu novou duši a měl jsem pocit, že se dlouho známe.

9 Lukáš Lukáš | Web | 8. srpna 2014 v 10:34 | Reagovat

[1]: také jsem takový kdysi dávno byl... už dávno ne.

10 Radka Radka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 14:25 | Reagovat

[7]: Děkuji, Libuško. Myslím, že osudy některých lidí si jsou podobné a někdy nám takové "nastavené zrcadlo" má připomenout událost hluboko zasunutou, která pomůže osvětlit něco ze současnosti.
Mně můj ex neustále zdůrazňoval, jak jsem neschopná a vidíš - už v pěti letech jsem se uměla sebrat a jít. A po zhruba třiceti letech znovu, tentokrát on něj ;-)
Myslím, že nastal čas znovu se sebrat a jít. Možná je to tentokrát myšleno na práci, kdo ví :-)

11 Radka Radka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 14:26 | Reagovat

[8]: Bezprostřednost dětí mě vždy dostane, přitom nejsem jiná a proto mám v práci potíže ;-)
Také jsem před pár dny poznala "známou duši" a jsem ráda, že i ona tu blízkost cítí :-)

12 JM JM | 8. srpna 2014 v 23:31 | Reagovat

Toto vyprávění mně něco připomnělo:
U nás pouť, čekaly se návštěvy a jednou z nich byl bratr s rodinkou, bydlel od nás šest kilometrů. Cesta vedla lesem. Před odjezdem zjistili, že pětiletá dcerka není k nalezení. Rozběhli se ji hledat a později zjistili, že už se nemohla dočkat, tak sedla na tříkolku a jela napřed. Zvládla to až k babičce.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 9. srpna 2014 v 17:57 | Reagovat

[12]: Zdá se, že se těšila hodně. Ale určitě všem nahnala pořádný strach!
Tak si říkám, jestli ten věk - pět let - není pro dívky něčím zlomový? ;-)

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 18:23 | Reagovat

Ano, odvaha k odchodu. Tu je někdy zatraceně těžké nasbírat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama