O cestě

8. srpna 2014 v 14:14 | Radka |  Co život dal
Strávit dovolenou jen malováním a gruntováním není vskutku dobrý nápad. Stereotyp obecně zavání průšvihem, proto jsem přistoupila na změnu plánu. Tedy, některé body v něm byly už dávno, jen se díky velkému gruntovacímu nasazení dostávaly do pozadí.


Měla jsem v úmyslu vyjet na západ za bytostí mně i dceři blízkou, ovšem osud tomu nebyl nakloněn. Dcera stále nemá spánek pod kontrolou a vyjíždět do místa téměř dvě stovky kilometrů vzdáleného v poledne (v tom lepším případě) je nesmysl. A sama jsem jet nechtěla. Proto dcera velmi lobbovala za termín na konci prázdnin, kdy snad bude již v lepší kondici.

Aby se povedlo, vysadila mladý ječmen a chlorellu, neboť - jak se dočetla na stránkách, jež nejsou výrobcem podporovány - delší užívání než tři měsíce není pro lidí s nedostatkem železa vhodné. Naopak, dochází ke zhoršení stavu! Tak nám alespoň došlo, proč to po třech měsících vypadalo super a pak to šlo opět od desíti k pěti. Navíc fialové kruhy pod očima hlásily nedostatek železa i bez odběru krve, proto se dopuje kapkami maltoferu, spirullinou a homeopatickými solemi. Všeho s mírou a uvidíme za měsíc.

Jenže nejen vlk sliboval, i já slibovala a to dlouho, že se přijedu podívat. Za rodinou. Došlo tedy na improvizace a já sama vyjela na východ. S kufrem plným dobrot a nepotřebného oblečení jsem dobře naladěná v poledne vyjela.
Po prvním kilometru volala sestra (vlastní). Po pěti kilometrech volala opět sestra (nevlastní). Poté následoval klid, neb mi bylo jasné, že mou návštěvu dalším sdělí. Mohla jsem se tedy rozplývat nad krásami přírody kolem cest.

První veliké kochání přišlo na dálnici. Široká cesta, slabý provoz a na modré obloze zajímavé mraky. V první chvíli mě zamrzelo, že nemám s sebou foťák. Mraky pozoruji ráda a hledám v nich ukryté obrazce a symboly. Zkrátka popouštím uzdu fantazii. Při delším pohledu mi došlo, že by fotky stejně nestály za nic. Čelní sklo bylo zaneřáděné a dojem by zcela pokazilo.

Cesta ubíhala rychle a spokojeně asi do poloviny, kde funkci středových svodidel na silnici plní ocelová lana natažená mezi nízkými sloupky. A přede mnou hromada kamionů... Další nepříjemný okamžik nastal, když se můj vůz na zúžené silnici o jednom pruhu dostala mezi dva kamiony a cesta začala strmě klesat. Vybavila se mi nedávná nehoda, při níž v osobním autě zemřeli dva lidé poté, co jejich vůz přimáčkl náklaďák na jiný nákladní vůz. Neustále jsem sledovala ve zpětném zrcátku kamion za mnou a děkovala za rozumný přístup jeho řidiče, který dostatečně brzdil a vzdálenost mezi námi se spomalu zvětšovala.

Poslední nepříjemnost, kdy mi doslova běhal mráz po zádech, se udála na dálnici. Dva pruhy a náklaďák s návěsem naložený mohutnými kmeny stromů. Do toho silný boční vítr a nepřiměřená rychlost. Když jsem uviděla rozvlněný návěs, přibrzdila jsem a počkala, až se srovná. Pak jsem rychle přidala plyn a zmizela z jeho blízkosti.
Po těchto zkušenostech se ani nedivím, kolik nehod na silnicích přibývá. Když nad tím člověk nepřemýšlí, přijdou mu čísla děsivá. Ale při pořádném zamyšlení zbývá jen konstatovat, že mnoho andělů strážných se dnes a denně nad svými svěřenci musí pořádně zapotit.

V cíli cesty jsem si pořádně oddechla, vypila u sestry kafe, popovídala si se synovci, kteří se nečekaně, jeden po druhém, objevili. Poté jsme se vydaly se sestrou na obchůzky. Bratr většinu dětí rozmístil po babičkách, tak jsme jen s jeho ženou prohodily pár slov před domem a odlehčily autu. Bratra jsme našly s otcem u jeho dílny, kde se snažili najít závadu na přistaveném vozidle. Protože (asi jako jediný) nevěděl nic o mém příjezdu, zeptal se překvapeně:
"Co ty tady?"
"Jdu se podívat na zasloužilého otce."
"Jak to myslíš?"
"No, máš z nás přece nejvíc dětí, ne?" usmála jsem se s narážkou na počet dětí nejen vlastních, ale i v péči soudem přiznaných.
"Tak to se dívej na tatu, ten jich má víc!"
"Jejda, jak jsem mohla zapomenout!" přiznala jsem a všem jsem byla k smíchu. Tedy kromě pána, jemuž opravovaný vůz patřil a evidentně se v poměrech naší početné rodiny neorientoval.

Po slibu, že se ještě uvidíme, jsme zajely na městský hřbitov mamince s kyticí a zapálit svíčku. Zvláštní, jak toto místo působí na sestru. Chápu, že má stále v paměti, jak se jí maminka skácela u nohou a nemohla nic dělat než čekat na záchranáře, kteří už také nic nesvedli. Vždy je tam hodně na měkko a to pak z ní vypadnou i různá jiná přiznání. Zase mě to ujistilo v tom, že člověka formují úplně jiné věci a události, než bychom tušili. A také ve faktu, že máme s nejstarší k sobě hodně blízko, i když se to poslední léta tak nezdálo.

Ze hřbitova jsme si to svištěly k nevlastní sestře do vedlejšího města. Těšila jsem se na ni i její dceru, která se narodila na Památku zesnulých. Byla jsem sice předem varována, že malá skoro k nikomu nechce a je velice fixovaná na rodiče, ale to pro mě neplatilo. Nejsem sice člověk co se hrne ke každému dítěti a rozplývá se nad ním (a žvatlá jako to mimino), ale tohle dítě je mi něčím hodně blízké. Jako bych její duši znala. A možná ona mou, protože jsme spolu strávily většinu času, ona mi ukazovala své hračky, dělala "tak-tak-všelijak" a "paci, paci" a při loučení se zlobila, že jsem ji dala pusu na tvář, protože ode mě chtěla na pusu!

Odvezla jsem sestru domů, kde jsme si ještě chvíli povídaly a zjistila, že mi opět splnila přání. Kdysi jsem se zmínila o gloxinii, že bych ji někdy ráda, ale že ji není kam umístit a kdo ví, jestli by mi opět neuhnila. Tohle není pro sestru překážka - jak se někdo zmíní a je to v jejich silách, koná. Takže když jsem zahlídla na parapetu známé lístky, ona jen dodala: "To množím pro tebe gloxinii."

Od ní jsem se vydala do dílny otce, kde byl i bratr a jeho dvě děti, chvíli jsme si povídali, než byl čas vyjet domů. Na rozloučenou mi zopakovali co všichni: "Příště musíš přijet na delší dobu."

Cestou domů jsem rekapitovala a raději už moc nepřemýšlela nad případným nebezpečím, které jízda autem může přinést. V polovině cesty volala sestra (nevlastní), jestli jsem už doma. Sto metrů před domem volal otec, zda jsem už dorazila. Vysvětlila jsem mu, že mi zbývá jen najít volné místo k zaparkování a jsem doma. Na druhém konci jsem slyšela další hovory - otec vše sděloval své družce a ona dále do mobilu své dceři, tedy mé nevlastní sestře.
Poslední kontrolní hovor byl od mé nejstarší sestry, která volala s odstupem, takže jsem stačila i prohodit pár slov s dcerou.

Tak nevím, co bylo náročnější - cestování autem a pochůzky mezi sourozenci nebo vysvětlování, proč nejezdím častěji nebo aspoň na dýl. Jak říká má dcera: Být oblíbená je strašně náročné
A ono na tom něco bude. V naší rodině to zatím určitě platí.
Protože celý další den jsem byla schopná jen lenošit, odpočívat a vstřebávat zážitky.

Přeji příjemné zážitky v kruhu rodinném vám všem
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Markeet Markeet | Web | 8. srpna 2014 v 14:25 | Reagovat

Ahoj, nehodil by se ti někde hlas? :) Kdyby jo, stačí napsat do komentu na blog :) Kdyby se ti chtělo, můžeš pro mě a mého kocourka taky hlasovat, můžeš každou hodinu :) link na blogu :)

2 Ježurka Ježurka | Web | 8. srpna 2014 v 17:22 | Reagovat

No vidíš, to byl ale krásný výlet. Je pravda, že by sis to měla určitě brzy zopakovat, když tě mají všichni rádi a ty je určitě taky. Snad už se to příště povede, abys nejela sama, ale i s dcerou. Moc ti to přeji. Krásně se to četlo, takové zážitky mám nejraději. :-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 20:23 | Reagovat

Jak je fajn mít kam jezdit za rodinou, ať vlastní či nevlastní. Hlavně, že se máte rádi a stojíte o sebe. Na únavu zapomeneš, vzpomínky zůstanou, že? :-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 22:25 | Reagovat

[2]: Děkuji, Libuško :-)
Pořád u Tebe čtu o krásných rodinných setkáních, tak jsem si to vyzkoušela po delší době na sobě. A bylo to fajn :-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 22:27 | Reagovat

[3]: Je to tak, Růženko. Bez rodiny je to smutné. Sestra za mnou sice občas přijede, voláme si často, ale osobní setkání ve větším počtu je o něčem jiném.
A stojí o mě hodně, možná o to víc, že jsem spíš vlk samotář, co jen občas mezi lidi vyrazí ;-)

6 pavel pavel | Web | 9. srpna 2014 v 1:27 | Reagovat

Velká rodina, i když ji člověk často nevidí, je důležitá. Dává pocit bezpečí.
Taky jsem včera obdivoval oblaka... budou dnes na blogu. ;-)

7 Lydie Lydie | 10. srpna 2014 v 20:36 | Reagovat

Pěkně se to četlo.Je dobré mít někoho,kdo o Tvou návštěvu stojí.
My jsme se dnes vrátili z " Prvního  setkání rodu".Jednalo se o setkání příbuzných ze strany otce - čili moji sourozenci,bratranci a sestřenice a jejich děti,vnoučata i pravnoučata a jejich partneři.Setkání se konalo v moji rodné vesnici, kde byla pronajata místní Orlovna.Ještěže bylo hezky a mohlo se být i venku /děti si hrály na hřišti s míčem, atd..../Sešlo se nás asi 150. /asi dalších 80 nemohlo dojet-jsou dovolené,nemoci atd./Bylo to moc fajn.Škoda,že se toho nedožil můj bratr a jedna ze sestřenic,kteří toto setkání chtěli uskutečnit už dřív./ :-)

8 Radka Radka | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 22:48 | Reagovat

[6]: Jo, nemít nikoho je šílené :-(

9 Radka Radka | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 22:50 | Reagovat

[7]: Děkuji. Nás by se tolik nikdy nesešlo! Skoro mi to připomnělo sraz Nováků (film Co je doma, to se počítá). Věřím, že to musel být úžasný zážitek :-)

10 Vendy Vendy | Web | 12. srpna 2014 v 23:21 | Reagovat

Nakonec to bylo moc pěkné setkání, se všemi. A co se mi líbilo, jak měli starost, jestli jsi dobře dojela. To je přece hezké! A taky sis získala tu malou, asi na ni dobře působíš. :-)

11 Vendy Vendy | Web | 12. srpna 2014 v 23:22 | Reagovat

P.S. s těmi kamiony, nedivím se, že jsi měla obavy. Nehody se stávají a většinou tak rychle, že si to člověk ani neuvědomí. Naštěstí ses držela zpátky a ti řidiči byli taky rozumní...
A ještě k tvé sestře - myslím že to pro ni musel být tak hrozný zážitek, že na něj nezapomene nikdy. Taková věc se vryje pod kůži nesmazatelně.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 23:25 | Reagovat

[10]: Jo, kdyby tam nebylo pár rušivým elementů, jezdila bych častěji, klidně i vlakem :-)
Hlavně jsem měla radost, že po našem odjezdu už byla malá bez teplot, které ji trápily dva dny kvůli zoubkům a dnes se jí prořezaly další dva :-) To jsou takové krásné starosti ;-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 23:28 | Reagovat

[11]: Jo, vymazat to nepůjde asi nikdy, ale kdyby ji to pořád tolik nesvíralo... kdyby si vytvořila nadhled.

14 Vendy Vendy | Web | 14. srpna 2014 v 13:59 | Reagovat

[13]:Tohle někdy asi nejde, každý to nese jinak. Taky je rozdíl, když se dozvíš o smrti mámy třeba z nemocnice a když vidíš, jak ti zemře před očima. To se zaryje asi hlouběji. V tvé sestře je asi vina přeživšího, i když je to logické a život je takový.
To je moje domněnka, nechci si tady hrát na psychologa, jen ji možná chápu, protože moje máma nám umřela cestou do nemocnice, když jsme ji tam vezli. Taky na ten den nemůžu zapomenout, každý okamžik z toho dne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama