Síla vděčnosti III

12. srpna 2014 v 18:48 | Radka |  Povídky
Pokračování povídky Síla vděčnosti a Síla vděčnosti II

Jak čas běžel, slyšela Nina v horním bytě stále více pohybu. Když zaslechla neznámý zvuk, zbystřila. Chvíli lovila v paměti, než si vzpomněla: přece chodítko! Zdálo se to jako zázrak, že chlapec už dokázal sedět.

Krátce nato se potkala s Vilmou na chodbě domu. Držela chlapce na rukou a tentokrát nejen pozdravila, ale také se usmála. Nina vše opětovala a pohlédla na chlapce. I ten se usmál a po chvilce ukryl svou hlavičku za Vilmu. "Ty se stydíš?" pronesla jeho máma.
"Je to šikula, celý táta."
"Ano, každý říká, že je mu podobný."
"Tak ať se vám daří," řekla Nina a měla se k odchodu. Nechěla působit dotěrně.
"Děkuji. Za všechno," dodala Vilma s výrazem, který vyjadřoval vše.
Nina se jen usmála a pomyslela si: Jo, holka, já umím jen prosit o pomoc, ale jestli přijde, to já už neovlivním.
Přesto byla velice vděčná za chlapcovo téměř zázračné uzdravení. Ovšem nebýt pomoci kamarádky Marie, kdo ví, jak by to dopalo.

Pro Vilmu nastalo šťastné období. Syn dělal pokroky a také se sestrou ukončily období ignorace. Často je vídala spolu na procházce s kočárkem, také navštěvovaly jedna druhou. Jana občas malého i pohlídala, aby si Vilma mohla v klidu nakoupit nebo vyřídit potřebné na úřadech. Vše vypadalo na naprostou idylku a nezdálo se, že by mohl nastat důvod k nespokojenosti.

Opak byl pravdou a Nina si zprvu ani nevšimla, že Janu dlouho nezahlédla. To si uvědomila ve chvíli, kdy z autobusu uviděla Janu s přítelem, který před sebou tlačil kočátek. Adopotovali snad dítě? napadlo Ninu jako první. Věděla o nechuti toho muže dále se množit, jak sám často zdůrazňoval. Vrtalo jí to hlavou, ale věřila, že pokud se má informace k ní dostat, cestu si v pravý čas najde.

Na léto odjela Vilma se synem k rodičům a horním bytem se opět rozléhaly jen kroky manžela. Zůstával kvůli práci a za rodinou jezdil o víkendech. Ani Janu nebylo vidět, jen občas jejího přítele s kočárkem. Na rozuzlení si musela Nina pár týdnů počkat.

Přinesla ho sousedka, která mohla fungovat coby živý rozhlas na sídlišti.
"Tak už spolu zase nemluví," pronesla s výrazem, který jako by měl říct: to se dalo čekat!
Nina jen nechápavě povytáhla obočí a dále poslouchala.
Vztahy obou sester se zlepšily, když se Janě podařilo otěhotnět. Čas trávila se sestrou a synovcem a těšila se na příchod vlastního potomka.
"Když mohla mít vlastní, i Vilmě bylo odpuštěno!" zdůraznila sousedka.
Jenže osud Janě nepřál a dítěti bylo dáno přijít na svět o hodně dříve. Třicátý týden znamenal sice potíže, ale nebyl vysloveně kritcký. Nějaký čas si však v nemocnici museli pobýt. Návratem domů očekávali radikální zlepšení, které se nekonalo. Jana se začala stranit lidí, ven s dítětem chodil jen přítel a to velmi sporadicky. Uzavřela se i před sestrou. Měla pocit, že coby matka selhala, na rozdíl od Vilmy.

Nina konečně pochopila sen, který se jí nedávno zdál. V něm potkala svou sestru a ta jí podávala dítě. Maličkou holčičku, která nejenže neudržela hlavičku, ale navíc ji měla zvláštně posunutou dopředu. Vypadala velice křehce, jako nedonošená. Tehdy měla pocit, že jí sestra předává nějaký problém, ale až teď pochopila, že viděla dítě Jany, jejíž sestře pomohla se synem. A jeho také viděla ještě předtím, než mohla pomoci... Jenže tady vyloženě cítila, že není dovoleno do věcí zasahovat.

Nině bylo z celé situace docela smutno. Především z Jany, která se stáhla, místo aby hledala pomoc u nejbližších.
To jsou Boží mlýny, zaslechla v hlavě. Musela zpátky do minulosti, aby si uvědomila, jak Jana bránila uzdravení Vilmina syna. Nebylo to od ní hezké a těžko říct, zda si vůbec uvědomovala možné následky.
On vám to Bůh oplatí na dětech, zněla další slova. Nesnášela tu větu! Kdysi ji slýchala ráda, protože vždy byla míněna v pozitivním smyslu, jako projev vděčnosti za pomoc, které se člověku dostalo. Až později si uvědomila, že co funguje v dobrém, může i ve zlém. Když oplácet, tak všemi směry.
"Ale jak k tomu přijdou ty děti?!" vyslovila nahlas.
I když nesouhlasila, nic s tím nenadělala. Mohla jen doufat, že lidé pochopí své chyby a budou se snažit dalších vyvarovat.

Mírnou úlevu přinesla Nině zpráva, že i Jana odjela na čas s dítětem k rodičům a do města se vracela pouze kvůli návštěvám lékaře. Znamenalo to návrat k rodině a snad i pochopení...


Celá povídka by se dala shrnout v ponaučení, které již kdysi vyslovil Konfucius:
Čeho chceš dosáhnout sám, k tomu dopomáhej druhým.
A také:
Co sám nechceš, nečiň druhým.


Povídka je pouze inspirovaná několika skutečnými příběhy, avšak celek je dílem fantazie autorky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 18:56 | Reagovat

Poněkud bolestné, když jde o děti, vždy to člověkem pohne. To rčení klidně podepíši.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 23:31 | Reagovat

[1]: Ano, ty děti se nemohou totiž bránit.
Sama se tím rčením snažím řídit, tak snad mi to Bůh oplatí na dětech :-)

3 pavel pavel | Web | 12. srpna 2014 v 23:35 | Reagovat

Je opravdu smutné, že se lidé často nedokáží někomu svěřit. Takto by se se svými problémy mohly vypořádat lépe.

4 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 13. srpna 2014 v 12:49 | Reagovat

Smutné.

5 Ježurka Ježurka | Web | 13. srpna 2014 v 17:55 | Reagovat

Je mi vždy líto dětí, které mají problémy nebo potíže, za které nemohou a nemohou je ani samy změnit. Je to vůči těm dětem kruté. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama