Týden v mlze I

23. srpna 2014 v 19:44 | Radka |  Co život dal
Název článku může vyvolat podobnost s filmem Gorily v mlze, avšak ta je zcela vyloučena; ačkoliv jsem se chvílemi chovala jako cvičená opice, přes mlhu neviděla dál než na pár kroků, cítila několik párů očí, které mě celý týden bedlivě sledovaly, nešlo o tak hluboký zážitek jako ve filmu. Naopak. Vše plulo po povrchu (až zavánělo povrchností, chtělo by se říci) a zbyly jen nepříjemné pocity, které snad brzy zmizí. Pevně v to doufám.


Ale k mému týdnu v mlze. Jsem člověk, který když se pořádně nevyspí, celý den se plouží jako mátoha. Noc na pondělí byla mou poslední ve vyhnanství na sedačce v naší obytné kuchyni. Sama jsem si ho vybrala a sestře nabídla vlastní pokoj po dobu jejího pobytu u nás. Mám ji ráda a za mnohé vděčím. Ale netušila jsem, že bude jezdit tak často.

Ačkoliv dcera zalehla kolem půlnoci, nemohla usnout. Po půl třetí jsem ji stáhla k sobě do postele, hladila ji po zádech a zkusila i vyhrožování, že když nebude spát, začnu jí vyprávět pohádku o zlobivé holčičce. Vzpomínka na dětství, kdy jsem si přetvořila Erbenovu Klekánici do snesitelné podoby s dobrým koncem a tu jí často na její žadonění vyprávěla, ji rozesmála tak, že nebylo na spánek ani pomyšlení. O půl páté se odebrala do svého pokoje a já mohla zkusit usnout. O půl sedmé zazvonil budík a to byl pro dceru signál, že může vylézt z postele, aniž by mě budila. Usínala před osmou ráno.

Už oblékání byl problém. Triko, o kterém jsem se domnívala, že je v koupeně na sušáku, viselo v sušárně a v mém pokoji spala sestra. Donutila jsem dceru půjčit mi něco svého, i když máme naprosto rozdílný vkus. Ušlo to.
Další radost nastala při úpravě vlasů. Ty po umytí vyfénuji a poté narovnám a podtočím kulmofénem. V pondělí to neklaplo. Kulmofém po chvíli zaúpěl a ztichl. Vlasy jsem měla jako dívka z džungle, ale nebyl čas něco vymýšlet. Navíc proč, když ve firmě vládly dovolené a z počtu čtyř jsme s kolegou zbyli dva. Kulmofén jsem hodila do kabelky, sbalila jídlo a vyrazila vstříc pracovním povinnostem.

Z pátečního rozhovoru s odborným ředitelem (dřív se jim říkalo náměstci) jsem si odnesla nepříjemný úkol. Měla jsem celý týden zastupovat vedoucího na projektu, který řídí tak, že nikdo nemá pořádné informace, ale po všech se chtějí nadstandardní výkony. Bylo třeba zavolat vedoucímu projektu z dodavatelské firmy, jenže já se bránila, neboť už delší dobu proti mně můj vedoucí jede, kterak má obavu o své místo (o nějž nestojím).
"Pusu na to máte proříznutou dost!" zněla slova ředitele na mé námitky.
Jen jsem špitla: "Já jen aby to nevadilo vedoucímu..."
"Teď jste tady Vy a tak je to na Vás! To přece zvládnete, ne?" pokračoval.
No, jasně, nejsem přece debil, chtělo se mi říct, ale raději jsem jen pokývala souhlasně hlavou.
"A o všem mě informujte, vše chci dostávat v kopii," dodal ještě mezi dveřmi.

Nemělo smysl odmlouvat, proto jsem se při pondělku pustila do všeho s vervou, abych na konci týdne měla čistý stůl i svědomí.
Po půlhodinovém telefonátu s dodavatelem jsem potřebovala upřesnit termín schůzky. Ředitel byl mimo firmu, tak jsem sáhla po mobilu. Místo ředitele vzala telefon jeho manželka. Tak tohle mi ještě scházelo! No, pan ředitel si nechal mobil doma, ale dá mi jiné číslo. Ne, děkuji, nechci. Bože, za co? říkala jsem si. Napsala jsem mail a doufala, že mi svůj postoj sdělí brzy. Stalo se.

Zbytek dne byl hektický, ale před šestou jsem vezla sestru na nádraží a to byl docela světlý bod. Vracela se domů
Avšak těsně před konečným Ahoj a dobře dojeď mi sdělila, že za měsíc přijede znovu, tentokrát na pět dní. Krve by se vě mně nedořezal, ale větu: "Tak to ale na sedačce budeš spát ty," jsem ze sebe v pudu sebezáchovy vysoukala.
Doma jsem se sesypala na svou postel a hodinu koukala do stropu. Nic jsem ten den už neudělala.

Úterý začalo slibně. V hlavě mi zněla stále dokola slova píseně Rihanny Shine bright like a diamond(Zař jasně jako diamant) a nešla vyhnat. Bylo to jasné znamení: být v pohodě, nepřipouštět si jakékoliv pochybnosti a vše půjde dobře.

V kabelce jsem stále nosila kulmofém, který jsem předala kolegovi s prosbou o rozebrání, neb jistě budou někde uvnitř namotány vlasy, které brání v provozu. Vyžadovalo to speciální šroubovák, který nevlastním, ale snad kolega, na částečný úvazek technik, něco někde vyštrachá.
Práce pěkně odsypávala, jen nevrlý tón ředitele dával tušit, že podrobné reporty nejsou potřeba. Přednesla jsem návrh změn s krátkým zdůvodněním a dostala požehnání. Raději jsem z jeho kanceláře zmizela při prvním zazvonění mobilu, který měl tentokrát u sebe.

K večeru jsem zajela pro kávu. Kamarádka byla v práci, spojila jsem tak příjemné s užitečným.
Po chvíli mě požádala, že si potřebuje odskočit, abych jí ohlídala prodejnu (nechtěla zavírat, zdržela by se déle). Co se seběhlo dále, je škoda podrobně komentovat. Došla paní, která po návratu kamarádky nakoupila a za chvíli přišla zpět i s vědoucí mé kamarádky. "Kontrolní nákup!" hlásila vedoucí. V tu chvíli se mi zvedl žaludek, neb arogance byla cítit na hony a nebýt proseb abych zůlstala, které jsem od kamarádky cítila, odešla bych. Tohle "hraní si na obchod" nesnáším. Jako děti jsme si hrávaly, ale to smysl mělo, učily jsme se přo život. Ale proč zkoušet člověka, kterého neustále chválí a dávají všem za příklad?
Od vedoucí jsem cítila pohrdání svým směrem (což mi kamarádka později potvrdila) a já si uvědomila, že jsem zapomněla zářit jako diamant a naopak jsem podlehla její energii a cítila se malá a slabá.

Cestou domů jsem nemohla vyhnat z hlavy slova píseně Not Fair Lily Allen Oh it's not fair And it's really not ok (Oh, není to fér. A opravdu to není ok.)
Ne, to opravdu nebylo fér. Ani to, co si měla vyslechnout kamarádka o dva dny později jen proto, že jsem čekala, až ty dvě odejdou a nevyklidila po jejich příchodu prostor prodejny.

Středa i čtvrtek byly o monotónnosti. Práce, práce, práce. Ale nešlo se ponořit do hloubky, pořád jsem plula po povrchu. Jako stroj, který se občas zasekne a udělá chybu, ale pak se do toho musí pustit znovu a vše opravit.
A kulmofén stále u sebe, avšak již s verdiktem kolegy, že to rozebrat neumí, jekikož nevlastní speciální šroubovák, kterým se výrobce jistí před neautorizovanými opraváři.

Když jsem se kolegovi v pátek svěřila, že jsem kulmofén stále nevytáhla z kabelky, smál se. Ale ještě více příhodě, kterou mi zapomenutý přístroj v kabelce připomněl.

Ale o tom už zde - Týden v mlze II
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bev Bev | Web | 24. srpna 2014 v 8:06 | Reagovat

Pestrý a náročný týden a krásně popsaný, přímo jsem to viděla. Ten kontrolní nákup, to je jako, že zkouší, jak kamarádka prodává? Když jsem dělala u nás v prodejně, tak mně zase ze skladu občas psolaly něco navíc, takzvané vhozy, a zkoušely jestli to oznámím. Vždycky mi to přišlo strašně ponižující.
Pro mě záříš stále jako diamant. :-)
Hezkou neděli a co nejpříjemnější pracovní týden. ;-)

2 pavel pavel | Web | 24. srpna 2014 v 8:53 | Reagovat

Tak to já se skoro stydím napsat, že jsem nádherný týden. :-D

3 pavel pavel | Web | 24. srpna 2014 v 8:55 | Reagovat

[2]: ... že jsem měl nádherný týden. :-D

4 eva eva | Web | 24. srpna 2014 v 16:08 | Reagovat

Pěkný článeček ,hezký týden přeje Eva :-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 17:48 | Reagovat

[1]: Ano, to přijde někdo najatý, úplně cizí a vycvičený na co se ptát a co požadovat. A celé to pak říct vedoucí, včetně pocitů.
A máš pravdu - přijde mi to ponižující, hlavně ten jejich nástup do prodejny, to byla fraška. Ale jak vidím, netýká se to jen obchodů, což je fakt smutné :-(
I Tobě hezký zbytek neděle a příjemný start do nového týdne :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

[2]: Ty mi přijde opravdu nádherný, ale ne týden, spíš povedený dáreček :-D
Je dobře, že jsi měl nádherný týden, víš přece, co to dělá s kolektivním vědomím ;-) Já budu plody své práce sbírat později, doufám :-)

7 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

[4]: Děkuji, také přeji hezký týden :-)

8 Vendy Vendy | Web | 24. srpna 2014 v 22:25 | Reagovat

Máš pořádně zamlžené dny. Cítím z tvých slov únavu po všech frontách. Jak pracovní, tak domácí. Snad to přejde, zřejmě horší období.
To dočasné povýšení... kéž by se změnilo v trvalé. Vedoucí by prasknul vzteky. A ty bys možná něco zlepšila v provozu... :-?  8-)
Stran ségry... ten návrh zněl rozumně! :-)

9 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 22:33 | Reagovat

[8]: Jo, tak unavená jsem byla hodně, ale tak nějak jinak. Zkrátka paralyzovaná.
Ale o tohle povýšení nestojím - nejsem až tak zběhlá přes dráty, já kouzlím spíš s daty, s nastavováním a ovládáním systému. A to si piš, že by prasknul :-D
Jo, když ségra do příště zase zapomene, i když jsem jí to už dvakrát připomněla :-?

10 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 26. srpna 2014 v 0:15 | Reagovat

Taky jsem zažila pár kontrolních nákupů a bylo mi z nich na nic. Ještě teď, když si vzpomenu se mi ježí chlupy

11 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 26. srpna 2014 v 9:04 | Reagovat

V životě máme dny dobré a dny, kdybychom se nejraději zahrabali sto metrů pod zem. Hektické dny mě nejsou cizí, takže s tebou  dost soucítím 8-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama