Týden v mlze II

24. srpna 2014 v 17:44 | Radka |  Píseň v mé hlavě
Pokračování článku Týden v mlze I

Ve středu u mě ještě převládal pocit, že jsem jen příliš zavalená prací, proto nemám chuť vtipikovat a vše zlehčovat. Ve čtvrtek už mi docházelo, že je něco hodně špatně. Cítila jsem se naplno obalená mlhou, nikdo na dohled, jen já sama a hromada práce. A v dálce jsem cítila někoho, kdo by si moc přál, abych selhala. Ačkoliv daleko, jeho energie byla všude kolem.


Nezbylo než se pokusit sjet na svou kolej, nebo se jí alespoň přiblížit. Příležitost se naskytla v okamžiku, kdy kolega nabídl poslední pokus sehnat speciální šroubovák na můj kulmofén.
"Přineseš ho zítra?" dotázal se.
"Ne, mám ho v kabelce. Ty nenosíš s sebou běžně kulmofén?" zeptala jsem se a bylo mi jasné, co odpoví.

Začala jsem mu vyprávět příběh kamarádky, která se mě kdysi dotázala v dobném duchu a myslela to naprosto vážně.
Kamila byla dívka z chudých poměrů, která se snažila od své rodiny distancovat a tvrdě pracovala na tom, aby se mohla zařadit mezi "lepší lidi". Když kolem třicítky ulovila synka místní honorace, byla štěstím bez sebe. Porodila mu syna, snažila se, ale neklapalo to. Synek byl totiž barový povaleč a budižkničemu, z pracovitosti svých rodičů nezískal vůbec nic. Jen peníze.
A tak došlo na rozchod a tahanice o syna. Paradoxní bylo, že o něj nejevil zájem jeho otec, ale prarodiče, kteří kluka tak rozmazlili a zmanipulovali, že si s ním Kamila nevěděla vůbec rady. A tak mu trpěla jeho výstřelky, které kdoví proč považovala za normální. Když jsme se jednou potkaly s dětmi na procházce, koukala jsem co to veze pod kočákrem.
"Jedeš s tím do opravy?" zeptala jsem se při pohledu na vysavač uložený v košíku.
"Ne, my jedeme na procházku," odpověděla překvapeně.
"A proč vezete vysavač?" nedalo mi to.
"Vy s sebou na procházku nevozíte vysavač?" zeptala se tónem, který dával tušit, že tohle je u nich běžné.
"Ne, my si vystačíme s hračkami," čímž jsem jí asi nasadila brouka do hlavy.
Nicméně se ještě svěřila, že kromě vysavače vozí na vycházku také mixér, protože malý trvá na tom, že i tyto spotřebiče potřebují chodit na procházky.

Celé vyprávění jsem zakončila dotazem na kolegu: "Ty opravdu nechodíš na procházky s vysavačem?" což ho rozesmálo a já byla spokojená, že jsme zapudili alespoň na chvíli to pracovní vypětí.

Večer jsem doma rekapitulovala, vytáhla konečně stále nefunkční kulmofén z kabelky a snažila se zjistit, proč jsem tak mimo. Přece mívám tyto stavy zvýšeného pracovního nasazení a zvádám je, tak proč se cítím jako doslova paralyzovaná? Odpověď naskočila velice brzy v podobě písně Amy MacDonald This Is The Life (Tohle je život) a stále se opakující slova (jen v angličtině):
Myslíš, že tohle je život
A ráno se probereš a tvoje hlava se cítí dvakrát větší
Kam se chystáš jít?
Kam se chystáš jít?
Kde přespíš tuhle noc?
Kam asi? Přece do své postele! Tam přespím tuhle noc, když je má sestra doma! odpověděla jsem sama sobě

V pátek jsem se probudila s pocitem, že má hlava je opravdu dvakrát větší. Poslední den mé vlády a já nemusela dosud ani jednou volat vedoucímu! Úžasné! Považovala jsem to za zázrak a přízeň osudu, že jsem volala jen 2x druhému kolegovi (ale nakonec jen jednou pomohl, zato on mi dovolenou zpříjemňoval každý druhý den ).

Přesto jsem cítila energii vedoucího všude kolem. Jako by čekal, že dnes už musím zavolat!
Ne, tak tohle jsem neměla v úmyslu. Měl dovolenou, tak ať si ji užije v klidu, stejně jako já vše v práci. Vyslala jsem prosbu ke svým andělům strážným (víte, nevěřím, že mám jen jednoho, při těch mých kopancích by toho na jednoho bylo moc), ať mě ochrání před vším zlým a práce i poslední den běží jako hodinky bez poruchy.

Po odložení kabelky v kanceláři jsem měla kolegu v zádech. Byl zděšený a naštvaný zároveň.
"Tak si představ, během půl hodiny se pokazilo asi dvacet věcí! Chápeš to? Co mohlo, to se podělalo!"
"Si děláš srandu?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ne, tomu nebudeš věřit, co všechno se pokazilo. Věci, o kterých roky nevíš, tak zrovna teď a najednou!"
Donutila jsem ho vyjmenovat problémy, kterých samozřejmě nebylo dvacet, ale asi sedm, což úplně stačí na malou katastrofu, když to musí oběhat jeden člověk.
"Skvělý, ani jedno se netýká mě," zhodnotila jsem jeho projev.
"No to je od tebe milé," dodal naštvaně.
"Víš, já už ráno cítila, že asi vedoucímu vadí, že to tady zvládáme, tak nám popřál asi pár průšvihů."
"A víš, že mě to taky napadlo? Měl jsem ráno úplně stejný pocit a pak tohle!"
"No, jenže já na rozdíl od tebe poprosila, aby se mi to vyhlo, víš?"
"Tak to se budu muset naučit, protože víc takových akcí a přestane mě to bavit."

Páteční den se táhl neskutečně pomalu, ale dokončovala jsem jeden úkol za druhým, zvládala rutinu svou i za kolegu na dovolené. Byla jsem jako bagr, který nabere hlínu do lžíce, otočí se a vysype na správné místo. Automaticky, bez emocí, bez zbytečných chyb.
Zbylo jen sespsat zprávu z celého týdne.
Zavolala jsem řediteli, ale ten byl myšlenkami u zcela jiného projektu a k němu potřeboval údaje ve srozumitelném formátu.
"Stačí to v pondělí?" zeptala jsem se.
"Ano, to by stačilo. Mám to v dost nepřehledné tabulce."
"Tak mi to pošlete a já se na to mrknu, už budu mít volněji," nabídla jsem mu.
"A co současná práce, zvládáte?"
"Jo, vše zvládnuto, žádný problém, jen to sepíšu a pošlu mailem."
"Tak to je dobrá zpráva. Když na Vás je vždycky spoleh," dodal s úlevou. Popřáli jsme si klidný víkend a já mohla začít sepisovat.
Týden pro mě skončil v pátek v šest večer, kdy jsem se konečně odebrala k domovu . Nechala jsem za sebou všechny starosti a povinnosti a nařídila si odpočinkový víkend. Ještě netuším, proč mi v hlavě cestou z práce hrála píseň Enrique Iglesiase s Nicol Scherzinger - Heartbeat (Enrique: Cítím tlukot tvého srdce... Nicol: Přestaň zkoušet ukrást mé srdce), strašná odrhovačka, ale věřím, že mi něco má říc, jako mnoho písní dosud.
A když tak přemýšlím, zněla mi v hlavě i v pátek po obědě, chvíli poté, co jsem dohovořila telefonicky s vedoucím dodavatelské firmy...

Tak teď nevím, ale nejlepší bude nechat to být než dělat ukvapené závěry
Nebo máte jiný názor?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | 24. srpna 2014 v 20:14 | Reagovat

Já si myslím,že zvláštní ukvapené závěry děláš stále :-)  :-)  :-)

2 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 21:03 | Reagovat

[1]: No, ale pak mám Tebe a Jitku, abyste mi to připomněly ;-) :-)

3 Laura Laura | 24. srpna 2014 v 22:25 | Reagovat

No vidíš, jak se máš... ;-)  ;-)  ;-)

4 Vendy Vendy | Web | 24. srpna 2014 v 22:28 | Reagovat

Zřejmě jsi našla písničky, které byly "ušity na míru". A přes všechny ty negativní pocity vše dopadlo dobře. Aspoň pro tebe, kolega to měl horší...
Doufám,že sis přes víkend odpočinula a mlhy před tebou, mlhy za tebou... Popelka na plese. :-D
A když ne na plese, tak aspoň v pohodě. ;-)  :-)

5 Radka Radka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 22:37 | Reagovat

[4]: Jo, Popelka mi přezdívají na jednom oddělení v príci (protože odmítám jezdit na služebky a jako Popelka sedím doma, když všichni jedou na ples :-D ), takže jsi to dokonale vystihla :D
Jo, mám (zatím) dobrý pocit, že jsem udělala co se dalo pro lidi ve firmě, kteří s tím pak budou muset pracovat.

6 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 7:09 | Reagovat

Mne stacil vcerajsi pobyt v hmlovine Andromedy nato, aby som sa plne vcitil do Tvojich pocitov "mlhy". Novy tyzden, nova sanca, prajem vsetko najlepsie, aj "fungujuci vysavac". (To je moja osobna skusenost, uz sme vystreidali minimlne DESAT. Nejako nas nemaju radi a kazia sa, oprava sa nevyplaca!)

7 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 14:35 | Reagovat

Konec dobrý, všechno dobré, jen kolegovi se trošku nedařilo.

8 Ježurka Ježurka | Web | 25. srpna 2014 v 16:54 | Reagovat

Víš co mne napadlo po přečtení jako první? Není každý den posvícení, a bude to asi pravda, ale vidím, že jsi to i tak zvládla dobře a dokonce se můžeš dobře vyspat, no ne? To je taky terno. :-?

9 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 18:02 | Reagovat

Strasti pracovní nám také nedají spát, ale zase je to furt lepší, než kdyby jsi už seděla jenom doma a čekala na vnoučata né? Vždyť pracovat a být mezi lidmi to je dnes pomalu vzácnost, tedy nevím jak u vás ale v Praze určitě! ;-)

10 Radka Radka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:47 | Reagovat

[6]: Možná je to tím, že vysavače nevozíte na procházky pod kočárkem :D
Děkuji, nový týden začal v poklidu a snad to tak i zůstane :-)

11 Radka Radka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:47 | Reagovat

[7]: Přesně tak, mám to za sebou a dokonce i rozpačitou dnešní pochvalu.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:48 | Reagovat

[8]: Člověk si musí na všem hledat to dobré a pak se to dá, ale to přece Libuško znáš ;-)

13 Radka Radka | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 21:49 | Reagovat

[9]: To víš, že jsem za práci ráda, kdo by mi platil ještě 12let hypotéku? O_O

14 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 26. srpna 2014 v 9:09 | Reagovat

Z tohoto dílu cítím jistou úlevu a to je dobře :-)

15 pavel pavel | Web | 26. srpna 2014 v 17:23 | Reagovat

Závěry bych nedělal, protože to stejně nakonec dopadne jinak. :-)

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2014 v 8:10 | Reagovat

Já myslím, že vysavač si jednou za čas procházku na zdravém vzduchu zaslouží. Pokud tedy nezlobí, to bych mu pak dal domácí vězení :-).

17 Radka Radka | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 13:49 | Reagovat

[14]: Ano, ta úleva na čas dorazila. A pak zase ;-)

18 Radka Radka | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 13:50 | Reagovat

[15]: Správně, osud si s námi stejně jen pohrává ;-)

19 Radka Radka | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 13:50 | Reagovat

[16]: Kdepak domácí vězení, zkusila bych i nucené práce :-D

20 Vendy Vendy | Web | 30. srpna 2014 v 18:56 | Reagovat

[19]: :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama