Pelmel uplynulých dní

17. listopadu 2014 v 15:22 | Radka |  Co život dal
"Času je málo a voda stoupá" zní věta, kterou v práci pronášíme často. Má to své důvody. Za měsíc a půl se má spustit celý projekt a my zdaleka nejsme hotovi. Ještě nedávno jsme si odpovídali rčením: "Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko," ale dnes už jen s kolegou na sebe vrháme zpoufalé pohledy s vědomím, že je sakra blízko!

Domů se vracím k večeru nebo až v úplný večer, začínají být obětovány i soboty ve jménu zdaru naší práce. Soukromé záležitosti vmačkávám do svého života jen stěží. To je hlavním důvodem, proč nejen na blog nemám čas.

Přesto se nevzdávám naděje. Často si přijdu lehce schizofrenní, když si ve chvílích volna (třeba při řízení auta) v hlavě přehrávám, co by mělo být námětem mého dalšího článku. Formuluji věty, pomyslně mažu, oponuji sama sobě. Pak dorazím domů, zjistím co je třeba udělat a přepis do počítače se odkládá na neurčito.

Nadále se snažím hledat na všem to pozitivní a nehroutím se při dílčích neúspěších. Také být stále vzorem své dceři nezapomínám. Jako před pár dny, kdy jí ujel autobus a musela do školy pěšky. "Všechno zlé je pro něco dobré," podotkla jsem, neboť potkala spolužačku z gymnázia a mohla se zeptat na spolužáky, se kterými není v kontaktu. Náhoda jí do cesty přivála i třídní učitelku z gymnázia, kterou si moc přála potkat a říci jí, že vše nakonec zvládla a na vysněnou vysokou se dostala, i když s ročním odstupem.
Večer, kdy jsem otupělá prací dorazila domů, opartně spustila: "Můžu se tě na něco zeptat?"
"Jasně," odvětila jsem stroze.
"Když jsem potkala Jarku, vůbec jsem se jí nezeptala na její soukromý život, ptala jsme se jen na bývalé spolužáky."
"Hmm."
"A když jsem mezi přednáškami šla s Katkou na oběd, nezeptala jsem se jí, co bude dělat o víkendu."
"No a?!" zareagovala jsem.
"Aha, takže jsem tvoje," podotkla dcera a zmizela ve svém pokoji.

Šla jsem za ní a upřesnila svou odpověď. Neptám se druhých na soukromé věci, protože nemám ráda, když se někdo ptá mě. Výjimku tvoří lidé blízcí, s těmi se podělím ráda a také mě zajímá, jak se mají. U lidí vzdálených očekávám, že pokud mě budou chtít informovat, učiní tak bezdotazování.
Ze všeho nejvíc mě totiž děsí sousedka, která mě dokáže během několika vteřin společné cesty výtahem podrobit dokonalému výslechu. Kolikrát nestačím ani vylovit z mysli věty, kterými jsem ji hodlala poslat někam. Někam daleko.

Náladu jsem si spravila nedělním výletem do rodného města. Mamince a otčímovi jsme se sestrou na hrob zanesly květiny a zapálily několik svíček. Tentokrát nechyběl na hrobě jediný kousek, protože jak se zdá, nenechaví lidé chodí hlavně na dušičky a poté se již neobtěžují.
Jedinou vadou na (mé) kráse byl důsledek stresu - v sobotu večer jsem ulehala se svědivým krkem a ráno se probudila s mírně oteklým a zarudlým obličejem. Nejprve jsem pojala podezření na potravinovou alergii, ale poté jsem si vzpomněla, že jsem již podobný problém měla. A tehdy šlo o stres. Cestu nemělo smysl kvůli tomuto detailu rušit.
"Na hřbitově je to jedno a rodina mě pozná podle hlasu," znělo mé zdůvodnění. Navíc jsem potřebovala zapomenout na práci a to se mi s roční neteří dokonale povedlo.

Dnešní den volna jsem brala jako skvělý bonus. Původ a důvod dnešního svátku komentovat nehodlám, potřebuji totiž do zítra vyblednout. (Tak mě napadá, že kdybych byla závistivá, mohla bych zblednou závistí...)

Zaskočila jsem nakoupit do Lidlu. Chodím tam minimálně, není na trase zaměstnání - domov. Tento řetězec nemám primárně ráda, protože vím hodně o jejich chování k dodavatelům. Ale musím přiznat, že nabízejí často velmi kvalitní potraviny za rozumnou cenu. Spokojeně jsem nakoupila a došla až k pokladně, kde mě zarazila otázka pokladní pánovi přede mnou: "Budete si přát přispět nějakou částkou na nemocné děti?"
Pán odvětil, že už přispívá a odešel.
Při placení se na totéž zeptala pokladní mě. Odvětila jsem, že sama bych přivítala příspěvek na bezlepkovou dietu své dcery. Změřila si mě zvláštním pohledem, poděkovala za nákup a já mohla zmizet.

Její pohled mě provázel v mysli dál. Byl mi hodně nepříjemný a já ji omlouvala faktem, že musí plnit nařízení zaměstnavatele. Stejně jako na poště, kde místo výkonu primární funkce této instituce musí pracovnice u přepážek nabízet pojištění, časopisy a kdejaké blbiny, jinak mají problém.

Celá situace mě dráždí z několika důvodů.
Jako první je fakt, že o nemocné děti se má postarat stát. Platíme daně a pojištění a místo pomoci potřebným se utrácí jinde, rozdělují dotace na kdejakou kravinu, jen se nedává tam, kde to potřeba nejvíce.
Za druhé - nevím, jestli tyto peníze opravdu doputují tam, kam byly určeny.
Za třetí - pokud chce Lidl přispívat na nemocné, může to udělat přímo a nemusí obtěžovat zákazníky. Zisky má dost vysoké na to, aby potřebným pomohl a sám to výrazně nepocítil.

A teď marně přemýšlím, kde je to pozitivní, které bych si na tom měla najít...
Ach ano: díky Bohu za to, že i bez příspěvku státu uživím svou dceru a že jsem dostatečně zdravá na to, abych si práci udržela. Protože jak víme, každý to štěstí nemá. Bohužel.

Svá přání nemáme pronášet nahlas, protože se pak nesplní. Proto ho napíšu zcela potichu: Ať se ke všem potřebným dostane pomocná ruka těch, kteří si to mohou dovolit.

Hezké dny ve zdraví a lásce
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 16:47 | Reagovat

Do Lidlu sice nechodím, ale od muže jsem ještě neslyšela, že by u nás na něco vybírali. To spíš dával Albert a Billa k nákupu body a ty se mohly věnovat do kasičky, jinak se dalo koupit něco ,,s body" jako se slevou. No,nic moc. Máš pravdu, že mnozí lidé musí vystačit s tím, co mají a pořád někdo z kapes tahá příspěvky na různé léčebné pomůcky a pod. Ať dává ten, kdo má vysoké zisky. Stejně si to odepíší z daní a pak má stát menší příjem. Nestresuj se, důležitá je rodina, práce, ostatní nech plavat. ;-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 17:50 | Reagovat

Lídl mi byl vždycky nesympatický a i když se mi podbízel při cestě z práce, nikdy jsem tam nezačal chodit. Rád si sám a v klidu vybírám, na co přispět, takže - jsem-li osloven na veřejnosti - vždycky odmítám, vždycky je to trochu emocionální nátlak.

3 eva eva | Web | 17. listopadu 2014 v 19:07 | Reagovat

Je to všechno hodně smutné dcera byla také na nákupu a u pokladny jí řekli jestli nechce nechat celý nákup na chudé je to otřesné [:tired:]

4 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 17. listopadu 2014 v 22:20 | Reagovat

Stvrťstoročia! Štvrťstoročia slbody slávi práve dnes národ český a slovensku. Ale ešte stále si človek na tú "slobodu" nezvykol. Ja po vyše 45 rokoch života na "slobode" už dávno na zbierky neprispievam. Ale než som si na toto žobranie zvykol, trvalo dobre dlho. To je priama manifestácia slobody v inom zornom uhle: chceš prispieť, dáš. Máš pochybnosti, nedáš. Ale nejako by to človek asi mal riskovať a prispievať napriek všetkým pochybnostiam. Pretože nie štát, ale jeho občania sa majú postarať - to znie paradoxne, možno...My sami sme štát. ;-)

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

Na všem ošklivém si najdi něco hezkého, takového pravidla se snažím držet i já. Ne každý se má jako prase v žitě a tak je potřeba si dělat radost třeba i tím, že i když dneska celý den pršelo a byla téměř tma, dojela jsem domů v přecpaných a nedýchatelných MHD! ;-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 23:20 | Reagovat

[1]: S bertíky v Albertu to byla taky šaškárna, pochybuji, že si to někdo nechával. Ale možná to učilo děti přispívat na druhé. Nicméně kdo chce opravdu pomáhat, nepotřebuje být při tom vidět, to je můj názor. Takže mi to přijde jako nechutné divadlo - kasičky u pokladen!

7 Radka Radka | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 23:21 | Reagovat

[2]: Mně byl nesympatický také, ale musím uznat, že některé potraviny za to stojí. Tedy stály. Už mě tam neuvidí :-?

8 Radka Radka | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 23:23 | Reagovat

[3]: To je opravdu hnus! Asi bych jim řekla, že jo, ať si ho nechají, ale zaplatí to oni! Já si půjdu nakoupit jinam!

9 Radka Radka | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 23:24 | Reagovat

[4]: Máš pravdu - jsme stát a já přispívám formou daní. Odvádím poctivě, neb jsem zaměstnanec. A pokud se rozhodnu osobně přispět, tak někomu, koho znám a vím, že se ta pomoc nemine účinkem.

10 Radka Radka | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 23:25 | Reagovat

[5]: Souhlasím - i malá radost je radost a počítá se :-)

11 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. listopadu 2014 v 18:52 | Reagovat

[3]: To jako fakt? ??? ???????
Úděs, k jakým praktikám se už uchylují.

K článku - tady teprve vidím, jaký shon v práci opravdu máte. Ne že bych nevěřila, když ses o tom zmínila, ale v dnešním podání si to nějak víc dovedu představit.
Že sis našla volnou neděli i pro sebe, ti můžu jen chválit. A snad jich najdeš volných víc a snad se vám v práci podaří dotáhnout vše do konce - a do vánoc (možná iluze, ale kdoví...)

Lídl mi je nesympatický i sympatický zároveň. Sympatické je, že své zaměstnance platí asi nejlíp ze všech potravinových řetězců a také že má trochu jiné a kvalitní potraviny. Nesympatických je pár věcí, nezapomenu, jak v Brně u Zvonařky vykáceli celou řadu krásných vzrostlých stromů, aby tam postavili tu svou velebuňku a vydláždili ráj (a parkoviště tady je).
Ale s tím dotazem na příspěvek nemocným dětem by mě taky asi nažhavili. Už z těch důvodů, které jsi tu psala - o nemocné děti se může postarat stát, vybírá dost daní (dokonce mnohokrát zdaněných). Máš dceru s problémem celiakie a bezlepkové potraviny stojí majlant. Která z organizací ti na ně přispěje? žádná.
A dál - a s tím taky souhlasím - nevíš, zda peníze, které bys věnovala, doputují na to správné místo. Už jsem párkrát četla praktiky pouličních prodejců na různá konta a zjistila, že ze všech vybraných peněz k těm nejdůležitějším doputuje s bídou deset procent, takže devadesát procent příspěvků se rozplyne ve všech možných kapsách. A to podporovat nemíním...
Navíc, od letoška jsem se zatvrdila i vůči hospicům a podobným ústavům, protože mají příspěvky nejen od rodiny (pacientů, klientů), ale i příspěvek od státu. Jedna známá měla takto umístěného manžela v nějakém podobném zařízení, šlo tam asi deset tisíc z jeho strany a jedenáct nebo dvanáct tisíc jako příspěvek na péči ze sociálky. Takže na pacienta měli příjem 21 tisíc měsíčně. Ať kruci neskuhrají, že potřebují další dobročinné příspěvky. :-!

[9]: Také souhlasím, myslím že odvádím dost slušné daně, a kdyby se nerozkradly tam nahoře, stát je dost bohatý, aby se dokázal postarat o nemohoucí a nemocné. Nemůžu spasit celý svět a už vůbec nechci prokrmovat řadu lidí, kteří se na podobných žebracích akcích podílí, protože nic jiného než žebrání to není. A kdybych věděla, že celá ta částka skončí tam, kde má, možná bych pouvažovala, ale s tím, co jsem se doslechla - ani náhodou.

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. listopadu 2014 v 18:56 | Reagovat

Ještě k tomu oslovení u pokladny ohledně příspěvku - ta pokladní za to určitě nemůže, počítám, že si tohle zas vymyslel nějaký hyperaktivní manažer, který by potřeboval proliskat nahoře a nakopnout dole, takže oni se ptát asi musí a počítám, že i jim samotným to jde proti srsti. Možná by nebylo marné obrátit se na nějaké vedení společnosti a dát jim najevo, že tento způsob žebrání nemá v obchodech co dělat...
Ale to je jen návrh, počítám, že na tohle už nemáš ani čas, ani chuť. :-?

13 Radka Radka | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 21:11 | Reagovat

[12]: Jo, toho času je opravdu málo. A když je, tak vařím na druhý den pro obě(nosím si obědy do práce, protože z polotovarů a dochucovadel v závodní jídelně je mi zle), peču chleba a povídám si s dětmi (tak říkám agapornisům ;-) ), případně sepíšu něco na blog. Zkrátka relax. Ale jestli ještě jednou zatoužím po nákupu v Lidlu a kasička tam bude, vyžádám si knihu přání a stížností. Slibuji!

14 pavel pavel | Web | 23. listopadu 2014 v 11:29 | Reagovat

I tobě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama