Hledání pravdy

8. února 2015 v 11:55 | Radka |  Co život dal
Někdo ji hledá celý život, jiný si vystačí s tou svou a přesvědčuje o ní napřed sebe, poté všechny ostatní. Ve svých soudech jsem s přibývajícím věkem (a tedy i zkušenostmi) opatrná, vyvaruji se zbrklých závěrů, kterých bych molha později litovat. Byť se může situace jevit "asi pravdivě", dávám si odpstup. Lepší radu než počkat, až čas ukáže, nemám.


Poslední dobou jsem měla přijemný pocit na duši. Uvědomila jsem si, že ačkoli již druhý rok nekomunikuji s prostřední sestrou, přesto mi dvě sestry zůstaly. Nahradila ji nevlastní nejmladší sestra. Také vztah s otcem se vyvíjel slibně a mohli jsme si promluvit o čemkoli. Až do včera. Opět totiž nastala situace, která nás před devíti lety rozdělila. Po ní byla celá rodina rozhádaná a trvalo nesmírně dlouho, než se vše podařilo vysvětlit a urovnat.

Z malého nedorozumění se vyklubalo hotové peklo. Při něm vyplulo na povrch, jak až moc některým lidem ležíme já a má vlastní sestra v žaludku, a že pro nynější rodinu otce nikdy nebudeme rodina, i když bychom si to někteří moc přáli. To je zkrátka život. Přesto bych se ráda dobrala pravdy.

Byla jsem totiž postavena do role toho, kdo má jednoho ze dvou lidí označit za lháře. Paradoxní je, že ve zcela nepodstatné záležitosti, ale když jim jde o princip! Když jsem odmítla označit lhářkou mou vlastní sestru s tím, že jí věřím a že čas určitě ukáže, začaly vyplouvat na povrch věci, které mi vyrazily dech. Najednou jsem slyšela vše, o čem se za našimi zády baví a co vše z našeho života probírají. A kolik si toho domýšlejí, aniž by měli důkazy.

Nemohla jsem si nevzpomeout na Čtyři dohody Dona Miguela Ruize. Jedna z nich zní: Nevytvářejte si žádné domněnky. Ale oni si jich vytvořili mnoho a všechny prohlásili za pravdu. Za tu svou pravdu.
Abych se z toho nezbláznila, opakovala jsem si druhou dohodu: Neberte si nic osobně. Věřím totiž, že nic se neděje náhodou a vše má svůj smysl, který často pochopíme až později.

Vybavila se mi upoutávka na rozhovor s Jaroslavem Duškem. Videa s rozhovory na Aktuálně občas sleduji a musím přiznat, že jak mi byla kdysi Daniela Drtinová nepříjemná svým projevem, zde musím přiznat: líbí se mi, jak rozhovory vede a jak dobře bývá na ně připravená. Pana Duška nechala vyjádřit svůj názor a poskytla mu opravdu hodně velký prostor. Díky tomu jsem měla šanci pochopit, že některé myšlenkové pochody (opravdu jen některé) máme společné a není na tom nic divného. A že souhlasím s názorem, že pravdu máme ve svém srdci, jen se zapomínáme dovnitř obracet.

Přesto mi večer v hlavě hučelo jak ve včelím úlu a bylo ze všeho smutno. Za mě i vlastní sestru. A také jsem cítila smutek otce, kterému nejspíš došlo, že tohle je konec snah o udržení rodiny. Protože jak jsem ze slov macechy pochopila, my jsme pro ni nikdy rodinou nebyly. Jen nás trpěla, protože z nás měli užitek a také chtěla mít od otce pokoj. Ovšem ani v tuto chvíli jsem netušila, kde je pravda. Měla jsem jen zvláštní pocit, že tohle ještě neskončilo a, i když se pravda ukáže, omluvy se nedočkáme.

S tímto závěrem přišla i vlastní sestra, když ráno volala. A já jí musela přiznat, co se večer stalo, když mi bylo smutno a nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. Vlastně byl...
"Večer za mnou byla máma," řekla jsem jí.
"Jó?" řekla překvapeně. Přesto věřila, že se tak stalo a čekala vysvětlení.
"Cítila jsem ji vedle sebe a taky pak ve snu. Myslím, že v tom trochu měla prsty," přiznala jsem svůj pocit.
Duše zemřelých mají totiž velkou výhodu. Nejsou omezeny časem ani prostorem a možná mohou nahlížet i do srdcí druhých. A zjistit tak pravdu. Tu pravou pravdu, kterou mají lidé v sobě, nikoli tu, kterou nahlas pronášejí.

Se sestrou jsme se shodly, že bylo již dost pomluv a programování našich životů ze strany příbuzenstva. Že i máma si přála, aby pravda vyplula na povrch a tak se děly věci nevídané a nepochopitelné. Za tři dny jsem měla telefonátů jak na ústředně a při nich "jen tak mimoděk" vyslechla slova, která by se za normálních okolností nikdo neodvážil říci mi nahlas. Ale co se mělo stát, stalo se.

Vím, život jde dál a pravda není černobílá. Někdy je její hledání složité a nelze vybrat jen jednu možnost. Přesto jsem si jistá, že jsem zvolila správně - člověka, který mě sice občas naštval, ale nikdy nepodrazil.
I když teď se sestrou máme jen jedna druhou, rozhodně nelituji.

Z toho mi plyne ponaučení: Lépe jeden člověk, o kterého se mohu opřít, než skupina těch, kteří budou přihlížet mému pádu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 8. února 2015 v 12:33 | Reagovat

Krásně jsi to řekla na konci. Pod to se podepisuji i já. Téměř v každé rodině je něco nepěkného, stojí mezi lidmi hádky a pře, co na tom, že většinou malicherné. Ale jak to bolí! Aspoň já to tak cítím.

2 Katka Katka | Web | 8. února 2015 v 12:34 | Reagovat

Je mi líto, že je ti z toho všeho smutno. Já se někdy cítím tady, kde žijeme, 120 km od mého rodného města, osamocená. Už mí rodiče moc nepěstovali příbuzenské vztahy. Často na někoho brblali. Ale měli je v jednom městě - své sourozence a bratrance, a tety.... A teď už ani rodiče nejsou naživu, vztahy nejsou vůbec nepřátelské, ale ani se nevyhledáváme....a někdy mě to opravdu mrzí. Sama však neumím organizovat návštěvy.....
A to mezi námi není žádný svár (kromě jednoho, který mě nejspíš navždy oddělil od neteře). To mrzí. Stejně s tím ale nic nenaděláš.Žij po svém a ono to "někam vyhnije...." Neočekávej a ani ty si nevytvářej domněnky.

3 pavel pavel | Web | 8. února 2015 v 13:11 | Reagovat

Nejlépe neunáhlit si, i když je to těžké a zachovat si nadhled a vnitřní klid. Tu svoji pravdu už dlouho nikomu nevnucuji, protože vím, že nejen že mne neposlechne, ale navíc udělá pravý opak. ;-)

4 Radka Radka | E-mail | Web | 8. února 2015 v 13:27 | Reagovat

[1]: Děkuji, Libuško. Bolí to, ale přebolí, jen to chce čas.

5 Radka Radka | E-mail | Web | 8. února 2015 v 13:30 | Reagovat

[2]: Včera jsme se shodly se sestrou, že leckdy je cizí člověk bližší než příbuzný. Hlavně, že máme jedna druhou a zbytek už nějak půjde.
A raději nechám celou situaci "vyhnít", neb jsem jen člověk, který neumí domyslet dosah všech činů.
Však on čas ukáže.

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. února 2015 v 15:09 | Reagovat

Těžko k tomu něco říci, nevím-li o co šlo. Vztahy v rodinách nejsou ideální, přestože někde se udržují v mezích slušnosti, tolerance. Nejlépe je, na nikoho se moc nespoléhat, aby nebyl člověk zklamaný. I ten nejbližší člověk může mít na určitou věc odlišný názor. Nepitvat moc, hledět dopředu. Vzpomínání bývá nelaskavé mnohdy.

7 Eva Eva | Web | 8. února 2015 v 15:21 | Reagovat

V každé rodině něco je i u nás to není dovíjaké Člověk musí umět odpouštět když to jde.Ahoj EVA♥ :-(

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. února 2015 v 16:12 | Reagovat

Jsou to přesně ty dvě "dohody", které zmiňuješ, v těch přesně to vězí. Samozřejmě je lepší, když vztahy v rámci rodiny fungují. Na druhou stranu to musí být vztahy vyvážené a ne že budou stát jen na "jedné noze". Nemyslím si, že vztahy v rámci rodiny se musí podporovat a udržovat za každou cenu. Opravdu dobré přátelské vztahy mají mnohem větší cenu než nepřátelské vztahy v rámci rodiny.

9 Intuice Intuice | E-mail | Web | 8. února 2015 v 16:46 | Reagovat

Jak se říká, nejvíc raní nejbližší, od těch to taky nejvíc bolí. Někdy opravdu pomůže někdo zcela nepříbuzný.

10 Sugr Sugr | E-mail | Web | 8. února 2015 v 18:18 | Reagovat

Čo bolí to prebolí...
Znáš tu písničku Raduš?
Víš, všude je něco, a ten kdo tvrdí nejen zde na Blogu, jak má úžasnou velerodinu a že se mají jen dobře, ten se má nejhůř z nás! ;-) Držím palečky, bude líp, uvidíš! :-)

11 Van Vendy Van Vendy | Web | 9. února 2015 v 10:00 | Reagovat

Mně připadá hodně smutné, když rodina nedrží pohromadě, ale vím, že se to stává (a moje vlastní rodina není vyjímkou). Nevadilo by mi to, kdyby rodina člověka podržela ve chvíli, kdy je mu nejhůř. Ale jestli nemá zájem nebo naopak ještě "přitopí" ve chvíli, kdy je jednomu mizerně, tak je to o hodně smutnější.
Mám dojem, že tyto rozkoly nastávají nejvíc po smrti jednoho z rodičů, jako by odešel takový ten tmelicí základ, člověk, který ty nitky spojuje.
Přesto se musí jít dál a myslím že ses rozhodla dobře. Být zadobře se se sestrou, se kterou si rozumíš, a ostatní - ať si žijou po svém. Je dobré, že se snažíš nenechat si to přerůst přes hlavu, za nějakou dobu tyhle smutky přebolí a některé věci se srovnají, a přijdou také světlé chvilky.

12 Bev Bev | E-mail | Web | 10. února 2015 v 6:41 | Reagovat

Vlastně není co dodat, celou situaci jsi vylíčila a zvládla bravurně, myslím, že to je ten nejsprávnější přístup a může být už jenom líp, což taky ze srdce přeju.
A krásný závěr mi připomněl citát: Přátelství jednoho moudrého je víc než přátelství všech nerozumných.
Možná na tom něco bude. :-) Hodně štěstí, držím palce.

13 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 11. února 2015 v 8:51 | Reagovat

Ach, jak ti rozumím :-( Před pár lety jsem musela udělat těžké rozhodnutí. Buď se nechám úplně zničit citovým vydíráním své sestry, nebo budu žít klidněji. Nebudu jezdit na každé zapískání, poslouchat nesmyslné výčitky, dám najevo, že ona není středobodem vesmíru, nebudu se nechávat budit jejím voláním ve tři ráno atd. Rozhodla jsem se to ukončit. Nezná kompromis, takže jsme se přestaly stýkat. Rok to bolelo, ale postupně se mně hodně ulevilo. Radko, žij, prostě žij svůj život, bez ohledu na škarohlídy a pomlouvače. Život je krátký :-)

14 Elis Elis | Web | 12. února 2015 v 13:10 | Reagovat

Říká se, že rodina je nade vše, ale pokud na snaze udržet v rodině pohodu a klid, se nepodílí všichni, nemá cenu obětovat se a dát všanc své zdraví a klid, když to nepřináší výsledky, chvíli to bude nepříjemné a možná to i zabolí, ale rozhodně časem se pozná, že to bylo to nejlepší rozhodnutí...

15 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 15:59 | Reagovat

[6]: Šlo o úplnou blbost, ale nic se nedá dělat - vše má svůj smysl a proto vyplavalo na povrch to, co mělo.
I když jsem stále slušná, budu si již držet odstup.

16 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:00 | Reagovat

[7]: Přesně tak, všude je něco. Ale čeho je moc, toho je moc. Odpustit nemám problém, jen ta kontrolka v hlavě s nápisem: POZOR, umí hodně ublížit, stále bliká.

17 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:01 | Reagovat

[8]: Přesně podle hesla: Své příbuzní si nevybereš, ale přátele ano.

18 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:03 | Reagovat

[10]: Jj, ta píseň říká pravdu. Však dobrých lidí je všude dost, tak proč se omezovat jen na rodinu?

19 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:04 | Reagovat

[11]: U nás jsem stmelovala vždy já. A už podruhé mi to bylo zmařeno. Asi to tak má být - škoda se pomáhat těm, kdo rádi přijímají, ale za zády pomlouvají.

20 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:07 | Reagovat

[12]: Děkuji, velmi užitečný citát. připomnělo mi to jiný: Když nás hlupák pochválí, již se nám nezdá tak hloupý. Na to si musím také dávat pozor, mám tendenci ve všech hledat to dobro a na zlo pak rychle zapomínat.

21 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:08 | Reagovat

[13]: Se sestrou už nemluvím dva roky a i když mě to netěší, přineslo mi to jistý klid. Takže vím, o čem píšeš.

22 Radka Radka | E-mail | Web | 14. února 2015 v 16:10 | Reagovat

[14]: Tohle rozhodnutí dělám už podruhé - podruhé jsem dala celou rodinu dohromady a stejně to nedopadlo. Nu což, je třeba hledat spřízněné duše jinde.

23 Van Vendy Van Vendy | Web | 15. února 2015 v 19:13 | Reagovat

[19]:No právě. Navíc mi to připomíná jiné rčení, známé o házení perel sviním. Neplýtvej svým časem ani energií tam, kde to nepřijmou (taky mi trvalo, než jsem na tohle přišla), raději si dělej své věci po svém, užívej si těch, které máš ráda a kdo mají rádi tebe. Jak už tady padlo, život je opravdu krátký a ztrácet svůj čas marnou snahou, to je vážně plýtvání.
Hezké dny, zlati. Nenech se zdeptat. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama