Měníme hodnoty

2. května 2015 v 13:33 | Radka |  Co život dal
... aniž bychom chtěli. Můžeme snad jinak?

Již kdysi řekl básník John Donne: "Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."


Tato slova se mi vybavila naposledy před pár dny, kdy jsem chtě nechtě musela přemýšlet, kam ten svět spěje. Vše spustila kolegyně vyprávěním o paní pokladní z jendoho marketu, kam chodí často nakupovat.
Paní se před nějakou dobou podrobila vyšetření prsu a kolegyně byla zvědavá na výsledek. Slova paní pokladní ji však vyděsila: "Za týden jdu na operaci, celý mi ho uříznou, ale to je jedno. Hlavně abych dlouho nemarodila, to bych pak neměla z čeho zaplatit nájem."

Každého hned napadne: Jak ta ženská uvažuje? Má přece myslet na to, aby se uzdravila a nemyslet hned na návrat do práce! Jenže tohle je život. Nikdo se vás neptá, kde vezmete peníze na jídlo, léky, bydlení. Z většiny dnešních platů není možné vytvořit si rezervu a nemocenská podpora není dostatečně vysoká, aby náklady pokryla. Pokud nejste náležitě drzí a jěště lépe součástí etnika, nevymůžete si na úřadě nic. Jen se dozvíte, že máte něco prodat, třeba ledničku (to řekli bývalé kolegyni, když před pár lety byla v podobné situaci) nebo se obrátit na rodinu. Tak kde jsou ty sociální jistoty, na které si platíme daně a také sociální a zdravotní pojištění?

Myslet na své zdraví je potřeba, ale když nemáte peníze, je vám to na nic. Myšlenky, ve kterých počítáte každou korunu zastíní i ten nejlepší pokus o změnu životního stylu a návyků. Moje kolegyně Marie před dvěma měsíci přecházela chřipku a skončila s náběhem na zápal plic. Dostala dvoje antibiotika a další léky, které jí lékař předepsal, si musela hradit sama. Celkem zaplatila sedm stovek. Krátce po vyléčení začala mít problém se zažíváním. Napila se kyselky přímo ze zřídla a katastrofa byla na světě. Více než týden strávila v křečích a většinu onoho času na toaletě.
Po jejím návratu do práce jsem se ptala: "Maruško, měla jste k těm antibiotikám i lactobacily?"
"Ne, Raduško, to už bylo na mě moc drahé."
Víte, ta žena dojíždí do práce hodinu a půl z vesnice, kde by práci nesehnala. Z platu musí odložit na uhlí a dřevo, aby v zimě měla čím topit. Oblečení si nakupuje v sekáčích a na jídlo má měsíčně vyhrazeno patnáct stovek. Když utratila jen za léky polovinu, není se co divit, že na lactobacily, které by jí ochránily imunitu ve střevech, už nezbylo.

Na tohle vždy kolegyně z prvního příběhu odpoví otázkou: "Pro tohle jste zvonili klíčema na náměstí?!"
Zajímavé je, že většina lidí odpoví: "Já na náměstí nebyl."
Tak kdo tam tedy zvonil?

Každá doba má své klady i zápory. Bohužel, spojit dohromady jen to dobré nelze. Ale stejně se nemohu zbavit pocitu, že si za mnohé můžeme sami. Bez odporu přijímáme vše, co doba přináší a dovolíme páchat na sobě téměř cokoli.
Často jsme kolegyni Marii říkali, že když nechává svého manžela páchat zlo (typický lampasák, co musel mít vše pod kontrolou, včetně financí a každého jejího kroku), stává se spolupachatelem. Nakonec od něj utekla, aby mohla žít svobodně. I za cenu toho, že dnes doslova živoří.
A podle pravidla: Kdo nezabrání páchání zla, stává se spolupachatelem, můžeme být vinni všichni.

Sama dobře vím, že tahle doba má i svá pozitiva. Vzdělávat se může mnohem více lidí než kdysi (a díky tomu jsme si celý systém podělali, maturita dnes není nic, ale bez ní vás ani na skladníka nepřijmou). Bydlení je dostupnější, pokud si vezmete hypotéku, protože máte práci, ve které jste od nevidím do nevidím a to bydlení si stejně moc neužíváte.
O to víc přeji hmotné zajištění těm, kteří ho mají za poctivou práci a bez větších kompromisů.
S cestováním na mě nechoďte, na dovolené jsem coby samoživitelka byla za posledních deset let čtyřikrát. Dvakrát s kamarádem a našimi dcerami, kdy jsme se podělili o náklady a vyšlo nás to velice slušně, dvakrát na chatě v Beskydech, kdy mi odbory přispěly polovinu částky na bydlení, takže jsme ty tři dny mohly s dcerou strávit na čerstvém vzduchu.

Kdysi jsem nechápala kamaráda, který kvůli nemoci totálně změnil život. Úspěšně pracoval na finančním úřadě, nebral úplatky a často si došlápl na pořádné gaunery. Skončilo to vyhrožováním likvidací jeho i jeho rodiny. Nic na tom, že se rozváděl. I tento velký pohodář skončil s rakovinou a posléze i na psychiatrii. Zpět do práce se již nevrátil, lékaři mu velkou šanci nedávali. Prodal byt po mamince a začal žít kočovným životem. Svým blízkým přidělal vrásky na čele, ale prodloužil si život o mnoho let. Vždy mi udělalo radost, když se ozval. Jak říkával: "Nemám nic, co by si na mně mohl někdo vzít. Jsem svobodný." A to ho učinilo šťastným.

Sama jsem si mnohokrát prošla velkým stresem ohledně práce i života na vlastních nohách. Rekapitulovala jsem a musela si uvědomit, že vždy, když jsem měla pocit, že už to nepůjde a s dcerou padneme na dno, přišla pomoc a zase bylo lépe. V práci se mi potvrdilo, že když nemyslím na vlastní prospěch, ale dobro více lidí, vyjde to.
Přesně jak řekl John Donne: "Žádný člověk není ostrov sám pro sebe..." a proto bychom neměli myslet jen na sebe. protože když pomáháme druhým, pomáháme tím i sami sobě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. května 2015 v 14:07 | Reagovat

Možná to vyzní jinak než většina lidí dnes propaguje, ale svoboda slova a cestování nenahradí životní jistotu, že když budu pracovat, budu mít na vše, co potřebuji ke slušnému živobytí. Nejdůležitější je mít práci, řádně zaplacenou, nevyčerpávající všechny síly člověka.

2 Lydie Lydie | 2. května 2015 v 14:48 | Reagovat

Nemít práci je hrozné.Zrovna dnes v poledne u našich dveří zazvonil nějaký mladší muž. S klasickou  povídkou o tom,že nemá peníze,že se potřebuje dostat do Pardubic a že má hlad.Nabízel,že si to odpracuje na zahradě.To jsem odmítla.Dala jsem mu oběd a jídlo na cestu.Peníze ne.Vyptávala jsem se ho na jeho život. Je mu 40.Nedoučil se zedníkem.Před 4 měsíci ztratil práci, otec ho vyhodil z domu, tak žije na ulici,cestuje od města k městu,je z Litvínova, žebrá po domech, hlásil,že nekrade.Radila jsem mu, jak se má dostat do Pardubic "načerno" vlakem, ale z toho měl strach.V Pardubicích je nějaká Diakonie či co-tam mu slíbili obstarání práce s ubytováním.Tak nevím -nezdál se,že by moc lhal.

3 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2015 v 15:42 | Reagovat

[1]: Ano, je to tak - když člověk nemá dobře placenou práci nebo velmi slušné rodinné zázemí, je mu svoboda slova k ničemu.

4 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2015 v 15:44 | Reagovat

[2]: Člověk si říká - jako zoufalství musí prožívat ten, jemuž nejbližší odmítli pomoci a přestože chce pracovat, má smůlu. Myslím, že u nás je hodně málo organizací, které by pomohli z ulice lidem, kteří mají snahu vše napravit a chtějí pracovat.

5 pavel pavel | Web | 2. května 2015 v 17:33 | Reagovat

[2]: A jak se dá načerno jet do Pardubic vlakem? Ne že bych to chtěl využít. :-D

6 pavel pavel | Web | 2. května 2015 v 17:36 | Reagovat

Lidé by si měli vytvořit nějakou záruku na horší časy a neutratit všechno do další výplaty, ale z čeho ji mít když i tak sotva s penězi vyjdou. ;-)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. května 2015 v 17:44 | Reagovat

Svoboda (nejen slova) a zmíněné "jistoty" jsou veličiny, které jdou z principu proti sobě. Optimální rovnováhu mezi nimi vnímá každý trochu jinak, moje vnímání je třeba hodně posunuté ve prospěch toho prvního. Což ale neznamená, že když jsou pravidla fungování společnosti v něčem nastavena špatně, že mi to nevadí.

Na náměstí jsem nezvonil, ale bylo to jen proto, že jsem nemohl, protože jsem byl právě na vojně. Zvonil bych a rozhodně bych toho ani dnes nelitoval, protože současnou situaci považuji pořád za nesrovnatelně lepší, než tu před "zvoněním". Třeba i v tom, že mnohem víc záleží na nás, jak mohou věci fungovat. Jen to většinou znamená sakramentskou námahu, kterou není zdaleka každý ochotný podstoupit.

8 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2015 v 22:22 | Reagovat

[6]: No, to je to - hodně lidí nemá z čeho našetřit. Bohužel.

9 Radka Radka | E-mail | Web | 2. května 2015 v 22:29 | Reagovat

[7]: I pro mne je svoboda velmi důležitá a jsem za ni vděčná. Ovšem neochota lidí udělat něco pro dobro všech - to je smutný fakt.

10 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 3. května 2015 v 15:56 | Reagovat

Souhlasím s Čerfem. Já si mihulý režim pamatuji velmi dobře, a jsem šťastná, že je doufám navždy pryč. Naše rodina zažila od tohoto režimu dost zlého, takže já vítám, že je to za námi. A není pravda, že před r.89 nebyla bída, byla, já vím, o čem mluvím, když z politických důvodů byl manžel z práce "odejit" a nikde ho nechtěli zaměstnat protože měli strach,a já na mateřské s třemi dětmi.

11 Sugr Sugr | E-mail | Web | 3. května 2015 v 18:09 | Reagovat

[8]: Ano Raduš, není z čeho šetřit, protože výplata stačí jen na nájem a jídlo, je to tak, vím o čem píšu.
Nedávno jsem slyšela názor jedné skoro 80leté babičky, která měla našetřeno dost peněz, ještě dědila po rodičích nějaké domy, špatně si nežily ani její děti, měly baráky, podnikaly, prostě nouzí netrpěli ani staří, ani mladí. Nemohla pochopit jak je to možné, že někdo nemá našetřeno jako oni - nechápala..., že NENÍ z ČEHO šetřit! :-((
Bohužel rozdíly mezi bohatými a těmi co jsou rádi, že pracují je tak markatní, že je to moc smutné. Ale jsou na tom lidé ještě hůř, jak píšeš, nemají ani co do pusy a to je teprve bolestné...:-(

12 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 4. května 2015 v 11:45 | Reagovat

Je nieco zhnileho v state danskom - to je uz velmi stara veta a plati furt...

13 Van Vendy Van Vendy | Web | 4. května 2015 v 19:17 | Reagovat

[10]: Zdenko, dnes jsou z práce odejit lidé, kteří mají prostě více let. Zruší se místo a basta. Dostanou sice odstupné, ale protože už je jim více let, těžko si najdou jinou práci.
A to, že každoročně je několik (desítek) sebevražd z ekonomických důvodů, je také pravda.
Možná že práce by i byla, ale ne každý třeba může vzít všechno. Já teď musela dvě nebo tři místa vyloučit, protože nemám auto a z odpolední směny bych se prostě nedostala domů. Na další práci nemám kvalifikaci, přestože mám maturitu a nejsem blbá. Jenže dnes nestačí být dobrej, nebo průměrně dobrej, dnes musí být člověk nejlepší anebo mít známý. Pokud jste v řadě žádostí o práci druhý nejlepší, stejně je to na prd, protože to místo nedostanete. Neb je dostane první nejlepší.
A já osobně nemám vůbec žádné rezervy na nemoc. Takže, pokud bych dostala rakovinu, nechala bych ji proběhnout až do konce. Protože nemám na léčení a už vůbec bych nemohla podstoupit několikaměsíční chemoterapii. Člověk totiž musí každý měsíc platit, víme. Za inkaso, a taky jíst se musí, tak nějak. A protože jsem OSVČ, nemám nárok ani na nemocenskou a už vůbec ne na nějaký sociální příspěvek. Takže, v tomhle slavným podělaným státu, pokud se mi něco stane, tak umřu, protože nebudu mít na léčení. Hurá, demokracie.
(A ne, opravdu už nemám z čeho si na horší časy odkládat.)
Netvrdím, že v minulých dobách bylo líp, ale lepší to není ani v této době. Jen je to jiné.

14 Van Vendy Van Vendy | Web | 4. května 2015 v 19:20 | Reagovat

Raduško, jinak je to dobrý článek. A největší bohatství člověka je, když má něikoho, kdo za ním stojí.

15 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 6. května 2015 v 18:59 | Reagovat

Je to opravdu těžké. Peníze jsou potřeba, ale zdraví jenom jedno. Skloubit to, není jednoduché. Také jsem přecházela různé nemoci a vymstilo se mně to. Moje dcera bohužel dělá to samé. Chodí do práce ať je nemocná, nebo má třeba bolesti. Je jich v práci málo, zaměstnavatel se tím netrápí. A i když je mladá, (nebo možná o to víc) peníze také potřebuje. Tak můžu jen doufat, že ona to pošramoceným zdravím neodnese.

16 Radka Radka | E-mail | Web | 10. května 2015 v 14:39 | Reagovat

[10]: Přiznávám, že i já si vážím toho, co mi dnešní doba nabízí. Za minulého režimu bych to nikdy neměla.
Také přiznávám, že ani mé dětství nebylo v blahobytu, ale to především byla vina otce, který šetřil na svůj sen (automobil) za každou cenu. V mém okolí práci měli všichni a mně přišlo jako sci-fi, že by ji někdo neměl. Ale tím nechci říct, že se to nestávalo.
Na dnešní době mě mrzí, že se nelze poučit a vzít to dobré z minula.

17 Radka Radka | E-mail | Web | 10. května 2015 v 14:42 | Reagovat

[11]: Moje tchýně vždy hlásala: každý může šetřit, i kdyby to bylo jen 10 korun měsíčně! To se to mluví člověku, který i za minulého režimu měl nadprůměrný plat.
Opravdu není z čeho šetřit... ale tady se hodí příměr: sytý hladovému nevěří aneb kdo si chudobu nikdy nezkusil, nepochopí.

18 Radka Radka | E-mail | Web | 10. května 2015 v 14:43 | Reagovat

[14]: Děkuji. Máš pravdu, mít někoho blízkého je k nezaplacení :-)

19 Radka Radka | E-mail | Web | 10. května 2015 v 14:44 | Reagovat

[15]: Někdy jsme nepoučitelní a přitom se zdravím není radno si zahrávat. Jenže tohle si musí každý vyzkoušet na vlastní kůži, aby se poučil. Bohužel.

20 pavel pavel | Web | 11. května 2015 v 0:41 | Reagovat

Ale ještě stále mi nikdo neřekl jak jet vlakem načerno. :-D

21 valin valin | Web | 18. května 2015 v 13:09 | Reagovat

[20]: Prostě nastoupíš bez lístku hihihihi :-D  :-D  :-D

Zlo nemusí být nutně nahrazeno dobrem.
To se stalo u nás po sametu. Zlo se nahradilo jiným zlem. Těžko povědět, co vlastně bylo horší.Tohle hodnocení je závislé na mnoha věcech. Já osobně se mám lépe, než jsem se měla, ale vím, že existuje spoustu lidí, které mají existenční problémy. Na druhou stranu mě děsí hrůzy, které se na nás valí, respektivě na naše děti a vnoučata v podobě naší multikulty,že raději bych byla zase za plotem...

22 Bev Bev | Web | 21. května 2015 v 20:55 | Reagovat

Jsou to těžké věci a složité osudy. Ráda žiju v dnešní době, ale ne všechno je v pořádku, ani nevím jestli je to vůbec možné, aby bylo. Hodnotit jak to bylo dřív, za mého dětství a dospívání si netroufám, měla jsem krásné dětství a tak bych mohla říct samozřejmě že to bylo lepší a nebyla by to pravda.
Velice záleží na zázemí, na rodině, na práci, to je jisté a platí to nejspíš v každé době. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama