Kdo uteče, vyhraje?

27. září 2015 v 12:40 | Radka |  Příběhy mého života
Už je to dávno, co jsem utíkala před vlastním životem do říše fantazie, kde spravednost fungovala, zlo bylo potrestáno a dobro se nadobro usídlilo v srdcích lidí. S narozením dcery a rekonstrukcí bydlení přišly starosti, které vytlačily fantazii a nastoupila naplno tvrdá realita. Postupně jsem si uvědomila, že žít vlastními představami je krásné, ale komplikuje to vnímání reality a následné hledání nejefektivnějšího řešení.


Nepřestala jsem snít, jen už si netvořím svou realitu. Nechávám sny na podvědomí a do reálného života vnáším jen to, co mi přináší radost a dá se splnit.

Avšak mnoho lidí v mém okolí realitu nezvládá a tak si vytvářejí svou. Přesvědčí o své pravdě nejprve sebe a, až jsou s ní dokonale sžití, přesvědčí všechny kolem. Co však nastane, když realita plně narazí do jejich světa a bublina praskne?

Představte si průměrného člověka, muže, který získal práci i ženu svých snů (zde jen na okraj, že oba rozbili svá předchoví manželství, aby spolu mohli být). Nezasvěcenému, který ty dva jen pozoroval z dáli, by se mohlo zdát, že ona je afektovaná herečka, která neustále touží po pozornosti a tím terorizuje nejen svého muže, ale také okolí.
Zasvěcený však ví, že oni celá ta dlouhá léta svůj život nežili. Oni ho moc a moc rádi hráli. Vytvořili si svou realitu a všem, včetně sebe, ji vnucovali.

Na tom není nic špatného, pokud svým chováním druhým neubližujete. Ovšem představte si, že s takovým člověkem pracujete v jednom kolektivu a "jeho realita" se týká i práce. Neustále všem vypráví, jak je důležitý a firma by bez něj padla. Pokud tohle dokáže prodat správným lidem, odrazí se to i finančním ohodnocení.
Jenže pak je zde i druhá strana. Kolegové, kteří musí práci za onoho člověka udělat a slabý vedoucí, který nemá odvahu problém řešit.
Znáte pořekaldo: Všeho do času, Pán Bůh na věky? Nebo to o Božích mlýnech? Někdy má člověk pocit, že jsou to jen fráze a ve skutečnosti nic takového neplatí. Omyl. Platí. Ale chce to čas.

Nedá se říci, že by onen muž neměl dost příležitostí se změnit. Hodně lidí se mu snažilo naznačit, že by se měl vážně zamyslet, ale on stále žil v přesvědčení, že nikdy nezanedbal žádný úkol a vše splnil v termínu. Soudný člověk by si vyhodnotil, že pokud ho vedoucí často upomíná, termín nejspíš nesplnil. Avšak tento muž byl naprosto přesvědčen o svých kvalitách a pochybovače nazýval lháři.

Boží mlýny nakonec semlely i toho muže. Pracovní poměr mu byl ukončen dohodou s tím, že na svou práci nestačí. Myslíte, že se alespoň v tento okamžik zamyslel? Ano! Během oné chvilky našel jednoznačného viníka v kolektivu kolegů a svou pravdu roznášel mezi ostatní. Pokud by to byla pravda, asi by se to k "obviněnému" kolegovi nedostalo. Jenže tady šlo o křivé nařčení a tak mu "pravdu" ostatní rádi prozradili.
V přímé konfrontaci neochotně prozradil, že se potřebuje cítit důležitý, jinak ztrácí smysl života. Tak proč nedělal vše tak, aby si pocit důležitosti zasloužil? Měli ho snad poté všichni litovat?
Nastálé ticho ukončila jediná věta: "Nakonec odejdu moc rád."
Bublina praskla.

Nedělám si iluze, že by to daného muže změnilo. Lidé, kteří léta žili ve lži, těžko přijmou během krátké doby realitu. Budou stále hledat viníky svých přešlapů, ale nikdy nezacílí do vlastních řad.

Život v realitě není jednoduchý. Ale po všech těch ranách, které mi byly uštědřeny, zůstávám raději nohama na zemi. Přijmout pravdu mi přijde jednodušší v této pozici, než zírat na svět ze zbořeného světa snů.


TT - Jak (ne)utíkat ze života?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 27. září 2015 v 17:03 | Reagovat

Každý je přesně tam, kde má být. Někomu to jde rychleji, někomu pomaleji. Nic není lepší, nic není horší. Prostě to tak je.

2 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 28. září 2015 v 9:52 | Reagovat

Rozvijas zaujimave myslienky. Na komentovanie vlastne komentar ani nestaci. Chcelo by to rozsiahlu diskusiu alebo aspon väcsi clanok ako komentar.
Ale tkach typkob som tie vela poznal...

3 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 28. září 2015 v 12:29 | Reagovat

Naprosto souhlasím s Intuicí, napsala bych to podobně.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. září 2015 v 9:23 | Reagovat

Vycházíš z celkem logického předpokladu, že realita a pravda jsou kategorie jednoznačné, poznatelné a vyhodnotitelné. Dlouho jsem si to myslel taky, jen čím jsem starší, tím jsem v tomto směru opatrnější v soudech a benevolentnější v očekáváních :-).

5 Katka Katka | E-mail | Web | 29. září 2015 v 10:24 | Reagovat

Dobrej rozbor....protože jsi zřejmě členkou toho pracovního kolektivu, pustila ses do něj. Já se čím dál tím víc zdráhám někoho hodnotit. Nikdy neznáme celou jeho situaci, všechny důvody, které ho vedou k takovému či jinému chování. Pokud se vyloženě nedostanu ke střetu, kterej mě nějak silně negativně ovlivňuje, beru vše tak, jak píše Intuice. PROSTĚ TO TAK JE.

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 30. září 2015 v 20:28 | Reagovat

Dokonce mi ten človíček připomněl jednoho často prodiskutovávaného člověka zde na blogu. Nemyslím zde, na tvém blogu, ale na blogu vůbec. Taky si myslí, že je vyjímečný a taky se s ním dá těžko diskutovat, vlastně vůbec,a někdy je lepší se na to vykašlat, a stejně tak ho boží mlýny semelou, protože z nějakého důvodu nemá rád starší generace, ale neví, že on sám, i když dnes mlád, do ní každým krokem a každým rokem neodvratitelně míří.
Ehm, a nejmenuji!
Člověka z tvé práce nelituji, protože zřejmě kariérčil po zádech druhých. Možná, kdyby se nechoval nesnesitelně k těm druhým, by ho lidi nebyli tak nesnášeli, ale tu nepřízeň si vykoledoval asi sám.
Nekaždý umí a dokáže být v práci stoprocentní, co se týká výkonů, ale pokud je ještě k tomu arogantní, tak to už odpustitelné není.
Byl to pozoruhodný článek a pozoruhodné zamyšlení a myslím, že co se fantazie týče, je krásná a patří k životu, ale neměla by v něm určovat, co bude a co nebude, protože pak si člověk opravdu nabije hubu. :-)

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 30. září 2015 v 20:29 | Reagovat

P.S. nerada bych kategoricky vynášela výroky o odpouštění a neodpouštění, ale pravda je, že arogance si přízně nikdy nevydoluje. Lede úlisnosti a vlezprdelkování, pokud je arogantní člověk postavením výš.

8 Ježurka Ježurka | Web | 1. října 2015 v 16:10 | Reagovat

Pravda je, že nejsme všichni stejní, tudíž ani ne zodpovědní a reální. Měla jsem v práci kdysi takového jednoho vedoucího, kterému byly zásluhy uděleny za jeho červenou knížku. Sám toho moc nenapracoval, jen chodil a říkal, že na práci má své podřízené. Po revoluci byl odejít. Taky Boží mlýny, ne? :-?

9 Radka Radka | E-mail | Web | 4. října 2015 v 14:06 | Reagovat

[1]: Asi bych s Tebou souhlasila, kdybych neviděla kolik bolesti ten člověk způsobil.

10 Radka Radka | E-mail | Web | 4. října 2015 v 14:07 | Reagovat

[2]: Žije jich mezi námi hodně a stále více mám pocit, že to není lhostejností či sobeckostí, ale neschopností unést realitu.

11 Radka Radka | E-mail | Web | 4. října 2015 v 14:09 | Reagovat

[4]: Ano, možná by se slovo "pravda" dalo zaměnit za "fakta". A ne že bych ho soudila, jen si po čtvrt století v jednom kolektivu s tímto člověkem dovolím tvrdit, že ho opravdu znám.

12 Radka Radka | E-mail | Web | 4. října 2015 v 14:11 | Reagovat

[5]: Troufla jsem si ho hodnotit, protože se známe čtvrt století. Moje role zahrnovala snahu pomoci mu - předem ho varovat, k čemu může dojít. Nechtěl slyšet pravdu. Ode mne, ani jiných. Závěr byl už nevyhnutelný. Protože komu není rady, tomu není pomoci.

13 Radka Radka | E-mail | Web | 4. října 2015 v 14:15 | Reagovat

[6]: Popravdě nechápu, proč se lidé potřebují cítit výjimeční. Já ustavičně pracuji na tom, abych v zaměstnání nebyla nepostradatelná - když mám totiž dovolenou, chci si ji užít a ne jako v pátek, kdy jsem řešila jeden problém za druhým. Myslím, že je lépe býti určitým (příjemným) způsobem výjimečný, že se tak jen cítit.

[7]: s tím nelze než souhlasit

14 Radka Radka | E-mail | Web | 4. října 2015 v 14:18 | Reagovat

[8]: Tak tento vedoucí aspoň věděl, že má na to podřízené a věřil jim, ale znám jednoho, co dokola omílá: Tomu já nerozumím. A protože si vybírá slabé podřízené, aby ho na jeho pozici neohrozili, nemá se ani na koho spolehnout. Má jediné štěstí - že dostává ještě z vyšších míst příkazy, nad kterými nepřemýšlí a zkrátka je plní :-? u něj na Boží mlýny nějak přestávají věřit všichni :-(

15 Bev Bev | E-mail | Web | 5. října 2015 v 9:20 | Reagovat

Tvůj článek mě přiměl k zamyšlení, jak to mám vlastně s realitou já. Dumala jsem nad tím přes víkend a myslím, že mám realitu dost ráda a nějak zásadně z ní neutíkám. Může být okouzlující a nádherná, barvitá a taky tragikomická až děsivá. A právě proto, že v realitě žiju a mám ji všude kolem sebe, občas ji ráda nechám za sebou a vytratím se do nějakého vymyšleného světa. Jedno druhé nevylučuje a můžeme si dovolit oboje, si myslím. Něco jako stát nohama na zemi a číst si v mracích. ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama