Závislí na sportu

8. července 2016 v 19:00 | Radka |  Co život dal
Svět je plný závislostí. Jsou rozličného druhu a různého stupně nebezpečnosti. Netvrdím, že bych žádnou netrpěla. Bez kafe si den umím představit těžko (i když v době nemoci si na něj ani nevzpomenu), ale zbytek zvládám celkem obstojně. Naštěstí.


Nedávno jsem potkala známou, která se bez rozpaků přiznala k závislosti na cvičení. Neviděly jsme se snad tři roky a mě překvapila její dokonale pevná postava bez jediného gramu špeku. Do letního dne se oděla jen do sportovního vršku velikosti podrpsenky a krátké sukénky. Slušelo jí to, o tom žádná, a dojem nekazila ani dvanáctiletá dcera stojící vedle. Zvláštní bylo pro mne porovnání. Poznala jsem ji coby svobodnou holku kyprých tvarů, která se mučila dietami, ale nic nezabíralo. Krátce nato se vdala a otěhotněla. Když jsem se na ni dívala, vrtalo mi hlavou: co do ní musel její manžel ty roky hustit, že se sebou provedla tohle?
Neříkám, že je to špatně. Její manžel hodně sportuje a tak nejspíš sladili zájmy. Na svůj věk vůbec nevypadá a cítí se skvěle. Jen mě děsí ta závislost. Co se stane s její psychikou, pokud nebude moci cvičit?

Tato otázka mě dovedla k dalšímu případu. Kolegyně, která si prošla psychickým terorem matky a stala se z ní anorektička. Poté, co se vdala a po porodu mírně přibrala, začal jí manžel předhazovat, že by měla zhubnout (což udělala). Po deseti letech ji stejně opustil. Skvělá příležitost začít nový život lépe a radostněji. Jenže ona trvala na udržení svazku. Za každou cenu. Tou cenou byly hodiny strávené na rotopedu a počítání kalorií (i když to vůbec nepotřebovala).
A jak to dopadlo? Manžel se vrátil (jelikož to s tou novou nedopadlo), ale šťěstí vypadá jinak. Nemá podobu bledého obličeje se zlým výrazem, nežije z neustálého přísunu endorfinů, které tělu dodává cvičení v posilovně nebo běh, který z těla odstraní každou špetku kalorií z potravy.
Závislost jménem pohyb jí pomalu ale jistě bere šanci na zdravý život. Energii z jídla, která jí pomáhá dostat se z anorexie, vzápětí vypotí při sportu. A představa, že by neměla pohyb, ji velice děsí. Taková jistá cesta do pekel, dalo by se říci.

Kdy se to zvrtne a z pohybu pro radost se stane závislost? Kde je ta hranice, za kterou bychom neměli jít? A dá se to vůbec nezpečně poznat?

Než jsem dopsala článek, narazila jsem na titulek o vzrůstající závislosti lidí na cvičení, hlavně józe. Tak vida, nevnímám to jen já. Ovšem pokud jde o jógu, nemám námitek. Neslyšela jsem dosud, že by z takového cvičení člověk vypadal nezdravě, či jakkoli mu to ničilo život. Spíše naopak.

Z jiného soudku je sport profesionální. Nikdy nepochopím box a možná ani cyklistiku. Avšak síla adrenalinu a peněz je mi natolik vzdálená, že se nebudu ani pokoušet něco analyzovat.

* * * * *

Tento článek jsem napsala již před rokem a nyní se k němu vrátila do sekce rozepsaných. Za tu dobu se změnilo jen málo. Má známá běhá ještě více a trpí výčitkami, pokud některý den vynechá. Kolegyně cvičí a běhá stejně, ale naštěstí mírně zvýšila dávky jídla. Občas se i usměje, ale roky strádání už z obličeje nevymaže.

Jsem si jistá, že mě závislost na sportu nehrozí. Na to jsem příliš líná, navíc mi chybí odhodlání a vytrvalost. O to více obdivuji ty, kteří by bez pravidelného a mnohdy i bolestivého cvičení přišli o pohyblivost.
Jenže nikdo nemládneme a pohyb je pro člověka důležitý, zvláště u nás se sedavým zaměstnáním. Proto zde tajně slibuji, že se pokusím zařadit do davu, tedy opět docházet na hodiny jógy.
Abyste rozuměli - bojím se vrhnout na jiný druh sportování, abych se náhodou nestala na endorfinech závislou
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. července 2016 v 19:22 | Reagovat

Cvičit mírně, jen pro radost z pohybu dokud to jde, to beru. Lepší bych řekla je tanec. Je to také pohyb, při hudbě a mohou se zapojit třeba oba partneři. Je bez pomůcek (kromě hudby a ta je dostupná). Chce to jen mít ochotu se zapojit oba. Nebo si tančit sama, třeba výrazový tanec-takové polocvičení. ;-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 8. července 2016 v 19:47 | Reagovat

Jsem na tom stejně - mně závislost na sportu nehrozí. :-)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. července 2016 v 7:54 | Reagovat

Vždycky záleží hlavně na cíli. Nemám rád takové ty rozmlžené obecné cíle, kterým je možné prakticky bez ustání otročit a u kterých je člověk na věčných pochybách, jestli už náhodou proti nim nehřeší. Když jsem běhal, měl jsem vždycky velmi konkrétní cíl, ale ani po deseti maratónských letech naštěstí nemůžu říct, že bych někdy byl na pohybu závislý. Hýbu se rád (a pohříchu teď málo), ale to mi rozhodně nebrání v tom prolenošit den, protože i to je občas třeba :-).

4 Radka Radka | E-mail | 17. července 2016 v 22:21 | Reagovat

[1]: Myslím, že tanec je ideální varianta. Moje kamarádka měla krásný sen otevřít tančírnu, kde by si každý zaskotačil podle nálady, protože by se hudba měnila. Ale k tomu je potřeba hodně peněz a tak sen skončil...

5 Radka Radka | E-mail | 17. července 2016 v 22:22 | Reagovat

[2]: Musím přiznat, že jsem už začínala být závislá na sledování tenisových turnajů. Ale počasí letos o Wimbledonu, kdy se neustále zápasy kvůli dešti odkládaly, mě natolik znechutilo, že jsem zase mimo ohrožení :-D

6 Radka Radka | E-mail | 17. července 2016 v 22:24 | Reagovat

[3]: Tak to máš můj obdiv, maratón bych nedala, i když ten životně-pracovní zatím musím zvládat denně ;-)

7 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 31. července 2016 v 2:53 | Reagovat

Všechny závislosti jsou často jen kompenzací něčeho, co nám chybí... Mnohdy štěstí.
Díky tobě teď přemýšlím o tom, za existují "lepší" a "horší" závislosti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama