Pro Emu a pro Evu

16. dubna 2017 v 8:00 | Radka |  Co život dal
Bylo nás pět, ale je to už skoro měsíc, co se počet členů naší malé domácnosti snížil na čtyři. Přitom to není tak dávno, co jsme se začali rozrůstat. Aspoň mně to tak připadá. Ale vezmu to raději pěkně od začátku.


Před devíti lety jsem dceru přesvědčila, že nám bude veseleji, když si pořídíme domů chlapa. Tak jsme si přivezly agapornise Honzíka, kterého jsme brzy musely přejmenovat na Honzičku, protože samečci přece vajíčka nesnášejí. Tři roky nám bylo moc fajn, Honzina byla krotká a milá a provázela mě na každém kroku, který jsem uvnitř bytu udělala. Jenže idylu vystřídalo smutnění, když jsem na ni měla málo času kvůli práci. Byl čas na další rozšíření.

Bylo to jako znamení z nebes, když mě to táhlo do maličkého zverimexu naproti kadeřnictví, který jsem pravidelně míjela. Do Adama jsem se zamilovala na první pohled. Stál na bidýlku nehnutě po celou dobu, co jsem na něj zírala. Měla jsem pocit, že mi rozumí beze slov. A že souhlasí se stěhováním k nám domů. Jen mi bylo divné, že je tak velký. Jenže majitel trval na tom, že jde o mládě a souhlasil, že si pro něj mohu přijít hned, jakmile seženu dočasnou klec. Za dva dny byl náš.

S Honzinou si padli do oka rychle. A stejně rychle zanevřela na mě. Ale mohla jsem se zlobit, když šlo o lásku?

A pak nedali jeden bez druhého ani ránu, u všeho mi asistovali a do všeho kafrali. Do roka se jim narodil syn a kafrali už tři.
S postupem času mi jejich vztah začal připomínat vztah dědy Adama a babičky Ludmily. Děda byl ten nejzlatější člověk na světě a babička ho neustále sekýrovala. Stejně tak náš Adam, kterého Honzina neustále šikanovala a on, stejně jako děda, než aby se hádal, dělal co chtěla. Asi aby měl doma klid. Jedno si ale odpustit nechtěl - pohledy z okna, nejen za hezkého počasí. Měla jsem pocit, že sní o tom, jak se jednou svobodně proletí, i když venku budou poštolky a jiná nebezpečí.


Jeho syn mu vždy asistoval a Honzina hlídala domov.

Postupně jsem si uvědomovala, že Adam vypadá starší než by měl být. Přerůstal mu zobáček a měl hodně unavené oči. A jedno sobotní ráno před měsícem jeho společná cesta s námi skončila. Bylo to nečekané, ale rychlé, za což jsem vděčná. Položila jsem si ho na hruď a vzpomínala na Evu, která zažila něco podobného před více než rokem. Když jsem jeho tělíčko odložila do krabičky na okno, než se rozmyslím co dál, zahlédla jsem po chvíli něco jako průsvitného ptáčka letět od krabičky směrem do kuchyně. Konečně byl svobodný a mohl letět kam chtěl. Měla jsem pocit, že končí spojení mezi námi, kdy jsme si rozuměli beze slov.

Ve své knize Lorna Byrne píše, že zvířata nemají duši. Podle kamarádky však jejich energie zůstává až do smrti s člověkem, se kterým si byli nejblíž. Adámka cítím blízko sebe a jsem za to ráda. A po jeho odchodu mi několik dní hrála v hlavě píseň Michala Hrůzy Pro Emu.
Teď už nejsem sám, okno zavírám, najednou mám tebe
Tak málo tě znám, co s tím nadělám, spadla si mi z nebe
Tohle není náhodou, je to příběh o nás dvou...

Jelo mi to v hlavě pořád dokola a já vzpomínala. Jak jsem věděla, že patří k nám už od první vteřiny. Jak se všeho bál a důvěru jsem si získávala pomalu. Jak se děsil hořících svíček a létak nad nimi tak dlouho, až díky průvanu z křídel zhasly. Kdykoli jsem prošla kolem klece s větším předmětem, rozklepal se. Bylo mi jasné, že musel žít u někoho, kdo v něm vzbuzoval strach. Nic neodpovídalo tomu, že majitel zverimexu tehdy říkal pravdu.

Přes to všechno jsem vděčná, že vstoupil do našeho života, i když to bylo jen na šest a půl roku. Doufám, že se s námi měl dobře a cítil zde domov.
Vlastně, není důvod truchlit, vždyť je se mnou dál, jen ho není vidět. Slyšet ano, proto musím vyřídit vzkaz: chtěl, aby to věděla Eva. Že je šťastný a létá kde se mu zachce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evina Evina | E-mail | 16. dubna 2017 v 8:11 | Reagovat

To je tak pěkně napsané :-)
Přeji krásné svátky :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 10:43 | Reagovat

Moc pěkně napsané, Radko. Šest a půl roku je dlouhá doba, tím spíš pokud je souznění zřejmé od samotného počátku. A těm dlouhým pohledům z okna do nebezpečného ale svobodného světa rozumím :-).

3 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 18. dubna 2017 v 8:54 | Reagovat

Hezky jsi to napsala. Já jsem přesvědčena, že zvířata duši mají :-) Když před dvěma roky umřel anduláček Kubík, hodně jsem jej oplakala. Jeho nástupce nám dělá radost a je jako člen rodiny.

4 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 18. dubna 2017 v 19:39 | Reagovat

Krásně napsáno. Knihy od Lorny mám, jsou úžasné, ale v tom, že zvířata nemají duši s ní nesouhlasím. Zvířata duši jistě mají. :-)

5 Radka Radka | Web | 19. dubna 2017 v 22:58 | Reagovat

[1]: Děkuji, z lásky se to píše lépe než ze smutku.

6 Radka Radka | Web | 19. dubna 2017 v 22:59 | Reagovat

[2]: Děkuji, mně ty roky utekly jako voda. A někdy jsem se zasnila s ním a hleděli jsme do dáli oba :-)

7 Radka Radka | Web | 19. dubna 2017 v 23:01 | Reagovat

[3]: Ani u mne to bez slz nešlo, ale jeho energie mě brzy přesvědčila, že není důvod truchlit, protože on je spokojený. A jestli je to duše nebo energie, je asi ve výsledku jedno, zkrátka ho cítím na blízku :-)

8 Radka Radka | Web | 19. dubna 2017 v 23:04 | Reagovat

[4]: Děkuji, právě čtu třetí knihu Lorny a toto je pro mě také zatím jediná věc, se kterou se mi nechce souhlasit. Ale na druhou stranu by to bylo asi přijatelnější pojetí vzhledem ke zvířatům, která populaci živí :-(

9 Evina Evina | E-mail | 20. dubna 2017 v 7:32 | Reagovat

[5]:Bohužel,dnes čekáme smutnou zprávu. Bobešek našich mladých(kterého jsme často hlídali)je přestárlý.Yorshirek(větší)by mohl mít 15 let v květnu...nevidí,neslyší,přestal jíst a pít.Jen nevíme jak to zvládne vnuk.

10 MirekC MirekC | Web | 20. dubna 2017 v 11:34 | Reagovat

Četl jsem bez dechu až do konce.

11 sugr sugr | E-mail | Web | 21. dubna 2017 v 18:27 | Reagovat

Ani jsem nepolkla při čtení... ;-)

12 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 13. května 2017 v 13:33 | Reagovat

Nedovedu si představit, že by zvířata neměla mít duši =) V mém pojetí světa ji mají =)
Jsem ráda za ty krásné chvíle, co jste spolu strávili =)
Krásně píšeš, Radu =)

13 Radka Radka | Web | 3. června 2017 v 23:12 | Reagovat

[9]: Přiznávám, že malá zvířátka si jsem si vybrala i proto, že jejich odchod člověk snad zvládne lépe. Čím větší domácí mazel, tím větší prázdno po jeho odchodu. Snad to vnuk zvládne dobře.

14 Radka Radka | Web | 3. června 2017 v 23:13 | Reagovat

[12]: Děkuji, neustále s láskou vzpomínám, i když to už není tak intenzivní. Ale v srdci je stále :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama