Neztrácím naději

31. ledna 2018 v 22:22 | Radka |  Co život dal
Neumím posoudit, kolik se toho v mém životě za poslední rok změnilo. Pro někoho málo, pro jiného moc. Nemám ráda změny, zejména pokud mě připraví o něco, co mám ráda. O někoho, koho mám ráda.


Ráda jsem psala na blog a věřila, že mě touha skládat písmenka vesele i smutně bude provázet v dobách dobrých i zlých. Fotkami mraků jsem probouzela fantazii v sobě i čtenářích a radovala se z každého objeveného obrazce, stejně jako povedeného západu slunce. Dva roky zpátky nastal zlom. V hlavě mi stále běžela různá témata a věty naskakovaly lehce, stačilo jen naťukat do počítače, jenže ouha! Sotva jsem položila prsty na klávesnici, slovíčka začala přeskakovat, až ztratila rytmus a nakonec i smysl. Mraky mi zešedly, slunce vybledlo. Pomalu přicházel konec, i když naděje stále zůstávala.

Soustředila jsem se na své blízké, pomáhala potřebným a věřila, že bude zase lépe. A ignorovala znamení. Taková, která mohou člověka lépe připravit na situace nelehké. Jako například myšlenka: co budu dělat, až babička Vlastička "nebude"? Co asi, přestanu k nim jezdit. Ale to bude za dlouho, tak na to nebudu myslet.
Škoda, že si člověk mnohé uvědomí až zpětně, kdy nejde už nic vrátit.

Dlouhodobí čtenáři tohoto blogu vědí, že babička Vlastička nebyla naše příbuzná. Tato milá a neskutečně skromná žena nám byla natolik blízká, že jsme si ji s dcerou přivlastnily. Po devíti společných letech mohu konstatovat, že nám byla bližší než vlastní rodina. Jenže i v této části života došlo ke změně. Škoda, že ji provází pachuť až nelidského přístupu osob s Hippokratovou přísahou, kteří odmítli v sobě najít alespoň špetku soucitu. Jsem ráda, že se nakonec jeden velmi slušný lékař našel a vrátil nám naději, že i když není člověku už pomoci, zaslouží si on i blízcí alespoň ten soucit.

Babička Vlastička nás opustila téměř symbolicky - na Vlastu. Nemohu říci, že by to byly smutné Vánoce. Byly prázdné. Její energie, kterou člověk vnímal tak nějak automaticky, zmizela. Až po jejím odchodu jsme si všichni uvědomili, jak moc nám chybí. Jak velké prázdno po ní zůstalo.
Období těsně před jejím odchodem mi připomnělo konec života mé matky. Vrátily se smutné vzpomínky plné bezmoci. Později pak sny, ve kterých mě máma varovala, některými děsila (a já následně čtenáře tohoto blogu), přesto jsem byla za její pomoc a blízkost vděčná. Tyto vzpomínky mi dávají naději, že tak jako se "vrátila" na nějakou dobu do života máma, vrátí se i Vlastička.

Mohla bych se vrátit i k blogu. Naději v jeho vzkříšení mi vrátila nová kolegyně. Ráda fotí, zejména mraky a západy slunce. Podobnost čistě náhodná? Kdepak, proto jsem jí o blogu řekla a po přečtení několika článků mě přesvědčuje, abych se ke psaní vrátila. Uvidíme, pro začátek mám svolení publikovat některé její fotografie mraků, které opravdu stojí za zveřejnění.

Nerada bych, aby tento článek vyzněl příliš smutně. Navzdory situacím nelehkým věřím v dobro, v lásku, v člověka.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. ledna 2018 v 23:48 | Reagovat

Radko, piš,  o čemkoliv co tě bolí, zajímá, či potkalo. Když se člověk vypíše, třeba i v podobenství, je mu lépe. Vím to podle sebe. Všechny bolesti přebolí, člověk nezapokmene, ale vzpomíná na to hezké  co s dotyčným prožil. Toho se drž a vítám tě zpět :-)

2 Evina Evina | E-mail | 1. února 2018 v 8:06 | Reagovat

Moc pěkné,citlivé povídání :-)
Přeji pěkný den a těším se na další psaníčko :-)

3 Danka2 Danka2 | E-mail | 1. února 2018 v 15:52 | Reagovat

Radunko,jak ti radí Ruža z Moravy-Vypiš se.Mě to taky pomáhá.Někdo řekne-chce to čas.Prdlajs,to je ještě horší.Musí se to odstřihnout a popřát Vlastičce klid.Ale je vidět,že jsi moc hodný člověk.Raduj se z maličkostí a piš a piš.Těším se.Dana :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. února 2018 v 0:40 | Reagovat

Po dobrých lidech vždycky zbyde prázdný prostor, který vnímají ti, co je měli rádi. Ale prázdno má v sobě naštěstí přírodou předurčenou tendenci být postupně zaplňováno. Určitě piš, foť a zaplňuj, už se těším! :-)

5 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 4. února 2018 v 16:21 | Reagovat

Jsem ráda, že se budu moci zase těšit na krásná fota a taky povídání. :-)

6 Radka Radka | E-mail | 4. února 2018 v 22:12 | Reagovat

Děkuji všem za milá a povzbudivá slova, budu se snažit nezklamat a opět vplout do blogových vod :-)

7 Vlasta Vlasta | 13. února 2018 v 20:35 | Reagovat

To je mi líto, vím jak jste ji měly rády...

8 Radka Radka | E-mail | 18. února 2018 v 15:54 | Reagovat

[7]: Jsou okamžiky, kdy si uvědomíme, že nic netrvá věčnš, ale to příjemné v nás zůstane. Naštěstí to bylo relativné rychlé. Děkuji

9 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 17. března 2018 v 21:53 | Reagovat

Upřímnou soustrast, je mi to líto.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama