Výlet do minulosti

21. června 2018 v 0:22 | Radka |  Sny a realita
Musím se vrátit k události téměř tři měsíce staré. Ne snad proto, že bych nezažívala aktuálně nic zajímavého. Ta událost se sama hlásí o slovo už delší dobu a vyžaduje si často mou pozornost. A nejen mou.



Stalo se o Velikonocích. Pro mě to přestaly být svátky s dodržováním tradic, spíš mi slouží k rozjímání, odpočinku a vzpomínkám na maminku, která před šesti lety na Velký pátek odešla. S kamarádkou jsme nechtěly sedět za pecí a čekat na výprask, raději jsme si udělaly výlet. Cílem byly kostely, každá z nás chtěla navštívit jiný, takže jsme jich obešly více. Bylo to příjemné, v jednom kostele jsme si užily i prohlídku běžně nepřístupných míst a zvuk nádherně znějících varhan. Brzy poté se mi v hlavě odehrál zvláštní příběh, v dalších dnech se vracel obraz varhaníka... až mě to donutilo ke slibu, že o tom napíšu. Až bude čas. Jenže stále nebyl.

Před pár dny měla kamarádka sen: Šly jsme městem,všude bylo hodně lidí a odněkud se začal ozývat hlasitý zvuk varhan. Vydala jsem se za ním a ztratila se jí. Nebála se, věděla jistě, kde mě najde. Byla jsem v kostele, kde jsme si na výletě vychutnaly naživo zvuk varhan. To pro mě bylo dalším důvodem, proč se pustit do psaní příběhu.. Ale jde ot ztuha, jako by někdo na jedné straně říkal: pusť to ven, uleví se ti, a na druhé někdo vše sabotoval, protože pravda přece nesmí vyjít najevo. Takže pěkně popořadě.

Ten kostel mě léta přitahuje. Pamatuji si den před pár lety, to jsem do něj vstoupila podruhé v životě, abych si zkrátila čekání. Vezla jsem dceru na přijímací zkoušky na vysokou a kostel byl nedaleko. Vešla jsem dovnitř a těšila se na zklidnění mysli a vyslovení proseb, ať dcera uspěje u testů co nejlépe. Nebylo mi dopřáno ani jedno. Kousek od vchodu stál muž v šedém obleku, který si prohlížel každého, kdo vstoupil. Jako by určoval, kdo má či nemá nárok pobýt v tomto svatostánku. Prošla jsem rychle kolem něj a chtěla zmizet mezi ostatními, ale nevydržela jsem déle než pár minut. Udělalo se mi nevolno a musela jsem ven na vzduch. Zbytek času jsem strávila na lavičce kousek od kostela a nabírala sílu. V hlavě se mi přitom míhaly obrazy, ve kterých tento muž vypadal jako exorcista, posedlý honem na čarodějnice a bezvěrce.

Snažila jsem se zážitek vytěsnit z mysli. Kostel mě stále přitahoval a nechtěla jsem dopustit, aby mě jedna špatná zkušenost odradila od jeho další návštěvy. Proto jsem do něj vstoupila znovu, tentokrát ne sama. Velikonoční pondělí přilákalo minimum lidí, v lavicích seděl na každé straně pouze jeden člověk. Prohlížely jsme si s kamarádkou detaily maleb, když k nám přistoupil šedovlasý muž v černém kabátu. Zeptal se, co nás zajímá? Protože on zde pracuje a může na mnohé dotazy odpovědět. Dostalo se nám zasvěceného komentáře a přišla i nabídka vyjít si na kůr a poslechnout si varhany. Pokud se sejde více lidí, alespoň osm.

Než jsme došli od oltáře k východu, vstoupilo pár lidí a s těmi v lavicích nás už bylo dost. Po malé přednášce z histoie jsme vystoupali na kůr a usadili se. S prvními tóny snad každému z přítomných naskočila husí kůže. Slyšet zvuk historických varhan hned za zády byl úžasný zážitek. Zavřela jsem oči a vnímala hudbu. Přitom jsem měla zvláštní pocit, že bych se měla držet dál od zábradlí. Pohled na kostel shora byl i kousek od kraje zajímavý.


Obě jsme si prohlídku pochvalovaly. Takový zážitek se nepoštěstí každý den a my si toho náležitě považovaly. Přesto jsem měla další dny zvláštní pocit, jako by ten šedovlasý muž byl stále někde na blízku... Začala jsme nad tím víc přemýšlet a pak jsem zavřela oči... v hlavě se mi začal odvíjet příběh, ve kterém jsem hrála hlavní roli.

Časově jsem se ocitla snad někde na konci devatenáctého století, možná začátek dvacátého. Měla jsem na sobě sváteční šaty a těšila se na schůzku se svým milým. Zpívala jsem v kostelním sboru a po mši, na které byl i můj milý, jsme se měli sejít. Byla jsem těhotná a chtěli jsme se dohodnout, kdy to oznámíme jeho rodičům. Ale k tomu už nedošlo. Po mši mě varhaník požádal, abych na kůru chvíli posečkala. Zůstali jsme sami, a když se kostel zcela vylidnil, začal mi nadávat, že jsem pošpinila slušnou rodinu a ať zapomenu, že by si mládenec z dobře situované rodiny vzal obyčejnou holku! Rodiče mu vybrali nevěstu ze stejných poměrů a s tou se ožení. Nechápala jsem, jak mohl vědět, co chystáme. Musel nás dlouho sledovat. Chtěla jsem namítnout, že mám práci, jsem ze slušné, i když chudé rodiny, a máme se rádi. Nic nechtěl slyšet.
Pak už jsem padala bezmocně dolů a když tělo dopadlo na chladnou dlažbu, začala se mi kolem hlavy rozlévat krev. Cítila jsem smutek nejen ze smrti své, ale i svého dítěte. Radost z velké lásky skončila.
Varhaník všem vysvětlil, že se jsem si vzala život dobrovolně kvůli neopětované lásce. Nikomu nebylo divné, že jsem po dopadu ležela na zádech. Vysvětlení přijali bez výhrad, vždyť všechny ujišťoval, jak se mi to snažil rozmlouvat.
Byla jsem z chudé rodiny a život těchto lidí moc druhé nezajímá. Natož jejich smrt.
Mého milého pohltil smutek, ještě jsem zahlédla obraz, kdy sedí u stolu se svým otcem, kterého moje smrt zasáhla. Bylo mu jasné, kdo to udělal, přesto nechápal proč, když o nic takového by nikdy nežádal.

Tehdy po prohlídce kostela se nás šedovlasý muž v černém kabátě zeptal, zda nechceme zpívat ve sboru. Odešlo mu pár lidí a chtěl doplnit volná místa. Odmítla jsem s tím, že mám dovoleno zpívat jen v autě a pokud jedu sama. I tak se zeptal ještě dvakrát. Pokaždé jsem odmítla.
Zpívám ráda a možná jsem už ve sboru zpívala. Možná mě to stálo i život. I kdyby to nebyl můj příběh, nechtěla bych pobývat v blízkosti toho člověka.
Svěřila jsem kamarádce starší zážitek z kostela s mužem v šedém obleku. Ano, jednalo se o téhož muže. Nechci mu křivdit, ale já v něm cítím zlo, které není na první pohled vidět. Dobře ho maskuje vlídným chováním a zájmem o druhé.

Myslím, že tento kostel pro mě ztratil sílu přitažlivosti. Musím se vyrovnat s tím, že někdy v minulosti si jeden člověk dovolil hrát na Boha a vykonal spravedlnost po svém. Ale život jde dál a je na nás, zda dovolíme druhým, aby rozhodovali o tom, jak a s kým budeme žít či koho píseň zpívat
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Danka Danka | E-mail | 21. června 2018 v 9:08 | Reagovat

Uf-jedním dechem jsem to přečetla.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. června 2018 v 18:02 | Reagovat

Další chmurné čtení, cítím z té povídky-tedy zážitku - strach. Také jsem to četla jedním dechem.

3 Bev Bev | E-mail | Web | 22. června 2018 v 5:34 | Reagovat

Po celou dobu čtení mi po tělě běželo jemné mrazení, takové to příjemné, řekla bych pro mě až blažené, kdy člověk cítí, že se dotýká jiného světa. Děkuju, Radí, za ten zážitek. Máš velký dar, který Ti ale občas  asi je tak trochu na obtíž, možná i trochu děsí. Nicméně je to dar a ty s ním umíš dobře zacházet. :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. června 2018 v 6:51 | Reagovat

Někdy je těžké odhalovat, co se skrývá v nás samotných a proč tomu tak je. Moc zajímavý příběh.

5 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 26. června 2018 v 14:25 | Reagovat

Jak píše Bev, máš dar vidění,mně bylo jednou umožněno podobné, kdy jsem byla muž nevím které století to bylo, měla jsme dlouhý kabátec lemovaný hnědou kožešinou a dívala se jak hoří můj dům i s rodinou. Od té doby mi došlo, proč se o všechny mé blízké bojím a že jsem asi byla v minulém životě mužem :-)

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. července 2018 v 8:43 | Reagovat

Jsi hodně vnímavý člověk Raduš, pěkně napsáno. ;-)

7 Radka Radka | E-mail | 4. července 2018 v 9:25 | Reagovat

[1]: To mě těší :-)

8 Radka Radka | E-mail | 4. července 2018 v 9:26 | Reagovat

[2]: Nebylo moc příjemné prožívat, ale také o tom život je. Však přijdou určitě i příjemné zážitky :-)

9 Radka Radka | E-mail | 4. července 2018 v 9:27 | Reagovat

[3]: Děkuji. Asi jsem už nějaká divná, protože kdybych o ten dar přišla, něco by mi chybělo ;-)

10 Radka Radka | E-mail | 4. července 2018 v 9:28 | Reagovat

[4]: Proto se "pitvání" svého nitra raději vyhýbám ;-)

11 Radka Radka | E-mail | 4. července 2018 v 9:29 | Reagovat

[5]: Mám husí kůži, myslím, že to byl skutečně vhled do minulého života.

12 Radka Radka | E-mail | 4. července 2018 v 9:29 | Reagovat

[6]: Děkuji, poslední dobou si připadám hodně otupělá, ale snad se to vrátí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama