Těžké sny

27. září 2018 v 0:00 | Radka |  Sny a realita
Aktualizováno 30. 10. 2018

Probouzím se pomalu a vychutnávám si teplo, které se mi rozlévá po celém těle. Mám ráda ten pocit po probuzení, kdy je mé tělo prohřáté, a nic nemusím. Vnímám jen ticho, teplo a tmu. A sakra! Venku je tma, což znamená, že jsem spala dlouho. Co naplat, asi mé tělo odpolední spánek navíc potřebovalo. Otáčím se na druhý bok a vychutnávám si další minuty pod dekou. Zároveň si přehrávám sen, který se mi ještě před chvílí zdál.


Po čtvrt hodince vstávám. Přesouvám se do kuchyně uvařit si čaj. Než konvice vypne, sleduji protější dům pro seniory. V některých oknech se svítí, většina je tmavá. Je pár minut po osmé. Možná už spí. V jednom okně vidím staršího muže sedícího u stolu, luští křížovku. Možná sudoku? Vpravo dole svítí jen lampa. V jemně ozářené místnosti není znát žádný pohyb. Pamatuji si, že v té garsoniéře žili staří manželé. Dlouho jsem je nezahlédla, jen občas světlo. Nezemřeli už? A nikdo si toho nevšimnul? Jak dlouho může trvat, než mrtvého člověka najdou?

Myšlenky nad osudy obyvatel protějšího domu vystřídají obrazy příběhu, který se mi před necelou půlhodinou odehrával v hlavě. Jeden ze snů, co se vryjí do paměti, zanechají hlubokou stopu a vyvolají spousty otázek. Těžký sen po těžkém jídle. Maminka mě jako dítě nabádala, abych před spaním nejedla nic těžkého, mohly by se mi zdát těžké sny. Měla pravdu. Jenže já netušila, že to po jídle zalomím a skoro tři hodiny strávím tvrdým spánkem.

Začátek snu vypadal nevinně. Kráčím po mostě, kde jezdí i auta. Svůj pohled zaměřím na vůz před sebou, terénní SUV, podle loga tipuji na půjčovnu. Jede pomalu, takže mám čas si ho prohlédnout. Po chvíli mě vyleká roleta, která se za zadním oknem začne přetáčet. Zrakem sjedu na značku, která zůstává stejná. Žlutý podklad s černými znaky. Cítím, že někomu tam uvnitř by mohlo vadit, že je sleduji, a mohlo by mě to stát i život. U auta z půjčovny by ani nevypátrali viníka, bleskne mi hlavou. Rychle změním směr a vydávám se doprava, poté první ulicí doleva. Světlo, které zalévalo prostor okolo mostu, jako by sem nedosáhlo. Šedá prázdná ulice, kam lidé chodí jen neradi a na vlastní nebezpečí. Úzkost a strach jsou všudypřítomné. Proto mě překvapí trojice přede mnou. Dva mladí muži vedou mladou ženu, z hovoru vyposlechnu, že ji vedou na oslavu narozenin, kterou pro ni uspořádali. Jde o překvapení, proto jí zakrývají oči, ať to má větší efekt. Jenže já vím, že lžou. Jsou to obchodníci s bílým masem, co zneužívají naivity mladých žen.

V dívce poznávám kolegyni Nelu, takže musím jednat, i kdybych nechtěla. Hodná holka, která si tohle nezaslouží. Vytahuji zbraň. Vystřelím po muži vpravo a následně po tom vlevo. Zákeřně, zezadu. Nemám čas na hrdinství. Padají oba k zemi, ale krev nevidím. Asi má zbraň jen uspává. Popadnu Nelu za ruku, na které má náramek. "Je od nich?" zeptám se. Souhlasí a tak jí ho stahuji z ruky a házím k mladíkům. Běžíme za roh domu, odkud sledujeme další dění. Přijíždějí dva muži v černém, zhodnotí situaci a jeden z nich řekne: "Určitě má čip i v kabelce, načti to, ať ji rychle najdeme." Donutím Nelu vzít si z kabelky osobní věci a zahodit ji do otevřeného sklepního okna domu. Běžíme kousek dál a ukrýváme se za dveřmi jednoho z domů. Kousek od sebe uslyšíme pípnutí mobilu. Jeden z mužů v černém si čte zprávu a po pár vteřinách řekne: "Nemá cenu hledat, píše Mohit, že nám ukradl pár holek. Balíme to, tu už nenajdem." Oběma nám padá kámen ze srdce, ale ještě není konec. Okénkem ve dveřích zahlédneme dva mladé muže, jak mezi sebou vedou mladou atraktivní ženu, značně přiopilou. Slibují jí úžasný mejdan plný prachatých mužů, kde si může vybrat, který jí bude rozmazlovat. Poté jí zakryjí oči... Nemohu nic dělat, tohle bychom odskákaly všechny.

Z pravé strany ulice přijíždí černé SUV, z jedné strany do něj nastupuje ona přiopilá žena, druhou stranou vypadává tělo jiné ženy. Auto odjíždí a mizí i ostatní muži z příběhu. Jen na ulici zůstává bezvládné tělo ženy, která nejspíš věřila, že se kolem ní bude točit svět. Po chvíli přijíždí černo-bílé auto policie. Ani se moc nerozhlížejí, zaměří se pouze na tělo, celé zmlácené, od krve, téměř bez známek života. Naloží ji do auta a odjíždějí. Asi v ní kousek života zbyl, když nečekali na koronera, ale postarali se o ni. Žádné zajišťování stop, žádné dokumentování místa činu. Tohle se tady děje často. Viníka nikdy nenajdou.

Sedíme mlčky pod schody a čekáme na rozednění. Ani s denním světlem však nemáme odvahu vyjít ven. Zavoláme si taxíka? A kde máme záruku, že to bude skutečné taxi a ne někdo z těch, co tady vládnou? Z přemýšlení nás vyruší starší prošedivělý muž. Zeptá se, co tam děláme. Když mu povíme svůj příběh, nabídne nám svezení do města. Scházíme s ním do garáží, kde nastoupíme dozadu jeho auta, a pro jistotu se schoulíme na podlahu. Nechce, aby nás někdo zahlédnul. Jemu je to jedno, on už nemá ve svém věku co ztratit, ale jde o nás. Odváží nás do obchodního centra, kde mlčky vystupujeme za sloupem, v místě, kam nedosáhnou kamery. Než tiše přimáčknu dveře, ještě jednou poděkuji. Muž odjíždí a parkuje na vzdáleném konci garáží. Čekáme za sloupem, až se objeví příchozí lidé. Připojujeme se k nim a mizíme o patro výše v davu.
"Jak jsi věděla, že tomu muži můžeš věřit?", zeptá se mě Nela, než se naše cesty rozejdou. "Viděla jsi jeho tvář? Měl v ní vepsáno strašně moc bolesti a smutku, to u zločinců nevidíš. Tam vyčteš jen pohrdání, nenávist a zlo, ale nikdy bezmoc a beznaděj." Smutně přikývne a vydává se na svou další cestu, snad už poučená prožitým.
Než dojdu k východu, vzpomenu si na ženu vyhozenou z auta. Cítím prázdno. Je mi jasné, že nepřežila. Za svou naivitu zaplatila cenu nejvyšší. Jsem ráda, že Nela šanci dostala a věřím, že ji nepromarní.

Nad mátovým čajem přemýšlím znovu a znovu nad příběhem. Co donutí ženy a dívky podlehnout iluzi, kterou jim muži nabízejí? Jsou tak naivní, hloupé, nebo jen nešťastné a chtějí byť jen na chvíli podlehnout pocitu, že jsou ta nejúžasnější stvoření na světě? Nebo jsou skutečně přesvědčené o své kráse, atraktivitě a výjimečnosti, proto jim přijde v pořádku, že se o ně zajímají atraktivní a bohatí muži, jejichž majetek mají plánu si naplno užívat?
Ale proč se v příběhu objevila kolegyně? Slušně vychovaná holka, která myslí na druhé víc než na sebe? Uvědomuji si, že jí něco chybí. Doma jí vštípili spoustu zásad, naučili skromnosti a pokoře, ale zapomněli na velmi důležitou věc - dávat najevo lásku. Ví, že ji mají rádi, ale necítí to. Občas by ráda spočinula v mámině objetí, slyšela od ní pochvalu. Jenže to se nikdy nestane, protože ani jí se toho nedostávalo.

Odnáším hrnek od čaje a oknem v kuchyni sleduji protější seniorské bydlení. Všechna okna, až na to úplně vpravo dole, jsou temná. V jemně osvětleném prostoru se minuty nic nepohne. Cítím smutek opuštěných lidí, kteří přežívají ze dne na den, o samotě, bez lásky blízkých. Udělali někde chybu ve výchově, nebo to byla jejich volba, aby "mladým" nepřidělávali starosti? Odpovědi se nedočkám, jen postupně "prázdných oken", až zase někdo z nich "odejde na věčnost" a druzí za ně vyklidí příbytek.

Opět si uvědomím, jaké jsem měla v životě štěstí, i když můj život moc lehký nebyl. S láskou vzpomínám na prvních pět let svého života, kdy nás máma zahrnovala pozorností a láskou jak jen to bylo možné. Byla na nás tři holky sama, ale přesto se snažila. Pak už ubývalo sil, přibývalo otcových návštěv, kdy jen křičel a bil mámu hlava nehlava. Trvalo dlouhá léta, než zase přišlo období, kdy jsme s mámou našly společnou řeč a vzájemně se zahrnovaly láskou. Vědomě jsem do ní ten cit lila, aby alespoň na chvíli zapomněla na prožitou celoživotní bolest. Často jsem ji objímala a nechala se objímat. Je to už šest let, co odešla na druhý břeh, ale z její lásky těžím dodnes. A mrzí mě, že stále více přibývá rodin, kde lásku nahrazují peníze, pohlazení, objetí a pochvala je bráno jako přežitek a rozšiřují se řady lidí s prázdným srdcem, co nebudou umět dát lásku svým dětem. To pak nahrává lidem jako byli ti ve snu, kterým i hodná holka podlehne, protože jí dají na chvíli pocit něčeho, co jí celý život chybí.

A ponaučení? Bez lásky je život smutný a prázdný.
Nestačí říkat, že máme rádi. Protože láska není slovo.
Láska je cit, proto se musí procítit.


Dodatek 30. 10. 208: Před pár dny jsem odjížděla z práce dřív k lékařce. Zvolila jsem nejkratší cestu, která byla díky dopravní špičce hodně dlouhá. A děsivá. Popojížděla jsem přes most za autobusem ke křižovatce, před kterou se autobus přesunul do levého odbočovacího pruhu a odkryl mi tak výhled. Zařadila jsem se hned za první auto na semaforech. Černé SUV. Okamžitě mi naskočil výše popsaný sen a já rychle po rozsvícení zelené odbočila vpravo. Jen aby si nemysleli, že je sleduji, problesklo mi hlavou. Ujela jsem sotva sto metrů a z vedlejší silnice se přede mě zařadilo auto. Černé SUV. Fuj, opět jsem se lekla. Odbočila jsem opět vpravo, další hned vlevo a na konci ulice zaparkovala.
Některé sny jsou jako živé, zaryjí se hluboko do mysli a strach z nich může přicházet i ve dne. I po mnoha dnech.
A opravdu to byl "jen sen"?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. září 2018 v 11:06 | Reagovat

Tak to byl opravdu akční sen s dvojznačným koncem. Ale za každého zachráněného budiž snům - a tím spíš skutečnosti - vzdána chvála!

2 Zdenka"ren" Zdenka"ren" | 27. září 2018 v 13:25 | Reagovat

Kdybych si představila Lásku jako Vílu, myslím, že by vypadala v této době docela churavě. V dnešním uspěchaném světě, s válečnými konflikty se lásky dostává čím dál míň. :-(

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. září 2018 v 19:44 | Reagovat

Říká se, že kdo nemá děti, žije prázdně. Nemusí, může mít přátele s podobným osudem. Větší smutek vidím v tom, když čekáte- byť ve dvou- na zavolání někoho z rodiny. Přátelé ví, že máte svou rodinu a nechtějí moc obtěžovat, pokud sami někoho mají, tak také čekají. Znáte určitě tento hovor: Ahoj , mami-tati můžeš to a to, nebo potřebuješ něco? Víš, musím ještě ...tak ahoj a mějte se. Díky, případně.. :-|

4 Radka Radka | E-mail | Web | 30. října 2018 v 21:48 | Reagovat

[1]: Děkuji. Přeji si mít více síly a zachránit více než jednoho člověka

5 Radka Radka | E-mail | Web | 30. října 2018 v 21:49 | Reagovat

[2]: Je to tak, je jí méně a méně a lidé už se ani moc nesnaží :-(

6 Radka Radka | E-mail | Web | 30. října 2018 v 21:50 | Reagovat

[3]: Růženko, nemyslím si, že život bez dětí musí být prázdný. A souhlasím, že větší smutek dokáže přinést "vlastní krev". A nejsmutnější je, když po odchodu někoho blízkého konstatují, že se měli snažit dřív. A litují. Ale poučí se?

7 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 3. listopadu 2018 v 23:10 | Reagovat

Krásný článek, úžasně se to četlo. Mohla by jsi psát knížky :)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 5. listopadu 2018 v 7:50 | Reagovat

Ǔžasný sen, tak kompaktní jako film, ale věřím, že i tísnivý, ze kterého ten pocit  dlouho přetrvá. Jsi nadaná a vyvolená a navíc to umíš krásně podat.

9 Jan Turon Jan Turon | Web | 6. listopadu 2018 v 18:40 | Reagovat

To byl Teda sen jak z amerického filmu... MNĚ SE O CAS ZDAJÍ SNY O TOM, JAK JSEM NĚKDE NĚCO FATALNE ZAPOMNĚL NEBO NECHSL

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama